A život jde přece dál, díl 6.

Právě se chystám na firemní večírek, když mi najednou začne zvonit mobil. Okamžitě po něm chňapnu. Nikolas! No to je dost, že zavolal. Od včerejšího rána jsem jeho hlas vůbec neslyšela. Já vím, že má asi hodně práce, ale já jsem sobec. A mám na něho taky právo.

"Ahoj lásko." Úplně vidím, jak se u telefonu roztomile usmívá. Ách jo, ještě 7 dní!

"Ahoj, tak jak si vedete?" Zajímám se a přitom se prohlížím v zrcadle. Hmm, s těmi vlasy bych si měla něco udělat, už vypadám jak houmlesák.

Mám na sobě krátké, červené koktejlové šaty za krk, stříbrné boty a stříbrné doplňky. Do vlasů jsem si nakonec jen zapíchla stříbrnou sponku ve tvaru růže, kterou mi dal Nik. Myslím, že na firemní večírek to stačí. Nepotřebuju vypadat jako princezna. Stačí, že vypadám aspoň trochu obstojně.

"Skvěle! První zápas máme konečně za sebou, právě jsme ho dohráli. Nekoukala ses? Vyhráli jsme 1:4. Ale povídej ty, jak se máš a co tam beze mě děláš?" Sednu si na postel a povzdychnu si.

"Hrozně se nudím, vůbec nemám dobrou náladu. A to máme dneska firemní večírek, šéf slaví narozeniny. Tak strašně se mi tam nechce!" Postěžuju si.
"To zvládneš," povzbudí mě Nik," užij si to tam. Teďka jsi ještě volná, ale až se ti vrátím, jen tak někde si tě nepustím." Směje se do telefonu a do mě okamžitě vjede dobrá nálada. Jak on to jen dělá?

"Neříkej dvakrát." Začnu se smát taky a Nik je potom chvíli tiše. Doufám, že se telefonické spojení nepřerušilo, neslyším ani jeho dech! Ale když se podívám na obrazovku telefonu, sluchátko pořád ještě drží.

"Jsi dokonalá." Řekne najednou znenadání. A vůbec mi to nepřijde jako pokračování minulého rozhovoru. Opravdu vůbec nevím, co mu na to mám říct. To on je ten dokonalý! Jsem z toho totálně unešená, až mi málem vytrysknou slzy. Políbím sluchátko telefonu.

"Už bych chtěl být zase s tebou." Povzdychne si Nik a já si zase vybavím jeho tvář. Teď však sklesklou. Sevře se mi srdce.
"Ani mi nemluv. Já každý den odpočítávám hodiny!"
"Miluju tě, Táňo."
"Já tebe taky Niku. A strašně moc."

S tím dneska náš hovor končí. Nik zase musí běžet. Zasněně položím mobil vedle sebe a chvíli jen tak bezduše sedím a hledím do prázdna. A přemítám si ty krásné chvíle, kdy tu Nik ještě byl se mnou. Ať už je neděle...
Pak si náhodou všimnu hodinek a doslova se zhrozím. Páni, já si tady sedím a už jsem měla být dávno na cestě!

Dárek (chladničku na víno, takovou maličkou - šéf je totiž milovníkem jakéhokoliv vína) položím na zadní sedadlo (co mi to dá práce!) a hned se rozjíždím. Snad ještě stihnu přípitek.



Oslava probíhá v sále budovy, kde pracuju. Když vstoupím, v první chvíli to tu ani nemůžu poznat. Všude kolem jsou rozmístěny švédské stoly, balonky, flitry, třásně...kupa jídla, kupa pití a hlavně kupa lidí. Těch je tu teda požehnaně. Ihned ale uvidím našeho šéfa, protože svítí jako světluška. Zatímco všichni mají na sobě tmavé obleky, on si vybral čistě bílý. Kdyby mu alespoň padl! Ale ne, nebudu zlá. Je to jeho vkus. A pokud si vybral oblek za účelem, aby razil, tak oblek účel splnil.

"Ále, kdopak se nám to tu ukázal?" Přikvačí ke mně okamžitě Tomáš se sklenkou vína. On je fakt tak strašně neodbytný, až to není možné. Jakoby mu nestačilo, že už jsem ho několikrát poslala někam. Za velmi krátkou dobu.

