For village to town

„Tati prosím tě!! Nestěhujme se!!“ prosila jsem už asi po stokrát, ale vždycky mi odpověděl, to samé: „Proč ne?“ a to mě vždycky naštvalo. Řekla bych mámě, ať ho přemluví, ale bohužel žádnou nemám. Takže jsem se s ní nikdy nemohla o ničem poradit, jak to dělají ostatní. Dokonce nemám ani sourozence, což je mi často líto. Když žila ještě máma, tak jsem měla sestřičku, ale jednoho dne, když jsme slavili Radčiny šesté narozeniny, taťka nepřijel z práce a tak jsme jeli za ním. To se nám stalo osudným. Srazilo nás auto a maminka se sestřičkou na místě zemřely. Já měla, akorát zlomenou ruku. Jmenuju se Lucka Benešová a můj táta pracuje jako policajt. Kvůli tomu nás někdy překládají. Dohromady jsme se už třikrát stěhovali! Nesnáším, když to slovo vysloví. „Víš vůbec kam?,“ naléhal na mně otec. Zavrtím hlavou místo odpovědi. „Do Turnova!“
Tímhle mně dost šokoval, protože jsme prozatím bydlely jen na vesnici. On za prací dojížděl, ale já ve městě byla tak dvakrát, víc ani náhodou. Špatně se mi tam dýchá. Asi proto, že sem Alergik a Astmatik. Taky je ale možné, že to mám jen vsugerované. „kdy?!“ snažila jsem se to říct klidným tonem. „za týden“ Zvedl hlavu od televize, aby viděl mou reakci. Vykulila sem na něj moje modrá kukadla. Chtěla sem mu říct svůj názor, ale nakonec jsem mlčela. Stejně by to nic nezměnilo.

„To myslíš vážně? Přece se nemůžeš přestěhovat tak daleko?!“ Nechtěla mi v pondělí ráno ve škole věřit moje nejlepší kamarádka Terka. Smutně jsem pokrčila rameny. Naštěstí zazvonilo na první hodiny a my zasedly do lavic. Na matiku sedíme každá jinde. Nevěděla bych ani co říct. Vlastně má pravdu, Turnov je od Luzné něco kolem 350km! To nepřežiju. „Slečno Benešová! Teď, máme matematiku. Nemáme volnou hodinu!“ Napomenula mně Kuličková. Takže jsem se vrátila zpět do reality. Která je dost špatná. „To ti přece nemůže udělat!! Vždyť v pátek bylo pololetní vysvědčení!! Za dva týdny je lyžák. Tolik jsme se na něj těšily.“ Pokračovala Terka po hodině. Jestli tohle bude opakovat po celý den, tak mi z toho asi hrábne. „Tak teda odpoledne na facebooku jo?“ usmála jsem se na Terku při odchodu ze školy.
„Nechceš jít spíš ven?“ Nabídla mi jinou možnost.

Crrrr! Že taťka není doma, sem pochopila hned, protože jsem nechala zvonek zvonit asi dvě minuty. No, není to žádná tragédie. Sem na to zvyklá, jelikož ho potkávám doma jen v sobotu a v neděli. V týdnu dojíždí až okolo deváté, což já jsem už na notebooku zavřená v pokoji. Docela jsem za to ráda, protože mi o pracovních dní, zakazuje chodit ven. Nerada mu lžu, ale nevydržela bych sedět doma, zatím co se mí kamarádi někde venku baví. Kdyby bylo na taťkovi, celý dny bych ležela jen u učení a do školy chodila jako našprtaný génius. Což fakt nechci.
Po napsání matematického úkolu, sem se konečně převlékla do sportovního oblečení, za což považuju květované leginy, a fialové tričko bez ramínek. Na to si oblékla žlutou mikinu s růžovou bundou a vyšla z domu. Ani mi nějak extrémně nevadí, že není jaro či léto.
Kde je tak dlouho! Určitě tu čekám, tak pět minut! Ani mně nějak nenapadlo jít po schodech, protože vím, že než bych došla z desátého patra do přízemí, tak by to byla delší doba než jet výtahem. Tohle je totiž největší panelák v Lužné.
Už sem chtěla vlézt do kabinky, když v tom od tama vyšel táta! Sklopila jsem beznadějně hlavu. Věděla jsem, že to jen tak nenechá, protože ho když chytne rapl, tak to je hrůza. „Lucie! Kam si myslíš, že jdeš?!“ Nevěděla sem co si rychle vymyslet. „ pro poštu“ vyhrkla jsem ze všeho první. Třeba Terka si myslí, že by se měl táta jít léčit, kvůli těm jeho náladám. Od té doby co nám zavolala policie domů a řekla, co se stalo mámě a Radce, je hrozně nervní. A to už je šest let od jejich autonehody. Ne, že bych se s tím nějak jako vyrovnala, ale člověk se musí hnout dál. Popravdě já sem s tím srovnávám ještě hůře jak taťka, protože skoro každý večer než usnu, držím v rukou máminu fotku a vzpomínám na naše zážitky. Často i brečím, ale před ostatníma dělám, že už jsem v pohodě. Prostě nechci, aby mně litovali. Ostře se na mně podíval. „Takhle nastrojená?“ Rychle jsem přikývla. Hlavou ukázal výtah. Uf! Zase by zbytečně vybuchl. Co se dá dělat, dnes se po dlouhé době budu šprtat.
A jako na zavolanou, se ve schránce krčily dvě obálky a jeden růžový reklamní papír. Rychle jsem je vyndala a nahlas četla: Pan Michal Beneš byl na jedné obálce a reklamním papíru. Moje jméno se krčilo na zbývající obálce. Roztrhla jsem ji a koukala, nádherný pohled. Odesílatel babička!