Vlčí Hůrka - 2.

2.

               ,,Ahoj, právě jsem vystoupila z letadla a jdu si pro kufry,” hlásila Sylvie po té, co přiletěla do České Republiky, země, odkud v osmnácti odletěla. Nyní se sem po pěti letech vrátila, když jí kontaktoval český právník doktor Mašek o skonu jejího dědečka a o tom, že jí odkázal nemovitost právě v Čechách.
 ,,To jsem rád, že jsi doletěla v pořádku. Jaký byl let?” ptal se William, kterého o svém doletu informovala mobilem.
 ,,Let byl v pořádku. Není to žádná dlouhá cesta, takže mi to nevadilo. Jak to beze mě přežíváš?”
 ,,Těžce zlato, těžce. Co budeš dělat teď?”
 ,,Teď se spojím s tím právníkem, abych věděla více.”
 ,,Tak dobře. Hned jak budeš s tím právníkem hotová, tedy, až s ním budeš mít všechno vyřízené, tak se zase klidně ozvi, ano?”
 ,,Samozřejmě.”
 ,,Už teď mi moc chybíš. Hlavně po té úžasné noci.”
 ,,Já vím. Wille, už musím končit, ano? Ahoj a ještě se ozvu. Pa,” ukončila hovor, vyzvedla si svá zavazadla a pak vytočila telefonní číslo doktora Maška. Ten jí sdělil, že už je na cestě na letiště a za patnáct minut jí vyzvedne. Sylvie tuto pauzu využila k návštěvě kavárny.

     ,,Slečna Sylvie Novotná?” oslovil jí muž střední postavy v hnědém kabátě, který ho dělal ještě straší. Sylvie mu tipovala tak na pětačtyřicet let. Měl hnědé vlasy sčesané dozadu, dle malé ranky na bradě byl čerstvě oholený a na očích měl dioptrické brýle.
 ,,Ano,” přikývla Sylvie.
 ,,Jsem doktor Mašek, právní zástupce vašeho zesnulého dědečka. Těší mě.”
 ,,I mě těší, pane doktore. Dáte si kávu?”
 ,,Ne, děkuji. Kdyby vám to nevadilo, rád bych vyrazil. Musím být večer zde v Praze.”
 ,,Tak dobře,” souhlasila Sylvie, oblékla si kabátek a posbírala své kufry. Doktor Mašek jí s některými pomohl a vedl jí ke svému autu.
 ,,Omlouvám se za zpoždění, ale doma byl blázinec. Vypravoval jsem dceru na nádraží. Odjížděla do Berlína jako au-pair. Nedala si to vymluvit.”
 ,,Náhodou to může být dobrá zkušenost.”
 ,,To taky tvrdila. I moje manželka stála při ní, tak jsem musel souhlasit. Čekal jsem, že budete mluvit se silným anglickým přízvukem, ale češtinu máte skvělou.”
 ,,Děkuju. Česky jsem mluvit nepřestala. Hodně jsem česky  četla, sledovala české pořady v televizi a tak podobně.”
 ,,Tak snad se vám tu bude líbit.”
 ,,Jak je to daleko?”
 ,,No, odtud z Prahy je to něco málo přes hodinku,” řekl a odbočil na cestu z Prahy ven.

