Do you remember me?

POHLED EMILY
Připadala jsem si, jako kdybych už nežila. Moje víčka vážila asi tunu, a všechno mě neúprosně bolelo. Nejdříve jsem neviděla vůbec nic. Došlo mi, že i kdybych, byla už po smrti, něco bych viděla, a hlavně, hlavně by mě nic nebolelo. Po chvilce, jsem se konečně rozkoukala, ale to se už za dveřmi ozvaly dva hlasy. Oba mi byly povědomé, ale nedokázala jsem rozpoznat, komu patří.

„To je mi úplně jedno, Caroline! Byla ve tvé péči a podívej, kde teď stojíme!“ Z jeho hlasu byla znát veliká bolest. Nevěděla jsem, co je to za lidi, ani proč se hádají před mým nemocničním pokojem, ale to mě teď zajímalo nejméně. Můj největší problém, který jsem momentálně měla, byla prázdná mysl. Nevzpomínala jsem si na nikoho známého, ale ani na to, jak jsem se sem dostala! Teprve teď jsem si prohlídla sebe a všimla si, že mám v ruce zapíchnutou jehlu, která vedla k nějakému přístroji s tekutinou, která připomínala vodu.

„Můžu snad za to, že jel nějaký opilý řidič a srazil nám dceru?! Ty si snad myslíš, že mě to netrápí? Dvě měsíce, už jsou to dva měsíce, a ona se ještě neprobudila!“Poznala jsem, že se hádají muž a žena. Popravdě, bylo mi jich líto. Chtěla jsem, abych i já u sebe měla moje rodiče. Potřebovala jsem cítit jejich lásku, a optimismus, že bude všechno dobré. Bohužel, to ale mělo háček, nevěděla jsem, kteří lidé to jsou, a ani jak vypadají!

„Ne, ale můžeš za to, že byla sama. Kdyby si pro ni do té školy dojela autem, a ona nemusela na autobus, nic z tohohle, by se nestalo!“ Zahřměl první hlas. Začala mi z něj naskakovat husí kůže. Slza. Z mého oka vytryskla slza. Chtěla jsem si ji utřít, ale když zvedla ruku a dala ji za sebe, během čehož jsem hledala svůj obličej, narazila jsem na tlačítko, které jsem omylem zmáčkla!Spustila se slabá melodie. Oba hlasy za dveřmi utichly a zdálo se, že se dokonce i vzdálily.

Asi o minutu později, jsem slyšela cinkot klíčů. Někdo odemykal dveře!Do místnosti vstoupil pán v bílém plášti, nejspíš doktor, a tak jsem se raději trochu odtáhla. Nemohla jsem moc, kvůli jehle, která při každém sebemenším pohybu bolela, ale alespoň o kousek.

„Nemusíš se mě bát,“ začal a dal ruce před sebe, jako důkaz. Poté si přisunul židličku k posteli a podíval se na mně. „Já ti neublížím. Jsem tvůj doktor. Pamatuješ si, co se stalo?“Zavrtěla jsem hlavou místo odpovědi. V hlavě jsem měla úplně prázdno, ale bála jsem se mu to říct. Místo toho, jsem si začala kousat nehty na levé ruce, jenž, jsem měla volnou.

„Měla si autonehodu. Když si odcházela ze školy, srazilo tě auto,“ chvilku počkal, abych to mohla zpracovat, za což jsem mu byla vděčná, a po chvilce pokračoval: „Jsou to už dva měsíce, co se to stalo. Oba tvoji rodiče, jsou za dveřmi. Nechtěli tě opustit. Chceš, aby šli dovnitř?“ zeptal se pomalu. To, mi vykouzlilo na tváři úsměv. Kývla jsem hlavou na souhlas a viděla, jak se otevírají dveře a dovnitř vcházejí dva lidé.

