Výměnný pobyt 2.díl

Byla středa ráno, jeden z nejlepších dnů zde, pokud bych uměla nazírat do budoucnosti. Sešla jsem dolů do kuchyně a posnídala s Annie. Jack už dávno odjel do práce. Christiane začíná ve středu škola později. Prohodila jsem s Annie pár slov a vyrazila jsem z domu.

Dnes bylo nádherně, obloha jak vymetená, nebyl na ní ani jeden mráček. To vypadá slibně, pomyslela jsem si. U školy jsem narazila na Kate a společně jsme jako obvykle pokračovali na první hodinu. Biologii. To zrovna nepatří k mým oblíbeným předmětům zde, ale aspoň je hned ze začátku a tak budu mít to nejhorší za sebou. Hodina se nekonečně vlekla, holky vepředu probíraly nejrůznější nové drby a vůbec si nevšímaly profesora, který se úporně snažil nějak je zlákat na krásy živé přírody. I když krásy to byly nejspíš jen pro něj, rozebírat žaludky krávy a další různé vnitřnosti a choroby, které jim můžou hrozit nezní zrovna vábné.

Já s Kate jsme si povídali, nic jsem jí neřekla o Lucasovi (Vybrala jsem si tohle jméno, tak nějak nevím jak ho mám oslovovat..?). Myslím, že by ani nebylo o čem, jen jsme si povídali a on se ještě musel hodně snažit, aby ze mě něco dostal. Nechci sice tvrdit, že jsem náladová, ale když mám úsměv na rtech, jsem vstřícnější. Kate mi tedy vypravovala o tom, jak se těší, až nastane ten osudný den. Vůbec jsem nevěděla o čem mluví, ale poslouchala jsem dál. Pak se dostala k tomu, že si včera půjčila jeden moc hezký romantický film a jestli bych se na něj dnes nechtěla podívat u ní. A já jsem neřekla ne, to se přeci nedá odmítnout! Konečně tu mám kamarádku. Nálada mi stoupala.

Hned jak škola skončila, razila jsem domů. Taška letěla do kouta, hned jsem se cítila lépe. Rozumějte, ne že by mi to dělalo až tak velké potěšení vyfláknout se na školu. Ale když vím, že nic nemusím dělat a mám volno, s radostí to udělám. Kdybych ovšem dostala nějakou seminárku, určitě bych jednala šetrněji.:-)

Vzala jsem si na sebe pohodlné oblečení, mikinu s kapucí a mohlo se jít. Do sluchátek jsem si pustila skvělou písničku, taneční jak se patří a po cestě jsem si nenápadně poskakovala. Když nebyl nikdo nablízku, skákala jsem přes celý chodník, ale o tom nemusí nikdo vědět.

Jela jsem autobusem. Kate mi napsala adresu a podrobně mi vysvětlila cestu k ní. No a autobus byl jediná možnost, jak se k ní dostat, přeci bych nešla pár kilometrů pěšky? Já bych klidně šla, ale příroda je něco jiného než Londýn. Z autobusu jsem vyskočila na Large Hill, je to takové menší městečko z rodinných domků. Chvíli jsem bloudila než jsem konečně našla tu správnou ulici s názvem Loster. Kate bydlí v domku číslo 8. Tak se na to podívejme. Šla jsem do kopce nahoru, míjela jsem ploty a branky s čísly 5, po chvilce 6, 7 a přímo přede mnou se objevil vchod s číslem 8. Tak doufám, že jsem tu správně. Ještě jednou jsem se podívala na papírek s instrukcemi, ale nestačila jsem si ho přečíst, protože mi při mé šikovnosti stačil vypadnout. Sakra! Sehnula jsem se a zvedla ho. Tak co to v něm stojí? Měla bych být na správném místě, možná že bych měla zazvonit? Ehm, no tak do toho…

