A život jde přece dál, díl 9.

Je pátek večer. Jsem právě ve vaně plné bublinkové pěny a jahodové vůně, když v tom mi začne zvonit mobil, který jsem si zase nechala položený někde mimo mě, samozřejmě. V prvním momentě mě napadne, že se ponořím do vany a budu dělat mrtvého brouka. Jenže telefon pořád vyzvání jako blázen a navíc - co když to bude něco důležitého?

S nechutí se teda rychle zvednu, zabalím se do froté ručníku a vyjdu na chodbu, kde se do mě okamžitě dá zima. Přechod z horké vany do nějakých 20 stupňů není zrovna to nejlepší. Jsem asi blázen, ale poslední dobou (od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná) na sebe dávám opravdový pozor. Radši nechám přejet auto po cestě, které je ode mě vzdálené 100 metrů, než abych přešla. Není to už chorobná záležitost? Ne, to jsou jen ty poblázněné hormony:).

Stisknu zelený mobilek na displeji, kde mi bliká Nikova fotka s nadpisem "Láska" a divím se, proč mi volá zrovna on, když jsme se dnes přece už slyšeli. Že by mu ten pobyt v Rusku ještě prodloužili? To snad ne!

"Ahoj, copak je?" Zašvitořím do sluchátka, kde je nějak nezvykle veselo. Většinou se Nik (jak mi to už kdysi řekl) radši někde zamkne, než aby ho u telefonu někdo slyšel. Doslova prý nesnáší, když mu do toho kluci řvou a on neslyší vlastního slova. Zato teď svůj názor asi přehodnotil. Zřetelně slyším Marka - Nikového nejlepšího kamaráda, který právě volá, že až přijede domů, zve všechny na panáka.

"Ahoj miláčku! Víš, co je nového?" Nik má podle hlasu opravdu dobrou náladu. Jako by se smál. Což je možná taky pravda, on má takový hezký, zvonivý hlas, který, když se Nik směje, mu hezky přeskakuje do výšek. Je to roztomilé.

"Jak to můžu vědět? Nevím, povídej." Povzbudím ho a Nik se nedá dvakrát pobízet.

"Jedeme domů už zítra! Letadlem, které pro nás speciálně připravil trenér. Prej že už nemohl vidět ten můj smutný obličej, jak hrozně se na tebe těším a jak je neděle ještě daleko. A kluci s tím samozřejmě nadšeně souhlasili. I když je to tu super, doma je vždycky nejlíp. Hlavně u tebe." Vyzná mi další poklonu a čeká, co já na to.

My spolu budeme už zítra? To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem za tenhle týden dostala! I když jsem se pro Nika chtěla jít zítra udělat hezkou - manikůra, kadeřnice, obchody s oblečením - vůbec mi to nevadí. Stihnu to potom. Stejně bych jen zbytečně utrácela peníze.

"Niku, to je skvělá zpráva! A v kolik tak budete v Praze? Mám pro tebe zajet?" Ptám se a pomalu jdu zpátky do koupelny, protože se už třepu jako ratlík. Jasně, hřeje mě láska i mládí, ale asi to nestačí. A teď opravdu nemocná být nechci. Neprospělo by to ani mně, ani děťátku.

"Jestli bys byla tak strašně hodná, tak bych byl moc rád. V Praze bychom měli být kolem 3 odpoledne. Vidět tě co nejdřív, to je touto dobou můj jediný cíl. Potom ho samozřejmě změním...budeme připravovat nový pokojíček."

Usměju se do telefonu a znova se položím do vany. Nik a já budeme mít rodinu. Já budu maminka, on tatínek. Ách. Ke štěstí už mi opravdu nic nechybí. Zasloužím si tohle všechno? Až mě to někdy děsí...a bojím se, že nastane něco, co mé štěstí dokonale zničí.

"Milujem tě oba. A moc se na tebe zítra těšíme." Zacukruju mu do telefonu a přijde mi to strašně hezké, že používám slovo "my". I když o tom to maličké vůbec neví.

"Já vás taky. Tak zítra. Pa, lásko." Rozloučí se a já zasněně položím mobil vedle sebe na poličku a s úsměvem se zahledím před sebe.

Když vylezu asi po hodině z vany, náhle se ozve zase zvonek. Jenže tentokrát to není mobil, nýbrž domovní dveře. Kdo co chce v tuhle nekřesťanskou hodinu? Dobře, je 8 hodin. Ale i tak. Slušní lidé už na návštěvy nechodí!

Obléknu si svůj saténový, hedvábný, modrý župan a jdu v modrých papučkách otevřít. Doufám, že to je jen třeba pošťák. Ale to asi těžko, ti tak pozdě nechodí.

Jenže když otevřu dveře na malou škvírku a rozhlédnu se, abych spatřila, kdo tam stojí, rychle je zase zabouchnu. On mi snad nedá pokoj ani teď?! A taky mě zachvátí panická hrůza. Jsem doma sama. Sakra! Proč jsem vůbec otvírala!

"No tak, Táňo. Otevři. Co je? Vím, že jsi tam. Vím, že už si mi několikrát řekla, že mě vidět nechceš, ale já musel. Když jsem tě viděl na té párty...Prosím!" Volá za dveřmi moje tehdejší dobrodružství - Petr. Úplně se mi vybaví pohádka O třech kůzlátkách. Nebo o Budulínkovi. "Jen tři prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme..." To jo. To sedí. Ale tohle není jezinka, to by bylo jen v tom lepším případě. Tohle je normální zlobr zabiják!

Rozhodnu se neotvírat. Když podruhé zabuší na dveře, nedá mi to.
"Co chceš?!" Štěknu na něho.

Jenže tomu byste nikdy neuvěřili, co on udělal. Já tomu nevěřím dodnes. Normálně se prostě na mě vrhl a přitiskl svá ústa k mým.

Nevím, kde se ve mně vzala ta duchapřítomnost, ale na ten moment jsem na sebe hrdá. Normálně jsem se od něho rychlostí blesku odtrhla a vlepila mu takovou facku, až málem zavrávoral. No, spíš to bylo asi tím, že to nečekal, ale jsem na sebe pyšná. Na tváři se mu hned objevila červená ruka a v očích údiv, ale já na nic nečekala a zabouchla dveře. Viděla jsem, že mezi dveře chce ještě vrazit ruku, ale když viděl moji razanci, ihned si to rozmyslel. A udělal dobře, jinak už by s ní asi nikdy nic neudělal. A hledal ji po mém bytě.

Opřu se zevnitř o dveře a zhluboka se nadechnu. A otočím klíčem v zámku. Tak - to bychom měli.

Jaktože má ještě tu drzost za mnou vůbec chodit? Razantně jsem mu řekla, že to byl jen naprostý omyl, že toho hrozně lituju a že už ho v životě nechci vidět. To mu to snad nestačí? I tak mi zničil jeden krásný vztah. Nechci, aby ničil ten další, ještě krásnější. Snad už ho nikdy neuvidím.

Uf. Klepou se mi ruce i nohy. I když je teprve něco po 8, rozhodnu se jít do postele. Stejně bych teďka už jen bloumala po bytě a přemýšlela. Třeba se mi bude zdát něco o Nikovi. Snad.