Jednou dokola 10

Konečně se mu zaklaply víka a já byla vysvobozena. S mírným zavrzáním jsem za sebou zavřela a pro jistotu jsem zavřela i dveře do obýváku. Významně jsem na Romana zakoulela očima a sesunula se na sedačku vedle něj. Podal mi skleničku a objal mě kolem ramen.

„Už jsem myslel, že jsi usnula taky.“

„Málem jo.“ Dopřála jsem si malý doušek.

„To je dobře, že se to nestalo.“ Pohladil mě po bradě a políbil na spánek.

„Neraduj se, dávám mu tak půl hodiny a přijde znova, to je jeho oblíbené.“

„Spí jako špalek.“ Zajel mi rukou pod triko, ale já ji setřásla.

„Myslím to vážně, uvidíš.“ Aby nás spolu viděl, bylo to poslední, o co bych stála.

Pustil nějakou hudbu, tlachali jsme o ničem, ani jeden z nás nebyl ochotný začít tam, kde jsme naposledy tak neslavně skončili. Uplynulo třičtvrtě hodiny a já už si začínala myslet, že mám pro dnešek vyhráno, když se otevřely dveře.

„Co jsem říkala.“ Špitla jsem k tomu nedůvěřivci. „Copak?“

„Nemůžu usnout.“ Rozběhl se a vyskočil mi na klín. Samozřejmě, že usnul, jenže se vzbudil a nepamatoval si, že vůbec spal. Věděla jsem to, protože jsem jako malá rodičům dělala úplně to samé. „Ty tu budeš spát, strejdo?“ Zamračil se na něj a přimáčkl se ke mně.

„Tak jo, jdeme na kutě.“ Zvedla jsem se i s ním a odnesla ho zpátky do postele. Po dalším kole uspávání jsem zvítězila a teď už si byla téměř jistá, že se nevrátí. Opět jsem po sobě pozavírala a posadila se na původní místo.

„Mám jít?“

„Zůstaň.“ Sevřela jsem jeho ruku a na chvíli zavřela oči. „Nemůže být pořád po jeho.“ Pohladil mě po hlavě. „Tak myslím, že je řada na mě, nejspíš ti dlužím nějaké odpovědi.“

„Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Ale jo, musíme.“ Odložila jsem si skleničku na stůl a sedla si dál od něj, tak, abych mu viděla do obličeje.

 

Rodiče odjeli, dalo mi to práci, ale podařilo se mi je nastrkat do auta. Můj obličej spokojeně měnil barvu a otékal a já seděla otráveně na sedačce. Do ničeho se mi nechtělo. Pípnul mi mobil. Poprosila jsem Agnara, aby mi ho podal, protože jsem byla i líná vstát.

 

Připoj se. Prof.

 

Jak ten se umí rozepsat! Došla jsem k počítači a zapnula ho. Ještě ani pořádně nenaběhl a už blikal příchozí hovor. Sedla jsem si na židli a přijala ho. Profesor se mračil a hned, jak mě uviděl, zamračil se ještě víc.

„Emo?“ Jakoby vyslovil všechny otázky najednou. Protočila bych otráveně oči, ale příliš to bolelo. „Nechceš mi něco říct?“ Pokračoval.

„Ne.“ Opravdu jsem nechtěla.

„To on?“ Neochotně jsem přikývla a moc dobře jsem věděla, jak to bude vypadat. „Zavolej ho.“

„Ne, to není nutné.“

„Zavolej ho.“ Trval si na svém. Hejkla jsem směrem do chodby, aniž bych se zvedla ze svého místa. Po chvíli se objevila postava se svěšenými rameny. Zdálo se, že jsem byla jediná, kdo se tím dál nehodlal zabývat.

„Co to je?“ Profesor zabodl prst do monitoru před sebou, takže jsme měli možnost vidět detailně jeho daktilky. Rozhodila jsem v obraně ruce, aby bylo jasné, že já ho neudala.

