Legie Zla 6/24

Probuzení

Probudil mě chlad, byla mi hrozná zima.

Otevřela jsem oči, a viděla jsem místnost ve které jsem ležela.

Moje oči, ale zabloudily k postavě stojící u okna.

Postava byla ke mě otočená zády, v první chvíly jsem si myslela, že snad Rolland přežil,

ale byla to bláhová myšlenka.

Tento muž byl vyšší než Rolland, mohutnější.

Měl krátké světlé vlasy, se kterými si pohrával vítr.

Široká ramena zakrývala skoro celé okno.

Měsíční svit mně oslepoval, proto jsem na něj moc dobře neviděla.

Pak jsem si uvědomila jednu skutečnost, žiju.

,,Cože?,, řekla jsem si pro sebe.

,,Měla jsem být dávno jen prachem na mítině,, panikařila jsem.

Chtěla jsem vstát, ale byla jsem slabá, a upřímně, bylo mi dobře pod dekou, ikdyž

zakrývla jen malou část mého těla.

Nechtěla jsem ho vyrušit tak jsem se nepohnula.

Znovu jsem se zadívala na muže u okna.

Musel mě sem přinést on. Sáhla jsem si na tvář, rány už se zahojily.

,,Jak dlouho jsem spala?,, řekla jsem si zase pro sebe.

Sevřelo se mi srdce, když jsem si vzpomněla na den, kdy jsem ztratila Rollanda.

,,Co jen budu dělat?,, vzdychla jsem.

Ale byl tu on, můj zachránce, musel mít důvod, nenechat mně zemřít.

Další minuty jsem strávila sledováním místnosti.

Byla zařízená přesně v upířím stylu.

Velká dřevěná postel ve které jsem ležela já, jí vévodila.

Po levé straně byl malý dřevěný noční stolek a naproti skříň.

Vedle skříně byl menší kulatý stůl s jednou židlí.

Vedle okna kde stál muž stálo velké kožené křeslo.

Znovu jsem se podívala na něj, pořád se díval z okna, asi přemýšlel.

Okno bylo velké se zaoblenou klenbou a těžkými rudými závěsy,

které byly po stranách svázané černým provazem.

Muž byl oblečený v bílé košily s tmavými kalhoty,

a na zádech pod košilí se mu rýsovaly svaly.

Čekala jsem až se otočí.

Nemusela jsem čekat dlouho, asi za pět minut natáhl ruku, zavřel okno,

otočil se a naše oči se potkaly.

Jeho pohled byl tak uzemňující, nedokázla jsem říct jediné slovo.

A jeho oči, nebyly rudé, ale hnědé. Nikdy jsem žádného upíra s hnědýma očima neviděla,

bylo to zvláštní.

Na jeho tvář dopadalo měsíční světlo, jako kdybych se dívala na sochu dávného válečníka.

Díval se mi přímo do očí, jako kdyby se mi díval do duše, měla jsem zvláštní pocit.

Dlouho bylo hrobové ticho, slyšela jsem jen tlukot svého srdce a šustění listů venku za oknem.

Ty krásné oči mě uhranuly. Ležela tam a dívala se přímo na mně,

tím hypnotizujícím pohledem, zkoumala mně, rozebírala zevnitř, alespoň tak jsem se cítil.

Po dlouhém mlčení jsem se rozhodl promluvit jako první.

,,Tak už jsi konečně vzhůru,, řekl jsem tím nejmilejším hlasem.

Neodpověděla.

Přešel jsem k posteli a posadil se na její okraj.

,,Je mi jasné, že musíš být zmatená, jestli chceš odejdu a nechám tě samotnou.,, v duchu jsem ale doufal, že to chtít nebude.

,,Mám žízeň,, odpověděla chraplavým hlasem.

,,Oh jistě, ampulky s krví mám ale dole, musím pro ně dojít,jsi si jistá, že to tu chvíli zvládneš?,, zeptal jsem se.

Moc jsem se bál aby jí nenapadlo utéct.

Jen přikývla, a znovu zavřela oči.

Trhalo mi to srdce vidět jí takhle slabou, mohl jsem jí pomoct jedině tak, že jí teť donesu krev.

Zvedl jsem se z postele a došel jsem ke dveřím, když jsem je otvíral zeptala se.

,,Jak se jmenuješ?,,

,,Perun paní,, odpověděl jsem a vydal jsem se do sklepa pro ampulky.