Vlčí Hůrka- 10.

10.

               ,,Tisíc?” zeptala se Sylvie Štěpána.
 ,,Jo, tisíc. Tisíc tisícovek,” řekl a posadil se na zem kus dál od toho všeho.
 ,,Ale, ale to je milion!”
 ,,No to je milion. Sakra Sylvie, vy máte milion!” zacloumal s ní Štěpán, protože stála jako přikovaná a zírala na obsah kovové krabičky, která byla ukrytá pod podlahou.
 ,,Ale to není moje. To se musí přeci hlásit.”
 ,,Našla jste pod podlahou ve vašem domě milion. Kdo jiný by ho tam asi dal, než váš děda? Podívejte, jsou to současné bankovky. Váš děda byl poslední léta pořádný skrblík, ale že pro vás odkázal našetřit milion, to bych nikdy neřekl,” opřel se Štěpán o zeď. Sylvie si sedla k němu a na rozložené tisícikoruny po podlaze stále nevěřícně zírala.
 ,,Co s tím mám dělat?” zeptala se po dlouhých minutách ticha.
 ,,Schovat a nikomu o tom neříkat,” radil Štěpán.
 ,,Mám je použít?”
 ,,No samozřejmě! Na tu dotaci můžete čekat celou věčnost a taky se jí nemusíte dočkat vůbec. Teď máte finance na to s tímhle zámkem pohnout!”
 ,,Já jsem z toho úplně v šoku.”
 ,,To vám věřím. Já nikdy tolik peněz pohromadě neviděl, ale využijte jich,” řekl Štěpán a pak pomohl Sylvii všechny peníze posbírat.

