Jednou dokola 9

Asi po půl hodině plaval, sice jako paní radová, ale plaval. Pokoušela jsem se ho dostat pod hladinu, ale usilovně se tomu bránil. Nebyl si moc jistý, ale na druhou stranu mě potěšilo, že se alespoň snažil. To Dušan nikdy nic nového dělat nechtěl, vždycky se z toho vykroutil.

Cítila jsem se nabitá energií, bylo skvělé pro svoje tělo něco udělat. Obzvlášť po tom úporném sedění doma na zadku. Zítra budeš skučet, že tě všechno bolí. Řekla jsem sama sobě a ušklíbla jsem se tomu. Budu muset začít chodit pravidelně, vždyť to mám prakticky za domem. Podívala jsem se na hodiny.

„Budeme muset jít.“ Řekla jsem, když ke mně doplaval. Jednak budou zavírat a já si musím ještě usušit vlasy, a taky přijedou rodiče, a kdybych je nechala na mraze, nejspíš by mi to neodpustili.

„Dobře.“ Galantně mě pustil před sebe u schůdků, což jsem moc neocenila a pokusila se co nejdůstojněji vylézt ven. Jediná výhoda je, že se člověk po plavání cítí tak nějak štíhlejší. Samozřejmě je to blbost, ale ta vydaná energie to prostě způsobuje.

Určitě mi koukal na zadek! Snad z toho neoslepl, chudák. Nenuceně jsem se usmála a čekala, až se taky vyškrábe. Což ovšem nebylo to pravé slovo. Jak po něm stékala ta voda, napínaly se mu svaly na rukou a na krku, vypadal … zamrkala jsem, abych rozehnala rozpaky. To by mi ještě tak scházelo, házet po něm zamilované pohledy.

„Sejdeme se u vstupu.“ Stáhla jsem si z ruky gumičku s jeho čipem, kterou jsem mu předtím raději odebrala, podala mu ji, a vyrazila do sprch. Hned v první zatáčce jsem se málem natáhla, protože mi podjela noha na těch „protiskluzových dlaždicích“, naštěstí se mi to podařilo vybalancovat a velmi neelegantně jsem nabrala ztracenou rovnováhu. Raději jsem se ani neotáčela a zmizela za stěnou, kam už směly jen ženy.

Plná energie, s ještě vlhkými vlasy jsem se pomalu vpotácela do atria, připravená na dlouhé čekání. K mému úžasu už byl připraven k odchodu. U bazénu jsem na něj čekala takovou dobu a teď je z něj tryskomyš? A co je to za ženskou? Na chvíli jsem si myslela, že je to nějaká podomní obchodnice a pokouší se mu něco prodat, třeba pojištění, ale důslednějším průzkumem jsem zjistila, že rozhodně nic neprodává. To se všem dneska splašili hormony nebo co? Nejdřív ten chlap a teď tahle navoněná barbie. To jsem ještě nevěděla, jakou mám pravdu, protože byla cítit na deset kroků, kolik toho těžkého parfému na sobě měla.

„Dobrý den.“ Zrovna mu do ruky cpala vizitku. On se na to překvapeně koukal. Jo holka, to sis tedy nevybrala úplně dobře.

„Dobrý.“ Z očí jí jiskřilo nepřátelství, hned jak mě zaregistrovala. Tázavě jsem se na svého druha podívala. Očividně byl zmaten. Ha, takže on si tady klidně flirtuje s cizí ženskou! To ať mi zase někdy vypráví o pokleslé morálce!

„Půjdeme?“ Levou ruku měl v kapse, čehož jsem využila a zavěsila se do něj.

„Jistě.“

„Budu se těšit.“ Koketně se na něj usmála a zamrkala enormně dlouhými řasami. Určitě byly umělý a nejen ty řasy, řekla bych.

Zašli jsme za roh, kam už nová obdivovatelka neviděla. „Asi vás zklamu, ale já vám byt rozhodně nepůjčím.“ Pronesla jsem důrazně a představila si, jak by to tam potom všechno smrdělo tím jejím parfémem.

„Nechápu.“ Udiveně se ke mně natočil.

„Ale no tak! Žádný rande, techtle mechtle, říkejte si tomu, jak chcete, nebude, alespoň ne v mém bytě.“ Otráveně jsem protočila oči.

„Já jsem přeci neměl v úmyslu …“

„Jasně, proto máte v kapse její číslo, že?“ Dlouze se zadíval na vizitku a pak se pohoršeně zamračil. „Jestli mi chcete namluvit, že jste nepoznal, o co jí jde, tak to vám fakt nežeru.“ Jeho výraz se opět změnil. „No, na čaj vás nezvala.“ Teď se mu na tváři usadil samolibý úsměv. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Ti chlapy!

Až domů jsme došli mlčky, on s dobrou náladou, já trochu otrávená. I když jsem nevěděla pořádně proč, ten nečekaný zájem mě rozladil. Asi jsem ho celou dobu považovala za zvířátko, které není na rozumné úrovni schopné konverzovat s lidmi, moje zvířátko. Vědomí, že by dokázal, očividně jen tím, že se někde postaví, protože jsem pochybovala o tom, že by ji sám oslovil, oblbnout nějakou ženu, mě vyvedlo z míry.

