Jednou dokola 11

Nejen, že jsem souhlasila s jeho účastí, ale dokonce jsem se nechala ukecat, abych šla taky. Jak hluboce jsem klesla! Můj život se smrskl na doprovod party bláznů! Když jsme dorazili na místo, Martin už tam s těmi svými kumpány čekal. Oznámili nám, že se nejde na trénink, ale na paintball, protože někdo sehnal super slevu. Znovu jsme se vydali metrem a já se pokoušela seznámit s tou bandou podivínů. Většina měla, ne zas tak překvapivě, docela slušný běžný povolání. Martin se mezitím pokoušel Agnarovi vysvětlit, cože to je. Ten ho sledoval jako blázna a občas zdrženlivě přikývl, jakoby se ho nechtěl dotknout.

Prokličkovali jsme areálem bývalých vinařských závodů, většina těch baráků byla za zenitem a možná i nebezpečná, ale očividně to nikomu nevadilo. Jediná opravená hala skrývala ten zázrak.

„Je vám jasný, že jsem to nikdy nehrála?“ Zeptala jsem se spíš tak pro pořádek.

„To neva.“ Usmál se Tomáš, jehož stupidní nápad to byl.

„No, jak myslíš.“ Zastavila jsem se u recepce, kde se opíral o regál sotva plnoletý mladík a tvářil se náramně znale. Tomáš mu předložil svůj poukaz a upřel na něj světaznalý pohled. Mladík nás přejel pohledem a pak se začal hrabat v regálu.

„Hele Pavle, nemáš tam nějakou dobře seřízenou?“ Takže oni se znají, no dobře.

„No, mám tu svoje.“ Ozvalo se zpod pultu a za chvíli na dřevěné desce přistály dvě zbraně. „Že jsi to ty.“

„Dík.“ Tvářila jsem se pokud možno nezmateně.

Postupně jsem si odložila do skříňky a vrátila se k pultíku a začala se soukat do černého overalu.

„To sis měla vzít něco silnějšího, budeš samá modřina.“

„Hm, ale to by musel někdo říct, že se půjde sem.“ Vyčítavě jsem se podívala na Martina a pokusila se protáhnout nohu s botou nohavicí.

„Hele krásko, nechcete si zahrát proti nám?“ Po chvíli váhání jsem se otočila za hlasem, protože v kilometrovým dosahu nebyla jiná ženská. Stáli tam čtyři chlápci ve stejnokrojích a jeden se na mě vesele zubil.

„Já bych to nedělal, to jsou chlapi od speciálů.“ Kluk od barvy na mnoha částech těla se kysele zašklebil. „Měli jsme to s nima domluvený dopředu a dostali jsme pořádnej klepec.“ Zbytek jeho týmu vypadal podobně zdecimovaně.

„Ale nás je víc.“ Odporoval Martin chabě.

„To přežijem.“ Všichni čtyři se rozesmáli, což mě trochu urazilo.

„A co z toho?“ Vrazila jsem ruce do rukávů a zatáhla suchý zipy.

„Když vyhrajem, půjdeš se mnou na rande.“

„A když vyhrajem my?“ No dobře, ta pravděpodobnost byla asi malá, ale zeptat jsem se musela. Všichni čtyři se na sebe vesele zašklebili.

„Ty se mi fakt líbíš. Zaplatíme vám odvetu.“ Podívala jsem se po klukách, netvářili se úplně přesvědčeně.

„Tak jo.“ Podali jsme si ruce.

„Ven nebo dovnitř?“

„Radši ven.“ Radil Pavel a tak jsme vyrazili. Můj protihráč mi galantně na hlavu narazil helmu. Nebylo to moc příjemné, ale po chvíli jsem si na ni zvykla.

„Nezapomeň si to odjistit a neboj, budu něžný.“ Poplácal mě po zádech a zbytek tlupy mě vystrčil ven. Už se setmělo, ale areál osvětlovalo několik halogenů. Skupinka policajtů kamsi zmizela.

