Legie Zla 22/24

Varování

Jak jsem po tomhle mohla spát? Pořád jsem musela myslet na Curiosa. Proč odešel? Co se stalo? Udělala jsem něco špatně?

Tolik otázek se mi honilo hlavou a nedaly mi chvilku klidu. Věděla jsem že to muselo být něco vážného, jinak by ode mě takhle neutekl. Ležela jsem v jeho posteli, jeho vůně byla všude, a mě nezbývalo nic jiného, než jen přemýšlet. Usnula jsem těsně po tom co slunce zašlo a chvíli na to mě probudilo zaklepání na dveře.

Trhla jsem sebou a v naději, že je to Curioso jsem běžela ke dveřím a prudce jsem je otevřela.

Stál tam Rayney.

,,Ahoj Bel.,, pozdravil mě.

,,To jsi ty? Ahoj Rayney.,, řekla jsem smutně a pozvala ho dál.

,,Čekala jsi někoho jiného?,, odpověděl mi a posadil se do křesla naproti posteli.

,,Tak trochu,, řekla jsem, když jsem si sedala na okraj postele.

Rayney se rozhlédl po pokoji a zamračil se.

,,Curioso tu není?,, zeptal se zvědavě.

,,Právě že není. Ještě přes den odešel ze sídla, asi jsem něco pokazila.,, svěřila jsem se mu a přitáhla jsem si kolena k bradě.

,,Ale Bel, jestli že odešel musel k tomu mít dobrý důvod.,, řekl mi konejšivě a přešel ke mě.

,,Měla by ses jít převléknout nemyslíš? A o něj si starosti nedělej, co rameno?,,

,,Už je to lepší, sice to pálí, ale to snad časem přejde.,, odpověděla jsem mu a společně jsme vyrazili ke dveřím mé ložnice.

,,Počkám tady.,, řekl mi a políbil mě na tvář.

,,Dobře.,, odpověděla jsem mu a vešla jsem do ložnice.

Vše bylo pořád na svém místě, až na to že tu někdo nechal otevřené okno. Když jsem vzala za kliku, abych okno zavřela, skoro mě srazil obrovský havran.

,,Silesi!,, zavolala jsem na něj, ale vůbec mě nevnímal. Máchal kolem sebe křídly, byl naštvaný.

,,Silesi, uklidni se!,, zavolala jsem na havrana znovu a za mými zády se objevil Rayney.

,,Co tu dělá Siles?,, zakřičel na mě, aby překřičel havrana.

,,Nevím teť přiletěl!,, zavolala jsem na Rayneho.

,,Silesi, klid!,, zkusila jsem znovu promluvit na havrana a ten mi konečně věnoval pozornost a přistál na posteli.

,,Copak se děje?,, zeptala jsem se ho jako kdyby mi mohl odpovědět.

Velký černý havran mě pozorně pozoroval svýma černýma očima. Teprve potom jsem si všimla kousku papíru, který měl přivázaný k noze. Opatrně jsem si od něj vzkaz vzala a pohladila jsem Silese po hřbetě. Když jsem papír rozevřela, krve by se ve mě nedořezal.

,,To snad né!,, vykřikla jsem a Siles i Rayney ke mě vzhlédli. V tom šoku jsem vzkaz upustila na zem, a měla jsem co dělat abych tam neskončila i já.

,,Co se děje?,, zeptal se Rayney a ohnul se pro papír.

,,Curioso...,, řekla jsem šeptem, a přeci jen jsem se svezla na zem, měla jsem pocit, že mě nohy neunesou.

Třesoucí se rukou jsem ukázala na papír v jeho rukách a on ho rychle rozložil a četl nahlas:

Zaplatí za to, že mi tě sebral a že se mi opovážil postavit. Jeho čistou krví nasytím své druhy. Jestli ho chceš ještě naposledy vidět, můj bratr ví kde mě najde.

Rolland.

,,Ten parchant!,, ulevil si Rayney a zmuchlal kus papíru. Mračil se a tehdy poprvé jsem z něj měla strach. Co jen budeme dělat?

,,Rayney, co budeme dělat?,, zeptala jsem se ho opatrně a pomalu jsem se zvedla z podlahy. Pomohl mi, a když jsem znovu pevně stála na svých nohou pověděl mi kde Curiosa Rolland drží.

,,Je v našem starém domě, to vím jistě. Musíme tam jít a Curiosa zachránit. Nesmíme Rollandovi dovolit, aby udělal to co psal v dopise!,, jeho hlas byl tak pevný, že i mě dodal sílu.
,,Bel, obleč se a sejdeme se v hale.,, řekl rychle a vyběhl z ložnice. Přešla jsem ke skříni a vytáhla jsem první věc kterou jsem uviděla. Byla to má stará rudá sukně, jen ocelový korzet jsem vyměnila za látkový černý, neměla jsem čas prát se s ocelovým. Byla jsem připravená, ještě cestou jsem z pracovny vzala svůj meč a se Silesem na rameni jsem vyrazila do haly. Rayney už na mě čekal, zřejmě si šel jen pro měč, protože se na něm nic jiného nezměnilo.

