Setkání 2/3

Jedna z mála

 

Venku byl překrásný podvečer, měsíc právě začal svítit.

Nebylo ani památky po nějakých mracích, kteří by ho zastínily.

Antoan vyšel z rozpadlého domu a přitáhl si kabát blíž ke krku, sice

nevnímal chlad, ale působilo by divně, kdyby se tady jen tak promenádoval.

Musel být jako ostatní lidé okolo, kteří se choulili do svých kabátů.

Pak jí uviděl, krásnou dívku s dlouhými červenými vlasy. Právě přibouchla dveře svého

domu a rázným krokem zamířila do města.

,,Do háje se všema puberťákama, takhle se nikdy nic pořádného o upírech nedozvím.,, nadávala si spíš pro sebe,

ale Antoanovi nedělalo žádné potíže aby jí slyšel.

,,Ale ne, další co nás chce studovat,, povzdechl si.

,,Vždyť upíři jsou vznešení, měly bysme jim prokazovat alespoň nepatrnou úctu. Ale

to oni né, oni z nich dělají nagelované panáky co na slunci září!,, pokračovala v nadávání.

,,No prosím, tahle by se Bastienovi líbila, alespoň ona má mozek,,řekl a vydal se pomalým krokem za ní.

Byla tolik zabraná do svých myšlenek, že si Antoana vůbec nevšimla.

Šla rychlým naštvaným krokem a vlnité vlasy jí poskakovaly kolem těla. Chtěl si jí prohlédnout víc z blízka,

nadběhl jí a schoval se ve stínu postraní uličky.

Neviděl jí pořádně, a ani dost dlouho, ale všiml si jejich hnědých očí, které teť byly zamračené.

Po chvilce vyšel ze stínu, a pokračoval sám do centra.

Došel až před budovu knihovny, často sem chodil. Krátil si věčnost tím, že si četl o minulosti.

Vešel do budovy a pak zamířil rovnou do hlavního sálu. Knihovnice se na něj podívala.

Byla to milá dáma po padesátce, v modrém roláku na kterém se jí houpaly brýle na řetízku.

,,Ale to jsou k nám hosti, mladý pan Antoan. Dlouho jste tady nebyl mladý muži.,, řekla s úsměvem.

,,Dobrý den, paní Brownová, máte tady ještě ty knihy co jsem si od vás půjčoval minulý rok? Rád bych si je znovu přečetl.,, řekl a taky se usmál.

,,Ale jistě zlatíčko, jsou až na konci haly v poslední uličce, hned vedle historie.,,

odpověděla mu a ukázala na konec haly.

Poděkoval a pomalým krokem zamířil tam kam mu stará paní ukázala.

Nikde nikoho neviděl, bylo tady úplně prázdno.

Zatočil do poslední uličky a zůstal na stát na místě.

Před ním na podlaze seděla ta červenovlasá dívka a byla obklopená hromadami knih.

Pomalu a neslyšně vycouval z uličky, a zatočil do vedlejší. Byl zvědavý co čte.

Sehnul se a podíval se skrz knihy dívce přez rameno.

,,Transilvanie, Historie upírů, Znamení upírů...no maš celkem dobrou stopu. ,,pomyslel si pro sebe.

V tom se dívka otočila a jejich oči se na sekundu spojily.

Antoan rychle uskočil stranou a s bijícím srdcem čekal jestli se dívka nezvedne.

Po chvilce klidu se zase sehnul, aby se podíval co má jako další knihy.

Byl jí tak blízko, slyšel jak dýchá, cítil její vuni.

Hlad.

,,Sakra, ne, teť ne!,, zaklel pro sebe.

,,Ty si vážně myslíš, že te neslyším?,, řekla najednou a znovu se prudce otočila.

Tentokrát se jejich oči spojily na víc než jen sekundu.

Krev.

,,Ne!,, vykřikl uvnitř sebe a rychle se k dívce otočil zády. Těžce oddechoval. Zavřel oči aby se uklidnil.

Když je znovu otevřel, stála těsně u něj a zkoumavě se na něj dívala.

,,Kdo jsi?,, zeptala se znovu a naklonila hlavu na stranu.

Musel se tolik ovládat, aby jí hned teť neprokousl tepnu na krku nebo kdekoliv na jejím štíhlém těle.

Hrdlo se mu svíralo bolestí, a na mysl útočila myšlenka na tepající hlavní žílu na vnitřní straně dívčina stehna.

,,Proč jsi mě sledoval?,, dožadovala se znovu odpovědi.