          Během cesty mluvil převážně doktor Mašek. Sylvie si představovala, jak takhle rychle mluví i u soudu, když zastupuje třeba nějakého vraha a nenechá pustit druhou stranu ke slovu.
Po zhruba třičtvrtě cesty začala krajina nabírat jiný ráz.  Všude okolo nich byla příroda a nebo malé vesničky. Sylvii, do teď zvyklé pouze na ruch Londýna to přišlo krásné a romantické.
     ,,Hůrka, za chvilku tam budeme,” řekl Mašek, když vjel do zmiňované vesnice.
 ,,Říkal jste, že jde o nemovitost. O co jde? Je to nějaký statek?” zeptala se Sylvie.
 ,,Ne, o statek nejde. Vaše dědictví se za chvilku objeví přímo před vámi. Támhle v dálce. Vidíte?”
 ,,Mezi těmi stromy? Je tam nějaká věž.”
 ,,Ta věž patří k zámku. Ten zámek se jmenuje podle dvou vesnic, mezi kterými stojí. Jedna je Hůrka, tou právě projíždíme a ta druhá se jmenuje Vlčí. Zámek se proto pojmenoval Vlčí hůrka.”
 ,,Zámek? Vlčí hůrka?”
 ,,Ano. Váš Zámek Vlčí hůrka.”
 ,,Můj?”
 ,,Ještě budete muset podepsat nějaké papíry, ale pak už bude váš. Definitivně,” řekl Mašek a odbočil vlevo. Vesnice se táhla z dlouhého kopce. Když z něj sjeli, tak Mašek odbočil znovu vlevo a dostali se na ne dobře udržovanou silnici. Asfalt byl samý pukanec, prasklina a výmol. Samotná cesta k zámku pak pokračovala kostkovanou dlažbou. Ta končila u vysoké kovové brány zámku.
     ,,Tak, slečno Novotná, jsme tu,” řekl Mašek, vypnul motor a z vozu vystoupil.
,,Nejdříve bych vám to tu ukázal a pak bychom se vrátili pro kufry. Co říkáte?”
 ,,Souhlasím,” řekla a rozhlížela kolem sebe. Nemohla věřit tomu, že její děda jí odkázal zámek. Nikdy si nevzpomínala, že by tu byla, ani že by o tom někdo mluvil. Vytrhlo jí až zaskřípění kovových vrat, které Mašek otevřel, aby mohli vejít dále.
Kostkovaná dlažba zmizela a objevila se jen rozbahněná plocha, místy střídaná štěrkem, nebo kouskem trávníku. Sylvii ve svých botách na podpatcích se tam šlo opravdu s obtížemi.
     Zámek sám vypadal zvenku hezky. Byl cihlově-červeno bílý. Vstupní vrata byla těžká a dřevěná. Doktor Mašek se do nich musel pořádně opřít, když je velkým klíčem odemkl. Jakmile vešly dovnitř, dýchl na ně zámecký zatuchlý vzduch. Směsice dřeva, staroby, nevětraného vzduchu a možná někde i plísně.
 ,,Bohužel nemám klíče od všech pokojů. Ty vám pak samozřejmě někdo ukáže. Zámek je renesanční. Je tedy ze šestnáctého století. Šlechta, která ho tu obývala ho jako poděkování za záchranu jejich jediného syna věnovala některému vašemu předku. Rod Novotných tu žil až do druhé světové války. To byl zabrán němci, po tom samozřejmě komunisty. Potom byl v držení státu a po té vrácen zpět vašemu rodu. Váš dědeček ho obýval až do jeho smrti,” vyprávěl Mašek a procházel jednou z chodeb. Na jejím konci zahnul ke schodům, které vedly do druhého patra. Tam se opět rozeběhl svou energickou chůzí. Sylvie měla co dělat, aby ho stíhala, neboť jí boty neustále klouzaly na podlaze. Když se Mašek v polovině chodby zastavil, tak do něj Sylvie málem nabourala.
Právník pak otevřel dveře, ve kterých chyběl zámek a vešel dovnitř. Sylvie ho následovala.

 ,,Pokud se mě chcete zeptat, proč nejsou tyto dveře zamčené, tak to netuším. Neptejte se ani co je to za místnost. To taky netuším. Podle toho, jak je veliký to bylo asi na pořádání plesů nebo hostin. Kromě lustru a nástěnných maleb tu nic jiného není. Já vás sem ale vedu kvůli tomuhle balkónu. Když na něj vejdete, tak uvidíte téměř celý zámek,” řekl a dveře na balkon otevřel.

