Vlčí Hůrka- 4.

4.
               ,,Byla jste se projet?” zeptal se Štěpán, když Sylvie vracela koně do stáje, kde zrovna probíhala pracovní terapie, což spočívalo v péči o koně a jejich prostředí.
 ,,Jo, ta cesta do Hůrky je na projížďku skvělá,” odpověděla a z koně chtěla sundat postroj.
 ,,Nechte to, já to udělám,” řekl jeden z klientů odvykacího centra a koně si od Sylvie převzal. Byl to vysoký a mohutný muž se silným krkem a zvláštním tetováním na zátylku.
 ,,Tak dík,” řekla Sylvie.
 ,,Budete mít večer čas? Rád bych s vámi něco probral,” řekl Štěpán a poškrábal se na krku.
 ,,Já určitě.”
 ,,Tak až tu skončím, tak se u vás zastavím.”
 ,,Tak fajn,” řekla Sylvie, strčila si ruce do kapes své kožené bundy a odcházela ke spojovací chodbě. Vyběhla do svého bytu ve věži a po svléknutí bot, bundy a teplého svetru zkontrolovala svůj mobil. Na displeji byl nepřijatý hovor od Lucy a tři sms zprávy od Williama typu: Chybíš mi. Vrať se. Miluji tě.
Sylvie jen stroze odepsala: Také mi chybíš, ale ještě se nemůžu vrátit.
Po té dala na plotýnku vařit konvici s vodou. Když přecházela do obýváku, tak vyhlédla z okna. Na dvoře stál Štěpán se dvěma dalšími muži a zřejmě se s nimi o něčem dohadoval, ale jednak Sylviino okno ve věži bylo vysoko a jednak bylo zavřené, takže nic neslyšela. Bylo jí to ale celkem jedno. Do chodu odvykací léčebny se nechtěla míchat.
Zalila si čaj, posadila se do křesla a vzala si knihu o zámku. Za týden, co tu byla jich přečetla několik. Našla dokonce fotografie z doby, kdy byly v pokojích dobové instalace z nichž je nyní většina zabalená do igelitu a uložená v depozitáři.
Také si během toho prvního týdne stihla kompletně přestěhovat byt, vytvořit si vztah s koňmi ve stájích a vštípit si do paměti cestu do obou vesnic.
     Začetla se a ani si nevšimla, že čas uběhl, venku se setmělo a čaj jí vystydl. Když uslyšela zaklepání na dveře, tak se lekla až sebou škubla a polila se čajem. Naštěstí již studeným. Nevěděla co dřív, má-li si mokrý svetr svléknout, nebo jít otevřít.
 ,,Moment!” zvolala a běžela do koupelny. Tam si svlékla polité oblečení, což byl svetr a tričko, hodila na sebe jen červenou mikinu, zapnula si jí až ke krku a pak běžela ke dveřím, i když věděla, že je to JEN Štěpán.
 ,,Neruším?” zeptal se, když mu otevřela.
 ,,Ne, jen jsem se musela převléct. Pojďte dál.”
 ,,Převléct? Kvůli mně?” zeptal se a prohlédl si jí od hlavy k patě.
 ,,Vlastně ano. Začetla jsem se do knihy a když jste zaklepal, tak jsem se lekla a polila se čajem.”
 ,,Neopařila jste se?”
 ,,Ne, stačilo to vychladnout. Posaďte se.”
 ,,Děkuju. Mohl bych vás poprosit o kafe? Dneska jsem nestačil vypít ani jedno.”
 ,,Ok,” řekla a postavila vodu na kávu. ,,Náročný den?”
 ,,Taková klasika. Nový klient, takže bude chvilku trvat, než se pořádně zapojí a uklidní.”
 ,,Aha. Co jste chtěl se mnou probrat?”
 ,,Naší smlouvu.”
 ,,Naší smlouvu?” povytáhla obočí a nasypala do šálku kávu.
 ,,Smlouvu, kterou jsem uzavřel s vaším dědou. Máme ji jen do konce roku a je listopad.”