               Byla temná noc a Sylvie byla v tom nejtěžším spánku, v jakém mohla být. Venku už slez sníh a tak pracovala kde se dalo. Sama natřela vstupní bránu k zámku, zatím co skupina klientů z odvykacího centra, jež měla právě pracovní terapii, upravovala příjezdovou cestu od brány k hlavním dveřím. Potom jela do města pro materiál, aby se mohla opravit ta místa na fasádě, kde to byla potřeba a pak hledala člověka, který bude schopný jí zrestaurovat obrazy tak, aby na nich něco bylo za slušnou cenu. Takže po tom všem byla ráda, že se dostala do postele a usnula téměř okamžitě po ulehnutí. Byl proto problém jí v půl třetí ráno vzbudit voláním na mobil, ale nakonec jí to přeci jen probudilo a tak poslepu zašmátrala na nočním stolku, shodila na zem u toho spoustu předmětů, ale mobil nakonec našla a ohlásila se nějakým divným zvukem, který zněl docela jako ehm.
 ,,Sylvi? Tady Kamil, budím tě?” ozval se veterinář Kamil.
 ,,Jo.”
 ,,Já se moc, moc omlouvám, ale potřebuju pomoc. Jsem v úzkých. Musím nutně odjet a nemůžu tu děti nechat samotné,” říkal Kamil naléhavě. Sylvie konečně otevřela oči a posadila se na posteli. Zhluboka vydechla a pak řekla: ,,Obléknu se a přijedu.”
 ,,Děkuju,” řekl Kamil a hovor ukončil.
Sylvie vstala a šla k oknu. To na sebe otevřela a studený vzduch působil jako facka. Okno po chvilce zavřela a ještě si strčila obličej pod kohoutek se studenou vodu, což jí probralo, takže se mohla obléknout a vyrazila ke Kamilovi.
     ,,Děkuju, že jsi tak rychle tady. Moc se omlouvám, že jsem tě vzbudil, ale nešlo to jinak. Kamča má angínu a Míša jede zítra se školkou do divadla,” říkal Kamil ve spěchu hned po té, co Sylvie vystoupila ze svého auta.
 ,,Co se děje? Kam spěcháš?”
 ,,Ke koni, kterého napadl pes nebo vlk. Nevím jistě. Lehni si ke mně, budík ti bude zvonit v sedm, je to akorát vzbudit Míšu, obléknout ho a když v půl osmé vyrazíte, tak to budeš mít akorát ke školce. Adresu školky máš v kuchyni na stole. V devět má dostat Kamča antibiotika, jo? Kdyby něco, tak mi zavolej. Díky moc, pa,” řekl, přitáhl si jí za kabát k sobě, vtiskl jí rychlý a tvrdý polibek a spěchal ke svému autu.
          ,,Míšo, vstáváme,” budila Sylvie jemně malého Míšu. Neměla s dětmi žádné zkušenosti a tak doufala, že malý chlapec nedostane šok, když jí uvidí u něj v pokojíčku místo jeho táty.
 ,,Já ještě nechci,” zamručela Michal a otočil se na druhý bok.
 ,,Mišánku, dneska jedeš se školkou do divadla. Budeš mi muset ukázat cestu,” řekla Sylvie a klučík se na ní podíval.
 ,,Ahoj,” pozdravila ho, když se na ní nechápavě díval.
 ,,Kde je táta?”
 ,,Táta musel v noci odjet k jednomu nemocnému zvířátku, ale žádný strach, se mnou to zvládneš taky. Tak šup z postele, umýt obličej, vyčistit zoubky a učesat se. Já ti zatím připravím něco na sebe,” řekla Sylvie a ku podivu se setkala s poslušností.
     ,,Sylvie? Co tu děláte?” byla v údivu i Kamila, když vyšla ze svého pokoje.
 ,,Ahoj Kamí, jak je ti? Táta říkal, že máš angínu.”
 ,,Kde je táta?”
 ,,Volal mi v noci abych vás přišla pohlídat. Musel k nějakému pokousanému koni.”
 ,,Aha,” pronesla Kamila a posadila se ke stolu v kuchyni jen v pyžamu.
 ,,Vezmi si něco na sebe,” řekla Sylvie, když před ní postavila hrnek s čajem a sáhla jí u toho na čelo. ,,Máš teplotu. Jen odvezu Míšu do školky a hned jsem tady zpátky. Chceš přivézt něco z města?”
