Legie Zla 9/24

Dotek

 

Seděl jsem tam a pozoroval oheň, už to bylo nějakou dobu co jsem od ní odešel,

začínal jsem si dělat starosti.

V tu chvíly jsem uslyšel jak se otevřely dvěře od ložnice.

,,Perune, mám menší problém,, řekla svým pronikavým hlasem.

,,Jaký?,, odpověděl jsem a zvedl se z křesla.

,,Nedosáhnu na šněrování korzetu,, řekla už smutněji.

,,Tak pojď sem dolů, je tu lepší světlo a zatopil jsem,,

zavolal jsem směrem k ní a čekal jsem na odpověď, ale slyšel jsem jen povzdechnutí.

Usmál jsem se.

,,Neboj nebudu se smát slibuji,, slíbil jsem, ale z tváře mi úsměv nezmizel.

Přešel jsem k okraji schodiště a čekal jsem až půjde dolů.

Když jsem jí uviděl úsměv zmizel a nahradil ho údiv.

Byla překrásná, její bosé, dlouhé nohy ozařovalo světlo z krbu.

Vypadala zase jako člověk.

,,Vesna,, prolétlo mi hlavou jméno mé mrtvé lásky.

Ne, zapřel jsem myšlenku na ní, a na to co se stalo, tehdy jsem se stal upírem, nebyly to vzpomínky,

které se sem zrovna teť hodily.

Teť tu byla ona, krásná Beatrisie, rudá upírka, bohyně.

Tolik slov jí v tomto okamžiku vystihovalo.

Sukně jí perfektně padla, a korzet taky.

Rukama si ho přidržovala na hrudi aby ji nesklouzl dolů, a jak se snažila

dívat se na schody vlasy jí padaly do tváře.

Byla kouzelná, ale jakmile jsem dořekl myšlenku, zakopla, podlomily

se jí nohy a ona poslední čtyři schody spíše přeskočila a skončila v mé náručí.

,,Promiň,, šeptla a podívala se na mě, naše oči se zase spojily.

Pevně jsem jí držel a užíval si ten pocit mít jí zase v náruči.

Ocelový korzet mě chladil na nahé hrudi.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale zdálo se to věčností.

Teť by jsem chtěl mít schopnost číst myšlenky, chtěl bych vědět na co myslí,

když se její oči nořily do těch mých.

Pak můj pohled upoutaly jizvy na její tváři, nebyl to pěkný pohled, ale pro mě to nic neznamenalo.

Nevnímal jsem je pro mě byla překrásná i s nimi, jsou její součástí, a jako takové je beru i já.

Tolik jsem toužil pohladit ji po tváři, dotknout se jich, dotknout se jejich rtů.

Tak hebké a měkké. Ta myšlenka mi nedala pokoj, myšlenka na to jak se moje rty

dotýkají těch jejích.

,,Tak jí polib,, říkal hlas v mé hlavě.

Byl to skoro nemožný úkol, udržet se a neposlechnout ten hlas.

Pomalu jsem uvolnil své paže a pustil jí.

Ano přiznávám byl jsem sám ze sebe zklamaný, a při pohledu na ní bylo jasné,

že i ona očekávala něco víc.

Ale nemohl jsem to udělat, nebylo by to správné.

Vzal jsem jí za ruku a vedl jí ke krbu.

 

Jak jsem mohla být tak hloupá, a myslet si, že by mě políbil.

Ale tolik věcí tomu nasvědčovalo, jeho pohled, to jak pevně mě držel ve své náruči.

A přez to všechno, nic.

Byla jsem zklamaná, z něj? Ze sebe? Asi obojí byla pravda.

Když mě vzal za ruku a vedl mě ke krbu, šla jsem poslušně za ním jako ovečka.

Světlo z krbu osvětlovalo skoro celou halu a mohutná křesla vrhala dlouhé stíny.

Nad krbem byl portrét nějaké ženy v životní velikosti.

Byla krásná, dlouhé blond vlasy jí sahaly až k pasu a v obličeji měla výraz nevinné panenky.

,,Vesna,, šeptl Perun těsně za mnou, až jsem sebou leknutím škubla.

Otočila jsem se k němu čelem, a všimla jsem si že mi podává sklenici s rudou tekutinou.

Moje smysly ožily, ano byla to krev, ale ovládla jsem se, chtěla jsem vědět víc o té ženě.

,,Kdo to byl?,, zeptala jsem se ho, a znovu jsem se podívala na obraz.

,,Hm, nechce se mi o tom teť mluvit, je to dlouhá a stará historie,,

Asi to mělo vyznít chladně, ale jeho oči ho prozradily ještě dřív než vůbec začal mluvit,

byla mu blízká to bylo jasné, a bylo taky jasné, že se ho na to určitě ješte někdy zeptám.

Trochu jsem upila ze sklenice a položila jí vedle na stolek.

,,Zavážeš mi teť ten korzet?,,zeptala jsem se když jsem se otočila zpět k němu.

,,Ano, promiň, otoč se.,, přikázal mi chladným hlasem a já poslechla.

Znovu jsem myšlenkama zabloudila k té ženě, kdo to mohl být, že o ní nechce mluvit?

Chvilku jsem si s tím lámala hlavu, a až po další chvilce mi došlo, že necítím, že by se

s korzetem něco dělo.

Otočila jsem se přez rameno na něj, a on můj pohled zase opětoval.

Jeho hnědé oči se vpíjely do těch mích, pak těžce polkl a sklonil zrak zpět ke korzetu.

Jakmile se jeho prsty dotkly mých zad, projel celým mým tělem neuvěřitelný

chlad, až mi z toho naskočila husí kůže a mé tělo se zachvělo.

Jeho prsty lehce klouzaly po mé kůži přez celá záda, chytl mi vlasy a přehodil je přez rameno.

Pevně jsem je chytla a zavřela oči, věděla jsem, že se mě bude muset dotýkat a nechápala jsem proč na mě

jeho dotek tolik působí.

Nemusela jsem čekat dlouho, sotva jsem se nadechla projel mým tělem další chladný pocit,

jako kdyby někdo otevřel okno a moje záda ovál studený vítr.

Byl to zvláštní pocit, ale z nějakého důvodu se mi líbil.

Byla jsem tolik zabraná do rozebírání toho pocitu, že jsem si nevšimla, že se mě zase přestal dotýkat.

Neodvažovala jsem se znovu na něj podívat, tak jsem jen čekala co se bude dál.

Než jsem se stačila vzpamatovat, chytl mě za rameno a jedním pohybem mě otočil čelem k sobě.

Jeho oči už neměly ten krásný odstín hnědé barvy, ale byly ještě krásnější,

byly rudé jako krev.

Neměla jsem šanci něco říct, nebo se nad něčím zamyslet, ten pohled byl nad slunce jasnější,

věděla jsem co chce, protože jsem to chtěla taky.

Podívala jsem se na jeho pootevřené rty, a on udělal to samé.

Pak ke mě vztáhl ruce a vzal můj obličej do svých dlaní, byl to další pocit který jsem ještě nikdy nezažila.

Díval se mi do očí a snad i do duše, když se ke mě pomalu přiblížil a políbil mě

tím nejjemnějším polibkem.