Zámek byl třípatrový, měl dvě věže a byls vystavěn do čtverce. Protilehlá strana zámku ale nebyla k zámku připojená.
 ,,Pane doktore, víte, proč támhleta část není propojená?” zeptala se Sylvie.
 ,,Je propojená podzemní chodbou. Dříve tam bylo prý služebnictvo, jsou tam stáje, nějaké chlívky, dílny a také garáž. No a pak pár ubytovacích pokojů. Ty váš dědeček pronajal.”
 ,,Komu?”
 ,,Odvykacímu centru.”
 ,,Cože?”
 ,,V těch pokojíčcích jsou na léčbě feťáci, alkoholici a gambleři.”
 ,,Cože? Léčebna na zámku?” vytřeštila Sylvie oči.
 ,,Ano. Váš děda s tím souhlasil pod podmínkou, že se tu nic neztratí a klienti léčebny se budou starat o zámek.”
 ,,Cože?”
 ,,No, někteří se starají o zahradu, jiní třeba o úklid zámku, vytírají chodby, myjí okna a dělají malé opravy. Takové, které však nezasahují do historického rázu zámku. Samozřejmě, pokus tím nebudete souhlasit, můžete jim službu vypovědět. Vedoucí se s vámi pak určitě setká. K zámku patří také sad, rybník, hektarová zahrada a osmi hektarový park. To všechno je nyní vaše.”
 ,,Aha,” hlesla Sylvie.
 ,,To jste asi nečekala, co?”
 ,,To ne. Jsem z toho v šoku. Čekala jsem třeba dům, chatu nebo tak něco. Zámek určitě ne.”
 ,,No vidíte. Pojďte, ukážu vám obytnou část,” řekl Mašek a vedl ji na kraj chodby a pak na točité schodiště, které se vinulo stále výš a výš a pak se najednou zastavilo u dřevěných dveří. Jiných, než které bylo zatím k vidění v jiných částech zámku.
     ,,Prosím, klíče od vašeho bytu,” řekl Mašek a podal jí klíče. Sylvie s nimi odemkla a vešla do světlého bytu, jehož obvodové zdi byly kulaté.
  ,,Teď jsme ve věži?”
 ,,Ano. Tady váš děda bydlel dokud mohl po schodech. Je tady všechno. Kuchyň, koupelny, toaleta a tři místnosti. Ideálně na obývací pokoj, ložnici a do budoucna třeba dětský pokoj, co říkáte?”
 ,,No, na to je ještě čas.”
 ,,To je jen na vás. Dá se jít ještě na půdu.”
 ,,Těmi dveřmi tady?” zeptala se, když jedny ze dveří náhodně otevřela a za nimi se objevili jak jinak, než zase schody.
 ,,Ano. Co tam je to nevím. Nejsem zrovna milovník historických objektů. Rád bych dorazil dnes brzy domů, takže bych vás poprosil o pár podpisů, aby bylo po právní stránce všechno v pořádku,” řekl doktor Mašek a na dřevěný stůl vyskládal několik úředních lejster, které Sylvie podepsala. Následovala cesta dolu k autu, kde Mašek vyndal z auta Sylviiny kufry, postavil jí je hned za vstupní dveře, rozloučil se a odjel.

