Vlčí Hůrka- 6

6.

               Sylvie přicházela na statek doktora Adamce. Dominantu tvořil velký dům a k němu přisedlé stáje, stodoly a výběhy pro zvířata. Nyní bylo ale všechno pokryto vrstvou sněhu.
Před domem na dvorku stál malý chlapec v modrých oteplovačkách, červenou čepicí s obrovskou bambulí a na vodítku měl přivázanou malou kozu.
 ,,Ahoj,” pozdravila klučíka.
 ,,Dobrý den,” pozdravil jí a prohlížel si jí.
 ,,Víš, kde bych našla pana doktora Adamce?”
 ,,To je můj táta!” řekl hoch hrdě.,,Já ho zavolám,” řekl, otočil se čelem k domu a začal křičet. ,,Tátí!”
   ,,Co zase Míšo?” objevil se doktor Adamec ve dveřích.
 ,,Máš tu nějakou paní,” řekl chlapec a ukázal na Sylvii.
 ,,Jé, slečno Novotná, dobrý den. Míšo, to je slečna Novotná, ze zámku,” řekl mu veterinář.
 ,,Vy jste princezna?” vytřeštil na ní oči a Sylvie se jen zasmála.
 ,,Míšo, jdi vrátit kozu do chlívku a pak přijď domu,” řekl veterinář. ,,A vy slečno Novotná, půjdete dál? Mám pro vás důležité zprávy,” řekl veterinář.
 ,,Na chvilku, děkuju,” řekla a šla za ním. Adamec se podíval za synem, který akorát vcházel s kozou do chlívku a pak za sebou zavřel dveře. Pomohl návštěvě z kabátu a pověsil ho na věšák.
   ,,Kamí, vezmi si to do pokoje,” řekl mladé slečně, která seděla s notebookem u kuchyňského stolu.
 ,,Proč?” zeptala se dívka s polodlouhými hnědými vlasy zabraná do něčeho na monitoru.
 ,,Mám návštěvu. Musíme tu něco vyřešit,” řekl Adamec.
 ,,Jé, aha. Dobrý den,” všimla si, když zvedla hlavu.
 ,,Ahoj,” usmála se na ní Sylvie.
 ,, Já už mizím. Můžu si ho vzít s sebou?” zeptala se a ukázala na počítač.
 ,,Jo, vezmi,” řekl její otec a nabídl Sylvii místo u stolu a počkal, než slečna zmizí za dveřmi kuchyně.
     ,,Vaše děti?” zeptala se Sylvie.
 ,,Ano, Míšovi jsou čtyři a Kamile devatenáct. V březnu má maturitní ples a tím mi neustále připomíná to, že jí čeká zkouška dospělosti a že už jsem starý. Dáte si kávu a nebo čaj?”
 ,,Já jen jsem se přišla podívat na koně.”
 ,,Už jste tu uvnitř a já dodělávám zeleninovou polévku. Takže si dáte s námi.”
 ,,Od doby co jsem tady mi nikdo neuvařil.”
 ,,No, vidíte. Doufám, že to nebude vaše první a poslední jídlo. Občas se mi to nepovede. Černý nebo ovocný čaj? Kafe totiž nemám,” usmál se uličnicky.
 ,,Černý prosím.”
 ,,Jak dlouho se plánujete zdržet na zámku?”
 ,,Zatím nemám v plánu odejít.”
 ,,V tom případě bych vám rád navrhl tykání, co vy na to?”
 ,,Myslíte, že se to hodí?”
 ,,Určitě. Jsem Kamil,” řekl a podával Sylvii ruku.
 ,,Tak tedy dobrá. Sylvie,” řekla a svou drobnou ruku vložila do té jeho velké.
 ,,Ahoj Sylvie,” řekl Kamil a nahnul se k Sylvii, aby se na tykání políbili. V tu chvíli do místnosti vpadl malý Míša.
   ,,Tati?” díval se nechápavě.