Neodpověděl, jen se dál díval do těch podmanivých hnědých očí a snažil se myslet na všechno,

jen ne na to, že by jí přitlačil na stěnu a zabil jí.

,,Odpovíš mi už konečně?,, naléhala a přibližovala se k němu.

Antoan těžce polkl.

,,Nesledoval jsem tě, jen jsem něco hledal.,, vysoukal ze sebe chraplavou odpověď.

,,To určitě, sem nikdo nechodí!,, řekla rázně a dloubla ho prstem do hrudi.

Když to udělala podívala se nechápavě na svůj prst a pak na Antoana.

,,Posiluješ?,, zeptala se a zvedla jedno obočí.

,,Trochu ano.,, odpověděl už klidněji.

,,Co jsi to četla za knížky?,, zeptal se, ikdyž odpověď už znal.

,,To by tě asi nezajímalo, snažím se zjistit něco o upírech, na internetu jsou samé hlouposti.,, řekla váhavě.

,,Mohl bych ti pomoct jestli bys chtěla.,, než si stačil uvědomit co právě řekl, objevil se na dívčině tváři úsměv.

,,No jasně, to bude super.,, řekla vesele a chtěla ho chytit za ruku. On, jí ale uhnul.

Rozhodla se to nevnímat. otočila se na šla zpšt ke knihám.

Posadila mezi knihy a on naproti ní.

Začetla se a chvilkama něco zapisovala, pak mu něco vyprávěla, ale on to vše vnímal jen na půl.

Jen seděl a díval se jak si každou chvilku zandavá spadlý pramínek vlasů zpět za ucho.

Pokaždé když to udělala usmál se.

Byla kouzelná. Její nádherné oči, tak teplé a hluboké.

Její dokonalé tělo a vůně její krve.

,,Ne, už zase!,, zaklel a sevřel pevně víčka.

Před očima se mu zase promítala myšlenka na to jak jí svým tělem tlačí na regály s knihami a saje krev z jejího krku.

Když oči znovu otevřel, nakláněla se před ním a prohlížela si ho.

Její výstřih měl jako na dlani.

,,Je ti něco? Jsi celý bledý.,, zajímala se.

,,Ne ,ne to je v pořádku.,, odpověděl jí rychle a odtáhl se od ní.

,,Hmm, no dobře, co kdybychom se tady sešli zítra? Třeba ti už bude líp.,, zeptala se a usmála se na něj.

Neodpověděl, hrdlo mu svírala bolest, a tělo mu spaloval chtíč.

Nevnímala ho a začala ukládat knihy zpět na svá místa.

S jednou knihou měla problém, musela jí dát hodně vysoko.

Antoan potichu vyskočil na nohy a neslyšně se přikradl za ní.

Svou chladnou rukou uchopil tu její a dal knihu na místo.

,,Děkuji.,, zašeptala a otočila se k němu čelem.

Podívala se mu do očí a nemohla se pohnout. Ten pohled jako by jí připoutal k zemi.

,,To byla maličkost.,, odpověděl jí Antoan sametovým hlasem.

Přistoupil k ní, a jejich těla se dotýkala.

Zalapala po dechu.

V jednom rychlém okamžiku jí chytil za ruce, dal jí je nad hlavu a políbil jí.

Tolik jí chtěl, celou.

Povolil sevření jejích rukou, ale ona neutekla. Omotala mu je kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž.

Silou jí natlačil na regál s knihami a jednou rukou jí zvedl pravou nohu.

Vzdychla a prsty mu zajela do vlasů.

Rukou našel okraj trička a vklouzl pod něj na její horkou kůži.

Zachvěla se pod jeho chladným dotekem, a zaklonila hlavu.

Využil toho a začal jí líbat na krku, rukou přitom dál postupoval nahoru po jejím těle až našel co hledal.

Vklouzl pod podprsenku a stiskl jí prso v dlani.

Hlasitě vzdychla a on jí usta zakryl těmi svými.

Když už se chystal že jí položí na zem mezi knihy a vezme si jí hned tam, z uličky se ozvaly kroky.

Ustoupil od ní a rychle zmizel.

Nechal jí tam samotnou a zmatenou.

,,Zlatíčko, nechci tě rušit, ale zavíráme.,, řekla svým medovým hlasem paní Brownová.

,,Oh, ano jistě, už jsem byla stejně na odchodu.,, vykoktala ze sebe odpověď Bea.

,,Příjdu zase zítra paní Brownová, ano?,, zavolala na ní přede dveřmi.

,,Ale jistě, jsem ráda když jsi tady!,, zamávala jí na rozloučenou knihovnice.