Vlčí Hůrka- 9.

9.

               Sylvie se od Štědrého večera vyhýbala Štěpánovi jak jen to šlo. Docela se jí to dařilo, protože už byla polovina února a stále se ještě nepotkali, za což byla Sylvie ráda.
Pustila se naplno do zvelebování zámku do původní podoby, aby mohl být otevřený návštěvníkům. Jenže byla na to sama a tak to šlo velmi pomalu. První velký krok bylo staré terénní auto, které Sylvie pořídila za peníze za prodaný byt v Londýně, s čímž jí pomohla Lucy. Bez auta totiž byla jako odříznutá od světa.

          Venku bylo opět nevlídně a tak se podle knih a starých fotografií pustila do třídění nábytku v depozitáři.
   ,,Haló! Sylvie?” uslyšela z chodby Štěpánův hlas. Na chvíli lehce zpanikařila, ale pak se rozhodla, že se neozve.
,,Sylvie! Vím, že jste někde tu. Venku máte tu ohavnou věc, kterou nazýváte auto, tak se neschovávejte!” ozval se znovu Štěpán a tentokrát byl slyšet z větší blízkosti.
 ,,Mám tu spoustu práce!” přeci jen se ozvala, neboť věděla, že by jí tam Štěpán stejně našel a nebo by si počkal, až by vyšla.
 ,,Jo, slyšel jsem. Jednak jsem byl u starosty, který vám pomáhal s dotací a jednak jsem mluvil také s Kamilem.”
 ,,Aha. No a proč jste přišel ke mě?”
 ,No, vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli něco nepotřebujete. Třeba pomoct se stěhováním, protože tuhle skříň asi těžko sama dotáhnete dolu do prvního patra,” řekl a ukázal na obrovskou mahagonovou, vyřezávanou skříň.
 ,,Já myslím, že to zvládnu, ale kdyby něco, tak se ozvu.”
 ,,No, tak to jsem zvědavý,” řekl Štěpán a otočil se k odchodu. Pak se ale zastavil a otočil se: ,,Vážně nic nepotřebujete?”
 ,,Ne, poradím si sama. Jsem dospělá, soběstačná a silná žena,” řekla tak, že na to Štěpán neměl vůbec žádná slova. Jen pokýval hlavou a odešel.
Sylvie si opřela hlavu o opěrku jednoho sofa a pak se podívala na onu obrovskou skříň, která vážně patřila do prvního patra a povzdechla si. Po jeho odchodu dotáhla čalouněné dvojkřeslo z depozitáře ke schodišti, tam ho nechala, protože už dál nemohla a odešla.

Oblékla se a vydala se do stájí, osedlala se toho největšího černého koně co ve stáji byl a vydala se na projížďku.
     Původně to měla být jen projížďka bez cíle, jen se tak provětrat, ale že to tak nebude jí došlo když vjela na statek veterináře Kamila. Krokem dojela až na jeho dvůr, kde pán domu stál ještě s jedním mužem.
Uslyšeli klapat koňská kopyta na cestě a tak se oba otočili a Kamil se na ní okamžitě usmál.
 ,,Ale, ale zámecká paní na projížďce?” zeptal se a pomohl jí z koně sesednout.
 ,,Potřebovala jsem na vzduch, jsem pořád zavřená v depozitáři a tak jsem se rozhodla, že tě poctím svou neohlášenou návštěvou.”
 ,,Mám rád tvé neohlášené návštěvy,” mrkl na ní a pak zachytil pohled jeho společníka. ,,Ehm, Sylvi, tohle je Aleš Srnec,” kývl na sympatického muže v černém kabátě. ,,Je to můj bývalý spolužák z gymplu a kamarád.”
 ,,Sylvie Novotná, těší mě,” řekla, svlékla si rukavici z pravé ruky a tu mu podala.
 ,,Aleš Srnec, i mě těší. Vy jste vnučka pana Novotného? Ze Zámku?”
 ,,Ano, to jsem já. Vy jste ho znal?”
 ,,Než zemřel tak jsem byl u něj často,” řekl pan Srnec uklidňujícím hlasem.
 ,,Aleš je totiž doktor. Lidský.”
 ,,Ano, byl jsem lékařem vašich prarodičů a myslím, že znám i Vaší matku.”
 ,,O té prosím nemluvte,” usmála se na něj.
 ,,Dobrá, už budu stejně muset vyrazit. Slečno Novotná, tady je moje vizitka, byl bych rád, kdybych mohl být dál lékařem ve vaší rodině. S tebou Kamile to mám vyřešený, tak čau. Těšilo mě, Sylvie,” řekl a odcházel k tmavě modré Octavii.