„Co tu proboha vyvádíš tak dlouho? Něco hledáš?“Zeptal se mě kluk, který se zničehonic objevil vedle mě. Nebo tam stál už déle? Hups.
„No já…“Otočila jsem se na něj, cítila jsem, jak se mi krev žene do hlavy. Ach ne. Proč musím červenat? To snad ne!
„My se odněkud známe, ty jsi…“
„Jo, já jsem si říkal, že tě odněkud znám. Já jsem jeden z těch kluků, co tě otravovali v parku. A co tady děláš?“Zeptal se mě ten hnědovlasý, celkem pohledný, vysoký kluk s vymakanou postavou.
To mi scházelo, já se snad seznámím se všemi těmi otravy z parku. Jako by Lucas a Peter nestačili. „Já jdu za Kate. Znáš ji?“
„To má bejt vtip? Vždyť je to moje ségra. Pokud vím, ještě nikdy si do domu nikoho nepozvala. Ale proč ne? Přeci jenom by už bylo na čase, nemůže tu pořád zůstávat sama.“Poslední větu si už mumlal jen pro sebe.
Když jsem si ho podrobně prohlédla, spatřila jsem něco, čeho jsem si před tím nevšimla. Jistými rysy si jsou se sestrou podobní. Oba jsou hezcí, mají stejnou barvu vlasů a vypadají inteligentně a nejen že vypadají, oni i jsou. U Kate jsem si tím stoprocentně jistá, u něj už ale tolik ne. Když se zahazuje s takovými kluky. Nemyslím Lucase, ale Petera. Ale třeba jim křivdím a třeba jsou v pohodě. Co já můžu vědět?
„No tak abys šla dál, nebudeš tu přeci postávat věčně co?“Zeptal se s pobaveným úšklebkem.
„Ano, opravdu tu nechci stát tak dlouho. Já…díky, žes…žes mi otevřel.“Nic jiného mě nenapadlo než tohle. Sice jsem chtěla říct, že jsem ráda, že už vím, kde oba bydlí a strefila jsem sem. Ale nějak mi to přišlo trapné.

Doprovodil mne k domu a pak se ztratil někde v zahradě. Mají to tu opravdu pěkné. Vkusné, elegantní. Zahrada je pečlivě upravena, trávník posečen, keříky zastřiženy. Domek mají také pěkný. Cihlový jako většina zdejších domů. Má dvě patra a z pokojů v horním patře se dá vyjít na balkónek. Opravdu hezké. A to jsem ještě nebyla uvnitř. Prozvonila jsem Kate a ta za chvíli vykoukla z okna. Jak byla překvapená, když jsem stála před domem. Očividně byla ráda, že jsem tu. Nejspíš na tom něco bude, asi tu opravdu neměla nikdy žádného hosta.

Katey mi přišla otevřít. Hned se na mě usmála a pozdravila mě: „Jsem tak ráda, že jsi tady. Dneska si to užijeme. Bude to dámská jízda.“ A už mě provázela jejich domem. Vstupní hala, pak obývací pokoj s velikým LCD televizorem a pohodlnou pohovkou, kuchyně, jídelna, koupelna. Pak mě zavedla po schodech nahoru do druhého patra, kde mě vzala do svého pokoje. „Vítej v mém království. Pohodlně se usaď, přinesu něco k pití a něco k telce a můžeme začít s dámskou jízdou.“A zmizela za dveřmi.

Porozhlédla jsem se po jejím pokoji. Celý byl v béžových barevných odstínech. Zdi měly krémový nátěr. Skříň ladila s ostatním nábytkem zde, vše bylo ze dřeva. A ta postel. Úžasná. Manželská s béžovým přehozem a na ní byly různě poházené vyšívané polštářky všechny v různých odstínech červené, perfektně tak ladily s celým pokojem.