„Takže, co je cílem hry?“ Dotázala jsem se zvědavě a upřely se na mě čtyři pohrdlivé pohledy.

„To je skvělý, nejdřív nám to domluví s profíkama a pak se ptá, co je cíl hry.“ Hořekoval Tomáš. „Takže …“ zabodl prst do mapy na stěně, „ … tady je naše stanoviště, tady jejich. Musíme uhájit vlajku a sebrat tu jejich, nebo je pozabíjet.“ Skepticky mlaskl. To nebylo zase tak složitý. Martin nám s Agnarem ukázal, jak se z toho střílí a pak nás zanechali na základně hlídat ten otřepanej kus hadru, protože se ozval signál, že hra začala.

„To si tady často hrajete na zabíjení?“ Ozval se můj společník, který dosud nepromluvil ani slovo.

„No jo, nějak ten přebytečnej adrenalin odplavit musíme.“ Kdesi v roští se ozval výstřel a potom výkřik zasažen. „Nebyl to Martin?“

„Byl.“ Konstatoval suše.

„Jestli takhle budou pokračovat, tak jsme do deseti minut dohráli.“

„Co navrhujete?“ Viděl, že nejsem se situací smířena. Ne, že by se mi ten chlápek nelíbil, ale způsob pozvání mi tak úplně neseděl.

„Tak třeba bychom to mohli nějak obejít a sebrat jim tu jejich vlajku, já nevím, vy jste expert.“ Plížením plazením vpřed nebyl úplně můj obor. Ozvala se další hláška a rozhodně to byl zase někdo z našich.

„Neměli bychom tu nechávat tu vlajku.“ Kriticky se zamračil.

„Tak si jí vezmeme sebou.“ Servala jsem to ze stožáru a nacpala si to za taktickou vestu.

„To podle mě není v souladu s pravidly.“

„No možná, ale tady jde o mou čest. Půjdeme? Nechci se nechat potupně zastřelit.“ Přikývl a vyrazil, pokoušela jsem se ho co nejtišeji následovat.

Překvapivě jsme se dokázali dostat až na dohled jejich základny. Asi byl fakt dobrý. „Tak jdeme pro to?“

„Určitě to hlídají.“ Zarazil mě. „Tamhle.“ Ukázal prstem za jakousi přepravní bednu. „Zkusím ho odlákat, počkejte tady.“

Chvíli jsem čekala, ale nakonec jsem si řekla, že bych taky mohla být užitečná. Doplížila jsem se na místo zrovna, když Agnar klečel na zemi jako při popravě a protivník se mu chystal vybarvit overal. Bez většího váhání jsem ho střelila mezi lopatky, pravda, trefila jsem se až na potřetí, ale trefila.

„Zasažen.“ Alespoň nepodváděl. Vítězně jsem si došla pro druhou vlajku.

„Díky za účast.“ Usmála jsem se, což nebylo vidět, za to bylo vidět, jak je nasranej.

„Vlajka.“

„Musíš tak řvát?“ Okřikla jsem ho a uvázala si jí okolo pasu. „Asi bychom měli zmizet.“ Otočila jsem se na Agnara, který právě vystřelil do křoví, a vzápětí se mu o helmu rozplizla červená barva. Svěsil ruce s puškou a pokrčil rameny. Ze třech různých směrů vylezli tři chlápci, což znamenalo, že jsem byla asi jediný žijící člen týmu. Jeden z nich měl na prsou barevný flek, Agnar se trefil, alespoň něco. Není úplně příjemný pocit, když na vás někdo míří, i když jen jako.

„Polož to.“ Upustila jsem pušku na zem a sundala si helmu, tak trochu jsem doufala, že to nebudou mrchy a netrefí mě do hlavy. Byla to úleva moct se normálně nadechnout.