          ,,Mám zámek!” vypískla Sylvie do telefonu.
 ,,A já prasklý bubínek v uchu. Co říkáš?” ptala se Lucy, když jí Sylvie volala.
 ,,Mám zámek!”
 ,,To já taky. Dokonce v každých dveřích jeden.”
 ,,Já mám ale zámek ve kterým se bydlí! Děda mi dokázal renesanční zámek! Chápeš to?”
 ,,Cože? Z tebe je zámecká paní?” nevěřila Lucy svým uším, když se situace objasnila.
 ,,Jo. Je obrovský a já mám byt ve věži! To je neuvěřitelné!”
 ,,No teda, to je super!”
 ,,Jo, asi tu bude třeba spousta úprav, zatím se o zámek starají klienti léčebny pro závislé.”
 ,,Co to zase meleš? Léčebna pro závislé?”
 ,,Jo. Obývají jedno křídlo zámku. Jsou ale odděleni podzemní chodbou.”
 ,,A snad i mřížemi. Už jsi to celý prozkoumala?”
 ,,Právě, že vůbec. Patří mi ktomu ale i sad, park a rybník. No, myslím, že mám v noci o zábavu postaráno.”
 ,,Budeš bloudit zámkem? V dlouhé noční košili?”
 ,,Spíš v kabátě, je tu strašná zima.”
 ,,I tak bys ale mohla potkat nějaké strašidlo.”
 ,,No, to snad raději ne. Hned, jak budu vědět co a jak, tak tobě dám vědět a přiletíš. To musíš vidět.”
 ,,No to doufám. Teda, to je paráda. Už jsi to volala Willovi?”
 ,,Ne, chystám se na to.”
 ,,Před chvilkou jsem ho viděla. Jel do sauny.”
 ,,Aha, tak to odložím na později. Dík za info. Musím končit. Čeká mě vynést si kufry do vrcholku věže. Tak pa,” rozloučila se Sylvie se svou kamarádkou, popadla kufry a vydala se ke schodům.

     V bytě jako první otevřela okno, aby tam vpustila vzduch, který tam chyběl a posléze se dala do vybalovaní a úpravy ložnice na přespání. Našla skřínku, kde bylo pověšeno snad čtyřicet klíčů a na každém z nich bylo kostrbatým písmem napsáno, ke kterým dveřím klíče patří. Sylvie si všechny klíče vzala a vydala se na prohlídku zámku. Na prohlídku jejího zámku.
     Vždy, když došla k nějakým dveřím, tak zkoušela klíče až dokud tam některý nezapadl. Na cedulkách byl totiž jen účel pokoje, jako třeba ranní salonek, jídelna, pánský pokoj, knihovna, dámský pokoj, panská ložnice a mnoho dalších názvů pokojů. Sylvie ale nevěděla který je který. V přízemí došla ke dveřím, které nebyly na první pohled patrné. Nebyly ani tak zdobné, jako všechny ostatní dveře. Sylvie si našla klíč s nápisem průchod a ten do zámku padl jako ulitý.

