A život jde přece dál, díl 5.

"Zítra je oslava narozenin šéfa, víš to?" Přijde za mnou kolegyně Romana po odpoledním vysílání.

"Aha, tak to mu musím jít dneska asi popřát. Zítra tu už nebudu. Ale nemám pro něho žádný dárek, sakra! Ale i tak dík, žes mi to připomněla." Usměju se na ni a rychle se oblékám.

"Počkat, ty jako nepůjdeš?" Romčiny oči se rozšíří. Prohlédnu si ji. Není nějak obzvlášť hezká, ale je zajímavá. Má blond vlasy, zelené oči a průměrnou, ale hezky tvarovanou postavu. Ale vyzařuje z ní nějaké charisma. A už asi dva měsíce se marně snaží o Tomáše. Ten se s ní akorát tak před měsícem vyspal, protože vycítil příležitost a pak ji nechal tak. A ona je z toho doteď hotová a stále doufá. Ale jinak je to hodná holka a já ji mám ráda.

"No já nevím, asi ne..."Snažím se z toho nějak vykroutit. Jsem druhý den bez Nika a mně se prostě do ničeho nechce.

"No ták, přece nebudeš sedět doma jako puťka, zatímco Nik si tam někde užívá," Romana uvidí můj udivený pohled a tak se rychle zatváří provinile," ne, zrovna tak jsem to nemyslela, promiň. Ale...pojď. Alespoň se trochu odreaguješ, chodíš poslední dobou jako tělo bez duše."

Vlastně, proč ne? Nemusím přece sedět 10 dní doma a vůbec nevycházet ven. Vždyť nebudu dělat nic špatného. A alespoň si nebudu muset vymýšlet výmluvu šéfovi, proč jsem tam vůbec nepřišla.

"Máš pravdu. Na chvíli přijdu." Usměju se na ni a ona mě ihned zahrne otázkami typu: co si oblečeš, obuješ, jak se nalíčíš, kdy a v kolik přijdeš a odejdeš, co mu koupíš. Ok. Dneska už mě snad nic nevytočí, když jsem přežila i tyhle dotěrné dotazy.

Náhle se mi udělá fakt dost zle. Přijde to úplně znenadání. Tak tohle se mi opravdu ještě nikdy nestalo.

"Omluv mě." Skočím jí do jejího monologu a s rukou na puse utíkám na záchod. Doufám, že to stihnu!

Vypadám fakt hrozně. Jsem bílá jako stěna, k tomu děsně rozcuchaná a obličej vypadá, jako by ho právě vytáhli z vody, kde byl minimálně týden. Sama se svého odrazu v zrcadle zhrozím. A to mám ještě dneska večer vysílat! Co se se mnou sakra děje?

"Stalo se něco? Táňo, co ti je?" Přijde za mnou vylekaná Romana, a když uvidí mé kruhy pod očima, doslova se zhrozí a chytne mě za rameno.

"Ale to nic...jen chvilková slabost, to za chvilku zase přejde..." Zkouším se usmát. Opravdu už je to teď mnohem lepší. I barva v obličeji už se mi trochu zlepšila. Ale přece se ještě trochu musím dát do kupy.

"Hele...nechci být dotěrná, ale...nejsi ty tak náhodou v tom?" Přimhouří Romana oči a zkoumavě se na mě podívá. Ještě to by mi tak chybělo ke štěstí! Musím se zasmát. Z bláta do louže.

"Prosím tě, nestraš. Mám to dostat až zítra, tak to spíš bude z toho. Jak bych mohla být těhotná? To vůbec nepřichází v úvahu." Zavrtím rezolutně hlavou a jdu si pro svou kosmetickou taštičku.

Ale Romanina nápadu se po celý den už nezbavím. To by ani nebylo snad možné, abych já...ne, vždyť užívám antikoncepci! Vůbec si nedokážu představit, jaké by to mělo následky. Vždyť já nejsem na něco takového ještě vůbec připravená! Ne, těhotná prostě být nemůžu a ani nechci. Prášky můžou selhat jen z 1 procenta, a proč bych mezi to procento měla patřit zrovna já? A navíc nevím jak by to vzal Nik. Dobře, děti chce, ale rozhodně ne teď!

Vrátím se do šatny, rychle se dooblékám a vyjdu ven. Měla bych jí ještě nakoupit. V ledničce už nemám vůbec nic.

Stavím se v malé samoobsluze a nakoupím si na další rok, abych tu zase dlouho nemusela. Prostě to tu nemám ráda. Jako v každém malém obchůdku. Chodí tu stále stejní štamgasti, kteří znají úplně každého a přesně ví, co cítí, co chce, kde byl včera a kde bude zítra a s kým momentálně žije. No hrůza. Já se o život ostatních nestarám, a i kdybych náhodou, tak ho určitě nešířím dál. To je přece jejich věc, ne moje. Ať si každý žije tak, jak uzná za vhodné.

"Nejste vy Táňa Müllerová z hlavních zpráv?" Zastaví mě najednou v uličce mezi mraženým jídlem nějaká starší paní a všichni ostatní v obchůdku okamžitě zmlknou a nastraží uši. Od teď nosím masku!

"Ano, to budu já." Přikývnu na souhlas, ale rychle se odebírám k pokladně, zaplatím a ještě rychleji mizím. Ještě sice zaslechnu něco v tom smyslu, že když jsou slavní, že si myslí, že jsou něco víc, ale na to vůbec neberu ohledy. Nezajímá mě, co si o mně myslí.

Ještě, že už jsem konečně venku, kde můžu dýchat čerstvý vzdoušek a v klidu si napočítat do deseti.

Nemám ráda, když ze mě lidi dělají něco víc, než jsem. Tak moderuju zprávy a bývám v televizi. No a?! Taky jsem se k tomu dostala sama, svou vlastní pílou a pracovitostí. Kdysi se o mně v novinách psalo, že jsem k hlavním zprávám přišla z toho důvodu, že jsem se vyspala s celým štábem. Je tohle normální? Ne. Proto jsem hned druhý den šla za majitelem nejmenovaných novin a pěkně od plic mu řekla, co si o něm myslím a pokud ten článek nestáhne, okamžitě podám žalobu. A ejhle, druhý den byl článek pryč.

Zajímavé, co? A takhle to tu chodí normálně. Kdo se nebrání, o tom se píše víc a víc. Někdy je sice dobré se tomu, co o vás píšou od srdce zasmát, ale když už to přesahuje meze, je tu něco špatně.

Ale konec dumání. Mrknu na hodinky. Už je půl 9! Musím rychle domů, za chvíli začíná můj oblíbený seriál.