Vlčí Hůrka- 3.

3.

               ,,Haló,” řekla Sylvie, když našmátrala poslepu telefon. Bylo totiž ráno a zvonící telefon jí probudil. ,,Haló, slyšíme se?” zeptala se a podívala na displej, s kým vůbec telefonuje.
,,Wille!” oslovila volajícího, ale v telefonu byly slyšet jen útržky slov. Ukazatel míry signálu jen občas zablikal a pak hovor vypadl.
Sylvie ze sebe shodila péřovou přikrývku a vyskočila z postele. Bosé nohy se dotkly studené země a chladný vzduch v ložnici způsobil to, že se Sylvie celá roztřásla. Stáhla z postele přikrývku, přehodila si jí přes ramena a běhala po bytě ve věži a hledala signál na uskutečnění hovoru. Ten v celé věži bohužel nenalezla a tak si nazula kozačky na bosé nohy a zabalená v dece sešla až do zámku na místo, kde mluvila předchozí den s Lucy.
 ,,Ahoj zlato, co se dělo? Vůbec jsem tě neslyšel. Je všechno v pořádku? Včera jsi nevolala,” uslyšela již zřetelně Willovo rychlou angličtinu.
 ,,Ahoj, mám tu špatný signál. Všechno je v pořádku. Mluvila jsem včera s Lucy tak říkala, že jsi šel do sauny.”
 ,,Jo, to jo. Víš, že mi to dělá dobře na pleť.”
 ,,Jo, to vím,” řekla a zasmála se. Znělo to dost zvláštně, když to William vyslovil.
 ,,Nesměj se. Chci v tom novém filmu vypadat dost dobře i když hrají jen čtvrtou nejdůležitější mužskou roli.”
 ,,No jasný, já nic neříkám. Jak to beze mě zvládáš?” zeptala se Sylvie.
 ,,Dost těžko, ale na mě teď nezáleží. Co ty?”
 ,,No, já jsem od dědy zdědila zámek.”
 ,,Zámek?
 ,,Jo, zámek. Má tři patra, dvě křídla a dvě věže. K tomu mám i nějaký pozemky.”
 ,,Cože? Tak to je fakt hustý. To se bude dobře vyjímat až řeknu do nějakýho rozhovoru, že moje přítelkyně vlastní zámek. Kdo ti ho bude spravovat?”
 ,,No, široko daleko tu není živá duše,” řekla Sylvie, ale detail o narkomanech a alkoholicích raději zatajila.
 ,,Ty se nevrátíš?!”
 ,,Vrátím, určitě se vrátím, ale ještě nevím kdy.”
 ,,Ale Sylvie, to jsme si nedomluvili. Řekla jsi, že odletíš, svěříš to někomu a zase poletíš zpět. Sem. Ke mně!”
 ,,Ale to jsem nečekala, že dostanu zámek někde na samotě. Čekala jsem nějaký domek, který bych pronajala nebo prodala, ale zámek s několika desítkami pokoji asi těžko.”
 ,,To se mi vůbec nelíbí. Já trvám na tom, abys se vrátila. Ten zámek tam vydržel bez tebe dlouho, tak vydrží i teď.”
 ,,Wille, nechovej se jako malý dítě! Ten zámek přede mnou spravoval děda, no a teď je řada na mě. Takže ať se ti to líbí nebo ne, tak tady zůstanu tak dlouho, jak to budu považovat za nutné.”
 ,,Hmm,” zamručel do mobilu uraženě Will.
 ,,Víš co? Já už musím jít. Mám tu hodně práce. tak se třeba ozvi, když budeš chtít.”
 ,,Hmm.”
 ,,A hodně štěstí při natáčení. Ahoj,” řekla a hovor ukončila.
,,Blbec! Jsi blbec!” řekla již vypnutému telefonu.

