Legie Zla 5/24

Opatrovatel 

 

Celé dny se nepohnula.

Znal jsem nazpaměť každou linii jejího obličeje, jemné rysy její tváře, plné rty a malý kulatý nos.

Zran na tváři jsem jí už vyndal stehy.,,Alespoň už nejsou tak hrozné,, řekl jsem si pro sebe.

První se táhla přez levé oko až k uchu. Druhá vedla přez nos a pod okem

a třetí jen těsně minula její dokonalé rty, ale pokračovala až za ucho těsně nad místem kde měla ránu z přeměny.

Nebyl to pěkný pohled, ale pro mně byla dokonalá i s jizvamy, jak na těle a tváři, tak i na duši.

Šíleně jsem se bál dne kdy se probudí, a zjistí, že žije. A co bylo ještě horší, co udělá až

zjistí, že jsem tam byl, že jsem je sledoval a nic jsem neudělal.

Obviňoval jsem se za to, bylo mi hrozně. Moje svědomí mi nedalo ani chvilku klidu,

pořád jsem si říkal, že jsem jim měl pomoct, že jsem měl něco udělat.

Ale dny ubíhaly, a ona se stále neprobouzela. Dělalo mi to starosti.

Musel jsem jí každý den opuštět, což mi nedělalo vůbec žádnou radost, ale musel jsem lovit.

 

Jednou jsem se vydal do města abych zařídil pár věcí.

Koupil jsem jí nové šaty, ty staré už se nedaly zachránit.

Ty co jsem vybral já se mnohem víc hodily na boj, měly jemně zdobený ocelový korzet

se šněrováním vzadu a jednoduchou a lehkou delší rudou sukni.

U nejlepšího kováře ve městě jsem pro ní nechal vyrobit meč.

Velký obouruční meč z té nejkvalitnější

Aragijské ocely, byla to nejtvrdší ocel jakou svět znal, dokázala rozdrtit kámen.

Čepel byla široká ozdobená jen jedním citátem

,, Spas duši a tělo ty, na kterého míří ruka s tímto mečem,,

Záštita měla tvar dračích křídel, byly na ní i ty nejmenší detaily,

a rukojeť byla potažena jemnou kůží.

S těmito balíčky jsem se vracel domů, chtěl jsem být zase u ní.

Když jsem dorazil do mého domu, vše bylo při starém.

Upírka spokojeně spala v posteli, nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl.

Položil jsem balíček s šaty na skříň a meč jsem opřel o stěnu vedle.

Sedl jsem si na druhou polovinu postele a chvíli jsem jí jen tak pozoroval.

Čím víc jsem s ní trávil času, čím víc jsem se na ní díval,

začal jsem si uvědomovat, že jsem se do ní zamiloval.

Miloval jsem jí, toho krásného spícího anděla s ďáblem v těle.

Nemohl jsem tomu zabránit,

její tvář, jako kdybych jí znal odjakživa. Miloval jsem její rty,

které se každý den dotýkaly mého zápěstí, byly tak hebké, sváděly k polibku.

Trpěla nočnímy můrami z toho dne kdy jí zranily.

Z toho co jsem dokázal pochopit, mi vyšlo, že ten druhý upír, vůbec nebojoval.

Nesnažil se zachránit.

Nechápal jsem to, možná mi to vysvětlí až se probudí, teť jsem to nechtěl řešit.

Chvílemi jsem ho i nenáviděl, jak jí tady mohl nechat samotnou? Pak jsem si ale uvědomil,

že to byl asi osud. to abych jí zachránil, a ona teť byla tady u mě.

 

V podvečer dalšího dne jsem seděl ve svém křesle, které bylo naproti posteli.

Díval jsem se jak spí a přemýšlel jsem co bude dál.

Co se stane až se probudí, jestli zůstane se mnou nebo odejde.

Tolik jsem si přál aby tady zůstala.

Najednou se pohnula,

zvedla hlavu a podívala se přímo na mně.

Byl to tak hypnotizující pohled, nedokázal jsem z ní spustit oči.

Její oči se mi zarívaly do duše, tak rudé, tak krásné.

Ale dlouho to netrvalo, byla ještě příliš slabá, znovu si lehla a usnula.

Ani nevím jestli o sobě věděla nebo ne.

Musela se znovu napít, dával jsem jí pít mou krev,

čerstvá krev je pro uzdravení vždy lepší než ta co mám dole uskladněnou.

Rány se po čerstvé krvy lépe hojí.

