Legie Zla 4/24

Temný zachránce

 

Ležela jsem tam a nemohla jsem uvěřit že je všemu konec, že mojí hloupostí, jsem ho zabila.

Měl mně toho ještě tolik naučit, a teť byl konec.

Po tváři mi stékaly slzy.

Nevnímala jsem čas, byla pořád tma. Měsíc svítil jasným světlem, a neměl ani tušení o tom,

že někde hluboko pod ním přávě umírá žalem čerstvě zrozená upírka.

Jen sovy tiše houkaly, a vítr si pohrával s listy stromů.

Hlavou se mi honilo snad milion věcí.

,,Co budu dělat? Jak bez něj budu žít?,,

Nic neumím, neznám nic co se týká upírů.

Při tom slově jsem si vzpomněla na to jak nás nazvala vlčice.

,,Odporní,,

Jako kdyby vlkodlaci byly lepší.

Zašklebila jsem se a podívala se na mou mrtvou lásku.

,,Co jen budu dělat?,, opakovala jsem si pořád dokola.

Minuty mi připadaly nekonečné, nechtěla jsem ho tam nechat, nechtěla jsem od něj odejít.

Rozhodla jsem se, že u něj zůstanu dokud slunce nepřivítá nový den.

Rozhodla jsem se zemřít s ním.

Sluneční svit mě zbaví mé bolesti, a spálí naše těla na prach.

Nechtěla jsem trávit věčnost bez něj.

Položila jsem si hlavu na jeho hruď, a zavřela jsem oči.

Byla jsem unavená a ztrácela jsem mnoho krve. Vyčerpanost mě ukolébala ke spánku.

 

 

,,Miluji noční les, je tak tichý. Můžu v klidu přemýšlet, nikým nerušen,,

 

,,Kryjte mně,,! zazněl hluboký hlas vlkodlaka.

Musel to být vlkodlak, toho bych poznal na míle daleko.

Rozběhl jsem se směrem kterým se ozval hlas, teť už byly slyšet jen tlumené rány a údery.

Nebylo to daleko, jen přez mítinu a malý kopec.

Chtěl jsem se podívat co se děje, ale to co jsem viděl mi vyrazilo dech.

Upírka bojovala s vlkodlačicí.

Byly tam i další vlkodlaci, ale většina byla mrtvá.

Jejich těla ležela v bahně a tekla z nich krev. Voněla mi,

nejedl jsem už nějakou dobu, ale moje zvědavost mi nedala jinou možnost,

než se dívat jak to dopadne.

Usadil jsem se v koruně stromu, a pozoroval boj.

Upírka měla jasně navrch, byla rychlá, hbytá a sílu jí dodávala nenávist,

kterou bylo cítit z každého jejího úderu.

Podíval jsem se po mítině. Uviděl jsem další vlkodlaky, kteří držely dalšího upíra.

Než jsem si stačil uvědomit skutečnost proč ti dvě bojují,

upírku chytil jeden z vlků.

Dokázala se mu ubránit, ale znovu zaútočila vlčice, svým úderem do tváře jí srazila na zem.

Viděl jsem, že jí drápy prořízly kuži.

Chtěl jsem jí jít na pomoc, ale dokázala se znovu postavit, a znovu zaútočila.

Jednou ranou vlčici srazila na zem, a jedním silným dupnutím jí prorazila hrudník.

,,Bravo,, řekl jsem si potichu pro sebe, začínala se mi líbit.

Viděl jsem jak se otočila na místo kde vlkodlaci drželi toho druhého upíra,

ale nebyli tam, bylo tam jen jeho mrtvé tělo.

Byl jsem tolik zabraný do boje, že jsem si ani nevšiml,

že vlci co ho drželi mu v nestřežené chvíli zlomili vaz a utekli.

Byl to hrozný pohled, až teť jsem pochopil, že oni dva k sobě patřili.

Plakala, proklínala vlky za to co udělali.