 ,,Pane Sivý, já vůbec nevím co s tím. Jsem tu týden, vůbec nevím jak to třeba u vás chodí. Ani pořádně nevím, co tu s tím mám dělat,” postěžovala si a v tom se vypnula voda.
 ,,No s tím nevím jak bych vám pomohl. Mám teď svých starostí až dost.”
 ,,Jednou z nich je i ta smlouva?” zeptala se a položila před něj kávu, kterou si přál.
 ,,Ano, děkuju,” poděkoval a napil se. ,,Pokud tu smlouvu neprodloužíte, klienti budou muset přerušit svou léčbu, odejdou, spadnou do stejného bahna ze kterého jim pomáhám.”
 ,,A vy? Vždyť vy tu bydlíte, ne?”
 ,,Ano a taky vám všechno platím. Za sebe i za klienty. Nejsme vám dlužní ani korunu.”
 ,,Ne, tak jsem to nemyslela. Když tu smlouvu neprodloužím, tak vy budete muset také odejít?”
 ,,Bude moje odpověď rozhodující pro vaše rozhodnutí?”
 ,,Ne.”
 ,,Jestli to pomůže, tak přijďte. Strávíte s námi den, uvidíte jak to funguje, seznámíte se se členy komunity a uvidíte, že z naší strany vám žádné nebezpečí nehrozí. O to vám jde určitě především. Je to tak?”
 ,,Ano. Ne, tedy, ano i ne.”
 ,,Tak prostě jednoduše přijďte a uvidíte všechno.”
 ,,Dobře. Zítra bych tedy přišla, strávím s vámi den a do konce tohoto měsíce se rozhodnu co dál.”
 ,,To by šlo. Doufám, že se nakonec dohodneme tak, abychom byli spokojeni všichni. Děkuju za kávu, byla dobrá. Tak já už půjdu, ještě mi na stole leží tisíc papírů na vyřízení. Tak dobrou noc,” řekl Štěpán a odcházel.
Sylvie o něm chvíli přemýšlela, ale pak se vrátila ke knize a spát šla až po půlnoci.

               Následující ráno bylo jako každé jiné. Vstala, opláchla si obličej a vyčistila zuby, stáhla vlasy do vysoko posazeného ohonu, obula si baletní piškoty a zamířila do Velkého sálu i s hudebním přehrávačem, kde absolvovala tvrdý trénink a zkoušku různých figur baletu. Potom se dovlekla zpět do věže a zaparkovala se do sprchy.
Po ní se v županu, teplých ponožkách a hrnkem horkého čaje dívala z okna, jak se venku začíná rozednívat a klienti komunity, jak je nazýval Štěpán, rozsvěcí světla ve svých pokojích a vstávají.
Z pozorování i toho málo, co se kolem ní dělo, ji vytrhl zvonek. Šla ke dveřím, ale tam nebyl nikdo. Rychle si tedy oblékla spodní kalhotky, kalhoty a mikinu na zip. S podprsenkou se nechtěla zdržovat, zvlášť ve chvíli, kdy má návštěvu jinou, než Štěpána. Schody dolu seběhla rychlostí blesku. Výhodou bytu ve věži byl i samostatný vchod, takže nemusela chodit přes celý zámek. Odemkla dveře ven a zůstala stát s pusou otevřenou.
Žena v červeném kabátu, hnědým mikádem a výrazně nalíčená stála za dveřmi a na Sylvii se usmála.
     ,,Ahoj Sylvinko,” roztáhla paže a Sylvii objala.
 ,,Mami? Co tady děláš?” divila se Sylvie, ale obejmout se nechala.
 ,,Vezmeš mě dál?”
 ,,Hm, jo,” řekla Sylvie a kousek ustoupila. Její matka ihned začala šlapat schody do věže.
 ,,Ty jsi to tady nějak měnila? Takhle to nevypadalo,” řekla Sylviina matka, když dorazila do bytu a svlékla si kabát.