„To byla taková noční nehoda.“ Použil má slova. Profesor vypadal, že čeká na druhý díl vyprávění. Musela jsem se do toho vložit.

„Vážně, nikdo mě nebije, žádný domácí násilí, profesore, byla to nehoda, nebudeme to rozmazávat, jo? Co jste mi chtěl?“ Pokusila jsem se změnit téma. Můj nadřízený chvíli váhal, jestli se má s takovou odpovědí spokojit.

„Jak myslíš.“ Zarazil se. „Teď jsem zapomněl, co jsem ti chtěl říct.“  Podrbal se na bradě. „Ještě zavolám.“ S tím hovor ukončil a už se neozval. Tedy pokud nevolal někdy v době, kdy jsem spala, protože mě rozbolela potlučená hlava a já odkráčela do ložnice dohnat spánkový deficit.

 

Chvíli jsem si v hlavě sumírovala, co bych mu měla asi tak říct a co ne. „Než se Benedikt narodil, pracovala jsem ve společnosti, co se zabývala životním prostředím, hlavně rostlinami.“ Důvod, proč se skupina lidí kolem profesora Mataje rozhodla jít, kam šla, byl, že se snažili najít rostliny, čisté původní rostlinstvo, které by se dalo dál šlechtit a poskytlo by vyšší výnosy a kvalitnější potraviny, než naše stávající, nikdy to nebyla vojenská operace nebo něco, co by ji byť jen vzdáleně připomínalo. Cesty se zúčastnili jen vědci a dopadlo to tak, jak to dopadlo. „Snažili jsme se najít takové, které by šly dál šlechtit a upravovat, no v rozvojových zemích.“ Nezdálo se, že by se chystal mě přerušovat. „Adam, tedy lépe řečeno Agnar, se tu objevil tak nějak nechtěně, prostě jeho pobyt nebyl tak úplně legální a vláda se o nás začala v té době zajímat, takže ho bylo potřeba schovat, a já byla dost velký blázen, abych do toho šla.“

„Ty jsi přechovávala uprchlíka?“ Znělo to spíš ohromeně než zděšeně.

 

Ve středu už jsem vypadala jako abstraktní obrázek. Pod okem se mi vybarvila obrovská podlitina, otok naštěstí téměř splasknul. Můj nucený společník se z té příhody již vzpamatoval, i když jsem pozorovala náhlou změnu přístupu k mé maličkosti, byl pozornost sama. Dokonce se mnou díval na film. Ovšem nejdřív jsem mu musela vysvětlit, že je to jen jako, nikdo tam neumřel, a že je to pro zábavu. K mé smůle to byl nějaký „historický velkofilm“, takže jsem ještě hodinu poté poslouchala úvahy o tom, jak tam bylo všechno blbě. Což mě přinutilo doslova sežrat celé balení banánové zmrzliny. Tak jo, dala jsem mu ochutnat, ale už jsem zjistila, že na sladké moc není, takže jsem si to do krku nacpala sama.

Potom jsem si vzpomněla, že už je prosinec a já ještě nemám žádnou vánoční výzdobu. S plným břichem zmrzliny jsem se vyhrabala na nohy, do koše vyhodila odpadky a jala se hrabat ve skříni na chodbě. Po chvíli se mi podařilo najít věnec na dveře i adventní věnec. V jiné části jsem našla svíčky, které jsem koupila už loni. Oba věnce měly tu výhodu, že byli z proutí, tudíž neopadávaly, tudíž jsem je měla asi třetí rok. Trochu jsem je ometla od prachu. Přes kukátko jsem zavěsila věnec s červenou stuhou a zabouchla dveře.

Z ložnice jsem vytáhla adventní ubrus (držela jsem se při zemi, ten se sobama přijde na řadu až později), trochu ho přežehlila a nacpala ho na jídelní stůl. Do věnce jsem zapíchala svíčky a práskla ho doprostřed stolu. Spokojeně jsem si založila ruce v bok. Na stromeček bylo trochu brzo, jmelí budu muset koupit a cukroví, to někde seženu.