     Otočila se zpět ke vchodu do věže, když v tom ve dveřích uslyšela zarachotit klíč. Rychle se začala rozhlížet kolem sebe.
Na zdi vedle ní byli na starodávném erbu vystavěné zbraně. Popadla něco, co by nazvala kuší a s odhodlaností zbraň použít mířila na dveře, které se otevřely.
 ,,Pane bože, zbláznila jste se?!” řekl polekaně psychoterapeut Štěpán Sivý od závislých, všechno upustil z rukou a pak je zvedl nad hlavu.
 ,,Co tady sakra děláte? Nemůžete si lézt do domu jak se vám zalíbí!” řekla naštvaně Sylvie, ale zároveň si i oddychla, že to je on.
 ,,Dejte tu kuši pryč, vy Xeno. Nemyslíte si, že kdybych byl zloděj, tak bych se sem vloupal a nešel dveřmi a ještě k tomu bych měl klíče?”
 ,,Jste cizí. Člověk navíc dnes nemůže předpokládat vůbec nic,” řekla Sylvie a kuši chtěla vrátit na místo, ale najednou se ozvalo cvak a metr od Štěpána se zapíchl šíp, který kuše vystřelila.
 ,,Bože, ženská! Dejte mi to,” řekl a kuši jí vzal z ruky, zneškodnil a vrátil tam, kam patřila. ,,Přišel jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku a přinesl jsem vám snídani a vy mě div nezastřelíte.”
 ,,Já nechtěla. To vystřelilo samo. A nemusíte se o mě starat. Jsem už dospělá.”
 ,,No, to vidím,” řekl a sjel jí pohledem od shora dolů. Měla na sobě velkou pánskou košili, na nohou své černé kozačky na podpadku, vlasy všelijaké jen ne učesané, byla nenalíčená, přes nos se jí táhla modrofialová modřina a za ní na zemi ležela deka a na ní mobil.
,,Co jste tu vyváděla?” zeptal se a z toho pohledu mu bylo dosti do smíchu.
 ,,Do toho vám vůbec nic není.”
 ,,Přesto, mě to zajímá,” řekl a založil ruce na prsou.
 ,,V bytě, ve věži není vůbec žádný signál na telefonování. No a protože jsem neměla čas na oblékání, tak jsem si vzala alespoň přes sebe tu deku” řekla Sylvie a začala se za to cítit trapně. Štěpán se začal smát, až se to celou prázdnou chodbou rozléhalo. Sylvie zvedla deku, zabalila se do ní a odcházela.
     ,,Počkejte, slečno Novotná, já to tak nemyslel,” řekl, sebral ze země tašku, kterou upustil, když na něj mířila kuší a šel za ní do věže.
 ,,Co po mě chcete?” ptala se, když šlapala po točitých schodech do věže.
 ,,Včera jste ode mě utekla bez večeře. Musíte mít určitě strašný hlad, no a tak vám nesu něco k jídlu. Pokud jste si již nezašla do některé z vesnic pro něco sama. Což v tomhle oblečení asi nepřipadá v úvahu,” řekl a zase se začal smát.
 ,,Tak aby bylo jasno,” řekla, prudce se otočila, aby stála ke Štěpánovi čelem, ale přišlápla si cíp deky a zhroutila se přímo na Štěpána. Ten sice maličko na schodech zavrávoral, ale chytil jí.
,,Aby bylo jasno,” pokračovala, když už zase stála pevně na vlastních nohou. ,,Teď jsem majitelka všeho toho tady. Pokud budu chtít, tak vás odtud můžu klidně vystěhovat.”
 ,,Dobře, omlouvám se, už se vám smát nebudu. Slibuji,” řekl a díval se Sylvii chvíli do šedých očí. Ta se po chviličce otočila a pokračovala do svého bytu.