 ,,Ty to tu znáš?” dívala se na ní Sylvie.
 ,,Jistě, bydlel tu můj táta. Občas jsem za ním přišla.”
 ,,Jak to, že jsem o něm nic nevěděla? Proč jsi mě nevzala s sebou? Chtěla jsem dědu poznat.”
 ,,Byl to starý bláznivý dědek. Nechtěla jsem tě sem táhnout. Měla jsi v Londýně spoustu práce a tady by tě mohl dědek těma svýma povídačkama zblbnout. Doufala jsem, že tahle mizerná ruina zmizí z naší rodiny. Jenže pak se dozvím, že jsi odjela z Londýna. Sem! Proč jsi to sakra udělala?”
 ,,Mami!” okřikla ji Sylvie.
 ,,Nekřič na mě, jsem tvoje matka. Letěla jsem z Francie rovnou za tebou do Londýna. Tam jsem ale našla jen smutného a zanedbaného Williama. Proč jsi sem sakra jezdila?”
 ,,Protože mi volal ten právník. Řekl mi o dědovi, že zemřel a že tu mám dědictví.”
 ,,No, pěkné dědictví. Doufám, že ho prodáš. Máš tu zelený čaj?” zeptala se a projížděla jí skřínky v kuchyni.
 ,,Proč bych ho měla prodat?”
 ,,Tvou náplní života je balet. Máš být špičková baletka a ne bydlet ve věži starýho zámku, jako nějaká zakletá princezna,” a po neúspěšném hledání zeleného čaje skřínku zavřela.
 ,,Takže ho mám prodat?”
 ,,To rozhodně. Za prvé nebudeš mít na jeho provoz a udržování peníze a za druhé, tady tě nic nečeká. Svou kariéru máš v Londýně, stejně jako Williama.”
 ,,Mami, jakým právem si sem přijdeš, začneš mi vykládat o tom, jak je to tady hrozný a že mě tu nic nečeká? Ty jsi o tomhle místě věděla, jezdila jsi sem za dědou a mě jsi o něm nikdy neřekla. Ani jsi mě sem nevzala.”
 ,,Protože tě znám. Znám tvou romantickou duši a věděla jsem, že jakmile bys tady jednou byla, okamžitě bys tomu místu podlehla, stejně jako dědovi a chtěla bys tu zůstat. Snažila jsem tě toho uchránit.”
 ,,No, mami, zřejmě se ti to nepovedlo. Pokud chceš, tak tu zůstaň, já dnes mám nějakou práci. Nevím kdy se vrátím,” řekla a oblékala se do něčeho normálního, včetně podprsenky, pak si vzala klíče, mobil a odcházela z věže.
          ,,Dobrý den, myslel jsem, že už nepřijdete,” řekl Štěpán, když otevřel Sylvii dveře.
 ,,Dobrý den. Chtěla jsem přijít dřív, ale přijela za mnou matka. No, ještě to bude mít dohru, protože to nebylo vůbec šťastné shledání. O co jsem přišla?”
 ,,O rozcvičku a snídani. Nedáte si něco?”
 ,,Ne, děkuju.”
 ,,Tak já vám to tu trošku ukážu. Tady jsou pokoje. Klienti si v nich musí udržovat pořádek,” začal jí říkat co kde je, když jí provázel. ,,Tady je společná jídelna a tady je místnost, kde probíhají jednotlivé terapeutické hodiny. Teď zrovna jedna bude. Přidáte se?”
 ,,I když nemám žádné zkušenosti s drogami?”
 ,,Můžete jen tiše naslouchat,” řekl a dal si pramen neposedných vlnitých vlasů za ucho.
Sylvie se tedy terapeutické hodiny zúčastnila. Ze začátku to bylo v pořádku, ale když vyslechla příběhy všech lidí, kteří na hodině byli, tak je nedokázala zpracovat tak, jak by chtěla. Stále nad tím přemýšlela.
          ,,Tak co vy na to?” zeptal se Štěpán, když jí v jeho kanceláři uvařil čaj.