     ,,Jak se máš?” zeptal se Kamil, když jednou rukou vzal Sylvii kolem ramen a druhou vedl koně do stáje.
 ,,Já dobře. Co ty? Tohle byla lékařská, nebo přátelská návštěva?”
 ,,Lékařská, ale on potřeboval mě. Zemřela mu pacientka, dostala infarkt u sebe doma a byla tam zavřená několik dní sama se psem. Ten samozřejmě neměl přístup k vodě, jídlu, vzduchu a tak. Zemřelá nemá nikoho, kdo by si psa vzal, tak skončil u mě. Já ho dám nějak do pořádku a pak se pokusím pro něj najít nový domov.”
 ,,Co je to za psa?”
 ,,Kolie. Chceš se na něj podívat?”
 ,,Jasně,” řekla a ze stáje zamířili rovnou ke Kamilovi do ordinace, kde byl ve vyhrazeném prostoru hubená kolie.
 ,,Chudák, je mi ho líto. Jak se smutně kouká,” říkala Sylvie a když pes pomalým krokem přišel až k Sylvii, tak se sehnula přes plůtek, za kterým pes byl a pohladila ho po šíji. Pes se po ní podíval, vtiskl svou hlavu do její dlaně a nechal se drbat za ušima.
 ,,Stačí, ne? Přijela jsi za mnou a ne za psem,” zatahal jí Kamil za rukáv.
 ,,Omlouvám se, ale právě mezi námi nastalo nějaké pouto.”
 ,,Takže už nemusím nikoho shánět. Ujmeš se ho ty.”
 ,,To jsem neřekla.”
 ,,Tak pojď, necháme ho chvilku zase samotného, ať může odpočívat,” řekl a vedl Sylvii z ordinace do domu. Prošli nějakou krátkou chodbou a ocitli se u Kamila v předsíni. Jakmile si Sylvie vysvlékla kabát, tak jí Kamil začal vášnivě líbat a objímat.
          ,,Je mi s tebou moc hezky,” řekl Kamil a políbil Sylvii na rameno.
Ta k němu jen otočila hlavu a usmála se. Taková slova jí dlouho nikdo neřekl.
,,Vždycky mi to přijde, jako bych s tebou omládl tak o deset let,” políbil jí tentokrát na klíční kost.
 ,,Omládl? Říkáš to, jako bys byl starý.”
 ,,Ty lichotnice jedna,” zasmál se a polibek jí věnoval pro změnu na rty.
 ,,To nebyla lichotka,” pronesla zcela vážně a na posteli se posadila. Držela si při tom přikrývku tak, aby nebyla celá odhalená.
 ,,Snad už nechceš jít?”
 ,,Musím. Za chvilku bude tma a já nerada jezdím na koni po tmě. Tobě se navíc každou chvíli můžou vrátit děti a nevím jak bys to Míšovi vysvětlil, že tu ležíme oba úplně nazí.”
 ,,Děti jsou na víkend u babičky.”
 ,,Co je dnes za den? Já o tom nemám vůbec přehled a kalendář nemám.”
 ,,Ty tam žiješ jako v době kamenné. Dnes je pátek, klidně tu můžeš zůstat celý víkend.”
 ,,Nemůžu. Musím se vrátit do své věže. Co kdyby přijel nějaký princ na bílém koni?”
 ,,Tady jsem! Jen nemám bílého koně, ale hnědého a černého. Vadí?” zeptal se a pozoroval Sylvii, jak se obléká. Na otázku mu neodpověděla, ale ani to vlastně nečekal.
   ,,Kdy se zase uvidíme?” vznesl dotaz, když už i on měl na sobě kalhoty.
 ,,Tak to netuším,” řekla a prohrábla si vlasy. ,,Nebudeš mít někdy třeba cestu kolem mě?”
 ,,Jako že bych jel na přátelský pokec se Štěpánem a rovnou navštívil i tebe? Ne, to tedy mít cestu kolem nebudu.”
 ,,Máš se Štěpánem snad nějaké problémy?” zeptala se Sylvie a pozvedla obočí.
 ,,Tím se netrap. To jsou jen takové blbosti mezi chlapi,” chytil jí za obě tváře a políbil.
 ,,Hmm, dobře. Tak až mě to zase v depozitáři přestane bavit, tak možná zase přijedu,” zapřemýšlela a oblékala si kabát.
 ,,Tak to se budu moc těšit. Doufám, že to bude brzy. Mám na tebe stále ohromnou chuť.”
 ,,Hmm, tak se měj zatím hezky. A pozdravuj Kamču s Míšou.”
 ,,Budu,” řekl a dostal od Sylvie poslední pusu a pak jí pomohl do sedla a ona vyrazila domů do zámku.