 ,,Běž si umýt ruce, za chvilku bude polívka,” řekl mu Kamil.
 ,,Ségra! Táta dával pusu princezně!” křičel a utíkal za sestrou do pokoje.
   ,,To s tou princeznu mu budete, budeš, muset vysvětlit.”
 ,,To asi jo.”
 ,,Ehm, co ten druhý kůň? Přišel jsi na něco?”
 ,,Necháme to až po obědě, ano?”
 ,,Takže to byly zase ty pesticidy, že jo?”
 ,,Sylvie, až po obědě,” řekl a zalil čaj vodou. Sylvie ho u jeho počínání sledovala. Vypadal na denním světle úplně jinak, než když ho viděla jen v noci. Teď měl na sobě červenou flanelovou košili a tmavě modré džíny. Těch svalů, které se pod flanelem rýsovaly si nemohla nevšimnou. Měl krátké tmavě hnědé vlasy, ve kterých když se zadívala pozorně, se zatřpytila nějaká ta šedina a v kouty odrůstající vlasy daly vyniknout poměrně kulatému obličeji s čokoládovýma očima, tenkými rty a pečlivě upravenými vousy.
 ,,Děkuju,” řekla, když před ní postavil hrnek s horkým čajem a cukřenku.
 ,,Slyšel jsem, že jsi svého dědu nikdy neviděla.”
 ,,Naposledy asi v deseti letech, ale o tom, že má zámek jsem nevěděla.”
 ,,To musel být docela šok. Co jsi dělala před tím, než jsi šla sem.”
 ,,Žila jsem v Londýně a pracovala jako baletka.”
 ,,Baletka v Londýně? No na jednu stranu je to úplně jasné, když se na tebe podívám. Ale ty jsi dobrovolně odešla z Londýna sem?”
 ,,No, nevěděla jsem co mě tu čeká. Myslela jsem, že to vyřídím a hned zase odejdu.”
 ,,Ale zůstala jsi a to je dobře,” řekl Kamil a nandal všem polévku. U společného jídla s dětmi se na ní malý Michal pořád díval a Kamila jen tak pokukovala.
          ,,Tak mi to teda všechno řekni,” řekla Sylvie, když bylo po jídle a Kamilovi děti byly zase ve svých pokojích.
 ,,Tak chvilku vydrž,” řekl a z kuchyně odešel. Sylvie se rozhlédla a ze dveří do další místnosti na ní vykukoval Míša. Když si všiml, že se na něho dívá, tak zmizel. Za chvilku se vrátil i Kamil a položil před Sylvii uzavíratelný plastový sáček.
 ,,Co je to?” zeptala se Sylvie a prohlížela si šedé granulky uvnitř sáčku.
 ,,Hnojivo, které se už dávno nemá používat. Rozmíchá se ve vodě a je z něj postřik, který hubí škůdce napadající úrodu. Pro lidi téměř neškodný, ale tomu koni bylo osudným. Tohle je zbytek z jeho žaludku, který se nestihl rozložit a vstřebat.”
 ,,Štěpán říkal, že pesticidy jsou zamknuté ve stodole a koně se k nim nemůžou dostat.”
 ,,Koně ne.”
 ,,Ale lidi jo, já vím,” řekla a podepřela si bradu.
 ,,Víš, spadá to pod týrání zvířat. Musím to nahlásit.”
 ,,Ne, prosím, dej mi trochu času, já to vyřeším,” řekla odhodlaně.
 ,,Víš, kdo to byl?” zeptal se a upřeně se na ní zadíval a založil ruce na prsou. Sylvie jen pokrčila ramena. ,,Něco víš, viď?”
 ,,Nemůžu to ani potvrdit ani vyvrátit. Ale pokusím se tomu zamezit. Hlavně tím, že všechny tyhle pesticidy zlikviduju.”
 ,,Dobře,” souhlasil Kamil. ,,Klidně to přivez sem, já to dám do biologického odpadu.”
