Marcusova touha 1/...

Začátek

 

Psal se rok 1795, Francie a nádherná Paříž. Osmnácté století bylo krásné období, elegantní pánská saka, nádherné róby žen a ta architektura, prostě nádhera. Bohaté rodiny pořádaly velkolepé večírky, plesy a setkání na kterých nesměl nikdo chybět. A to způsobovalo, že všechny krámky a obchody ve městě byly beznadějně plné nebo dokonce zavřené. V jednom takovém obchodě se právě s mučednickým výrazem otáčela na stupínku před zrcadlem, krásná mladá dáma.

,,Ještě tady to trošičku ubereme.,, mumlala si pro sebe hlavní švadlena.

Byla to dáma v nejlepších letech, něco kolem čtyřicítky, dlouhé blond vlasy měla spletené do vysokého drdolu a na očích jí trůnily zlaté brýle.

V rohu místnosti se znudeně krčil malý, hrbatý mužíček.

,,Eliote, je to všechno opravdu nutné?,, zeptala se dívka na stupínku.

,,Slečno, je to příkaz vašeho otce, dal mi jasné pokyny.,,

Najednou se otevřely dveře a do místnosti nakráčely dvě dámy s povýšeneckým výrazem.

,,Máme zavřeno, a pokud si nechcete počkat, tak prosím odejděte.,, řekla chladně paní Henryová a dál se věnovala své práci. Dámy se zašklebily a nafoukaně odkráčely pryč.

,,Paní Henryová, já přeci nejsem nijak důležitá,, zaprotestovala dívka a podívala se na švadlenu.

,,Ale drahoušku, váš otec mi zaplatil, řekněme, velkou sumu peněz, abych se o vás postarala jak nejlépe dovedu. A já ho nehodlám zklamat.,,

Dívka se jen letmo usmála a zadívala se na sebe do zcadla. Šaty se jí moc líbily, jen kdyby nebyly na ten ples. Její otec jí tam totiž hodlal zasnoubit, a to s tím nejbohatším mužem, který se na plese objeví.

Dveře obchodu se znovu otevřely, dívka se podívala do zrcadla, aby viděla kdo přišel. Byl to vysoký muž, od hlavy až k patě ho zakrýval černý plášť s kapucí.

,,Pane, máme zavřeno, ale jestli chcete počkat, klidně si sedněte.,, oznámila mu švadlena, ale ani se na něj nepodívala, právě zápasila se špendlíkem. Dívka na stupínku muže pozorně sledovala, když si sundal kapuci, uviděla pronikavé hnědé oči a tvrdé rysy jeho tváře. Byl asi stejně starý jako ona, možná o pár let starší, pohyboval se tak lehce a elegantně.

Když pověsil plášť na věšák a posadil se do křesla u vchodu zadíval se na dívku a ona znejistěla. Uhnula očima, ale stále měla pocit že jí pozoruje.

,,Jak dlouho vám to bude ještě trvat?,, zeptal se Eliot netrpělivě.

,,Pane jsme velice vážené krejčovství, slečna Segio musí vypadat nádherně, a já svou práci nehodlám uspěchat.,, odsekla mu paní Henryová a při tom jak byla rozčilená píchla dívku špendlíkem do boku.

,,Au,, zasténala dívka a promnula si bolavé místo.

,,Ach, moc se omlouvám slečno, neudělala jsem to schválně, věřte mi prosím.,, žadonila švadlena.

,,To nic, vždyť se nic nestalo paní Henryová.,, řekla konejšivě dívka a usmála se.

,,Prosím říkejte mi Milo. Jste tak laskavá,stejně jako vaše nebohá matka. Měla jsem jí tolik ráda. Máte její oči, vlasy a díky bohu i povahu. Jste si tolik podobné, taková škoda, že už madam není mezi námi.,,

Dívka svou matku nikdy nepoznala, zemřela při porodu, ale lidé okolo jí dávali najevo jak moc jí je podobná. Měla stejné čokoládové oči a ohnivě rudé vlasy.

Vždy když o své matce slyšela, mrzelo jí, že už nežije, ona by jistě nedovolila, aby jí otec prodal jako nějaký dobytek. Svého otce neměla moc ráda, nikdy jí nevěnoval úsměv, a nedovolil jí aby mu říkala otče, musela ho oslovovat lorde. Kuchařka u nich doma jí tajně nosila romantické knížky, ve kterých mohla číst o lásce, a toužila jí poznat. Ale její otec měl jiné plány, chtěl peníze.

Dívka si povzdechla.