Zlostně si ho prohlédnu, ale musím uznat, že mu to dneska fakt sekne. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je to chlap do nepohody. Na první dojem tak působí. Ale opravdu jen na první.

"Tomáši co ode mě sakra pořád chceš? Nech mě už na pokoji!" Vybalím to na něj rovnou, protože na něj opravdu dneska nemám náladu. Poslední týden ale nemám náladu vůbec na nic. A taky se u mě pocity mění jako aprílové počasí. Nebaví mě to, protože se jednou cítím jako prvotřídní zabiják a za hodinu potom bych zobjímala všechny lidi světa. Ale mám to přeci dostat, to bude tím.

Rychle zmizím z dohledu Tomáše a poprosím kameramana Kristiána, jestli by mi nešel pomoct vynést ten těžký dárek z auta. Ochotně souhlasí a tak můžu jít hned přát. Vyhledám šéfa, který stojí u velké, skleněné nádoby se šampusem a jahodami a nesměle ho chytnu za rameno.

"Jé, Táničko! Tak přece jsi přišla! No tak to jsem moc rád, musíme si jít ihned připít!" Vřele mě přivítá a hned mě objímá. A taky přešel z vykání na tykání. To jsou mi ale věci. Zkouší mi nalít skleničku šampusu, ale já ho musím odmítnout. Jednak řídím a navíc...pořád ve mně hlodá ta Romanina myšlenka s dítětem. Asi budu muset zajít na gyndu, abych byla klidnější. Protože s tímhle pocitem nejistoty se nedá žít.

"Je mi to líto, ale já dneska opravdu pít nemůžu, pane Hrabino. Jsem tu autem. Chtěla jsem vám ale popřát." Usměju se na něj a šéfovi ihned lišácky zasvítí oči. Napřáhnu pravičku a šéf se narovná jako pravítko. Pokaždé mi to přijde hrozně vtipné, jak se i dospělí těší z dárků jako malé děti.

"Tak já vám přeji všechno nejlepší, hlavně hodně štěstíčka, zdravíčka, plno splněných snů a ještě dvakrát tolik let do života! Abyste tu s náma zůstal co nejdýl. No a samozřejmě taky hodné a poslušné podřízené." S tím mu ukážu směrem na chladničku, která se skví těsně před dveřmi. Snad ho to potěší.
"Páni, takovou jsem si vždycky přál!" Líbne mě šéf ještě jednou na tvář jako projev díků a utíká ji prozkoumat. Tak to jsem moc ráda, že jsem se trefila do jeho vkusu a že jsem mu udělala radost.

Usměju se a otočím se zpátky, abych se porozhlédla, s kým si můžu jít popovídat. Přece tu nebudu stát celý večer sama, no ne?

Jenže náhle se mi pohled stočí na nápadně hezkou postavu nějakého chlápka. Je otočený, takže mu nevidím do tváře, ale i tak mě k němu něco poutá. Jako bych ho snad už někde viděla. Rozhodnu se ho prozkoumat. Ještě štěstí, že je hned vedle něho mísa ovocného salátu, tak alespoň nebudu nápadná.

Rozhodným, rychlým krokem se vydám jeho směrem a v hlavě se mi celou dobu honí různé fantazie, jak asi vypadá, kolik mu může být a co tu dělá. Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že ho znám.

Stoupnu si vedle něho a chvíli se jen tak nenápadně rozhlížím kolem. Kurník, pořád ho nevidím. Koho by napadlo postavit se tak pitomě?!
Ok, tak musím použít plán B. Zvednu loket a pořádně do něho vrazím. Možná i víc, než jsem doopravdy chtěla. To ale teď vůbec nevadí. Hlavně, že se na mě otočí.

"Jé, pardon, já ne..." Náhle se zastavím ve své omluvě a málem vykřiknu zděšením.

"Ahoj, Táňo." Řekne ten tvor medovým hlasem a líbezně se na mě usměje. Co ten tu ještě sakra chce? Doufám, že ho nepozval sám šéf!