Na druhou stranu, proč ne, na první pohled vypadal jako běžný chlap, ničím se nelišil. Dokonce i ty jeho předpotopní názory měly něco do sebe. Vynadala jsem sama sobě, pěla jsem na něj ódy, jako nějaká zamilovaná puberťačka!

Ležela jsem v posteli, hlava mi padala, ale synek ne a ne usnout. Rezolutně jsem zaklapla tvrdé desky a odložila knížku na noční stolek.

„Ještě jednu.“ Žadonil.

„Ne, už spi, je plno hodin.“ Pokusila jsem se vysoukat, ale chytil mě za ruku.

„Tak mi ještě zazpívej.“ Ani jsem si nepamatovala, kdy po mně naposledy chtěl, abych mu zpívala. Dnes to byl jeden z těch večerů, kdy se domáhal všeho možného jen, aby nemusel spát. Před chvílí to bylo napít a vyčůrat, potom znovu napít, další pohádka a teď tohle.

„Ale potom už budeš spát.“

„Jo.“ Narovnal se v posteli a přitáhl si peřinu pod bradu. Sedla jsem si na zem a loktem se opřela o matraci.

Přikreju ti záda
a teď když spíš
že tě mám ráda
řeknu spíš
přečtu si jak v snáři
ráno v tvojí tváři
že tě mám ráda
a ty to víš
 
Ty spíš
a já Bohu děkuju
že mě neslyšíš
už je to venku, jú
ono snáz se to říká
když půlnoc tiká
miluj mě
já tě miluju...

Nemůžu dýchat! Tahle myšlenka mě probudila. Tlak na prsou, necitlivé nohy. Znovu jsem se pokusila nadechnout, ale nic moc. Infarkt, já mám infarkt! Prolétlo mi hlavou. Prudce jsem otevřela oči, ještě byla tma, ale od pouličního osvětlení sem dopadalo docela dost světla. Zírala jsem na strop, který mi nebyl povědomý. Nejsem ve svojí ložnici? Rozhlédla jsem se ze strany na stranu a těžce dýchala. Necítila jsem ani levou ruku. Aha, v mojí ložnici vlastně spí rodiče a já jsem s …

Co jen to šlo, jsem nadzvedla hlavu a s úlevou ji nechala zase klesnout. Je to dobrý, neumírám. Na hrudníku mi spočívala jeho hlava a část těla, levou nohu měl přehozenou přes moji, proto jsem ji zřejmě necítila, ze stejného důvodu asi i levou ruku, protože ta byla uvězněná pod ním. Pravou nohu jsem měla vystrčenou zpod peřiny a bylo otevřené okno, takže jsem to viděla na omrzliny. Po chvilce manévrování se mi ji podařilo zasunout pod deku, alespoň částečně. To bylo všechno moc hezké, ale neřešilo to problémy s dýcháním, byl těžký. Pravou rukou jsem se zapřela do jeho ramene, abych se vyprostila, pokoušela jsem se počínat obezřetně, abych ho nevzbudila. Pořád říkal jak má problémy se spaním a teď chrupkal jak mimino. Trochu jsem se zavrtěla. Pohnul se, jenže ne tolik, aby mi to bylo k něčemu. Hlava mu sjela níž, levou rukou mě chytil kolem pasu a pravou položil na rameno, nohu přehodil přes obě mé. Byla jsem uvězněná ještě víc. Ale mohla jsem se konečně pořádně nadechnout.

Trochu jsem zacvičila s prsty levé ruky, dostavilo se mravenčení, což znamenalo, že se mi vrací cit. Došlo mi, že mě tlačí ještě něco, tváře mi zalila červeň. Chvíli jsem váhala, jestli se mám cítit polichocena nebo pohoršena. Rozhodla jsem pro to první. Ostatně, byl to chlap v reprodukčním věku a to se přece mužům po ránu děje, ne? Taky byla vysoká pravděpodobnost, že je to pouze fyziologická záležitost nebo se mu zdá o někom úplně jiném. Bylo naduté myslet si, že v něm vzbuzuji nějaké představy. Mohlo se mu zdát o té blondýně z bazénu, ale to by mě zklamal.

Mnoha měsíční abstinence, blízkost mužského těla a vůně citrusového šampónu způsobila fyziologické projevy i u mě. Jak se píše v románech pro ženy, chvění v podbřišku. Po chvilce nekorektních představ jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Takhle prostě už neusnu. A vážně byl těžký!

Důrazně jsem si odkašlala. Nic. Zkusila jsem to ještě hlasitěji. Nic.

Chytila jsem ho pod ramenem a trochu s ním zalomcovala, když se nechce posunout, tak ho prostě vzbudím. Dobrá věc se podařila, vzbudil se. Jen to mělo odlišný průběh, než jsem si představovala.