 ,,Tak jo. Můžu se podívat na bělouše?”
 ,,Určitě,” řekl a vstal od stolu a podával jí kabát.
          ,,Už vypadá zase dobře,” řekla a koně, který k ní strkal hlavu z boxu podrbala.
 ,,Jo. Co když bych ti ho zítra večer přivezl a hned tě vzal na tu večeři?”
 ,,Dnešní oběd ti nestačil?” zeptala se a usmála.
 ,,Kdepak, řekl jsem večeře, tak to bude večeře. Rád bych se o tobě dozvěděl něco víc.”
 ,,Dobrá tedy. Budeš vařit?”
 ,,Myslím, že otrávený zámecký kůň stačí. Mít na krku otravu zámecké paní by nesvědčilo mé pověsti. Vedle ve Vlčí je takový, ehm, hostinec. Na první pohled nic moc, ale skvěle tam vaří a schází se tam moc fajn lidi a všichni jsou na tebe zvědaví. Jsi pro obě vesnice záhada.”
 ,,Tak dobře,” řekla a pak se nechala od Kamila odvézt na zámek.

          První co šla udělat, když byla zpět na zámku bylo to, že okamžitě šla do stodoly. Tam na ní pokřikovaly ovce, ale ona si jich vůbec nevšímala a mířila okamžitě ke skříni s nářadím a chemickým látkám. Oné chemické látky tam bylo několik balení. Všechny je začala vyhazovat ze skříně. Byla naštvaná. Na toho klienta co to udělal i na sebe, že se ho bála. Dostalo se jí do ruky otevřené balení s šedými granulemi. Odklopila víčko a podívala se dovnitř.
 ,,Do prdele,” řekla a nestačila se divit na co se to dívá. Okamžitě dala víčko zpět, krabici vrátila do skříně, zavřela jí a pospíchala za vedoucím komunity.
     ,,Štěpáne! Štěpáne!” volala ho, když vešla do budovy léčebny.
 ,,Co se děje?” vyběhl jako první klient s tetováním na krku.
 ,,Kde je Štěpán?”
 ,,U sebe v kanclu,” řekl potetovaný klient a Sylvie se tam hned vydala. Zabušila na dveře a hned tam vtrhla.
   ,,Sakra, co to má znamenat?” rozčílil se, ale pak viděl, že mu do kanceláře vtrhla Sylvie a ne nikdo z jeho klientů. ,,Co se děje?”
 ,,Pojďte se mnou. Hned! Je to moc důležité!!” řekla a Štěpán se za ní mlčky vydal. Dovedla ho až do stodoly, kde byla vyházená balení pesticidů.
   ,,Co se tu stalo?” nechápavě se kolem sebe rozhlížel.
 ,,To jsem byla já. Přijela jsem od Adamce. Tohle bylo v žaludku toho mrtvýho koně,” řekla a vrazila mu do ruky zavírací sáček.
,,Tohle už se dávno nesmí používat. Musí se to zlikvidovat!” byla Sylvie rozčilená.
 ,,Dobře, zlikvidujeme to. Už jsme to stejně nepoužívali ani tuto sezónu.”
 ,,Pustila jsem se do toho a našla jsem tohle!” řekla a skříň otevřela a ukázala na otevřené balení.
 ,,To je načaté už asi z loňska,” řekl, když vzal lehkou krabici do ruky.
 ,,Podívejte se co je uvnitř,” řekla a sledovala Štěpána. Jakmile viděl co je uvnitř, tak celý zbledl.
 ,,Kde se to tam vzalo?” zeptal se Sylvie a bylo vidět, že v něm všechno vře.
 ,,To netuším. Hned jak jsem to našla, tak jsem běžela za vámi. Ani jsem se toho nedotkla,” řekla a Štěpán strčil do krabice ruku.
 ,,Tohle hned prošetřím. Pojďte se mnou!” řekl a i s obsahem krabice odcházel zpět do domu.
