For village to town- 2

„Všechno Nejlepší k tvým patnáctinám Luci!,“ Přála mi v Úterý Terka. Jako dárek zvolila džínové mini kraťasy. „Vím, že je ještě zima ale-“ Nenechala sem ji to dokončit a skočila jí kolem krku. Celá třída nás jen udiveně sledovala. A to je nás ve třídě osmnáct! Normální počet pro vesnickou školu. Docela mi tahle třída bude chybět. Za ty roky jsem si na ně zvykla. Na tuhle školu chodím letos už šestým rokem. Přistěhovala jsem se sem do druhé třídy. Tu první jsem dochodila ještě ve Vráži. Když jsem odcházela z minulé školy, bylo mi to jedno, ale teď mám takový jiný pocit, který bych popsala jako trému z budoucích spolužáků. „Chci Lucku“ Super! Do týmu si mně vybral Pavel!. Sice je to jen na vybíjenou, ale z celé třídy mám nejmíň ráda jeho. Prakticky ho nenávidím. Věnovala jsem mu útrpný pohled. Nic víc jsem ze zklamání naznačit nemohla. Ředitelka, kterou máme, na tělocvik totiž vždycky vybere dva kapitány. Tentokrát se jedním stal Tomáš a druhým Pavel. A já chtěla být s Tomem. Vždyť je podle mě nejhezčí z celé školy. Ale jak jsem poznala, on semnou být nechce. Taky mně ponížil, a to dost, protože tentokrát jsem tu zbyla jen já s Kamilou. Ta holka nemá snad žádné IQ. Divím se, jak s tím dokáže žít. Vždy tu zůstane poslední ona a nikdo ji nechce, ale dnes měl na výběr Tomáš mezi mnou a jí a vybral si ji. To už něco znamená. A bohužel jen to, že mně nesnáší. Dneska jsem po dlouhé době nebyla s Terkou. Ještě dnes v poslední osmé hodině, naše třídní všem oznámila, že se v pondělí stěhuju a že jsou před námi už jen tři společné dny. Většina se na mně jen udiveně podívala a ti zbylí jen znuděně koukali do lavic. Což byla u nás ve třídě oblíbená činnost. Tentokrát mně domů doprovázel Tomáš. Teoreticky ne mně, ale asi Terku, která bydlí ode mě tři bloky. Ona bydlí v nádherné přízemní vile. Někdy jí závidím, že má oba rodiče, kteří pro svou dceru udělají cokoliv, dva sourozence a taky velkou zahradu se zakopaným bazénem a všelijakými vymoženostmi. Vždycky jdeme mi tři spolu, jelikož Ríša bydlí v tom samém domě. Akorát ve čtvrtém patře. Ale až od nás Terka odejde, tak zrychlí, nebo zpomalí, jelikož nechce jít semnou sám. Ale dneska se stal zázrak a neodpojil se ode mě. „Ty máš dnes narozeniny?,“ snažil se začít konverzaci. Mlčky jsem přikývla. V mysli jsem jásala, že na mně promluvil, ale snažila jsem se to nedat najevo. Co by si o mně myslel!? „Tak všechno nejlepší. Proč se musíš stěhovat?“ Chápete to? Po tak dlouhé době co mně ignoroval, na mně konečně promluvil!! „Táta a ta jeho práce…. –! Proč se vůbec ptáš!?“ Až teď mi to došlo, že se ptá mě! Mně a ne Terky ani nikoho jiného! „Jen mně to zajímá. Tak se měj! Čau!“ Poplácal mně přes ramena. Teď šlo vidět, že něco zapírá. Než jsem stačila něco říct, už byl na schodech. Takže jsem tam stála s otevřenou pusou, jako nějaký magor. Nikdy jsem nepochopila, proč nejezdí výtahem. Jasně, bydlí ve čtvrtém a ne v desátém jako já, ale stejně. „Tati?“ Tentokrát mně docela ranilo, že není doma. Asi proto, že mi je dnes patnáct. Ještě nikdy na moje narozeniny nezapomněl. Co se dá dělat? Už jednou se stalo, že zapomněl na Radčiny poslední šesté. Kdyby přijel z práce, byly bychom ještě dnes normální čtyřčlenná rodina. Podle mě je to jeho chyba. Ale ne potřebuju, aby znal můj názor.

Do Devíti večer, jsem hledala různé obrázky a texty Turnova, a když přijel táta, tak už jsem dávno spala. Jelikož přijel až okolo druhé ráno, jak jsem poznala v historii počítače. Asi fakt zapomněl. Celé ty tři hodiny, co jsem pročítala různé texty o mém budoucím domově jsem doufala, že to oslavíme, až dojede. Každý někdy zapomene, nebo snad ne?!