A život jde přece dál, díl 7.

Celé ráno chodím jako tělo bez duše. Nik mi nevolá, ta včerejší příhoda s Tomášem a Petrem a teďka ještě to, že mi menstruace opravdu vynechala. Sedím u stolu a koušu si nehty, i když jsem to nikdy nedělala. Co teď? Zavolat Nikovi a svěřit se se svým trápením jemu? Na to bych asi neměla dost odvahy. Když to ještě nevím jistě...

Náhle se prudce zvednu. Přece je to kravina, abych já měla dítě! Proč nad tím pořád dumám?? To vůbec nic neznamená, že jsem to nedostala. Někdy se to zpozdívá o týden a nikdo kolem toho nedělá takové cavyky! Třeba jsou to jen poblázněné hormony, nebo nemoc, která na mě leze. Poslední dobou mě bolí hlava a v krku. To bude tím. Tak co blbnu?!

Zase si sednu. Ale co když přece? Ty časté změny nálad, ranní nevolnosti...prostě půjdu ke svému gynekologovi. A pak budu konečně klidná.
Rychle na sebe něco hodím, sním kousek rohlíku, zapiju čajem a pádím. Ještě, že mám dneska volno z práce. To by bylo těch přeřeků o dost víc. Samou nervozitou bych taky nemusela před kamerou říct ani půl kloudného slova. To by bylo snad ještě horší.

Vždycky mám podivný pocit, když jdu k doktorovi. Už odmala. Nevím proč, zatím mi nic tak hrozného nedělali, ale ten nejistý pocit, jestli mi něco není, nebo v tomto případě, jestli ve mně něco neroste...

Vejdu do té velké bílé budovy s nápistem NEMOCNICE a hned u dveří si všimnu dvou těhotných žen, stojících u výtahu. To je mi snad čert dlužen. Jako naschvál!

Vyjedu výtahem s oběma těhulkama, které mlčky pozoruju, do 5. patra a zamířím k velkým, bílým dveřím. Pamatuju si, jak jsem tu byla poprvé v 16. Kolik jsem měla strachu. Teď tu chodím jako k obvoďákovi. Na svého pana doktora jsem si zvykla a nevyměnila bych ho za nic na světě. Je to sice starší, ale pořád pohledný, šedivý pán se skvělým smyslem pro humor. Vždycky má pro mě nachystanou nějakou zábavnou historku nebo vtípek.
Mám štěstí, zrovna v čekárně nikdo není a tak čekám asi jen 5 minut, než přijde sestřička a pozve mě dále.

Když si odložím a jdu se posadit na křeslo, pan doktor Král se po mě s úsměvem a trochu úžasem překvapivě otočí. Vždycky mě hrozně udivuje, že má pořád dobrou náladu. Nikdy jsem ho neviděla bez úsměvu na rtech. A navíc ji dokáže šířit dál. Nechápu to, já mám dobrou náladu jen málokdy. A když už ji mám, tak si ji radši nechávám pro sebe, aby mi náhodou neutekla...

"Vůbec mi sice nevadí, že se vidíme už teď, mám ohromně rád takovéto příjemné a hlavně krásné návštěvy, ale neměla jste jít na kontrolu až za měsíc?" Zeptá se mě a rychle se přehrabuje ve svých pečlivě zařazených deskách. Najde moje jméno, něco si pobroukává a zvedne ke mně své šedé oči.
"Já vím, pane doktore. Ale mám takový menší problém. Já...no, prostě...bojím se, že jsem těhotná." Přiznám se na rovinu, a když to vyslovím, náhle se mi udělá skoro až zle. Doteď jsem to brala jen jako úvahu, jako myšlenku, ne jako něco skutečného.

"Ále, toho se přece nebojíme. Děti jsou krásná stvoření, kterých by si měl každý vážit. Vždyť to je úplný zázrak, jak vzniká nový člověk," mrkne na mě," tak se posaďte, já si zatím dojdu umýt ruce."