„Co to je?“ Ozvalo se za mnou. Určitě mě celou dobu sledoval jako nějakého pomatence.

„Vánoční výzdoba.“

„Vánoční?“ Oni jako nemají vánoce? Chudáci. Obšírně jsem mu vysvětlila, co jsou to vánoce a jak se to slaví. Řekl na to pouze „Aha.“ To bylo všechno. Nejevil vůbec žádné nadšení.

„Vy nic takového neslavíte?“

„Slavíme zimní slunovrat, ale žádné dárky si nedáváme.“ To se dalo čekat, vánoce jsou i v naší historii nový zvyk, se vším tím humbukem.

„Ani narozeniny?“ Opět jsem se zasekla, protože nevěděl, co to znamená. „Každý rok člověk oslavuje den, kdy se narodil. Jeho přátelé a rodina mu obvykle dávají nějaké dárky, na důkaz toho, že jim na něm záleží.“

„Ne.“ Byla jsem zklamaná, přestože jsem to samozřejmě čekala, opět to byl spíš novodobí zvyk a pravděpodobnost, že ho budou také praktikovat, byla mizivá. Tím spíš s předpokladem, že větší část obyvatelstva byla negramotná, tudíž bez přístupu ke kalendáři a záznamům, aby mohli přesně určit správný den v roce.

„Hm.“ Co na to říct?

 

Moje zaspání začátku adventního období způsobilo, že jsem neměla koho požádat o odpojení bezpečnostního systému, kvůli pravým svíčkám. Normálně bych požádala sousedovic kluka, protože to byl počítačový šílenec a navíc ho to děsně bavilo, a považoval to za jakýsi způsob odboje proti systému. Tady v domě se totiž nedala zapálit ani blbá svíčka, aniž by se nerozeřval požární hlásič a nepřišla upomínka s penále od správy. Akorát, že sousedi odjeli na hory a nevrátí se dřív, jak za deset dní, to bude prakticky po adventu. V telefonním seznamu jsem vyhledala jméno a vytočila ho, po chvíli pípání se ozval známý hlas.

„No ahoj, prosím tě, uměl bys odpojit požární okruh tady v baráku?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Jo, asi jo, ale proč?“

„Chci si zapálit adventní svíčky.“

„Proč nepoužíváš umělý jako všichni ostatní?“ Odpověděl otázkou.

„To není ono. Tak uděláš mi to?“

„Takhle by ses ptát neměla.“ Rozchechtal se jako puberťák a já protočila oči. „A co za to?“

„Jak, co za to?“

„No, co za to?“

„Nevím, co bys jako chtěl?“ Napadala mě spousta věcí, ale žádná by se mu asi nelíbila, například kopanec do zadku.

„Pustíš Agnara s náma v pátek na trénink.“

„Tak to ne.“ To mu nestačilo, že už jsem to dvakrát odmítla? Jak dlouho s tím bude ještě otravovat?

„Ale jo, jinak nebudou žádný svíčky. Už mu z tebe stejně musí kapat na maják!“

„Hele!“ Obořila jsem se na něj dotčeně. „Třeba ani nechce?“ Zkusila jsem diplomaticky.

„To by se vidělo. Dej to na hlasitej odposlech.“ Neochotně jsem splnila rozkaz.

„Seš tam?“

„Jo.“ Otráveně jsem zamručela, byli jsme tam oba.

„V pátek je trénink, jdeš taky, potřebuju naučit pár novejch kousků, abych tomu idiotovi konečně dal, co mu patří.“ Rozřečnil se plameně.

„To nebyla otázka.“ Držela jsem telefon před sebou a tvářila se otráveně. Agnar nicméně přikývl.

„Říká, že jo.“ Odvětila jsem za něj, protože mu asi nedocházelo, že ho Martin na druhém konci nevidí.