 ,,Ne, ani ne. Já si půjdu ještě lehnout,” řekla nemocná slečna, vzala si hrnek s čajem a odcházela do svého pokoje.
Sylvie oblékla malého Michala do černých džín a tmavě modrého svetru, ze kterého mu vykukoval límeček bílé košile. Když ho pak přivezla k autobusu, tak se musela pochválit, protože Míša byl nejlépe oblečené dítě.
     Po návratu ke Kamilovi domů nakoukla tiše do Kamčina pokoje, kde Kamča spala. Nechala jí a odnesla jí z nočního stolku poloprázdný hrnek s čajem, který již vystydl a tak postavila vodu na nový. Než se voda uvařila, tak okoukla zásobu v lednici a ve spíži a rozhodla se uvařit zeleninovou polévku pro Kamilu.
Zatím co krájela zeleninu, tak se domu potichu přikradl Kamil a šel jak nejtišeji mohl k Sylvii, kterou chytil zezadu kolem břicha. Sylvie se samozřejmě lekla a vykřikla.
     ,,Ahoj,” smál se Kamil.
 ,,To jsou blbý fóry. Víš jak jsem se lekla?”
 ,,Promiň, ale nemohl jsem odolat,” řekl a políbil jí. ,,Míša je v divadle?” zeptal se, když si jí držel zase zády kolem pasu a Sylvie pokračovala v krájení zeleniny na polévku.
 ,,Samozřejmě.”
 ,,Trefila jsi bez problémů?”
 ,,Jo, mrkla jsem do mapy, než jsem ho vzbudila a bylo to v pohodě.”
 ,,Hmm, šikulka. Co Kamča?”
 ,,Ráno nechtěla snídat, vzala si jen prášek a čaj a zase spí. Dělám jí alespoň pořádnou zeleninovou bombu. Nevadí to?” zeptala se a otočila se k němu čelem s nožem v ruce.
 ,,Samozřejmě, že nevadí. Jak dlouho se to bude dělat?” zeptal se a vzal jí nůž z ruky.
 ,,Dokud zelenina nezměkne. Máš hlad?”
 ,,No, vlastně mám. Ale na tebe. Na to tvoje mladý masíčko,” řekl a sevřel její zadek do svých rukou.
 ,,Jsi zvrhlý. Kamča se může kdykoliv vzbudit a za chvilku se bude muset vyrazit pro Míšu.”
 ,,Pro Míšu je to ještě hodina čas a Kamily pokoj se dá zamknout z venku,” říkal mezi jednotlivými polibky na Sylviin krk a rty.
 ,,Ne, nebudu jí chudáka zamykat.”
 ,,Sylvie, já tě moc chci. Moc,” řekl a tiskl si jí k sobě silou.
 ,,Ne! Teď ne!” řekla a odstrčila ho od sebe a pokračovala v krájení.
 ,,Ok, počkám až po polévce,” řekl a z lednice si vyndal džus.
 ,,Řekni mi, jak je to vlastně s námi?”
 ,,No, jsme přátelé, co se vzájemně přitahují. Ahoj Kamí, jak je ti?” všiml si Kamily ve dveřích včas, než stihl říct něco nevhodného.
   ,,Ahoj tati. Sylvie, vy vaříte?” zeptala se a sedla si vedle svého táty ke stolu.
 ,,Jasný. Nesnídala jsi, tak ti vařím alespoň zeleninovou polívku. Jo a klidně mi můžeš tykat. Zas tak stará nejsem.”
 ,,No a navíc chodíte, teda chodíš s mým tátou, že jo?”
 ,,Zlato, nemáš horečku?” sáhl jí Kamil na čelo.
 ,,Ono to tak vypadá. Plno lidí z vesnice se mě na to ptalo,” vysvětlila Kamila svůj dotaz.
 ,,Ne, nechodíme spolu. Jsme jen kamarádi,” řekl Kamil.
 ,,No, tak polévka je hotová. Nandat už ti to táta zvládne,” řekla Sylvie.
 ,,Nenajíš se s námi?” zeptal se Kamil a povytáhl jedno obočí.
 ,,Nemůžu, za chvíli mi přijede restaurátor na sochy.”
 ,,Aha. Tak díky, že jsi tu se mnou byla,” řekla Kamila.
 ,,Není za co. Tak ať je ti brzy lépe,” řekla Sylvie a brala si své věci.
 ,,Doprovodím tě,” vstal Kamil od stolu a šel se Sylvií ven.
     ,,Moc děkuju, že jsi přijela,” řekl, když si Sylvie odemkla auto.
 ,,Není zač. To kamarádi dělají,” řekla možná trošku jedovatě.
 ,,Doufám, že se zase brzy uvidíme,” řekl a nahnul se do auta, aby Sylvii políbil.
 ,,Kamarády nelíbám. Ahoj,” zabouchla dveře, nastartovala a odjela.