Poslušně se posadím a koumám obrázky naproti mě. A zrovna - jako na potvoru jsou tam samé obrázky těhotných žen. Doba čekání, fáze, jak dítě roste a taky porod. Uf, zase se mi dělá nějak nevolno...

Když pan doktor skončí prohlídku, sundá si rukavice a pokyne mi, abych se šla posadit. S bušícím srdcem zapadnu do měkkého křesílka a začnou se mi klepat ruce a zároveň taky kolena. Ne, tuhle chvíli asi nepřežiju.

Náhle se tak leknu, až skoro vyskočím. Začne mi totiž zvonit mobil. Mrknu na displej, ale kvůli třesoucím se rukám skoro nevidím. Ale Nikovo jméno i tak přečtu. Chci mu to típnout, ale když se otočím na pana doktora, dá mi náznak, ať to klidně vezmu, že on si stejně ještě něco bude zapisovat.

"Ahoj Niku, co je?" Brouknu do telefonu nepříliš příjemným hlasem. Vím, že za to Nik nemůže, že jsem takhle napružená. Jenže když se to vezme z druhé strany, může vlastně za všechno tohle mé trápení. Ale abych nebyla sobecká - může za to se mnou. Dobře. Když ale já jsem tak hrozně nervózní! A tahle chvíle se snad bude prodlužovat až do nekonečna.

"Ahoj...co je? Nic není, chtěl jsem tě jen slyšet. A myslel jsem, že ty mě taky." Slyším v telefonu jeho zklamaný hlas. Asi se těšil, až konečně uslyší můj hlas. To já taky, ale...teďka jsem fakt ten pocit štěstí, který mnou vždycky projede, když Nik zavolá, dokonale ztratila.

"Jasně, ale nemohlo by to chvíli počkat? Teď zrovna nemám čas. Zatím se měj." S tím mu to típnu a schovám mobil zase do kapsy. Možná jsem na něho nemusela být tak příkrá, ale když já už to chci mít co nejrychleji za sebou! Dozvědět se, že se nemusím ničeho bát, že těhotná nejsem, dobře dojet domů a doma si dát kávičku a v klidu odpočívat s nohama na stole.
S nadějí v očích se podívám na pana doktora, jestli už alespoň něco nevyčtu z jeho výrazu tváře, nebo očí. Jenže se ukáže, že pan doktor je výborný herec. Vůbec na sobě nedává nic znát. Anebo nechce, patrně je na tohle zvyklý. Nebo mě chce trápit, lišák jeden.

"Tak co?" Nevydržím to už po chvíli, když jenom oba sedíme s tím rozdílem, že on si pořád něco zapisuje a mně se může zbláznit srdce.

Pan doktor si sundá brýle, protáhne se a s úsměvem na rtech se na mě podívá. "Takže. Věc se má tak, že se váš strach opravdu naplnil. Gratuluji, maminko."

Zdřevění mi snad všechno, co může. Nejsem schopná ani dýchat. Panebože, já se asi udusím!! Dělejte někdo něco! Nezdá se mi to? Štípnu se. Au! Nezdá. Ne, tohle ne. Ne, to nemůže být pravda! Začnu panikařit. Začnu se vztekat. Už už chci něco sprostého říct nebo si alespoň pořádně, od plic zařvat, když se najednou podívám na doktorovi třpytivé oči plné radosti kvůli mně. Najednou to na mě všechno spadne a já se tam normálně rozbrečím jako malé děcko.

Sakra, já se za sebe tak stydím!
"No, no...Táňo, no tak. Nebudem plakat! Tohle není k pláči, tohle je to nejkrásnější, co vás kdy mohlo potkat!" Pan doktor je vmžiku u mně a hladí mě po ramenech.

"A..ale, já..já jsem s tím vů..vůbec nepo..čítala!" Vzlykám tam a je mi úplně jedno, že přijde sestřička, zjistit, co se děje. Jen přes slzy uvidím, že ji pan Král ihned pošle diskrétně pryč.