          ,,Všichni do jídelny! Hned! Okamžitě běžte všichni do jídelny!” křičel Štěpán na celý dům a pak začal tlouct na hliněný zvon, který visel u jídelny.
Nikdo z klientů nevěděl o čem je řeč a všichni nechápavě vcházeli do jídelny. Když tam už byli opravdu všichni, tak Štěpán pokynul i Sylvii, aby šla dovnitř a když vešel i on, tak za nimi zamkl. Přistoupil ke stolu, kolem kterého seděli klienti a beze slova hodil na stůl nejdříve sáček, který mu dala Sylvie.
   ,,Tohle bylo v tom mrtvým koni,” řekl a vztek z něj jen čišel. ,,Ví o tom někdo něco?”
 ,,To už od loňska nepoužíváme,” řekl klient s tetováním na krku.
 ,,Jo, přesně tak. Teoreticky by se v tom nikdo hrabat neměl. Tak jak je možné, že mezi těmi pesticidy byla tahle sračka?!” zakřičel a hodil vedle granulí tři o dost menší uzavíratelné sáčky plné bílého prášku. Na klientech bylo vidět mnoho emocí. Někteří byli vyděšení, někteří zhnusení, jiným se zase zvětšily zorničky úžasem a byl i jeden klient, který nejevil vůbec žádné emoce. Ten, jenž naháněl Sylvii hrůzu jen tím, že klidně a tiše seděl u stolu.
 ,,Kde se to tu vzalo?” zeptala se jedna z klientek.
 ,,To bych taky rád věděl. Všichni určitě víte, co to je. Teď chci ještě vědět, kdo si to tu schoval. Jak je možné, že se tu objevily drogy?!” křičel Štěpán a Sylvie jen tiše přihlížela. Stejně tiše byli i klienti komunity.
 ,,Kdo to našel?” zeptal se ten co naháněl Sylvii hrůzu.
 ,,Slečna Novotná,” řekl Štěpán a snažil se trochu se uklidnit. Začal po místnosti přecházet sem a tam.
 ,,A už se tu drogy někdy objevily?” zeptal se znovu.
 ,,Jsi padlej na hlavu ty debile? My se sem od těhle sraček přišli dostat a ne si je sem vole ještě nosit,” řekl potetovaný klient.
 ,,Vždyť to já taky. Nikdo z nás to být nemohl. Jak tedy víme, že to nebyla ona?” zeptal se a ukázal na Sylvii. Ta se podívala na Štěpána a ten byl celý rudý. Opět zuřil.
 ,,Máš pro to nějaký důkaz? Viděl jsi ji snad?” zeptala se jedna z klientek.
 ,,Ne, netoulám se po stodole, ani nehrabu do skříních, kde jsou nějaký chemický sračky. Ale všichni víme, že nás tu nechce. Chodila nás sem sledovat, aby měla něco, kvůli čemu by nás mohla vyhodit. Tak sem podstrčila ten fet, aby to bylo na nás a mohla nás vyhodit.”
 ,,Máš vypatlanej mozek,” řekl mu jiný klient a víc se s ním nikdo nebavil. Sylvie chytila Štěpána za loket, aby nic neprováděl.
 ,,Fajn! Když o tom nikdo nic neví, tak to znamená jen jediné. Do pěti minut budete všichni venku i se všema vašema věcma!” řekl Štěpán posldní tři slova důrazně, odemkl dveře a sledoval každého jak otráveně a nebo naopak naštvaně odcházejí z jídelny do svých pokojů.
          ,,Sylvie, že vy s tím nemáte nic společného, že ne?” zeptal se, když byli v jídelně jen oni dva.
 ,,Můžete mi říct, proč bych to dělala?!” obořila se na něj, protože se jí to dotklo.
 ,,Pardon, tohle se tu dlouho nestalo. Zavolám i ostatním terapeutům aby byli u prohlídek,” řekl a promnul si oči.