 ,,No, mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu bych před těmi lidmi nejraději smekla, z čeho všeho se dokázali dostat, ale na druhou stranu si pořád říkám, že se tam dostali sami. Sami sáhli k drogám.”
 ,,To je časté, tyhle pocity. Já jsem to ze začátku, když jsem se s tím setkával na praxi, taky měl. Ale pak jsem to pochopil z toho psychoterapeutického pohledu,” řekl a zhoupl se na zadních nohách židle. ,,Nechala jste si svítit?” zeptal se, když si všiml, že se u Sylvie ve věži svítí.
 ,,Je tam moje matka.”
 ,,Neříkáte to vůbec nadšeně.”
 ,,Nějak se nemusíme. Navíc jí jen tak neodpustím, že o tomhle místě věděla, jezdila sem za dědou a nikdy mi nic neřekla.”
 ,,Proto se nemusíte?”
 ,,Je tam toho ještě víc, ale to byste pochopil, kdyby jste jí poznal. No, asi se vrátím do své věže.”
 ,,Jste si jistá? Zdáte se mi taková přepadlá. Pobledlá.”
 ,,To je v pořádku.”
 ,,Působí tak na vás tohle místo, že jo?”
 ,,Možná.”
 ,,Tak já vás doprovodím. Pro jistotu,” řekl a doprovázel Sylvii až na konec tunelu.

          ,,Tys ještě tu?” ptala se Sylvie své matky, když vešla do bytu.
 ,,Budu tady tak dlouho, dokud se nerozhodneš tuhle příšernost prodat,” řekla Marta, Sylviina matka.
 ,,No, ne že bych tě neviděla ráda, ale bydlet s tebou už nechci.”
 ,,Cože?” zvedla Marta oči od svých nehtů, které si právě pilovala.
 ,,Nehodlám to prodat. Proto mi to děda neodkázal.”
 ,,Byl to senilní blázen! Určitě měl nějakou psychickou poruchu, jinak by neudržoval tenhle blázinec po hromadě a ještě by ho nepronajal těm feťákům!”
 ,,Mami, děda byl stoprocentně normální. Myslel na mě i když mě hodně dlouho neviděl. To že se ti tady nelíbí je tvůj problém, tak proč se prostě nevrátíš do Paříže, kde se necháš obletovat mladýma zajíčkama!!” řekla naštvaně Sylvie a zvýšila u toho dost hlas.
 ,,Tak takhle se mnou nemluv! To, že si ty neumíš udržet chlapa, že pro ně nejsi dost atraktivní není rozhodně moje vina! Tímhle způsobem ztratíš i Williama.”
 ,,Pokud chceš,” cedila Sylvie skrz zuby ,,tak si ustel v obýváku. Ale nevytahuj tady takové nesmysly!” zuřila Sylvie a odešla.

               ,,Dobrý den, máte tu někde šéfa?” zeptala se Sylvie prvního člověka, na kterého narazila, když vešla do budovy léčebny.
 ,,Jasně, je u sebe v kanclu,” řekl jí mladík tak metr osmdesát vysoký s tmavě hnědými dredy až na lopatky v maskáčových kalhotách a černém tričku.
 ,,Dík,” řekla a dala se chodbou až ke Štěpánově kanceláři.
Do ní byly otevřené dveře a ve chvíli, kdy k nim Sylvie vešla, tak Štěpán mrštil vysokým hubeným blonďákem s piercingem v obočí, nose i ve rtu o zeď.
 ,,Nepokoušej mou trpělivost, nebo si sbalíš věci a vypadneš! To už je podruhé, co jsi porušil pravidla!”
 ,,Já si tenhle zasranej pobyt tady platím!” sykl na něj mladík, kterého Štěpán držel pod krkem.
 ,,To je mi u prdele. Máš poslední šanci!” pohrozil mu Štěpán a pak ho pustil. ,,Teď vypadni!” počkal až bude ve dveřích a pak ještě dodal: ,,A zítra máš službu u zvířat!”