          ,,Jak jste přijela z letiště?” zeptal se Štěpán, zatím co sledoval, jak si Sylvie hází do čaje už třetí kostku cukru.
 ,,Přivezl mě ten právník. Proč?”
 ,,No, mohl bych vám tu ukázat okolí, abyste věděla kam si zajít nakoupit a tak.”
 ,,To by nebylo špatné. Jak daleko je to do vesnice?”
 ,,Pět kilometrů do Hůrky i do Vlčí. Zámek stojí přímo uprostřed. Proto se taky jmenuje Vlčí Hůrka.”
 ,,To už mi říkal i ten právník,” řekla a čaje se napila. Nepolkla ho ale, vytřeštila oči a běžela ke dřezu a čaj vyplivla.
 ,,Hodně jste si ho osladila?”
 ,,Ne, fuj, to bylo hnusné,” řekla a na krabičku od čaje, kterou našla v kuchyňské lince se podívala. ,,Je už dva roky prošlý. Chutná, no, prostě hnusně.”
 ,,Tak to chápu,” řekl Štěpán a oba uslyšeli koňské zařehtání.
 ,,Tady jsou koně?” zeptala se Sylvie a vrhla se k oknu. Na nádvoří zrovna nějaký člověk v zelené bundě vyváděl koně na čtvercový dvůr.
 ,,Nejen koně.”
 ,,Vyznáte se tu?”
 ,,V zámku i v okolí. Měl jsem s vaším dědou velmi dobrý vztah.”
 ,,A provedl byste mě tu?”
 ,,No, klidně,” řekl a zastrčil si neposedný pramen vlnitých vlasů za ucho. ,,Ale až po terapii, která mi za chvíli začíná,” řekl, když se podíval na hodinky.
 ,,A v kolik končí?”
 ,,V jedenáct, takže po obědě bych vám mohl ukázat co budete chtít. Ehm, nechcete přijít na oběd k nám?” nabídl Štěpán Sylvii.
 ,,Ne, děkuju,” odmítla a uklízela ze stolu všechno, co tam nepotřebovala a nechtěla.
 ,,Tak po obědě pro vás přijdu,” řekl Štěpán a odcházel z bytu.
Sylvie za ním zabouchla a dala se do zvelebení bytu, protože předchozí večer ji zajímal jen a jen zámek.
Začala v kuchyni, kde probrala všechno, co by se dalo nazvat potravinou a zůstalo tam ještě po jejím dědovi. To, co z toho vypadalo nebezpečně, nebo bylo prošlé vyhodila, to co se použít dalo schovala. Z linky všechno vyndala, celou ji vymyla a pak do ní nastěhovala co a jak chtěla, aby to pro ní bylo praktické. Chtěla se dát do dalšího pokoje, ale v tom jí došlo, že vynechala svůj každodenní trénink. Jenže v bytě nebyl dostatek místa.
Podívala se na skřínku s klíči a hned věděla, jaký pokoj použije. Vzala raději všechny a scházela do prvního patra zámku.
          Ve Velkém sále otevřela dveře na balkon, aby zajistila přísun vzduchu. Obula si baletní piškoty a z mobilního telefonu, kde měla hudební přehrávač, jako devadesát devět procent lidí vlastnící mobilní telefon, pustila hudbu, kterou na trénování používala.
Nejdříve protáhla všechny svaly, které mohla a pak se dala do baletní sestavy, kterou znala úplně nazpaměť a kterou dvacet týdnů po sobě opakovala v divadle, jako hlavní role baletního souboru.
Svůj baletní part zakončila výskokem, ze kterého dopadla do provazu ve stejnou chvíli jako přestala hrát hudba.
Zůstala v provazu a zhluboka vydechovala. Najednou se ode dveří ozval potlesk od jednoho páru rukou.
Sylvie se rychle zvedla na nohy a šla ke dveřím.
   ,,Co tu děláte? Špehujete mě?” vyjela na Štěpána, který na ni oněměle zíral.
 ,,Já? Ehm, no, vždyť jsme byli domluvení, že vám to tu po obědě ukážu.”
 ,,A jak jste věděl, že budu tady?” zeptala se a dala si ruce v bok.
,,No, jde sem poměrně dobře vidět. Navíc jste otevřela balkónové dveře, tak mě napadlo, že budete tady.”
 ,,No, dobře,” řekla a posbírala své věci.
 ,,Vy jste baletka?”
 ,,To je snad evidentní, ne?”
 ,,No, podle vašeho vystupování bych řekl, že jste nějaká manažerka. Třeba ekonomická manažerka, nebo právnička.”
 ,,Ne, jsem baletka.”
 ,,No ale zjevně moc dobrá. Já bych takovéhle kreace neudělal aniž bych se roztrhl vejpůl. Jak dlouho se tomu věnujete?”
 ,,Od pěti let. Od osmnácti to dělám profesionálně.”
 ,,To je skvělé. A chtěla jste to dělat?”
 ,,Ano. Vy jste nechtěl být psychoterapeutem?”
 ,,To rozhodně ne. Chtěl jsem být historikem. Do psychoterapie mě uvedli rodiče. Matka je psycholožka a táta psychiatr. Takže já pokračoval. To, že jsem se upíchl tady v odvykačce se jim moc nelíbilo, ale já to tu mám rád. Jsem blízko mé milované historie a navíc pomáhám lidem, co chtějí zlepšit svůj život.”
 ,,Tím jste mi chtěl zahrát na city, abych vás odtud nevyhodila?”
 ,,Ne, to ne. Na to potřebujete poznat, že nejsme na obtíž. Navíc si myslím, že by to zrovna Vás stejně neobměkčilo.”
 ,,Víte co? Přejdeme k tomu, proč jste přišel. Včera jste řekl, že znáte zámek na tolik, že byste tu mohl dělat průvodce. Tak prosím, můžete začít,” pobídla Štěpána Sylvie, ale vůbec ho tím nezaskočila a Štěpán začal.

          ,,To bylo docela dobré,” řekla zámecká paní, když Štěpán s prohlídkou skončil.
 ,,Já vím. V knihovně by mělo být i několik knih o Vlčí i o Hůrce.”
 ,,A o Vlčí Hůrce?”
 ,,Také.”
 ,,No a co nějaká strašidla? Jsou tu?”
 ,,No, jediný kdo tu chodí s dekou přes hlavu po zámku jste vy,” řekl Štěpán a začal se smát. Sylvie ho však zpražila takovým pohledem, že se smát okamžitě přestal.
,,Co kdybych vás teď zavezl do vesnice, abyste viděla kudy se tam dostanete a mohla si tam třeba rovnou něco obstarat.”
 ,,No, konečně vás napadlo něco normálního.”
 ,,Tak za deset minut budu čekat u mého konce tunelu,”řekl Štěpán a odcházel.

          ,,Nechcete s tím pomoct” zeptal se Štěpán, když se se Sylvií vrátil z vesnice Vlčí.
 ,,Ne, zvládnu to,” řekla a táhla proutěný koš plný potravin nebo hygienických potřeb ke dveřím tunelu.
 ,,Nechcete zajít na večeři k nám? Uvidíte, že jsme relativně fajn lidi.”
 ,,Ne, ráda se najím sama. Ukážete mi zítra okolí?”
 ,,Jestli chcete, tak jo.”
 ,,Dobře, tak díky za svezení,” řekla a zmizela za dveřmi spojovací chodby.