 ,,Štěpáne, já, já s vámi potřebuju mluvit,” řekla a vykoukla ze dveří, jestli není nikdo na doslech. Všichni se ale zaobírali balením svých věcí.
 ,,Teď?”
 ,,Zítra ráno. Ještě dřív, než se kdokoliv tady probudí.”
 ,,O co jde?”
 ,,To vám tady nemůžu říct. Zítra ráno, v půl šesté u lesa,” řekla a odcházela k sobě.

               Sylvie celou noc nespala. Stále se dívala z okna, ale od půlnoci, kdy se zhaslo světlo i ve Štěpánově kanceláři, byl klid. V pět hodin vstala, dala si startovací sprchu, teple se oblékla, protože venku kvalitně mrzlo a vydala se na cestu k lesu. Byla ještě tma a tak si dávala pozor na cestu a svítila si mobilem.
Na smluvené místo došla jako první a doufala, že Štěpán nezaspal a přijde. Po chvilce uviděla postavu muže na cestě. Z dálky ale neviděla kdo přesně to je a tak se raději schovala za stromem. Když si byla bezpečně jistá, že přichází Štěpán, tak zpoza stromu vylezla.
 ,,Dobré ráno Sylvie, co je tak důležitého?” zeptal se s rukama hluboko v khaki zeleném kabátu.
 ,,Dobré ráno, omlouvám se, že to dělám všechno takhle tajně.”
 ,,O co jde?”
 ,,Zjistili jste včera něco?”
 ,,Ne, nikdo u sebe nic neměl a nikdo ani nic nevěděl.”
 ,,Já asi vím, kdo to byl.”
 ,,Cože? Jak?”
 ,,Víte, jednou ráno jsem viděla ve stáji toho nového, co mě včera nařkl, že jsem to tam dala já. Vyděsil mě a když jsem se zeptala, jestli má u zvířat službu, tak řekl, že ne a odešel. Tu noc jste mi volal kvůli bělouši. Druhý den jsem chtěla jet zase ráno na projížďku, ale zase tam byl. Přikradl se ke mně, chytil mě za vlasy a řekl že jestli vám o tom řeknu, tak uvidím jak zámek rychle shoří.”
 ,,Pane bože!” vykřikl opět naštvaný Štěpán a kopl do hroudy sněhu.
 ,,Tu noc jste mě pak volal zase a když mi Adamec řekl o těch pesticidech a já se do nich pustila, tak jsem tam našla ty drogy. Opravdu nevím, proč bych je tam dala. Ani nevím, kde se dají sehnat, ale když těmi pesticidy otrávil koně, tak tam mohl ukrýt i ty drogy.”
 ,,Proč jste mi to neřekla hned?”
 ,,Já jsem chtěla.”
 ,,Jo, máte pravdu. Něco jste naznačovala, ale já na vás vyletěl. Omlouvám se. Když bych nebyl blbec a vyslechl si vás, nemuselo se plno věcí z toho stát.”
 ,,Chtěla jsem vám to říct přímo, ale bále jsem se. Vypadá, že by byl schopný ten zámek zapálit a já, já už nemám nic jiného. Když by shořel, neměla bych kam jít. Neměla bych ani ke komu jít. Všechno by shořelo, zámek je starý a je v něm plno dřeva a záclon a tapet a to všechno by hořelo tak strašně rychle, že bysme v něm třeba mohly uhořet. Já a máma. A ona je jediný příbuzný, co mi zbyl, i když jí nemám ráda, ale nechtěla bych, aby uhořela,” začínala propadat panice.
 ,,Sylvie, no ták,” řekl, natáhl k ní ruce a přitiskl jí k sobě. ,,Nic se nestane. Nic a nikdo hořet nebude. Postarám se o to. Zařídím to, nebojte se,” řekl a hladil jí po zádech. Pak ji odvedl až do jejího bytu ve věži a odešel řešit.