 ,,Jasně,” řekl a prošel kolem Sylvie. Nezapomněl si jí pořádně prohlédnout a pak se otočil do kanceláře. ,,Hele, máš tu návštěvu,asi ale nebude laciná,” ušklíbl se a odešel dřív, než po něm Štěpán znovu skočil. Ten tak samozřejmě udělat chtěl, zvlášť když si všiml, že to bylo na Sylviin účet, ale ona mu zastoupila cestu.
 ,,Dost!” zvýšila na Štěpána hlas.
 ,,Sylvie,” povzdechl si a povolil napětí v těle. ,,Mrzí mě, to. Omlouvám se za něj.”
 ,,To je v pořádku.”
 ,,Je to problémový klient. Přišel minulý týden, takže je čistý jen chvíli.”
 ,,Takže má absťáky?”
 ,,Jo, jenže i mimo ně je agresivní a problémový. Však jste viděla sama.”
 ,,Bohužel viděla,” řekla a podívala se na židli, která byla před ní.
 ,,Oh,omlouvám se, vytočil mě. Posaďte se prosím,” nabídl jí onu židli.
 ,,Doufám, že ho dáte do pořádku.”
 ,,To také doufám.”
 ,,Je to ve vašem zájmu. Udělala jsem jí podle té co jste měl s dědou,” řekla a položila neprůhledné papírové desky před Štěpána na stůl. ,,Podívejte se, jestli vyhovuje,” řekla a založila ruce na prsou.
Štěpán si desky přitáhl, otevřel je a nevěřil svým očím.
 ,,Smlouva?” rozzářily se mu oči a veškeré předchozí rozčilení ho opustilo.
 ,,Řekla jsem, že se do konce měsíce rozhodnu a zítra bude prvního.”
 ,,Takže tu zůstanete? Necháte si zámek?”
 ,,Pokusím se.”
 ,,Máte se zámkem nějaké určité záměry?”
 ,,Nevím. Ráda bych, aby zámek nějak prosperoval. Vydělával, protože si nemůžu dovolit žít tu jen tak.”
 ,,Ale vždyť my vám platíme,” řekl Štěpán a zhoupl se na židli.
 ,,Ano, to já vím, ale chci aby ten zámek si vydělal. Po novém roce sem pozvu nějakého odborníka, který by mi poradil co s tím.”
 ,,Dobrá. Jsem rád, že tu zůstanete a nedáte na svou matku.”
 ,,Jo, doufám, že tu nezůstane dlouho, jinak to se zdravým rozumem nezvládnu.”
 ,,Nerozumíte si?”
 ,,Od léta o dva roky později ne.”
 ,,Stalo se něco?”
 ,,Nerada o tom mluvím.”
 ,,Může to být jako psychoterapie.”
 ,,Ne, děkuji, já to zvládám. Chtěla jsem vám jen dát tu smlouvu. Jestli vám takhle vyhovuje, tak jí můžete podepsat.”
 ,,To samozřejmě. Koukám, že vše zůstalo stejné,” řekl, když smlouvu prolétl očima a hledal po stole tužku. Pak ji našel, smlouvu podepsal a krásně se na Sylvii usmál.
 ,,Tak, jsem ráda, že jste alespoň trochu spokojený. Bála jsem se, že se mnou taky praštíte o zeď,” řekla a pousmála se.
 ,,To bych si nikdy nedovolil, protože jednak jste žena a k těm se snažím chovat s co největší úctou a jednak bych si pak mohl jít rovnou hledat jiné bydlení a práci.”
 ,,I to je možné. No, já už půjdu, chtěla jsem vám jen dát tu smlouvu.,” řekla a vstala ze židle.
 ,,Moc děkuju, potěšila jste mě. Docela jsem se bál, že to neuděláte.”
 ,,Já sama nevěděla jestli ano nebo ne, ale sama bych tu asi zešílela.”
 ,,To věřím. Ehm, tak já vás doprovodím” rozhodl se Štěpán a odcházel se Sylvií.