„Povraždili jste mi tým.“ Sundal si masku a zasmál se, zároveň podal zbraň kolegovi.

„Tohle bych si vzal zpátky.“ Přehodil si vlajku svého týmu přes rameno. „A tohle bude taky moje.“ Bez skrupulí mi sáhl za vestu a vytáhl naší vlajku. „Trochu jsi podváděla.“

„No jo, to je život.“

„Asi tě za to budeme muset zastřelit.“ Ozval se výstřel.

„Hele, ono to fakt bolí.“ Promnula jsem si zasažené rameno.

„Dobrá práce, kolem Patrika nikdo neprojde.“ Uznale si s Agnarem potřásl rukou.

„Taky ne, to Ema.“

„Ona se nezdá, co?“ Spiklenecky na něj mrkl, ale Agnar na to nereagoval. „Mimochodem, jsem David.“

„Adam.“ Vyřkl svůj pseudonym.

„Jdeme na pivo, nechcete se připojit?“

„Musíme nejdřív posbírat své uhynulé druhy.“  Chytila jsem Agnara pod paží a společně jsme se vydali k východu. Zbytek spolku už tam byl a dost nakvašeně si vyměňovali názory a různá obvinění, co kdo zanedbal.

„Neměli jste hlídat vlajku?“

„Vždyť jo, byla jsem o ni násilně okradena.“ Zatvářila jsem se ublíženě, ale to už se za námi vynořil druhý tým. „Pozvali nás na pivo.“ Ukázala jsem za sebe a viděla ty rozradostnělé tváře. Nejspíš to považovali za nějakou zvrácenou poctu nebo co.

 

Benedikt se nakonec nechal přesvědčit a na tu naši hru přistoupil bez dalších protestů a obstrukcí při usínání. Nejspíš mu vyhovovalo, že jsme přes den byli spolu a Roman, až na jeden den, se k nám připojil až v podvečer. Dokonce se na něj začínal těšit a během dne se mě obvykle několikrát zeptal, kdy už přijde.

Byla jsem tak spokojená, že si mého přiblblého výrazu všimli i kolegové ve škole a matka se na mě po svém návratu vítězně šklebila. Chvíli měla tendence mě vyslýchat, ale jako obvykle jsem neměla chuť se s ní o informace dělit, takže toho nechala.

Dokonce se mi z něj podařilo vydolovat, cože bylo důvodem jeho rozvodu, i když musím uznat, že jsem měla hodně práce udržet optimistický výraz. Roman nemohl mít děti, nebyl samozřejmě jediný, v dnešní době to bylo celkem časté, ale stejně mě to zaskočilo. Myslím, že prostě každou ženu taková zpráva zaskočí. Samozřejmě jsem neuvažovala o tom, že bych se chtěla nějak dál rozmnožovat, rozhodně ne teď, ale to, že se to nestane nikdy, pokud s ním zůstanu, bylo svazující. Říkal, že si myslel, když už mám vlastní dítě, že mi to nebude vadit. No, nemělo by, bylo v tom hodně logiky, ale … Ušlo ze mě zklamané vzdychnutí.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a sešla těch pár schodů. Těžké školní dveře se za mnou se zaduněním zavřely. Až překvapivě mi chyběl. Odjel na nějakou stupidní služební cestu a já ho skoro celý týden neviděla.

Prohnala se kolem mě skupinka studentů, kteří chvátali na oběd nebo možná úplně někam jinam, bylo mi to jedno. Sama jsem se plížila do blízké jídelny, ale hlad jsem neměla. Podívala jsem se na hodinky, abych se ujistila, že mám dost času a nemusím se někam honit.

Zahnula jsem za roh a podívala se k semaforu, jestli není zelená a já si nemám pospíšit. Nebyla, takže jsem zase sklonila hlavu, abych se vyhnula čemukoliv, co by mohlo zdobit místní chodník a pokračovala volným tempem kupředu.