Otupěle jsem zamžikala a chytila se za spánek. Panebože, taková bolest. „Au.“ Zaúpěla jsem. Cítila jsem něco vlhkého, takže mi nejspíš tekla krev. Před očima jsem měla černé tečky. Pokusila jsem se to rozmrkat, ale levý spánek mě bolel tolik, že jsem to vzdala.

Seděl rozkročmo na mě a dezorientovaně se rozhlížel. Sevření kolem mého krku naštěstí už uvolnil.

„Slez ze mě, ty …“ Zaskuhrala jsem. Přehodil nohu a klekl si vedle mě.

„Co se to … Omlouvám se, Emo, promiňte, to je takový reflex.“ Reflex jo? Dobrý. Pokusil se na mě sáhnout, pravou rukou jsem ho odehnala. Načež se zvedl a rozsvítil světlo na stropě. Křečovitě jsem sevřela oči, ta záře mě oslepila.

„Ježíši!“ Rukama jsem si chránila oči. Matrace se zhoupla, což znamenalo, že se vrátil. Teplé dlaně se mi omotaly kolem zápěstí a táhly mi ruce od hlavy.

„Emo, nechte mě se podívat, prosím.“ Neochotně jsem poslechla. Dopadl na mě stín, takže jsem otevřela oči na malé štěrbiny. Hlavou clonil světlo, takže mě neoslepovalo. V obličeji byl bledý. „Je mi to moc líto, nechtěl jsem vám ublížit.“ No ještě aby jo!

„To je dobrý.“ Pokusila jsem se udržet nad věcí.

Vstal a zmizel z pokoje, že se vrátil, jsem poznala, když mi na obličeji přistál mokrý hadr. „Au.“ Dotčeně jsem se na něj podívala a sedla si, zády opřená o studenou zeď.

„Teče vám krev, vyčistím to.“ Nejdřív jsem se chtěla bránit, že to udělám sama, ale byla jsem moc unavená a zbitá a v šoku, takže jsem ho nechala, ať se snaží. Utřel mi obličej, vyčistil roztržené obočí desinfekcí a zalepil náplastí s prasátkem. Proč si vybral zrovna tu dětskou, kterou jsem minule Elišce lepila koleno, ví bůh. „Hotovo, ale asi to trochu oteče.“ Opatrně jsem si ohmatala oko a pohmožděný spánek. Budu vypadat jako mongol! Cítila jsem, jak mi tam tepe.

„Hm.“

„Vážně mě to mrzí, nechtěl jsem.“ Svíral mojí hlavu v dlaních a upřeně na mě zíral.

„Já vím, to je dobrý.“ Povzbudivě jsem ho poplácala po rameni a vyškrábala se na nohy. „Už asi spát nebudu.“ V kuchyni jsem zjistila, že je půl šesté, což už byla hodina přípustná na vstávání. Nalila jsem do konvice vodu a dala ji vařit. Do keramické konvičky jsem nasypala čaj a odebrala se do koupelny. Chvíli jsem se zděšeně prohlížela, potom jsem si dala rychlou sprchu a vyčistila si zuby. Večer jsem si na pračku připravila hromádku čistého oblečení, kterou jsem si teď oblékla a vrátila se do kuchyně.

Agnar už byl taky převlečený a zrovna lil horkou vodu do konvičky. Jen co mě uviděl, nasadil utrápený výraz. „To je fakt dobrý, žiju.“ Vytáhla jsem z trouby švestkový koláč, který jsem včera musela upéct pro návštěvu, protože bábovku někdo sežral, a nakrájela jsem ho na kousky a naskládala na talíř.

Zrovna jsem dopíjela zbytky čaje v hrnku, když vstala má drahá matka, beze slova prošla do kuchyně, kde si uvařila kafe a v noční košili si sedla ke stolu. Zvedla oči, aby mi něco řekla a spadla jí brada.

„Pro boha, co se ti stalo?“ Vykřikla.

„Jenom taková malá noční nehoda.“ Jestlipak mi uvěří, když se jí budu snažit nakukat, že jsem narazila do futer nebo tak? Asi ne.

„Jaká nehoda?“

„Prostě tak, nehoda.“ Mlžila jsem a ona se výhružně podívala na Agnara. Ten se tvářil provinile, což jí dalo dvě a dvě dohromady a už se nadechovala. „Ne, mami, byla to nehoda, fakt. Nic se nestalo.“ Máchala jsem rukama, abych jí uklidnila.

„Podívej se, jak vypadáš! To je jako nic?“ Její vysoký přeskakující hlas vylákal mého otce z brlohu. Promnul si oko a upřel na svou ženu otupělý pohled.

„Drahoušku, proč tu tak ječíš?“ Dotázal se nezúčastněně. Ona jen důrazně ukázala na mě. Otec překvapeně zdvihl obočí. „Co se ti stalo?“ Znovu jsem zopakovala, že nic moc a on, stejně jako matka, se podíval na Agnara.

„Byla to nehoda.“ Vzdychla jsem otráveně a zvedla se, abych jim přikrájela koláč k snídani. Za sebou jsem slyšela matky jedovatě ostrý hlas.

„A vy k tomu nic neřeknete?“ Bylo mi ho až líto.