Katey se vrátila, vrazila mi do ruky sklenici s džusem a nařídila mi posadit se na tu její pohodlnou postýlku.
„Tak to spustíme ne?“Dálkovým ovladačem zapnula DVD a už jsme vnímali jen film. Koukali jsme na Princ a já. Příběh vyprávěl o mladé studentce, do které se zamiloval dánský princ, nástupce trůnu. Když je pak fotografové odhalili a když se Paige dozvěděla, kdo Eddie ve skutečnosti je, utekla. Ale pak za ním přijela do Dánska a zasnoubila se s ním. Nemělo to hladký průběh, ale nakonec to dobře dopadlo. Při posledních minutách filmu jsme ani nedutali a přímo jsme hypnotizovali obrazovku. Když pak běžely už jen titulky, konečně jsme se pohnuli a rozkoukali se.
„To byla nádhera. Taky bych někdy chtěla něco podobného zažít. Ty ne?“Zpovídala se mi, ani nechtěla abych jí odpověděla a pokračovala dál. „Jsem hrozně ráda, že jsi tu Winnie (Aby jste rozuměli, překřtila mě tak), nikdy jsem si sem nikoho nepozvala. Nebyl nikdo koho bych mohla. Neměla jsem moc opravdových přátel. Vlastně žádného, ale teď jsi tu ty.“
„Ale jak si mnou můžeš být tak jistá? Vždyť mě znáš pouhé tři týdny a pár dnů.“Ptala jsem se a oprávněně. Vůbec jsem jí nechtěla znejistět, jen jsem se chtěla ujistit. Vlastně jsem jí byla vděčná, já jsem na tom doma byla trošičku podobně, i když ne v takové míře. Pár dobrých přátel tam mám. Ale vím, že Katey se liší od všech, co zatím znám. Je to Angličanka, to ale není ten hlavní rozdíl. Ona si prostě užívá života tak nenápadně, ale přeci si ho užívá. Je prostě jiná.
„Já to prostě cítím, máš pravdu, znám tě sice jen krátce, ale stala jsi se mojí nejlepší přítelkyní. A tak to i zůstane, i když odjedeš. Nebudu tě sice chtít pustit, ale snad se ještě uvidíme ne? Svět je malý.“Zasmála se, aby zachmuřila obavy.

„Ehm..Nechci vyrušovat dámy, ale rodiče tě volají Katey.“Řekl onen kluk u branky a Katein brácha opírající se pohodlně o trám dveří.
„Ty! Jak dlouho už tu takhle stojíš?!“Ptala se Katey s hlasem podbarveným vztekem.
„Od té doby, co Eddie přijel za Paige. Nechtěl jsem vás rušit. Byl to hezkej film.“Zazubil se.
„Maxi! To jsi nemohl něco říct?“ Konečně jsem se dozvěděla, jak se jmenuje. Hezké jméno. Katey po něm hodila polštář(Mimochodem ty polštáře sama vyšívala Katey, sdělila mi to, opravdu jí to šlo, vypadaly přímo umělecky.). On ho chytil a hodil ho po ní nazpátek. A tak začala polštářová válka, do které, ani nevím jak, jsem se zapojila také. Pak už jsem vnímala jen polštáře létající napříč místností a následně pak peří poletující kolem. Bitka trvala dlouho a všichni zúčastnění po ní leželi na podlaze a oddechovali. Zároveň jsme pozorovali dopadající peří, vypadalo to, jako by sněžilo. Leželi jsme rozpláclí na podlaze hlavami k sobě. Vyrušilo nás klepání na dveře. Všichni jsme zvedli hlavy a podívali se na dveře.