 

„Dalo by se to tak říct.“ Usmála jsem se, ale vesele jsem se necítila ani trochu, bála jsem se, co si o mě pomyslí. „Byl tu několik týdnů, nebylo to jednoduchý, ale postupně jsme se tak nějak … sblížili.“ Promnula jsem si čelo a hlasitě vydechla, říkat to takhle nahlas bylo těžší, než jsem si myslela. „Týden před Vánoci musel odejít, naskytla se příležitost, jak ho dostat zpátky, zkrátka musel jít. Že jsem těhotná jsem zjistila, až dlouho potom. My jsme totiž, no … to je jedno. Zkrátka on ani neví, že Benedikt existuje a není způsob, jak bych mu to mohla říct. Ani nevím, kde přesně je a jestli vůbec je.“ Rozklepala se mi brada a já si dala ruku před oči, abych zahnala ty protivné slzy, tak sentimentální a vtíravé. „No a to je všechno, nic víc.“ Chvíli na mě jen tak zíral a já měla pocit, že se mi vysměje, zvedne se a odejde, ale on pořád seděl na svém místě.

„A nikdo v té společnosti neví, kde by mohl být? Musí být nějaké záznamy, něco.“ Odmítavě jsem zakroutila hlavou.

„Firma zkrachovala, lépe řečeno byla zrušena, záznamy jsme všechny zničili. To co jsme dělali, nebylo schválené vládou a lidé na příslušných místech se postarali, abychom se už nikdy nedali dohromady. Všichni zmizeli, nevím o nikom a mám dojem, že mi pomohlo jen to, že se nějak dozvěděli, že čekám dítě.“ Ještě teď jsem se třásla, když jsem si vzpomněla na to špehování, výslechy a ty záhadné odpovědi, když jsem se někde pokoušela najít nové místo. Potom to všechno utichlo, z ničeho nic, sotva mi doktorka potvrdila, že čekám dítě.

„Benedikt to ví?“

„Něco, ví, že jeho táta s námi nemůže být, zbytek mu řeknu, až bude starší, aby to dokázal pochopit. Máma o tom nemluví vůbec, myslím, že mi pořád ještě neodpustila, že jsem se … spustila. Nelíbil se jí.“

„Ona ho viděla? Myslel jsem, že …“

„Tehdy ještě žil táta a měli v oblibě přepadovky. Nemohla jsem ho prostě vyhodit z okna.“ Při vzpomínce na tu epizodu jsem se rozesmála. I z Romana unikl krátký bublavý zvuk.

„Ty jsi prostě zvíře.“ Zahlaholil a já ho musela napomenout, aby ještě nevzbudil Bena.

„Tak, žádné soudy ani připomínky?“ Napjatě jsem čekala, co bude.

„Proč bych to dělal? Benedikt je skvělý kluk, a kdyby se nestalo, co mělo, nebyl by tu, a vy dva jste to nejlepší, co jsem v životě potkal.“ Natáhl ke mně ruku a já se posunula do jeho objetí. Byla to úleva, mít to za sebou.

„Jsem ráda, že jsem s tebou na tu večeři šla.“ Zasmál se a stiskl mé dlaně mezi svými.

„Myslel jsem si, že mě pošleš do háje.“

„To já taky, ale něco mi prostě nedalo.“

„Jsem rád. Miluju tě, Emo, i když to nechceš slyšet a nenutím tě, abys to říkala, když se na to necítíš. Dneska už chápu, že něčemu se prostě musí dát čas.“ Ohromeně jsem ho poslouchala a uvažovala, jestli může existovat někdo takový, jako on. Měla jsem podezření, že ho to stojí hodně úsilí, aby působil tak klidně, ale na druhou stranu jsem žádné napětí necítila. Jeho náruč byla tak hřejivá a bezpečná, že mě to až děsilo a nudilo zároveň. Postrádala jsem to zvíře, které dřímalo v Agnarovi.