Znovu jsem se řízl do zápěstí a dal jí ránu k ustům. Neotevřela oči,

jen si přičichla a okamžitě se zakousla. Byla jako dravá šelma.

Když pila, měl jsem zvláštní pocit takového uspokojení, že někomu můžu pomoct svou krví.

Líbilo se mi to. Měl jsem štěstí, že nevnímala.

Když upír pije krev člověka, vlkodlaka nebo jiného upíra, vidí jeho myšlenky,

jeho minulost, všechno, a to se mi zrovna teť nehodilo.

 

Když jsem jednou byl zase ve městě slyšel jsem dva vlkodlaky jak si povídají.

,,Hej, slyšel si, že nějaká upírka zabila Sianiu?,, řekl první vlk.

,,Né, vážně? Jak se to stalo, mluv!,, naléhal ten druhý.

,,Byla se svým klanem na lovu,

když viděli jak ta upírka a ještě jeden upír zabili Araila a jeho dva druhy,,

odpověděl mu zase první.

,,Arail je taky mrtvý? To snad né!,, nevěřil vlastním uším druhý vlk.

,,Ano jsou mrtví, ale zabili toho upíra, Rolland se jmenoval, Rolland Terribilis.

O tom jsi určitě už slyšel, zabil mnoho z nás, měl obrovskou sílu.,, vysvětloval první vlkodlak.

,,Terribils, ten zmetek!,,rozkřikoval se druhý vlkodlak. ,,Je dobře, že je mrtvý,

ale jak, řekni mi o tom všechno,, dožadoval se celého příběhu.

,,Slyšel jsem to od jiných vlkodlaků, nevím co je na tom pravdy, ale Siana tu upírku zranila,

drápy jí rozsekla tvář, jestli ještě žije, nebude těžké jí poznat.

Co jsem slyšel, měla by mít stopy tří drápů po polovině obličeje.,, skončil s vyprávěním a druhý pokračoval.

,,To musí být pěkná zrůda,, zasmál se vlkodlak a první se k němu přidal.

,,To teda ano. Pojď půjdeme se napít na počest našich padlých druhů,,.

vyzval ho první a oba odešli do nedaleké hospody.

 

,,Takže to byl sám Rolland Terribilis, to byl ten druhý upír, co se nechal zabít. ,,

řekl jsem si jen tak pro sebe a vydal jsem se zpět do svého domu.

 

Uběhlo dalších pár dní, a upírka se pořád neprobouzela.

Ale každým dnem bylo vidět, že sílí.

Její probuzení se blížilo, mohlo přijít každým dnem,

a já jsem pořád víc přemýšlel co jí řeknu až se probere.

Její kuže už neměla tu popelavou barvu jako v den kdy jsem jí přinesl, postupně se měnila

v krásně mramorovou. vypadala jako spící socha anděla.

 

Byl hluboký večer dalšího dne, seděl jsem opět ve svém křesle a díval jsem se z okna.

Byl úplněk, měsíc ozařoval celý pokoj.

Vstal jsem a přešel jsem k oknu, otevřel jsem ho abych pustil do místnosti čerství vzduch.

Bylo chladno, zima se blížila. Stál jsem před oknem asi hodinu, když jsem slyšel, že se pohnula.

Obrátila se na posteli směrem ke mně,

měsíční světlo jí dopadalo na tvář a na odhalenou část těla.

Pohled, kterého není žádný smrtelník hoden, teť, poprvé za celou dobu,

jsem se zastyděl sám před sebou, že jí tolik pozoruji.

Ale tomu pohledu by málo který odolal. Její štíhlé tělo zakrývala jsem tenká přikrývka.

Rány na tváři se už zahojily, teť tam byly jen tři ošklivé jizvy.

Budou jí připomínat den, kdy stratila Rollanda.

Tedy tohle byla moje teorie, proč nechtěla elixír.

Svíral se mi žaludek, tolik jsem jí miloval, udělal bych vše jen aby byla šťastná.

Otočil jsem se zpět k oknu a zadíval jsem se do lesa, který obklopoval můj dům.

Byl to hustý les, vybral jsem si ho úmyslně, aby mně nikdo nemohl najít.

V pokoji už bylo dost chladno, proto jsem okno zavřel.

Když jsem se obracel zpět, abych si zase sedl do křesla, uhranul mě pohled rudých očí.

Dívala se na mě, byla vzhůru.

Její oči mnou procházely jako tisíce nožů, neměl jsem sílu od ní odvrátit zrak,

neměl jsem sílu se ani pohnout.

Konečně byla vzhůru.