„Doktorka Ema Valská?“ Ozvalo se přede mnou a já se prudce zastavila a zvedla hlavu. Takhle mi nikdo neříkal. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho prostě nemám obejít, ale chlap vypadal tak zarputile, že jsem si zastrčila ruce do kapes a nasadila nechápavý výraz.

„Ano?“

„Pojďte se mnou.“ Vymrštil paži a ukázal na auto u chodníku. Překvapeně mi vylétlo obočí.

„Myslím, že ne. Víte, já s cizími lidmi nechodím.“ Pokusila jsem se zažertovat, ale jeho obličejové svaly zůstaly dokonale tuhé. Z auta vystoupil ještě jeden, byli si podivně podobní.

„Doktorko, pojďte s námi.“ Nově příchozí namontoval na tvář shovívavý úsměv a před očima mi zašermoval s nějakým průkazem, který uklidil dřív, než jsem si ho stačila prohlédnout. Ten první mi otevřel dveře na zadní sedačku a já si, po chvíli váhání, nasedla. Bylo to úplně obyčejné, ničím zajímavé auto, které v té své nenápadnosti budilo podezíravost.

Zírala jsem na odraz jednoho z nich ve zpětném zrcátku, on se občas podíval na mě a nikdo nemluvil. Minuty ubíhali pomalu, auto kličkovalo ulicemi města a nikdo se po nás ani neohlédl, takže kdybych stáhla okénko a začala křičet, nikdo by si toho ani nevšiml. Oči mi sjely do míst, kde by mělo být to tlačítko, kterým se okýnka obvykle stahují, nic tam nebylo.

„Kam to jedeme?“ Nic. Pokoušela jsem se nepanikařit. Ostatně měli nějaký průkaz, takže to snad nebudou nějací úchylové. Třeba jsem jen vyhrála v loterii a teď mě vezli pro ty miliony. No jo, jenže já nesázela, ani moje máma ne.

Projeli jsme okolo nápadně průměrné budovy, bez reklam, bez označení firem, které by v ní mohly sídlit, a zabočili jsme do jejích garáží a mě najednou bylo absolutně jasné, kam to jedeme.

 

Nicméně jsme se opět přesunuli do klubu, o kterém jsem do té doby neměla nejmenší tušení, že existuje, ale hrála tam hudba, docela slušná, takže byla solidní naděje, že to nebude taková hrůza. Uvítala bych, kdyby s námi šla ještě nějaká příslušnice něžného pohlaví, ale to jsem měla smůlu.

Po několika seznamovacích panácích jsem chlapce zanechala v družném hovoru a odebrala se na parket, netancovala jsem hrozně dlouho a hodlala jsem si tu nenadálou možnost užít. Velice rychle se ke mně připojil David, který, jak se zdálo, to myslel vážně, ale já se tvářila, jakože jsem si toho nevšimla a prostě se jen bavila.

U stolu probíhala složitá debata o ničem, nechápala jsem, co si můžou policajti s IT expertka asi tak říkat. Chvíli jsem je poslouchala, protože jsem se potřebovala vydýchat a taky momentálně nic nehráli, ale nedávalo mi to žádný smysl.

„O co jde?“ Naklonila jsem se k Agnarovi, ale ten vypadal ještě zmateněji než já a klopil do sebe pivo.

„Jak to mám vědět?“ Zdál se trochu naštvaný.

„Stalo se něco?“ Dotírala jsem.

„Nic.“ Utřel mě a já se už nesnažila. Zase mu něco přelítlo přes nos.

„Takže Emo, ty jsi taky blázen do IT?“

„Já, ne to ne, já to umím tak akorát zapnout.“ Všechno to pití mi lezlo do hlavy, buď bych neměla pít vůbec, nebo častěji, abych natrénovala. Tohle míchání mi nedělalo dobře.

„A co teda děláš?“ Velmi nenápadně si přisedl trochu blíž a já pořád ještě držela taktiku, že o ničem nevím.