Přemýšlel jsem co bude dál,

obviňoval jsem se že jsem jim nešel na pomoc.

Pak pláč utichl, a byl slyšet jen šum větru v korunách stromů, přemýšlela,

pak si položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči.

,,Ne! ,,Ona se rozhodla zemřít s ním jakmile vyjde slunce.

Nemohl jsem dopustit, aby byl zmařen život dalšího upíra.

Když jsem nedokázal pomoct jemu pomůžu alespoň jí.

Potichu jsem slezl ze stromu, a blížil se k nim.

Z blízka byla její rána na tváři ještě ošklivější.

,,Tak krásná,, pomyslel jsem si. I přez rány bylo jasné, že byla vlastníkem nebývalé krásy.

Nebyl jsem si úplně jistý jaký mám plán, ale nechtěl jsem jí tam nechat zemřít.

Byla tak mladá, její rána po kousnutí byla čerstvá, je to nedávno promněněná upírka.

Ale musel jsem uznat, ten mrtvý měl dobrý vkus. Dlouhé rudé vlasy, krásná tvář.

A měla talent bojovat, to jsem musel přiznat.

Líbila se mi.

,,Jsi sobec,, proletělo mi hlavou.

Vím to, ale nemohl jsem, prostě jsem jí tam nemohl nechat.

Spala.

Byla vyčerpaná po boji, možná byla v bezvědomí její rány hodně krvácely,

a já jsem tady neměl žádný elixír abych jí pomohl. Musel jsem jí odnést ke mě do sídla.

Opatrně jsem se nad ní sklonil a odsunul jsem jí z tváře pramen vlasů,

který jí zasahoval do rány.

Byly to stopy po třech drápech vlčice.

Neprobudila se.

Buď to spala tak tvrdě nebo byla opravdu v bezvědomí.

Zvedl jsem jí a položil si jí do náruče. Na malou chvilku otevřela oči, byly nádherně rudé.

Ale hned je zase zavřela a mně bylo jasné že si musím pospíšit ztrácela mnoho krve.

,,Vydrž, zachvilku budeš v bezpečí,, řekl jsem si spíš pro sebe.

Čas se mi krátil, slunce hlásilo svůj příchod, a začalo mě oslepovat a pálit na kůži.

Zrychlil jsem a za malou chvili už jsme byli za dveřmi mého domu.

,,Konečně stín,, oddychl jsem si.

Zanesl jsem jí do své ložnice kde jsem jí položil na postel.

Musel jsem jí svléknout a ošetřit rány které měla na těle.

Její šaty byly zničené, roztrhané a špinavé. Opatrně jsem je z ní sundal.

Jednu ránu jsem objevil na rameni, byla hluboká, a táhla se až dozadu na lopatku.

Nechal jsem jí chvili samotnou a došel pro kuchyně pro věci které jsem potřeboval.

Nemusel jsem hledat dlouho, lékarnička byla můj věrný přítel, vždy jsem věděl kde jí hledat.

Popadl jsem šití a obvazy a do džbánu jsem nalil teplou vodu, cestou jsem ještě v koupelně vzal čisté

plátno a vyšel jsem po schodech zpět za ní.

Pořád ležela ve stejné poloze ve které jsem jí nechal.

Byla tak půvabná, křehká a silná zároveň.

Přistihl jsem se jak se na ní dívám déle než by bylo slušné, ale nemohl jsem si pomoct.

Namočil jsem plátno do teplé vody a začal jsem jí rány omívat, brzo byla voda ve džbánu rudá jako krev z jejích ran.

Nemohl jsem uvěřit, že něco tak křehkého, přávě zabilo tři vlkodlaky bez jediného kouska svědomí.

Obdivoval jsem jí. A ke všemu byla tak krásná. Její krev neskutečně voněla, stálo mě hodně síly přemoci

svůj přirozený pud a nezakousnout se do ní.

Ležela tad skoro nahá na mé posteli, a já se jí mohl dotýkat všude kde jsem chtěl.

