A život jde přece dál, díl 10.

Když ráno otevřu oči a posadím se na posteli, nemůžu uvěřit, že už dneska se setkám s mým milovaným Nikolasem. Hned je ráno krásnější. Vždyť to asi sami znáte..všechno se jeví v růžovějších barvách, jen když jste s tím, koho milujete.

Venku je opravdu nádherně..je nasněženo, ale protože krásně svítí sluníčko, sníh se diamantově třpytí, až oči přecházejí. Vypadá to tu jako z pohádky o dědovi Mrazíkovi. Spokojeně zamžourám očima a zálibně se protáhnu. Otočím se zpátky na druhou stranu a vstanu z postele. Přitom jdu jako obvykle každé ráno k zrcadlu, abych se podívala na své stále rostoucí bříško. Jemně si ho pohladím, pousměju se a jdu si dát něco na zub. Dostala jsem strašnou chuť na zmrzlinu. Vím, že bych neměla, ale nejde tomu odolat:).

Na včerejší večer už nechci ani vzpomínat. A daří se mi to celkem úspěšně, mám dost starostí s tím, jak Nika přivítat.

Zdá se mi, jako by se zastavil čas. Nemůžu se dočkat, prostě nemůžu. Je 1 hodina po obědě a já už sedím oblečená, namalovaná na pohovce a nervózně přepínám programy na televizi. Co mám ty další dvě hodiny ještě dělat?! Celý dnešek jen přemýšlím o tom, co Nikolasovi první řeknu, až ho uvidím, jak se budu tvářit...dokonce jsem si zkoušela i několik úsměvů před zrcadlem. A stále si vybavuju jeho krásnou tvář. Až se mi zdá, že už se mi z paměti pomalu začíná vytrácet, jak se pořád snažím připomenout si každý jeho detail. Asi z toho čekání blázním.

Jenže jako je to vždycky, čas se opravdu nemůže zastavit a tak se teda konečně dočkám. Je půl 3 a já vyjíždím z bytu. Přitom si vesele prozpěvuju písničku, která právě hraje v rádiu. Mám tak krásnou, povznášející náladu, že bych nejraději zobjímala celý svět. Proto dokonce na každém přechodu zastavím, aby lidé mohli v klidu projít, i když to jindy vůbec nedělám a taky nechám, aby mě klidně předjížděli auta. Nechci bláznit, aby se mně a miminku nic nestalo a oba jsme přivítali Nikolase v pořádku:).

"Právě jsme dostali šokující zprávu, která ihned obletěla celý svět," ozve se náhle v rádiu a já si odfrknu. Teď se nechci zatěžovat nějakými starostmi ostatních. Nechci si kazit náladu, protože vždy, když slyším něco smutného, strašně dlouho o tom přemýšlím. A někdy dokonce brečím. Tohle bych teď ale vážně nechtěla, malovala jsem se snad dvě hodiny," letadlo, s kompletní sestavou českých hokejistů, se před hodinou zřítilo na nemocnici v ruském městě Smolensk. Máme zprávu, že všichni hokejisté i jejich posádka byli ihned mrtví a po lidech z části nemocnice, kde se letadlo zřítilo, se právě pátrá. Jisté je, že z 60 pohřešovaných je 20 mrtvých..." Zastaví se mi srdce. Doslova. Neslyším ani svůj dech, ani nevnímám, že jedu v autě. Panebože. Panebože. Nespím ještě?! Přestanu poslouchat, okamžitě. Do očí mi vhrknou slzy a já přes ně vůbec nevidím. Jenže když si je chci setřít a zadoufat, že se třeba jen spletli, je pozdě. Ozve se ohlušující rána, já jen zaregistruju, že se se mnou auto párkrát otočí, zavalí mě vlna hrůzy, jestli se něco nestane mému a Nikolasovu miminku, zkouším si rychle zakrýt břicho, aby dopad nebyl tak tvrdý, ale náhle je kolem mně tma a osvobozující klid...skane mi slza po levém líci. Cítím strašnou bolest v břiše. Niku promiň, snažila jsem se ho uchránit...