               Sylvie se probudila a za oknem už bylo krásné denní světlo. Vyštrachala se z postele, umyla se, oblékla a opět vyrazila do inventáře. Tentokrát se ale vykašlala na velký a těžký nábytek a dle fotografií místností z dřívější doby třídila obrazy. Některé zchátraly tak, že jen stěží se dalo rozpoznat co na plátnech bylo nebo kdo je vůbec maloval. Zabrala se do toho tolik, že později odpoledne je měla všechny nanošené v místnostech, kam patřily.
Když odkládala i ten nejposlednější obraz, který odhadla na to, že je na něm nakreslené roční období jaro a že zřejmě patří do Velké jídelny, tak se podívala oknem ven. Viděla přímo na vchod do křídla zámku, kde sídlila Štěpánova léčebna závislých. Přímo před dveřmi tam Štěpán objímal ženu, která na sobě měla světle hnědý kabát až pod kolena, měla špinavě blond dlouhé vlasy a u nohou jí stály dva kufry. Sylvie je chvilku pozorovala, samozřejmě tak, aby neviděli oni jí. Když oba dva včetně kufrů zmizeli za dveřmi, tak Sylvie začala přemýšlet, kdo to asi je, co tam dělá, co má se Štěpánem, nebo jestli je to nějaká nová klientka, i když tu by asi neobjímal. Když tyto myšlenky opustila, tak začala zase dumat nad tím, jak to všechno zjistí a tam vymýšlela důvod, proč jít za Štěpánem a třeba tak i zjistit, kdo je ta žena a co tam pohledává.
Navíc jí to přišlo zvláštní, protože vždy když měl přijet nový klient, tak to Sylvii hlásil a teď nic. Nakonec si vzpomněla, že jí říkal o knize o zámku, kterou měl u sebe. Mohla by si pro ní jít a třeba tak něco zjistit. Pak si ale vynadala, že je úplně pitomá, ale z nudy, z toho, že je zavřená v zámku a nemá skoro žádný kontakt s jinými lidmi, když se zrovna nepočítá občasný sex s veterinářem, tak je tohle vzrušující událost. Oblékla si tedy dlouhou černou vestu a vydala se za Štěpánem.
     ,,Sylvie? Dobrý den,” pozdravil jí udiveně, když otevřel dveře své kanceláře, na kterou zaklepala.
 ,,Zdravím Štěpáne. Dávám dohromady veškeré obrazy a vzpomněla jsem si, že jste říkal, že máte u sebe knihu o zámku, tak doufám, že bych v ní mohla nalézt nějaký popis, kde je který obraz.”
 ,,Aha, tu knihu. Hmm, pojďte dál,” řekl a ustoupil. Na pohovce, kde kdysi Sylvie usnula pod vlivem rumu, seděla nyní ta blondýna. Nebyla nalíčená a v pravém uchu měla minimálně čtyři náušnice.
 ,,Jé, máte návštěvu? Tak to já přijdu jindy. Nechci rušit kvůli takové blbosti,” řekla velmi věrohodně, i když právě kvůli tomu aby rušila přišla.
 ,,Ne, to je v pořádku. Tohle je Hanka Kmochová. Je to moje dlouholetá kamarádka. Je to taky psychoterapeuta a proto je tady. Bude tu zaměstnaná. Hani, Sylvie Novotná je majitelka zámku,” představil je rychle Štěpán a hledal mezi všemi možnými papíry, dokumenty, šanony a knihami tu o zámku.
 ,,Hana Kmochová, ale říkejte mi klidně Hanko.”
 ,,Jsem Sylvie,” řekla a podívala se na Štěpána, který měl hlavu strčenou v jedné polici. ,,Budete tu tedy pracovat? Tak to se asi budeme potkávat častěji.”
 ,,Jo, to je fajn. Jste moc hezká,” řekla Hanka a Štěpán se rychle narovnal a praštil se do hlavy, protože ji měl mezi policemi.
 ,,Jste v pořádku?” zeptala se Sylvie.
 ,,Jo, dobrý. Děkuji,” zasyčel.
 ,,Štěpáne, ty jsi ale debil,” zasmála se Hanka a pak se zase otočila na Sylvii. ,,Kde jsem to skončila? Jo, že jste moc hezká. Já myslela, že tady nikdo takový nebude a hned zrovna majitelka zámku.”
 ,,Hanuno, nech toho,” řekl Štěpán ostře. ,,Tak tady je,” řekl na Sylvii a podal jí knihu.
 ,,Moc děkuju.”
 ,,Není za co. Stejně je vaše. Snad vám pomůže. Myslíte, že bych se za Vámi mohl po večeři stavit?”