               ,,Dobré ráno, Sylvie!” volala na ní Hanka, terapeutka od Štěpána.
 ,,Dobré!” opětovala ji pozdrav, ale nikoliv tak zářivý úsměv.
 ,,Jak se máte? Moc vám to sluší! Nechcete se u nás stavit na oběd?!” křičela Hanka přes celý dvůr. Byla připravená ve sportovním a za ní se líně ploužili klienti odvykacího centra.
 ,,Děkuju, ale už něco mám,” řekla a zamířila ke svému autu.
   ,,Sylvie! Sylvie! Počkejte!” vyběhl ze dveří Štěpán. Sylvie se tedy zastavila a počkala, až k ní doběhne. ,,Dobré ráno. Jedete do krámku?” ptal se, když byl u ní.
 ,,Jo, ale jedu do obou.”
 ,,Já tam taky musím, ale nejede mi auto. Myslíte, že můžu jet s vámi?”
 ,,To je ale blbá otázka. Naskočte,“ kývla hlavou a nastoupila.
   ,,Dost jste s tím zámkem pohnula, co?” řekl Štěpán v půlce cesty.
 ,,Snažím se. Díky vám je hotová ta příjezdová cesta, nechala jsem zrestaurovat sochy, bránu jsem si natřela, fasáda je vyspravená. Ještě si potřebuji natřít rámy u oken, to si zvládnu sama a udělat záhony před hlavním vchodem. Neznáte někoho, kdo se vyzná v zahradách a kytkách?”
 ,,Ve vsích si každý dělá všechno sám, ale jeden můj klient je zahradník. Můžete třeba večer přijít a promluvit s ním. Brzy bude u nás končit.”
 ,,No, to bych asi mohla,” řekla Sylvie a zabočila ke krámku paní Černé. Sylvie zaparkovala u chodníku a společně se Štěpánem vešli dovnitř.
     ,,Dobrý den,” pozdravili sborově a postavili se do fronty.
 ,,Tolik lidí?” podívala se Sylvie na Štěpána.
 ,,No, celých sedm,” řekl a usmál se. ,,Dnes je středa, paní Černá dostala dorty.”
 ,,Aha,” hlesla Sylvie a nezbývalo jí nic jiného, než čekat. Během chvilky se do fronty zákazníku přidaly dvě ženy a postavily se přímo za Sylvii a Štěpána. Jedna byla celkem pohledná zrzka a ta druhá byla vychrtlá blondýna s růžovou sponkou na levém spánku.
     ,,Tak povídej Báro, co bylo?” pobídla zrzka onu blondýnu Báru.
 ,,To jsem snad nikdy nezažila. Byla jsem s bráchou v hospodě na pivě, ale brácha pak odjel domu dřív. Já chtěla v klidu dopít. Ale on tam taky byl a tak mě pozval k nim ke stolu. Byl tam se starostou a tak jsem se s ním seznámila osobně, potykali jsme si a dala jsem si s nimi pivo a byl to prostě fajn večer. Ale pak musel ten starosta odejít a mi tam zůstali sami. Najednou jsme byli sami a on se na mě tak zvláštně díval. Byl neodolatelný,” vyprávěla vzrušeně blondýna.
 ,,Byl tak neodolatelný, že jste spolu šukali u něj v kuchyni?” zeptala se nechápavě zrzka.
 ,,No, nejdříve to bylo tak, že mi nabídl jestli nechci psa.”
 ,,A ty jsi samozřejmě souhlasila, viď?”
 ,,No jasně. Byla jsem zvědavá, jak takový osamocený chlap žije. Neviděla jsem kromě předsíně a kousku kuchyně toho moc, ale i tak to stálo za to.”
 ,,No a co ti teda všechno dělal, že jsi z toho úplně na větvi?” byla zrzka zvědavá.
 ,,Svlíknul ze mě bundu, posadil mě na stůl, svlékl ze mě i všechno ostatní a pak mě
líbal, lízal, kousal, škrábal, no a to jak si mě k sobě tisknul, to bylo úplně jako ve svěráku,” řekla zasněně a pak se zachichotala.
 ,,Takže naše vesnická sexbomba a veterinář? No, to je teda dvojka,” řekla zrzka a Sylvie se podívala na Štěpána. Zároveň cítila, jak rudne. ,,Prosím tě, kolik tomu Kamilovi vůbec je?” přidala další dotaz zrzka.
 ,,O patnáct víc, než mě. A má dvě děti, ale ty mě nějak netankují.”
 ,,Jo ty a děti to nejde dohromady.”
     ,,Dobrý den Sylvinko, co si dáte?” zeptala se majitelka a prodavačka v jednom, paní Černá. Sylvie se vrátila do reality a snažila se ty dvě chichotající slepice ignorovat. Nadiktovala své požadavky, zaplatila, nechala drobné jako dýško a pak se podívala na Štěpána.
 ,,Počkám venku. Na shledanou paní Černá,” řekla a rychle odešla. Rozzuřená nastoupila do auta a práskla za sebou dveřmi. Čekala na Štěpána, který vyšel za nedlouho s dvěma zelenýma přepravkama. Sylvie tedy vystoupila a otevřela mu kufr.
 ,,Díky,” řekl, ale ona se beze slova otočila a nastoupila do auta. ,,Vím proč ho nemám rád,” řekl Štěpán, když vyjeli opět na silnici.
 ,,Cože?” podívala se na něj Sylvie krátce.
 ,,Vím, proč nemám rád Kamila. Kdy jste se rozešli?”
 ,,My se nerozešli. Podle všeho jsme spolu ani nic neměli.”
 ,,No, vyprávěl nějaké věci v hostinci.”
 ,,Například?”
 ,,Docela podobné věci, jako říkala Bára.”
 ,,To asi proto, že se mnou dělal úplně stejné věci.”
 ,,Cože?”
 ,,Také jsme spolu byli poprvé u něj v kuchyni. Samozřejmě toho bylo víc, než jen jednou.”
 ,,Ale?”
 ,,Minule jsem byla u něj a Kamila se zeptala, jestli spolu chodíme, že prý o tom mluví všichni a Kamil řekl, že jsem jen kamarádka.”
 ,,Myslela jste na něco víc?”
 ,,No jasně. Pořád říkal jak je mu se mnou dobře a tak dokola a pak udělá to samé s tou blonďatou slepicí?”
 ,,Jo, takový už je Kamil. Kašlete na něj, zvlášť dneska. A zpomalte,” řekl, když Sylvie vyjížděla z Hůrky a mířila do Vlčí.

