Mehr als Glaube

Letadlo se pomalu šinulo po ranveji berlínského Tegelu a já ztrácel půdu pod nohama. Ironické že až teď, zase když letadlo bylo na zemi.
Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, jestli bylo správné se na tu výměnu přihlásit. Respektive se nechat přihlásit. Zatímco já budu za šaška a všichni kolem budou vyzvídat jaké to je být muslim, nějaký evropan si bude válet šunky na naší škole, kde nikoho nic moc nezajímá. Obecně se tam každý raději stará o sebe. Někdy až moc.
Nesnáším změny.
Z okna jsem viděl na nádherně osvětlený Berlín a slíbil si, že za tu dobu, co tady budu, si ho rozhodně jednou večer projdu. V uličce se kolem mě mihla letuška, která na mě koketně mrkla. Některé evropanky umí být excelentně laciné. Jemně jsem zatřásl hlavou a představoval si tu obrovskou postel s nadýchanýma peřinama, které na mě v hotelu čekají. Nemohl jsem se dočkat, až se trochu prospím a hlavně doufal v to, že se mi povede usnout.

A ráno tomu bylo přesně naopak. Dlouhý noční hovor se sestrou a bratrem mě do postele dokopal až dávno po půlnoci. Hodil jsem si rychlou sprchu, z kufru vyházel věci na postel a oblíkl si džíny s jednoduchou košilí. Nebyl jsem zrovna ve své kůži, ale personál hotelu očividně neměl pochopení, protože vrtěli hlavou nad nedotčenou britskou snídaní, kterou mi přinesli až na pokoj a kterou s mým odchodem odnášeli. Vyběhl jsem z hotelu, nasedl do taxíku a nechal se odvést až ke škole. Řidič si cestou broukal nějakou chytlavou písničku z rádia, což mě nějakým způsobem uklidňovalo. Přijel jsem krátce před začátkem vyučování a viděl tak naprosto perfektně, co za studenty proudí do dveří.
Když mě naši jako malého nutili učit se anglicky, francouzsky a německy, nedíval jsem se na ně nadšeně, ale věděl jsem, že teď mě to dostává do kladného pole. Zamířil jsem na vrátnici a nechal se dovést až k ředitelně.
Chodby už tou dobou byly přeplněné studenty a mě neunikala pestrost a barevnost stěn, které působily o trochu příjemněji než chodby naší školy.
„Vy musíte být Adham Amar, že ano?“ ozval se za mnou hluboký a příjemný hlas s typickým německým přízvukem.
Otočil jsem se a uviděl chlápka v kvádru, který si poslušně nese aktovku a na tváři se mu rýsuje úsměv.
„To jsem já.“ přikývl jsem a úsměv mu opětoval.
První dojem je důležitý.
„Moje jméno je Uwe Ascher, jsem ředitel této školy a moc vás tady vítám. Pojďte, vezmu vás do ředitelny a o všem si popovídáme.“
Působil přátelsky a možná daleko víc vystresovaně než já. Němci jsou prostě super, umí člověka skvěle uklidnit.