"Všechno se dá zvládnout. A uvidíte, že až to povíte Nikolasovi, bude ten nejšťastnější chlap pod sluncem. To mi můžete věřit. Největší radost chlapa je v ten den, kdy se dozví, že jeho milovaná přítelkyně čeká miminko. A vy budete ta nejlepší maminka na světě! Co by za to daly jiné ženy ve vašem věku. Některým to není dopřáno a vy tady kvůli tomu pláčete. A přitom máte úplně všechno, co si každý přeje." Mluví mi pan doktor do duše a já se pomalu začínám uklidňovat. Vždyť je to pravda, já budu mít rodinu. A s Nikolasem. Tohle jsem si přece vždycky přála a Nikolas vlastně taky! Proč tu brečím? Měla bych se radovat! Pan doktor má na mě opravdu blahodárné účinky. Jeho slova na mě působí jako uklidňující balzám na duši.

Za chvíli jedu s výbornou náladou domů. To kvůli mému skvělému panu doktorovi, který se ukázal jako nejlepší formát. Mohl by jít z fleku dělat i psychiatra. Pořád mám ale tendenci si sahat na mé zatím ještě ploché bříško. Vím, že zatím bych v tom žádného malého človíčka nepoznala, ale to je mi jedno. Přece je tam!

Najednou si vzpomenu na Nika, který mi asi před hodinkou volal. Já jsem na něho byla v tom telefonu skoro až hnusná! Páni, tohle budu muset hned napravit. A taky...mu tu žhavou novinku ihned říct.

"Haló?" Ozve se podrážděný Nik. To mně dokonale odzbrojí. Takže na displeji mu bliká moje fotka s nápisem - Miláček - a on řekne "halo". Ok, budu to nějak muset přežít. Popravdě - já bych nebyla o nic příjemnější.
"Niku, prosím tě promiň. Já jsem měla hroznou náladu, nevěděla jsem, co se mnou je a tak jsem ani nepřemýšlela, co říkám. Odpustíš mi to prosím?" I když tu Nik není, udělám alespoň do sluchátka štěněcí kukuč.

"Cože? Co s tebou je? Něco se ti stalo? Jsi nemocná?" Nik na mě začne chrlit otázky s bojácností v hlase. Super, takže už mi odpustil. Aspoň něco. Nejlepší léčba je šokem.

"Já...tak trochu." Usměju se do telefonu a přemýšlím, jak mu to nejlépe oznámit. Aby to s ním rovnou nešvihlo. Nik je totiž dost citlivý člověk. Někdy skoro až jako ženská.

"Mám přijet? Je to vážné? Táňo prosím, nedělej si ze mě srandu!" On tam snad málem brečí nebo co? Má fakt divný hlas, takhle se o mě snad nikdy nebál...to je asi tím, že mě už dlouho neviděl a po telefonu nemůže zjistit, jak vypadám, jak se cítím a jestli se u toho třeba nesměju. Nebudu ho trápit.

"Ne, Niku, nejezdi. Tohle počká. A celých devět měsíců."
"Devět měsíců? A proč zrovna..." Nedopoví Nik a náhle je ve sluchátku ticho jako v hrobě.

"Jsem těhotná." Dopovím mu a začnou mi úsměvem škubat koutky úst. Teďka bych ho chtěla vidět.

Tak a už to ví najisto! A mně se docela začnou třást ruce, když si pomyslím, co všechno mi na tohle může říct. Doufám, že bude rád!
"Ty, ty, ty..," koktá do telefonu až se musím začít potichu smát," my, my...Panebože! my budeme mít miminko!" Zajásá náhle a všechny moje chmury a obavy se ihned rozplynou. Je rád! A jak strašně!

"Táňo, to je skvělá zpráva! Panebože, škoda, že nejsem doma, to mně teď mrzí nejvíc. Já budu táta! Tohle je ta nejkrásnější zpráva, jakou jsi mi mohla říct. Já tomu nemůžu uvěřit! Jak já tě miluju! Já budu táta!"

Skanduje mi to telefonu a já se jen směju a přitom se mi po těle rozplývá slastný pocit. Ke štěstí už mi vážně vůbec nic nechybí, mám všechno, co jsem si kdy přála...