          ,,Happy Birthday…” uslyšela Sylvie zpívat v telefonu svou kamarádku Lucy, když od ní přijala hovor.

 ,,Lucy, ty jsi si vzpomněla?” ptala se dojatá Sylvie, když jí její kamarádka z Anglie zazpívala k narozeninám.
 ,,No jasně. Za co mě máš?”
 ,,Já nevím. Jsem tu tak odříznutá a plno lidí pozapomnělo. Ale moc děkuji. Jsem z toho dojatá.”
 ,,To slyším. Dárek by ti měl přijít poštou každým dnem.”
 ,,Jsi blázen? Nemusíš mi vůbec nic posílat.”
 ,,Musím. Jsi moje kamarádka a vždycky jsem ti dávala dárky. Tak budeš mít i teď. Přeju ti ať se ti vše daří, zámecká paní, a ať konečně najdeš nějakého normálního chlapa, jasné?”
 ,,Jasné. Díky moc.”
 ,,Nemáš za co. Já musím běžet, máme kostýmovou zkoušku. Tak krásný večer, pa,” rozloučila se Lucy.
Sylvie si povzdechla a vyrazila na cestu ke Štěpánovi.

     Když tam dorazila, tak jí málem zlomila nos dveřmi Hanka a zavedla jí za Štěpánem, který byl v jídelně, kde byla ale tma.
 ,,Hanko, tam nikdo není.”
 ,,Drží černou hodinku, je to trouba,” řekla Hanka, dveře otevřela a Sylvii tam strčila.
Jakmile byla v jídelně, tak Štěpán s Hankou a některými klienty, které už Sylvie znala od doby, co na Vlčí Hůrku přišla, jí také zpívali k narozeninám, ale tentokrát česky. Navíc Štěpán držel v ruce celý šlehačkový dort.
 ,,Sylvie, já vám za všechny přeji všechno nejlepší, hodně štěstí, hodně zdaru se zámkem a hodně opravdové lásky a také vám chceme tímto i poděkovat, že nás tu stále trpíte,” řekl Štěpán a Sylvie byla na měkko.
 ,,Já, já vůbec nevím co na to říct.”
 ,,Stačí, když si sfouknete tu svíčku,” řekla Hanka a Sylvie tak provedla.
     ,,Jak jste to věděl?” zeptala se, když byla se Štěpánem sama v jeho kanceláři.
 ,,Pamatujete, jak jsem vás tahal z postele na ten Štědrý den a podával jsem vám ten mobil? No tak pod ním ležel nějaký dopis a na něm bylo vaše datum narození. Pamatuji si ale jen den a měsíc. Ten rok už jsem nestihl.”
 ,,Proto jsem měla na dortu tu jedničku?”
 ,,No, proto taky, ale hlavně jsou to první narozeniny tady, tak se to hodilo.”
 ,,Nevím jak vám za to poděkovat. Skoro vůbec se neznáme a vy si na mě vzpomenete. Vy, naprosto cizí člověk,” řekla a z očí jí začaly téct slzy.
 ,,No Sylvi, pokud budete vždycky plakat, tak už vám přát nikdy nebudu,” řekl a objal jí.
 ,,Já se omlouvám, ale nějak to na mě padlo.”
 ,,Kvůli tomu ránu?”
 ,,To taky,” řekla a utřela si oči do rukávu.

 ,,Nebojte, s tou slepicí to taky nebude dlouho trvat. Možná to bylo všechno co mezi nimi bylo a on si uvědomí, že chce jen vás.”
 ,,Tak to má ale smůlu. Nejsem hračka!”
 ,,To velmi rád slyším.”
 ,,Štěpáne?”
 ,,Ano?”
 ,,Nechcete si tykat?”
 ,,No, vlastně proč ne? Tak ahoj, Sylvie,” usmál se, podal jí ruku a políbil na tvář.
 ,,Ahoj, Štěpáne,” usmála se a později mohla jít domu spokojená.

     Věděla, že je někdo, kdo na ní myslí, i když to byli jen feťáci, co se chtějí vyléčit ze své závislosti. Ale oni na rozdíl od jiných lidí, které Sylvie považovala za své přátelé a rodinu se jí neozvali vůbec. A navíc se domluvila s léčícím se zahradníkem, že jí udělá nějaký návrh na zahradu.
Doma si pak dala osvěžující sprchu, spočítala zbývající peníze, které našla pod podlahou a šla spát.