,,Připravená?,, zeptal se chladně.

,,Jako nikdy!,, odpověděla jsem mu tvrdým hlasem a společně jsme vyšli ze sídla. Rayney mě celou cestu vedl, a netrvalo dlouho a byli jsme na místě. Siles vzlétl a usadil se u vchodu do sklepa.

,,Tam musejí být,, zašeptala jsem a Rayney přikývl.

,,Tak jdeme, a dávej pozor,, varoval mě Rayney a pak jsem vyrazila za ním do temné sklepní chodby.

,,Rayney, je tu nějak podezřele ticho,, zašeptala jsem mu přes rameno a on znovu přikývl. Mech který rostl po stěnách páchl vlkostí a když jsem se o něj náhodou otřela zůstal mi na paži zelený sliz. Všude byl klid, nic nenasvědčovalo tomu, že tu někdo je, nebo, že tu někdo bojuje o život. Snad nejdeme pozdě. Šli jsme už nějakou chvíli když se před námi konečně objevily kovové dveře. V zámku byl klíč. Rayney se na mě krátce podíval a pomalu klíčem otočil, dveře povolily a my vešli do obrovské místnosti.

Jakmile jsme tam vešli, zacítila jsem krev, jeho krev, byla všude. Hrdlo se mi sevřelo bolestí a hladem. Siles nám přeletěl nad hlavami a přistál na postavě která vysela připoutaná za paže ze stropu.

,,Curioso!,, vykřikla jsem, ale on se nehýbal.

,,Vítej bratříčku,, ozval se slizký hlas ze stínu.

,,Rollande ty zmetku, co jsi mu udělal?,, zazněl chladný hlas Rayneho.

,,Musel jsem ho zneškodnit, dělal mi tu hrozný nepořádek, ale jestli se ptáš na to jestli žije, ano žije, ale už to nebude dlouho trvat.,, s tou větou se podíval na mě. Měla jsem chuť plivnout mu do tváře.

,,Co jsi mu udělal ty odporný křiženče?!,, hlas se mi vzteky třásl.

Rollandovi oči dostaly stejně zlatý odstín jako na plese, rychle ke mě přiskočil a chytl mě za hrdlo.

,,Jak, že jsi mě to nazvala?,, zeptal se šeptem a nadzvedl mě ze země.

,,Pusť jí ty hajzle!,, zařval na něj Rayney, ale to už ho drželi dva vlkodlaci a omotávali mu lano kolem těla.

,,Tak znovu, jak, že jsi mě to nazvala?,, pokračoval Rolland jako kdyby se nic nedělo.

,, Ty od-odporný kří-kříženče!,, vykoktala jsem ze sebe, začínala jsem se dusit. Jeho sevření, ale nepovolilo, tvář se mu zkřivila vztekem a vší silou mě mrštil o protější zeť. Tím nárazem jsem si vyrazila dech a hlasité prasknutí napovídalo jen o tom, že mám zlomená další žebra.

Rayney něco nesrozumitelně křičel, ale nerozuměla jsem mu protože měl roubík v puse. Celé tělo mě bolelo, pokusila jsem se vstát, ale bolest mě strhla zpět na podlahu. Rolland ke mě pomalu přešel, a dost nešetrně mě zvedl na nohy. Zaskučela jsem bolestí, ale to ho neobměkčilo.

,,Myslíš si, že nevím co je mezi vámi dvěma?,, řekl a ukázal na bezvládného Curiosa. Podívala jsem se jeho směrem a srdce se mi sevřelo. V duchu jsem pořád volala jeho jméno, doufala jsem, že mě uslyší.

,,Ale drahá Bel, ty o něm nevíš všechno. Znal jsem jeho otce, a ten mi nejednou vyprávěl o tom jak zabil několik svých snoubenek a nevěst než se naučil aspoň trochu tu bestii v sobě ovládnout. Takový život ty chceš? Chceš radši jistou smrt, než krásný život po mém boku?,, Jeho slova jsem skoro nevnímala bylo mi jedno co říká, radší zemřu něž abych byla po Rollandově boku a pomáhala mu stvořit další jako je on.

,,Tak co si vybereš má drahá?,, zeptal se nakonec a já ani na okamžik nezaváhala.

,,Raději smrt než tebe,, zašeptala jsem pevným hlasem a v tu chvíli mým tělem projelo chladné ostří dýky.

,,Nechtěl jsem plýtvat další krví, ale sama sis zvolila svůj osud.,, řekl chladně Rolland a pustil mě. Neudržela jsem se na nohou a sesunula jsem se k zemi, zachytila jsem Rayneho vytřeštěné oči, i to jak něco volá, ale nerozuměla jsem mu. Pak se můj pohled vrátil zpět na Curiosa, který pořád visel za silné řetezy ze stropu, někde v hlouby duše jsem doufala, že se pohne a zachrání nás, ale nic se nestalo. Oči se mi zavíraly.

,,Curioso,, vyslovila jsem jeho jméno, a pak se moje oči zavřeli.