A život jde přece dál, díl 4.

Nik dotelefonuje a vrátí se ke mně do postele.

"Kdo to byl takhle po ránu?" Zajímám se a natáhnu na sebe další deku. Je mi ráno vždycky hrozná zima.

"No, nedá se říct, že by to bylo po ránu. Už je půl 12. Ale tak u tebe to ráno asi je, to máš pravdu." Smutně se usměje Nik a mně se to přestává líbit. Určitě to jeho nepřirozené chování souvisí s tím telefonátem.
Sesune se zpátky do postele a rukou si přejede po čele.

"Co se stalo?" Zeptám se a opřu si hlavu o jeho vypracovaná prsa.

"Já..zítra odjíždím na zápas do Ruska. A vracíme se až za 10 nekonečných dní. Musíme pak odehrát ještě jeden. Odlétáme už zítra v poledne. Teď mi to zavolal trenér." Vychrlí na mě smutný Nik. 10 dní bez Nika? Cože? To je poprvé, co musí někam odjet za tu dobu, co jsme spolu. Vydrží nám to? Jo, o to se nebojím. Ale co budu bez něho dělat??

"No, nějak se to bude muset přežít. 10 dní není 10 let. To ještě není taková tragédie." Usměju se a kousnu ho do ucha. "Navíc máme ještě celý dnešek." Přitulím se k němu co nejvíc to jde a vyzývavě se mu zadívám do očí.

Nik se na mě usměje a obejme mě. "Mám tě moc rád!" Jak je krásné tuto větu slýchat skoro každý den! A vědět, že to ten druhý myslí doopravdy, že jste konečně našli svou druhou polovičku…

"Vždyť já tebe taky…a moc! Tohle jsem snad k nikomu ještě necítila." Přiznám se mu. Vidím, jak mu úplně zazáří oči.

"Opravdu? opravdu?? To je krásné. Možná se mi budeš smát, ale já už si představuju, jak tě požádám o ruku, jak spolu budeme mít tři krásné a hodné dětičky - dva chlapce, hokejisty a jednu holčičku krásnou po tobě, jak si pořídíme velkého psa, postavíme dům, ty tři caparty vychováme a budeme až do smrti spolu...miluju tě, Táňo." Nik vyhledá moje ústa a přitom mě něžně pohladí po tváři.

Je to možné? Je tohle možné? Já jsem tak neuvěřitelně šťastná! Tak strašně, strašně...srdce mi bouchá jako o závod a ruce se mi začínají třást. On mě vážně miluje a chce si mě vzít!

Nakloním se nad něho a vychutnávám tu chvilku, kdy si jen tak hledíme do zářících očí.
---------------------------------------------------------------------------
"Báječné, dneska to bylo bez přeřeknutí." Přijde za mnou po vysílání Tomáš, jakoby se vůbec nic nestalo. Rozhodnu se ho ignorovat. Je mi úplně jedno, co si myslí, nebo bude myslet.

"Slyšel jsem, že ti Nikolas na 10 dní odjede do Ruska. Nechceš ten týden strávit u mě?" Postaví se přede mě a svůdně (no, alespoň se snaží) našpulí pusu. Zase nereaguju. Nechci si kazit náladu, když celá jen zářím štěstím. I kameraman mi dneska řekl, že mi to prej sluší víc, než kdy jindy. Láska dělá divy.

Rychle se obleču a chci konečně vypadnout ven, když mě náhle Tomáš chytne za ruku a zlostně si mě změří. Snažím se mu vyprostit, ale je silnější než já.

"Ty ale nemáš být vůbec proč naštvaná. Vždyť jsem řekl jen pravdu. A navíc si mi to oplatila stejnou mincí. A ještě k tomu na mě dokonale kašleš. To si vůbec nezasloužím." Udělá fňukající zvuk a zvedne ke mně své naoko uplakané oči. Divím se, že si vybral novinařinu. Herectví by mu šlo o sto procent líp!

