Vlčí Hůrka- 17

17.

O tři roky později

               Sylvie se vzbudila v půl osmé ráno. Byt byl prázdný a tak toho využila a nastartovala se pro nový den svěží sprchou, kávou a pomerančem k snídani a vyšla ven, kde již příjemně svítilo slunce.
 ,,Dobré ráno!” pozdravil ji jako první zahradník, který procházel kolem s konví a hráběmi.
 ,,Dobré ráno,” pozdravila ho a šla dál. Vyhnula se Montymu, což byl páv, který k sobě za tři roky života na zámku získal již pět pávic a nyní se celá paví rodinka procházela po vnitřním nádvoří.
 ,,Ahoj Sylvie, budeš provádět ty angličany ty?” zeptala se jí Kamila, když i s ní se míjela na nádvoří.
 ,,Ahoj Kamí, jaké angličany myslíš?” nevěděla Sylvie o čem je řeč.
 ,,No, ten zítřejší zájezd. Štěpán říkal, že ti to řekne.Jak na tebe ale koukám, tak na to asi zapomněl.”
 ,,Nevíš kde je?”
 ,,Pomáhá s instalací hraček v levém křídle.”
 ,,A Tadeáš?”
 ,,Toho měl s sebou. V devět má klienta na terapii. Mám si vzít první prohlídku já?”
 ,,Asi je mi to jedno, ale já před devátou přijdu, tak se domluvíme,” řekla Sylvie a odcházela za Štěpánem.

     ,,Tak jak to jde?” přišla do levého křídla, kde byla výstava hraček od středověku až po druhou světovou válku.
 ,,Ahoj zlato. Co na to říkáš?” zeptal se Štěpán.
 ,,Jo, je to hezký. Kde je Tadeáš?”
 ,,No, tady sedí,” řekl Štěpán a otočil se. ,,Tedy, teď tu seděl. Tedí, kde jsi?” volal Štěpán a rozhlížel se. Sylvie nadzvedla ubrus od jednoho stolu a pod ním seděl Tadeáš. Rok a půl starý baculatý chlapec s červenými tvářičkami a poslintaným tričkem.
 ,,Máma,” řekl, když viděl Sylvii a natahoval k ní ručičky.
 ,,Ahoj miláčku. Ten táta by tě tu klidně ztratil, co?” říkala Sylvie svému synovi a vzala si ho do náruče.
 ,,Jen jsem to zkoušel. Přesně jsem věděl, kde je,” říkal Štěpán.
 ,,Hmm, za to budeš zítra provádět ty angličany, kteří mají přijet, co?”
 ,,Sakra, já na to zapomněl.”
 ,,No, to vím taky. To víš, zlato, čtyřicítka na krku, to už bude jenom horší,” řekla a utřela svému synovi poslintanou bradu. ,,Už Tadeášek jedl?”
 ,,Jo, ale je po tatínkovi, taky můžeš jíst pořád. Jo a když jsme u toho zapomínání, odpoledne přijedou naši.”
 ,,Odcházím! Rodiče a angličany si zařiď sám!” říkala a i se synem byla na cestě ze zámku.

               Život na zámku si plynul svým vlastním časem. V době od dubna do konce října se každou hodinu procházeli po zámku návštěvníci, které buď provázela Sylvie, pokud si neplnila své mateřské povinnosti, Kamila, nebyla-li na univerzitě, Štěpán, když zrovna neměl nějaké psychoterapeutické sezení s klientem, který mu za to bohatě zaplatil. Když ani jeden z nich nemohl, byli tu brigádnické síly.

               ,,Zapneš mě?” otočila se Sylvie zády ke Štěpánovi, když se chystala na provádění zámku v kostýmu.
 ,,No jasný,” řekl Štěpán a bohaté šaty z doby renesance jí zapnul. ,,Zítra nám začínají noční prohlídky co?”
 ,,Jo. Myslela jsem, že by ty noční prohlídky mohli být také v kostýmech. K tomu velkému svícnu renesančnímu, co s sebou nosíme by se to docela hodilo.”
 ,,No, můžeš to navrhnout. Ale holky s tebou budou určitě souhlasit.”
 ,,Zlato?” zeptala se Sylvie tonem, podle kterého Štěpán již poznal, že má matka jeho dítěte něco na srdci.
 ,,Copak miláčku?”
 ,,Baví tě to tu?”
 ,,Co tím myslíš?”
 ,,Jestli je tohle to, co od života čekáš. Meleš se mezi ordinací, zámkem, a mnou s Tadeáškem. Třeba čekáš od života něco jiného.”
 ,,Sylvie, lásko, tohle je od života přesně to, co jsem si přál. Vždycky jsem miloval historii a díky tobě jsem jí velmi blízko. Mám rád ale i psychologii, kterou dělám taky. No a tebe s Tadeášem miluju nade vše a mám vás u sebe. Co víc si můžu přát?”
 ,,Nevím. Je něco takového?”
 ,,Asi ani ne. Proč se na to vůbec ptáš?”
 ,,Protože jsem těhotná. Nevím, jak se to stalo, ale jsem,” řekla Sylvie a dala si uvolněný pramen vlasů za ucho.
 ,,Tak to ti můžu říct úplně přesně, jak se to stalo.”
 ,,Jsi rád?”
 ,,Rád? Jsem moc a moc šťastný,” řekl a Sylvii objal. ,,Než se narodí, tak bych si tě rád vzal. Je to možný?” zeptal se, když byli ještě v objetí.
 ,,No, že tě to konečně napadlo,” zahihňala se Sylvie a nechala se držet v objetí od svého budoucího manžela, se kterým hodlala strávit zbytek svého zámeckého života.

Konec 

Děkuji za přízeň všem, který se k tomuto příběhu nachomýtli a zůstali u něj. Vím, že to byla jen taková oddychovka, žádné veledílo, ale pro znamená každá vaše pochvala ( a koneckonců i kritika) velmi mnoho. Tak snad se u nějaké romanťárny zase brzy sejdeme. 

Lůca