„Mami?,“ zkusila jsem nejistě. „tati?“ Z oka mi vytekla další slza. Začala jsem brečet. Připadala jsem si hrozně, že si nic nepamatuju. Teda, až na ně. Když se na mě oba dva dívali s takovou láskou v očích, která byla určitě cítit na kilometry daleko, nešlo to jinak.„Jsme tu s tebou, ty můj miláčku“ usedla na druhý kraj postele a rozplakala se. Brečela jsem s ní a celá se klepala. Po chvilce se k ní táta přidal a sedl vedle ní. Tvářil se tak bolestivě, až mi to rvalo srdce.Zvedla jsem, ruku jeho směrem, a on ji uchopil. Jemně ji stiskl a položil na mámy klín. Byla jsem ráda, že je mám u sebe.

„Teď, ti bude pan doktor dávat různé otázky a ty mi na ně budeš odpovídat. Dobře?“ Usmál se na mně taťka.

„Jak se jmenuješ?“ Sice jsem na tom byla špatně, ale přece jen něco jsem věděla. „Emily Horan“ prohlásila jsem tiše. Nechtěla jsem mluvit nahlas z mnoha důvodů. Pořád jsem se necítila ve své kůži a taky jsem mělo sucho v krku. Vlastně, ani jsem se nemusela divit. Jestli si to dobře pamatuju, doktor řekl, že tu ležím už dva měsíce, což se mi nezdálo možné, ale pak jsem se taky nemusela divit, že jsem měla žízeň.

„kolik ti je let?“ Nejprve jsem se podívala na mámu a ta jemně položila její dlaň na mou. Pak jsem si, ale všimla táty. Probodával doktora pohledem a tvářil se naštvaně.

„Patnáct?“ šeptla jsem do ticha. Mamka se na mně usmála a utřela mi slzu, která mi zůstala na obličeji. Ani jsem si nevšimla, že tam ještě nějaká zůstala.

„Teď ti dám otázku, na kterou musíš odpovědět popravdě, rozumíš?,“ podíval se nejprve na taťku a poté spočinul pohledem na mě. Docela jsem se začala bát, co je to za otázku. Chce, abych na ni odpověděla popravdě, ale to já dělala i doposud.

„Co je tvá poslední vzpomínka?“Naskočila mi husí kůže. Jedno jsem věděla určitě, nepamatovala jsem si poslední rok a možná, že i více. Bylo mi jasné, že poslední moment, na který si pamatuju, se udál před strašně dlouhou dobou. Což mi taky neusnadňovalo výběr.Snažila jsem si vybavit poslední chvíle před tím, než mě srazilo to auto, ale nebylo to k ničemu. Jediné, čeho jsem dosáhla, byla bolest hlavy.

„Odstěhovali jsme se s mámou od táty. Byl soud, kde se o mě-“ najednou jsem si něco uvědomila. Pamatovala jsem si všechno, ale posledních, několik let jsem měla rozmazaných. Nedokázala jsem, si ani na nic vzpomenout. V mém životě, ale hrála hlavní roli ještě jedna osoba. Někdo mi blízký, jen si vzpomenout…

„Já… já mám bratra, že ano?,“ Taťka kývnul, a spočinul na mně pohledem. Tvářil se zamyšleně a zároveň i naštvaně. „Byl kvůli tomu soud. Kdo koho bude mít v péči. Tohle, je to poslední, co si pamatuju“Taťka se zvedl. Velkými kroky došel k lékaři a zastavil se před ním. Doslova z něj srčela bolest a já si všimla, že zadržuje slzy. Nepamatuju si, že jsem ho někdy viděla brečet. Nejspíš ne.

„Řekl jste mi, že šance, že si na něco nevzpomene, je jedna ku tisíci!“ Cože? Jedna ku tisíci? To snad nemyslí vážně! Proč já? Začínala jsem se cítit ještě hůř, a to je co říct. Začala jsem se litovat.

„Pane Horane, vaše dcera utrpěla vážné zranění mozku. Je zázrak, že si pamatuje alespoň na něco! Teď, bude nejlepší začít úplně od začátku. Vezměte si ji do péče vy, nebo vaše žena, to je jedno, hlavně, ať se všechno vrátí do normálu. Musí cítit, že je všechno v pořádku. Neotáčejte se za tím, co se stalo. Posuňte se dál. Možná si vzpomene a možná taky ne. Můžeme jen doufat, že si těch šest posledních let vybaví!“