„Ale, to je takový složitý.“ O skutečný práci jsem mluvit nemohla a pokoušela jsem se vymyslet, co mu nakukám, když se hospodou opět rozlila hudba. „Pojďte to taky zkusit!“ Chňapla jsem ho za ruku a táhla od stolu. Nadechl se, aby protestoval, ale hodila jsem po něm prosebný pohled, a tak přeci jen vstal. Dovlekla jsem ho na parket a pokoušela se u toho udržet přímou čáru.

„Nevím, jak se to …“ Rozhlédl se po ostatních a pokoušel se něco odkoukat. Nakonec mě chytil kolem pasu a druhou ruku sevřel ve své a položil si ji na hrudník. Hráli něco pomalého a tak to měl jednodušší.

„Jde vám to skvěle.“ Hodila jsem okem ke stolu a ještě se trochu přitulila, abych dala najevo, že jsem tak spokojená. David se naklonil k Martinovi a něco spolu rozebírali, jestli mu ten pitomec řekne, že nic, tak ho zabiju.

„Díky.“ Zvedla jsem hlavu ke svému tanečníkovi a setkala se s jeho uhrančivýma očima. Začínalo mi být až nebezpečně příjemně v jeho objetí. Neměla bych se do těhle temných zákoutí svojí hlavy pouštět, ale nějak jsem se tomu nemohla bránit. Zčervenala jsem, když jsem si vzpomněla, jak příjemné bylo se vedle něj probudit. Tedy až na ten monokl.

„Vím, že mi do toho nic není, ale nezdá se, že by vám bylo jeho dvoření úplně příjemné.“ Já bych to tedy dvořením nenazvala.

„No, já jsem asi spíš na takový pomalejší postup.“ Bral to zkrátka moc rychle a já jsem měla plnou hlavu někoho jiného, takže se to nesetkávalo s pochopením.

„Můžeme odejít, jestli chcete.“

„Zatím se mi tu líbí.“ Usmál se a já zamrkala, abych zahnala další vlnu červeně. Měla bych si dávat pozor na jazyk. Propracovali jsme se ke středu parketu a už na nás od stolu nebylo vidět.

„Sluší vám to, když se červenáte.“ Zašeptal mi to do ucha a mě naběhla husí kůže po celém těle. Jak jen to ten chlap dělá? Měla bych se trochu vzpamatovat, tohle byla přeci děsná kravina, zakoukat se do chlapa z jinýho světa. Vykroutila jsem se z jeho sevření a doufala, že to připíše konci písničky. Tohle nešlo, nemohla jsem tady s ním vrkat a potom se vrátit domů a tvářit se, že se nic nestalo. Možná se mi to jen zdálo, ale zatvářil se trochu zklamaně.

„Dovolíš, kamaráde?“ Tomuhle se říkalo z deště pod okap, ale David byl alespoň logická volba, i když jsem nemohla říct, že bych trpěla touhou mu padnout do náruče. Posunula jsem se blíž k němu a zdálo se, že Agnar to pochopil zcela přesně. Sevřel se mi žaludek, když jsem se podívala na jeho vzdalující se záda. Ucítila jsem na sobě ruce a můj sluch zaznamenal nějaké pomalé tóny.

„Vlastně bych si dala něco k pití.“ Trochu jsem se odtáhla.

„Tak jdeme.“ Nechala jsem se odtáhnout na bar a tam si poručila takovou barevnou věc s tím levným kýčovitým paraplíčkem, které jsem vyhodila na leštěnou desku a naklopila to do sebe. Překvapivě to nebylo sladké, ale trochu nahořklé a moc mi to nechutnalo.

„Zkus to zapít tímhle.“ Podal mi vlastní sklenici, ale já ji odmítla, pivo jsem nikdy nepila a nehodlala jsem s tím začínat.

Podařilo se mi ukořistit barmana a vyžebrat obyčejnou sklenici vody.