 ,,Absolutně nevím, kdy bude čas na večeři, ale určitě se stavte. Já jdu, nebudu už víc rušit. Na shledanou Hanko!” pozdravila a odcházela rychle pryč.
 

        ,,Sylvie?!” uslyšela jak ji Štěpán volá.
 ,,V dámským salónku!” odpověděla a Štěpán za ní přišel.
 ,,Večeřela jste?”
 ,,Ne, jsem tady od té doby co jsem odešla od vás.”
 ,,Zlobíte se, že jsem vám neřekl o Hance?”
 ,,Ne, ani ne. Jen mě to překvapilo, protože o nových klientech mi říkáte.”
 ,,Já jsem Vám to chtěl říct včera, proto jsem taky za vámi přišel, ale jednak jsem na to zapomněl, když jsem vás viděl s tím vším nábytkem a jednak jste mě úplně vykolejila tím jak jste řekla, že jste soběstačná, silná a dospělá.”
 ,,No a není to tak snad?” zeptala se a vykoukla zpoza malovaného, zdobeného paravánu.
 ,,Asi ano, ale to je jedno. Je toho na mě hodně, klientů mám víc, s novým rokem je i více papírování a tak jsem na to zapomněl. Hančiných blbých řečí si vůbec nevšímejte. Je divná, ale jako psychoterapeutka je opravdu dobrá a já jí tu potřebuju.”
 ,,Dobře, v pořádku. Jen mě překvapila blondýna u vás v pokoji.”
 ,,V kanceláři.”
 ,,To je jedno. Od té doby co tu jsem jste žádnou dámskou návštěvu neměl, co jsem si teda všimla. Ne, že bych vás nějak sledovala, ale tak to člověk vidí. Ale vy stejně ženy zřejmě zásadně odmítáte. Není to tak?”
 ,,To, že jsem odmítl vás ještě neznamená, že odmítám všechny ženy. Vlastně to bylo úplně jinak. Já jsem vás odmítl spíše kvůli vám.”
 ,,Prosím? Tomu nerozumím.”
 ,,Aby jste si neublížila ještě víc, než jste zatím stihla. Na mě jste se vrhla jen z trucu kvůli vaší matce.”
 ,,Mít v domě psychoterapeuta není jednoduché,” řekla a Štěpán se pousmál. ,,Hanka je tu na stálo?”
 ,,Tak to u ní člověk nikdy neví. Je možné, že jednoho dne se probudíme a ona bude pryč. To prostě dělá. Můžu vám nějak pomoct?” zeptal se, když viděl, jak tahá paraván dál.
 ,,Ne, to je dobrý, já to zvládnu,” řekla ale poslední hlásky slova byly ztlumeny pádem a zvukem padajícího dřeva.
 ,,Sylvie!” oběhl paraván a přispěchal k ní. Sylvie seděla na zadku a kotník měla nepříjemně stočený v díře v podlaze.
 ,,To je dobrý,” řekla a nohu z díry vytáhla. ,,Sakra, myslela jsem, že je podlaha v dobrém stavu. Tohle bude asi dost drahé,” skuhrala a vzala jednotlivá prkýnka z parket do ruky.
 ,,Ukažte mi ten kotník, mohla jste si ho zlomit,” strachoval se Štěpán.
 ,,To je dobrý. S tím kotníkem fakt nic není,” odtáhla se od něj, protože už její nohu držel a sundával jí tenisku.
 ,,Jste si jistá? Odvezu vás raději na rentgen.”
 ,,Já jsem fakt v pohodě Štěpáne!” řekla důrazně.
 ,,Tak dobře,” řekl a podíval se na tu díru. ,,Sylvie, pučte mi to,” řekl a vzal si ta prkýnka co měla v rukou. ,,Podívejte, ani jedno není zničené. Jen se asi uvolnila,” řekl a víc se sklonil nad díru v podlaze a spadly mu vlasy do očí. Shrnul si je za ucho a pak do prostoru pod podlahou sáhl. ,,To je zvláštní.”
 ,,Co je zvláštní? Co tam máte?” naklonila se k němu.
 ,,Jakoby tam něco bylo. Mám tam sáhnout?” podíval se na majitelku zámku. Ta jen přikývla a Štěpán zanořil ruku do díry a po chvilce z ní vytáhl kovovou krabičku od perníčků.
 ,,Co to je? A proč by to tam někdo dával?” divila se Sylvie a krabičku opatrně otevřela. Nakoukla do ní a zase jí rychle zavřela a podívala se na Štěpána.
 ,,Co je uvnitř?” zeptal se, ale místo odpovědi mu Sylvie krabičku podala, aby se do ní podíval sám.
,,No, do prdele,” řekl, když i on spatřil obsah kovové krabičky.