Měl jsem ale svou hrdost, lákala mě to ano, ale tohle by bylo pod mou úroveň.

Když jsem jí rány omyl, začal jsem je zašívat.

Pořád se ani nepohnula, začínal jsem mít strach, ale její jemné oddechování mě uklidňovalo.

Pořád žila.

Zašil jsem ránu na rameni a opatrně jí ovázal.

Pak jsem se přesunul k obličeji, nikde jinde jsem žádná další zranění neobjevil.

Kromě množství modřin a jemných škrábanců.

Znovu jsem se pozastavil nad její krásou.

,,Měl jsem takové štěstí, že jsem zrovna dnes šel do lesa.,, řekl jsem si zase jen pro sebe.

Chtěl jsem jí dát napít léčivého elixíru, ale když jsem přiložil lahvičku k jejím rtům probudila se.

Neotevřela oči, jen řekla ,,Ne,,

Nevím jestli věděla co se chystám udělat, ale něco mi říkalo ať jí poslechnu.

Znovu usnula.

Položil jsem lahvičku zpět na noční stolek, a rány jsem alespoň zašil.

Teť jsem se musel postarat o tu krev kterou ztratila.

Ta myšlenka se mi vůbecc nelíbila ale nějakou krev dostat musela.

Svou dýkou jsem se řízl do zápěstí.

Pozoroval jsem jak kapičky mé krve stékají do jejích nádherných úst.

Jakmile ucítila krev, otevřela oči, zorničky měla rozšířené, a barvou očí by pokořila i barvu mé krve.

Byla jako hladová šelma.

Moc dobře nevím jestli vůbec vnímala co dělá, ale zakousla se mi do ruky a hltavě pila.

Rychle mi ubívaly síly, ale ona krev potřebovala víc než já.

Když už jsem nemohl dál, jemně jsem odstrčil a ona si zase lehla a hned usnula.

Očarovala mě, jím jak hltavě pila a tím jak krásná byla.

Smou zaschlou krví na rtech byla ještě podmanivější.

Stálo mě to další vlnu sil, abych se přemohl a nepolíbil jí na ty měkké rty.

Seděl jsem tam a pozoroval jí. Celé čtyři dny. Nic jsem nejedl, ani na chvíli jsem jí neopustil.

Jednou v noci, když jsem seděl v křesle naproti posteli, jsem jí slyšel jak něco tiše mumlá.

Nebylo jí skoro nic rozumět, zachytil jsem jen útržky, začala sebou na posteli házet.

Uvědomil jsem si, že se jí asi vracejí vzpomínky, musel jsem jít k ní nechtěl jsem aby si vytrhala všechny stehy.

Lehl jsem si na druhou stranu postele a chytil jsem jí ruce, silou jsem si jí přitiskl do náruče.

Chvilku se ještě zmítala, ale pak sebou pomalu přestávala házet.

Zklidnila se, a dál spokojeně spala. Byl jsem jí tak blízko, cítil jsem vuni jejích vlasů.

Cítil a slyšel jsem tlukot jejího srdce, pořád ještě tlouklo rychleji než normálně.

Teplo jejího těla mě poutala k ní, nemohl jsem se jen tak zvednout a nechat jí tam.

Povolil jsem sevření a chtěl jsem se pootočit, ona mě ale přitáhla zpět a nenechala mě odejít.

Usmál jsem se, otočil jsem se na záda a nechal jí ať se ke mě přitulí.

Bylo to něco co už jsem dlouho nezažil, teplo jejího těla na mém. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře skoro jako ten den co jsem jí zachránil.

Jizvy už se skoro zahojily, nebyly moc pěkné, kdybych mohl použít elixír, možná by zmizely úplně.

Na tom mi ale teť nezáleželo.

Byla u mě, a já jsem nechtěl myslet na nic jiného, tahle chvíle se už nikdy nemusí opakovat.

Budu tady až se probudí, a budu doufat, že mě nezabije.