„Katey, Max ti neříkal, že tě volám?“Do místnosti vešla žena středního věku oděná v lehkém kostýmku. Nebyla nejštíhlejší, ale působila na mě příjemným, uklidňujícím dojmem. „Ach, já nevěděla, že máme hosty. Ráda tě poznávám. Pojďte všichni dolů na svačinu, něco jsem připravila.“Dopověděla a zmizela v chodbě.
„Uf, to se mi ulevilo. No tak pojď Winnie. Ještě tě musíme představit, že jo Maxi?“
„Jo jasně…musíme tě představit.“Zase si mumlal pro sebe a koukal do země. To by mě zajímalo, co se s ním děje nebo spíš v něm. Ale to by bylo na jindy. Teď jsem šla za Katey do jídelny, kde pokládala Kateina máma na stůl talířky s nějakým koláčem.
„Aaa, tak jste se uráčili konečně přijít ukázat, co?“
„No.“Vypadlo z Katey.
„Ale prosím tě. Já vám nic nevyčítám, jsem ráda, že tu máme návštěvu. Představíš nás?“Zeptala se maminka Katey. Opravdu je milá, taková mamina.
„Je no jo. To je Winnie, tedy Veronika, je tu na výměnném pobytu. Žije v Praze.“Vychrlila ze sebe Katey, zřejmě už o mě stačila pochytat dost informací, to by mě zajímalo, jak moc dobře mě už zná. Nemyslím jen to jaká jsem, ale kdo jsem. To je podstatné.
„Takže tu máme Češku, no to je úžasné. Nikdy bych nevěřila, že nás potká takové štěstí a seznámíme se s někým jiným než těmi otravnými Američany a nudnými Londýňany. A jak se ti u nás líbí? Nemyslím tím náš domek, zasmála se, ale Londýn, Británii. Co? A jak dlouho se tu zdržíš?“Sypala ze sebe jednu otázku za sebou.
„Mami, nech Winnie vydechnout.“Pokárala ji žertem Katey.
„To je v pořádku. Já jsem sem přijela na tři měsíce. Teď jsem tu něco málo přes tři týdny, takže ještě mám dostatek času. Anglie se mi líbí všeobecně. Těšila jsem se sem. A jsem ráda, že mě dali do třídy zrovna s Katey, jinak bych asi byla napořád zalezlá někde sama.“Lehce jsem se zasmála a pohledem jsem zachytila Maxův výraz. Trošku mu strnul obličej, ale pak se zase vrátil do normálu. Je pravda, že se mi tu líbí, ale raději jsem nechtěla rozmazávat mé pocity, když jsem sama, opuštěná. Ještě před chvílí jsem se trápila, ale teď si to musím užít a nezaobírat se tím, dokud mám veselou náladu. Už vím z vlastní zkušenosti, že se to takhle vyplatí. Když si budu kazit i hezké chvíle myšlením na špatné věci, nakonec si neužiji nic a nadosmrti ze mě bude zachmuřený člověk ponořený do sebe.
„To je velice zajímavé. Tak pojďte si něco smlsnout a pak si dělejte, co chcete. Je tam hezky, můžete něco…“
„Jo, jo mami. My víme. Díky za pomoc.“Přerušila mámu Katey. „Jo ještě jsem ti zapomněla říct, jak máš říkat mámě. Říkej jí normálně, prostě Milly. A neboj, není to trapné, zvykneš si.“Katey mluvila lehce přidušeným hlasem, protože právě polykala kousek rolády. Už jsem zjistila, co to je. Domácí ořechová roláda. A chutná báječně.

„Holky, nevím jestli byste strpěly mou přítomnost ještě o chvíli déle, ale nechtěly byste na kolo? Někam se projet?“Navrhl Max a jak tak na nás koukal, pomalu se zavrtával do země. Vůbec nevypadal tak bojácně, jako když byl v parku, sice jsem si ho tam moc nevšímala, rozhodně ale nikomu z nich nechyběla kuráž.
„To je výborný nápad! Pojedeme na pole, jako za starých časů. Pamatuješ Maxi?“
Už se nadechoval, jak si určitě pamatuje atd. ale já ho přerušila v počátku. „Vám asi nedošlo, že nemám kolo, vždyť to je to hlavní!“
„Ježíš, to mě nenapadlo.“Plácla se do hlavy Katey. „A já už se tak těšila, nevím, jak nám to mohlo uniknout. Já jsem tak hloupá.“
„Klid, snad se tady nerozbrečíš, dělal si z ní Max srandu, samozřejmě, že bych nenavrhoval něco, co by se nedalo uskutečnit. Pamatuješ Kate, před dvěma roky jsem dostal nové kolo, protože to staré už mi bylo malé. A to kolo je pořád v garáži, můžeš si ho půjčit po dobu, co tu budeš, stejně na něm nikdo nejezdí. Pokud ti tedy nevadí pánské kolo.“Všechno to vyprávěl tak horlivě, že jsem se až podivovala.
„Vůbec mi nevadí pánské kolo, já stejně jezdím jenom na pánském, ne že by v tom byl až tak velký rozdíl, ale vždycky jsem na něm jezdila. Určitě mi to nevadí.“ Že by to bylo takhle jednoduché? Byla bych moc ráda, kdybych mohla jet s nimi a měla bych tu kolo. „Ale nebude vám to vadit? Přeci jenom je to vaše kolo.“Zeptala jsem se nejistě.
„Určitě ne. Vždyť jsem ti říkal, že na něm nikdo nejezdí, jen je tu problém, že nemáš helmu a výbavu. Tu helmu zmáknem, ještě mám jednu, modrou. Růžová není…“
„Ehm, díky ale já o růžovou opravdu nestojím. Modrá vyhovuje. A výbavu tu mám. Dres a rukavice leží na dně mé tašky. Jen tu helmu nemám, ale jak se zdá, problém je vyřešen.“Nevím, jak mě napadlo vzít si s sebou tyhle věci, ale tak nějak jsem je tu chtěla mít a teď jsem byla za ten pocit ráda.
„Brácha ty jsi génius. Tak já se nahoru půjdu připravit. Ty si zajeď domů a vezmi si věci. Sejdeme se ve tři v parku, víš kde to je? Ta kašna tam…“Udílela instrukce Katey.
„Jasně, že vím, kde to je…“Dál už jsem to nerozebírala. Max trochu zrudnul, ale choval se pořád stejně.
„Tak fajn, přijedeme tam s kolem. Ve tři. Pití ti vezmu já, kdyby něco, napiješ se ode mě. Tak zatím.“Zamávala mi a už běžela zařizovat vše potřebné.
„Já jdu. Zatím.“Rychle jsem se rozloučila s Maxem a utíkala jsem k zastávce autobusu.