"Petře?! Co tu děláš?" Ano, Petr. To bylo to moje dobrodružství. Něco mě píchne u srdce. Ne, tohle se už nebude opakovat! Ani nečekám na odpověď, k níž už se Petr nadechuje, a upaluju pryč, jako by mě píchlo stádo vos. Co jsem to jen provedla!

Zastavím se až venku u odpočinkové a uklidňující kašny a i když jsem jen v šatech a je asi -10 stupňů pod nulou, je mi to úplně fuk. Hlavně ten mráz vůbec necítím. Spíš mě polévají vlny horka. Rychle si sednu a složím hlavu do dlaní. Čím jsem si takovou ránu zrovna dneska zasloužila?

"Je ti něco?" Poděšeně zvednu hlavu a uvidím mírně se motajícího Tomáše. Tak tenhle mi tu ještě chyběl! Vůbec nereaguju na jeho dotaz, schovám hlavu zpátky a bezduše koumám zem.

"Dobře, ok. Tak se nesvěřuj, když nechceš. Ale já bych ti rád něco řekl! Vím, že jsem opilej, ale to se člověkovi mluví nejlíp. Co na srdci, to na jazyku." Na to, že toho Tomáš už vypil asi hodně, mluví dost zřetelně. Sice trochu řve, ale to je mu asi úplně šumafuk. Já ale nemám náladu na jeho připitomělé návrhy, mám toho už dost.

Chci se zvedat a jít zase dovnitř, abych mohla jet domů, jenže Tomáš mě stáhne za ruku zpátky k sobě.

"Prosím, vyslechni mě, když už jsem se konečně odhodlal!" Udělá na mě štěněcí pohled. V jiné chvíli bych ho určitě zase poslala někam, ale co mi zbývá? Dovnitř se teďka vrátit nechci a navíc se mi na tom jeho pohledu něco nezdá. Co když potřebuje pomoct?

Sednu si teda zpátky a upřu na něj své modré oči. Snad to bude krátké.
Tomáš chvíli otálí, ale pak se konečně rozhodne a zhluboka se nadechne. "Mám tě hrozně, příšerně rád! A strašně mě bolí, že ty mě takhle odmítáš. Proč jsi na mě taková zlá? Já...vím, že spolu nemůžeme být. Ale mně by stačilo, kdybych mohl být aspoň tvůj dobrý kamarád. Aspoň bych viděl, že mě máš maličko ráda. Jsem pitomec, já vím. Ale nevydržel bych to pořád dusit v sobě...Promiň." Tomáš svěsí hlavu a promne si obočí.

Ne, prosím! Kdo píše můj scénář života? Proč mi tam nedáte taky tu vlastnost, abych, když se dostanu do zapeklitých situací, vždycky věděla, co říct?

"Ale proč se teda pořád chováš takhle?" Vykulím na něj oči, protože tohle rozhodně není Tomáš, jakého znám. Tenhle muž vedle mě je citlivý a přemýšlivý. Dobře, a opilý.

„Jak, takhle?“ Tomáš se na mě zmateně podívá a zamžourá očima. Asi už má problém i zaostřit.

„No, tak sebejistě a arogantně a…“ Než stačím dopovědět, Tomáš se mi do toho vloží.

„To je můj styl, na každou holku to zatím platilo. Jen na tebe ne. A to mě hrozně štve. Ale už jsem to pochopil. Ty jsi zamilovaná a šťastná a já tě nechám být.“ Tomáš si povzdychne, zadívá se do země, pak na mě, zavrtí hlavou jakoby chtěl setřást všechny myšlenky, co mu běží v hlavě a zvedá se.

„Tome, já…“ Zase nestihnu dopovědět. Proč mě, kruci, nenechá domluvit?!
„Ne, nic neříkej. Užij si zbytek večera. Ahoj.“ S tím Tomáš odchází sice trochu vrávoravým krokem, ale rychle a svižně.

A já tu zůstávám opět sama. Po chvilce ale přece jen pocítím zimu a tak se rozhodnu odejít. Kašlu na nějaké rozlučování, nechci se tam vracet. Takže jdu rovnou k autu a už se těším, až se zachumlám do svého pelíšku, usnu, a nebudu muset na nic myslet.