Za dveřmi se rozprostírala jen tma a chlad. Naštěstí měla s sebou Sylvie mobil a tak si posvítila na prostor před sebou. Zjistila, že je v dlouhé chodbě, která má klenutý strop. Vydala se chodbou, svítila si mobilem, který osvítil tak padesát centimetrů před sebe a každou chvíli se zhasínal. Po zhruba sto až dvě stě metrů, jako správná ženská měla špatný odhad na vzdálenosti,  došla k dalším ošklivým dveřím. Natáhla ruku ke klice, která se ale sama stiskla, dveře se rozevřely dokořán a udeřily Sylvii do nosu a čela. Ta se zapotácela, upadla na zadek a nadávala bolestí.
     ,,Pane bože, ženská bláznivá, jak jste se sem dostala?” zeptala se vysoká, černá silueta muže, který dveře z druhé strany otevřel.
 ,,Já? Spíše co tady děláte vy? A proč jste tak neopatrný?” ptala se a zvedala se na nohy.
 ,,Můžete mi říct, kdo jste a co tu děláte? Zámek je uzavřený!” říkal nazlobeně a hledal po kapsách kapesník.
 ,,Já jsem majitelka zámku,” řekla a podívala se na ruku, která byla od krve. Nevěděla, jestli je to z nosu, nebo z čela. Bolelo jí obojí.
 ,,Vy jste ta Angličanka? Vnučka pana Novotného?” zeptal se a podal jí kapesník.
 ,,Jo. Kdo jste vy?” zeptala se a kapesník si nevzala.
 ,,Nebojte, je čistý,” řekl a počkal, až si ho Sylvie vezme. ,,Jsem Štěpán Sivý, vedoucí psychoterapeut centra Vlčí Hůrka.”
 ,,Vy jste od těch feťáků?” zeptala se a držela si u nosu přitisknutý vypůjčený kapesník, neboť právě z nosu byla ta vytékající krev.
 ,,Pojďte se mnou, ošetřím vám to.”
 ,,Ne, díky. Možná byste mi ublížil ještě víc. Ten kapesník vám vrátím,” řekla a otočila se.
 ,,Nesmysl. Když cestou někde omdlíte, tak se to nikdo nedozví. Stejně jsem měl namířeno za vámi. Myslel jsem ale, že jste v bytě, protože se tam svítí. Tak pojďte,” chytl jí za loket a vedl ji nějakou další chodbou až do místnosti, kde bylo několik dřevěných stolů s gumovými, omyvatelnými ubrusy. U každého stolu byly čtyři židle. Jednu z nich Štěpán Sivý Sylvii nabídl.
 ,,Co jdete dělat?" zeptala se, když viděla kufr, který si k ní přinesl.
 ,,Ošetřím vám ten nos,” řekl a vyndal si z kufru longetu a na ní nakapal nějakou průhlednou vodičku.
 ,,Určitě jste mi ho zlomil.”
 ,,Pššt,” sykl přísně a Sylvie už ani nedutala. Sledovala ho, jak jí soustředěně ošetřuje naražený nos.
Byl to vysoký muž, měl hnědé oči, výrazný nos, neoholenou tvář a tmavé vlasy, které se mu vlnily až k bradě.
,,A je to,” řekl a začal si všechny propriety k ošetřování uklízet.
 ,,Děkuju. Co jste mi chtěl, že jste za mnou šel?”
 ,,Představit se vám, aby jste věděla, že tady jsme. Protože teď obýváme váš majetek.”
 ,,Říkal mi o vás ten právník a abych pravdu řekla, moc se mi to nelíbí.”
 ,,Proč? To chcete být sama v tomhle obrovském zámku?”
 ,,Možná bude lepší být tam sama, než abych věděla, že podzemní chodbou můžou přijít nějací feťáci, přepadnout mě, znásilnit a okrást, aby měli na drogy.”
 ,,No, slyšel jsem, že jste bohatá Angličanka, ale nemusíte být hned hrubá. Dám za své klienty ruku do ohně. Nikdo z těch, co jsou tu by nebyli schopni vás přepadnout a znásilnit. Tím jsme si naprosto jistý. Navíc oni pro vás pracují,” hájil psychoterapeut své klienty.
 ,,Pracují?”
 ,,Ano. Starají se o pozemek, sad, zámek i zvířata. A třeba já znám  ten zámek tak dobře, že bych v něm mohl dělat prohlídky. Vy se o svou rodinu celý život nezajímáte, najednou přijedete z Anglie, nikdo vás tu nikdy neviděl, nikdo o vás neslyšel a budete tu urážet mé klienty. Tak to teda ne. S Vaším dědou jsme vycházel po dobrém, byl to náš přítel. Pokud ale o to zájem nemáte, tak to může jít klidně po zlém!” dořekl rozčileně Štěpán a jediná Sylviina odpověď na to bylo ta, že se ozval její hladový žaludek.
,,Máte hlad?”
 ,,Ne!”
 ,,Máte v zámku nějaké jídlo?”
 ,,Ne!”
 ,,Něco vám dám,” řekl a zmizel za závěsem ze stejného materiálu, jako byly ubrusy na stolech. Sylvie zjistila, že už jí nos nekrvácí a tak se z kuchyně vypařila.
   ,,Jste hubená, tohle by vám mohlo stačit alespoň do rána,” řekl Štěpán a vyšel zpoza závěsu. Sylvie však nikde.  ,,Slepice jedna namyšlená,” řekl a potraviny, které měl v rukou zase vrátil tam, odkud je vzal.