V chvatu jsem proběhla brankou od mého nynějšího domova a pelášila si to do mého pokoje. Na schodech jsem se srazila s Christi. Z pokoje jsem jí vysvětlila situaci, něco na mě houkla a pak už jsem jen slyšela prásknutí dveřmi. Zřejmě měla s někým schůzku.

Rychle jsem si oblékla můj dres, rukavice, vlasy jsem si svázala do pevného culíku, aby mi nepřekážely. Napsala jsem vzkaz Annie, kam jdu a běžela jsem tou dobře známou cestou do parku. Přiběhla jsem tam za dvě minuty tři. Tak tak. Max s Katey už tam čekali pohodlně opřeni o svá kola. Oba dva měli horská, moderní a nová.
„Tak jsem tu, doufám, že na mě dlouho nečekáte.“Řekla jsem celá udýchaná. Přeci jen to byla námaha.
„Ne pohoda, taky jsme nedávno přijeli. Tady máš kolo.“Ukázala Katey na kolo opřené o roh fontány. Bylo modré, horské kolo s tenkým rámem. Mělo široké gumy s normálním průměrem, gumy byly sice už trochu ošoupané, ale nevadí. Doma jsem sice zvyklá na trekingové kolo, leč tady mi to bylo jedno. Sundala jsem si mikinu, nasadila si rukavice, helmu nasedla jsem na kolo a: „Můžeme jet.“ Řekla jsem s nadšením. Mám ráda jízdu na kole, hlavně když můžu jet sama, rychle, nikým nerušena a v hlavě se mi mohou svobodně honit myšlenky a v uších znít písničky. Pak se cítím svobodně.

„Teda, vypadáš jak nějaký závodník, nejezdíš doufám tak rychle, jak na to vypadáš, že ne?“Ptala se Katey s obavou v hlase. „Mě totiž štve, když mi brácha vždycky ujede a já někde supím za ním.“
„To není pravda, náhodou jezdíš celkem dobře. Na to že jsi holka.“Utahoval si Max z Katey. „Raději bych už odsud jel.“Porozhlédl se kolem a málem přimrzl na místě, když si všiml, že po chodníku sem míří čtveřice kluků s Peterem v čele. Nevšimli si nás, ale co nevidět se to může změnit. „Jedeme, držte se za mnou, až vyjedeme víc z města, bude to lepší. Teď si dávejte pozor.“Dořekl, nasadil si helmu, dal nohy na šlapky a rozjel se. Já se rozjela hned za ním a Katey za mnou. Půl hodiny jsme se proplétali složitými uličkami města a až poté domky postupně mizely za námi a před námi se otevřela volná krajina. Nádherný pocit. Jeli jsme za sebou na vedlejší málo frekventované silnici, kterou ohraničovaly stromky a stínily tak před mdlým jarním sluncem. Za chvíli léto převezme nadvládu nad krajinou.