Otočím se na něho a líbezně se usměju. Přiblížím se k němu a pohladím ho po tváři. Tomáš ihned překvapeně vykulí oči a celý se napruží. Haha.

"Tak promiň. Kdybych věděla už dřív, že jsi takový blbec, chovala bych se k tobě takhle už od začátku." Nechám tam zaraženého Tomáše stát a vyjdu ven, kde na mě čeká Nik. Usměju se. Že se mu chce. Neměl by být už doma a balit věci?

"Ahoj lásko. Pojedeme zase ke mně, jo? Pomůžeš mi zabalit? Já jsem totiž úplně bezradný. Vím, že si takhle nepředstavuješ náš poslední den spolu, ale nemůžu jinak. Vynahradíme si to potom, hned jak přijedu." Nik zase udělá svoje prosící oči a já neodolám. Tohle na mě prostě zabere vždycky.
A navíc – popravdě řečeno -, je mi jedno jak tenhle den strávíme, hlavně že budeme spolu.

U Nika doma to vypadá jako v tanku. Nebo jako po výbuchu atomové bomby. Všechno je tu převrácené vzhůru nohama.

"Promiň za ten nepořádek." Začervená se Nik, ale já na to vůbec neberu ohledy. Já taky nejsem vzorem všech pořádníků. Inteligent zvládá i chaos, ne?

Nik je opravdu úplně bezradný, takže nakonec to dopadne tak, že mu ukazuju věci a on sedí a říká jen „ano“ nebo „ne“ a já mu balím. No to jsem to zase dopracovala.

Když je konečně hotovo, padnu za ním zničeně na sedačku a oba se začnem smát jako dva blázni.
---------------------------------------------------------------------------
"Tady jsou klíče od domu, kdybys je potřebovala a tady od auta. Všechno je ti k dispozici. Ale ne abys tam pořádala párty!" Pohrozí mi Nik, když ho vezu autem na letiště.

Máme to jen tak tak. Je půl 10 a letadlo vyjíždí o třičtvrtě. Máme čtvrt hodinky na rozloučení.

"Budeš mi hrozně chybět." Obejme mě Nik, a kdybych ho neznala, myslela bych si, že se mu v očích zaleskly slzy. "A ne že až se vrátím, bude u tebe nasáčkovaný někdo jiný." Líbne mě na špičku nosu.

"A ne, že ty si tam najdeš nějakou Rusku." Přisadím si taky já. Představa Nika a nějaké jiné, ať už Rusky nebo třeba Italky, ve mně vzbudí pocit hrozné žárlivosti. Ne, nebudu žárlit. To by mohlo náš krásný vztah pokazit. A já mu věřím.

"Co bych dělal s Ruskou? Já mám nádhernou Češku, co víc si přát?" Hledíme si chvíli do očí a mlčíme. To jsou ty nejhezčí okamžiky, když oči prozradí to, co srdce cítí.

"Niku, odlétáme, dělej!" Řvou na Nika kamarádi a spoluhráči z týmu, kteří už se přesouvají do letadla. Nik se za nima otočí a kývne, ale pak mu pohled opět přistane na mě. Pevně mě obejme.

"Miluju tě, pamatuj na to." Řekne, políbí mě a rychle odchází. Řekl to tak divně, jako by to bylo snad naposledy. Ale ne, co tady blbnu. Je to jen pitomých 10 dní.

"A napiš mi!" Zakřičím za ním ještě.

Když letadlo odletělo, padl na mě pocit prázdnoty a smutku. Já to tady prostě těch deset dní nemám šanci vydržet! Takhle jsem věděla, že mě vždycky bude čekat, že se každý den uvidíme…ale teď? Konečně si uvědomuju, jaké je to být bez Nika. A to mě jen utvrdí v mém rozhodnutí – už bez něho nikdy být nechci.