Byla jsem ve svém živlu. Maximálně jsem si to užívala, sledovala jsem vlnící se silnici před námi a měnící se krajinu kolem. Ujeli jsme asi deset kilometrů, když Max zabočil na lesní cestu. Projeli jsme skrz les a zastavili se na poli. Byl z něj uchvacující výhled na krajinu kolem. Natáhli jsme se do trávy a mlčky sledovali přírodu. V hlavním městě se jí moc neužije, a proto jsme to tu přímo hltali očima. Do nikým nerušeného ticha se zařízl zvuk pípajícího mobilu. Všichni jsme sebou trhli a Katey se na nás omluvně podívala, zahrabala v brašně na svém červeném kole a poodběhla k lesu.

Zůstala jsem tu sama s Maxem, chvíli jsme seděli potichu, tak jako předtím, ale nakonec Max promluvil.
„Mrzí mě, co jsem ti způsobil za potíže.“
„To je dobré, nezlobím se na tebe.“
„Ale mě je to líto, vidím, že jsi fajn a já jsem ti nijak nepomohl. Ani jsem nevěděl, že nejsi odsud. Zrovna ti tu ten pobyt nezpříjemňujeme co?“Ušklíbl se.
„No je pravda, že by to mohlo být milejší, ale nikomu si nestěžuji.“To byla pravda, sama jsem sice nadávala, ale nerada si stěžuji a naříkám , jaká jsem chudinka ostatním lidem. Stačí, když to občas řeknu sama sobě. Ale ne, to bych přeháněla. Prostě to jen nemám ráda, nechci ze sebe dělat ufňukanou holku, která nic nevydrží.
„Jen by mě zajímalo, proč to děláš a přátelíš se s ním, když očividně pozoruji, že ti to, co děláte není po chuti.“Vyzvídala jsem. Nemůžu říct, že bych to z něj páčila, ale nevěděla jsem jediný důvod k tomu, aby se takhle ponižoval. Vždyť nemůže mít žádnou sebeúctu a úctu k ostatním, jestli něco podobného provádí i někomu jinému než jen mě.
„To je…prostě…já tak nějak…Co tě to vlastně zajímá, to je moje věc!“Nejdřív se nemohl rozmluvit a pak na mě zaútočí, no to je paráda, fakt. Než jsem se stihla na něj obořit, přišla Katey zpět.
„Promiňte já, volala mi jedna holka. Nenechala se odbýt.“Omluvila se Katey a nenápadně na mě mrkla. Vůbec jsem nevěděla, co to má znamenat, ale nevadí. Zavládlo mezi námi všemi rozpačité ticho. Kate si očividně všimla, že jsme se spolu s Maxem nějak nepohodli. Rozhodli jsme se na zpáteční cestu, už bylo načase. Bylo po páté a slunce se chýlilo k západu. V půlce cesty obloha potemněla. Podívala jsem se na nebe a to, co jsem viděla se mi vůbec nezamlouvalo. Mraky se zatáhly a obloha se hrozivě černala.
„Myslím, že bude pršet.“Jen co jsem to dořekla, o tvář mi pleskla kapka. Ajaj. Všichni automaticky šlápli do šlapek, hnali jsme se jako blázni co nejrychleji domů. Interval dopadajících kapek se zrychloval a za chvíli už lilo jako z konve. Naštěstí už jsme vjížděli zpět do Londýna. Na křižovatce jsme se rozdělili bez jediného slova, já sama jsem ujížděla domů. Za pět minut jsem dojela. Kolo jsem hodila do garáže a vběhla do domu promočená na kost. Sundala jsem si mokré oblečení v chodbě, abych nezamokřila koberce a běžela jsem si pro suché oblečení a do sprchy. Smyla jsem ze sebe tu ledovou vodu. Konečně jsem se mohla uvolnit, ve sprše bylo tak příjemně. Horká voda ohřívala mé prokřehlé tělo. Nechtělo se mi vylízat ven, leč po chvíli jsem přeci jen kohoutek zavřela a oblékla se do suchého a pohodlného domácího oblečení. Annie mi bez řečí hned, jak jsem vběhla do domu, uvařila horký čaj s citronem. Vděčně jsem ho přijala a šla si lehnout. Usnula jsem zmožena námahou z nelehké jízdy deštěm. Na okna bubnovaly kapky, já se zavrtala do teplé peřiny a nechala jsem se uspat tím rytmickým zvukem.