,,Děje se něco dítě?,, zeptala se Mila starostlivě.

,,Ale to nic, jen nechápu jaký to má všechno smysl. Tyhle plesy, česání a oblékání nádherných šatů. Copak, když člověk miluje toho druhého, neměl by ho milovat takového jaký je?,, odvětila jí dívka a hned se zastyděla, že takhle mluví před tím cizincem.

,,Ale drahá Michel, láska už v tomhle světě nemá skoro žádný význam, důležité jsou peníze, za které můžeš pořídit oblečení a jídlo pro rodinu.,, Mila se usmívala, ale Michel věděla, že svým slovům nevěří.

,,Tak hotovo.,, řekla švadlena nakonec a znovu zhodnotila své dílo.

,,Ještě si tady něco zapíšu a odvedu vás vedle, mé služebné vám pomohou svléci se.,, řekla zvesela Mila a sklonila se k zápisníku.

Michel si povzdechla a niž by si to uvědomila podívala se na muže za svými zády. Prohlížel si jí a když se jejich oči setkaly, dívku polilo horko. Měl tak pronikavý pohled. Tváře jí zčervenaly a rozpačitě uhnula pohledem. Muž se ani nepohnul a dál si prohlížel to nádherné stvoření před sebou. Ještě nikdy ho žádná dívka tak neuchvátila, jako tato půvabná žena. Bylo v ní něco co ho přitahovalo. Snad to jak nervózně přešlapovala, nebo jak si neposedné pramínky vlasů každou chvilku zastrkovala zpět za levé ucho. Sám se nemohl rozhodnout, ale byl si naprosto jistý, že jí chce znovu vidět. Možná změní své plány, a přeci jen půjde na ples lorda Segia, jehož pozvánka mu ležela na stolku v hale.

Michel se znovu opovážila podívat na muže za svými zády, už se na ní nedíval, jeho pohled směřoval ven na ulici a vypadal že přemýšlí. Zamrzelo jí to, chtěla znovu vidět jeho oči.

,,Tak a je to drahoušku, pojď tudy.,, vyzvala dívku švadlena a pomohla jí ze stupínku.

,,A co můžu udělat pro vás?,, obrátila se na cizince a Michel už si nevšímala.

,,Potřeboval bych nový oblek a košili,, řekl podmanivým hlasem a ladně se zvedl z křesla.

Dívka na něj chvilku nevěřícně koukala, byl opravdu pohledný, teť když ho viděla na živo a ne přes odraz v zrcadle se jí zdál ještě hezčí.

,,Slečno, pospěšte se,, probudil jí ze snění Eliotův nedočkavý hlas. Rychle se otočila a zamířila ke dveřím které jí švadlena ukázala.

Když po půlhodině konečně vyšla z místnosti, na sobě měla zase své žluté letní šaty. Nikde žádný korzet ani kruhy, cítila se tak volná. Věšla do přední místnosti a zkoprněla. Na stupínku kde před malou chvílí stála ona, byl ten cizí muž, a byl od pasu nahoru nahý. Ještě nikdy neviděla muže bez košile, mohla vidět každý jeho sval na mohutných zádech.

,,Drahoušku, úplně jsem zapoměla, že jsi ještě tady.,, vytrhla jí ze snění Mila.

,,Kde je Eliot?,, zeptala se Michel roztržitě a snažila se dívat kolem sebe, jen aby neviděla na muže.

,,Říkal něco o tom, že na něco zapoměl. Ale prý se hned vrátí.,, odpověděla jí švadlena a pokračovala v práci.

,,Klidně si sedni a počkej tu na něj,, vyzvala jí a ukázala na křeslo, kde předtím seděl ten muž. Michel si povzdechla a posadila se. Snažila se dívat kolem sebe, jen aby se mu vyhnula, ale po chvíli se začala nudit a neuvědomila si, že se na něj dívá. Všimla si vypáleného znaku na jeho zádech, měl tvar draka. Byl tak malinký, že si ho předtím nevšimla. Chtěla by se ho zeptat čí znak to je, ale nebylo by to vhodné. Pak své oči zaměřila na zrcadlo, muž si všímal paní Henryové, takže se nemusela bát, že by jí ve zkoumání přistihl. Měl trochu propadlé tváře, ale to jen víc podtrhovalo jeho tajemný vzhled. Delší vlasy mu padaly do očí, a ona si všimla, že je má stejně hnědé jako ona. Když zvedl paže aby švadlena měla lepší přístup k jeho tělu, Michel polilo znovu horko. Když sledovala tanec jeho svalů, znovu zčervenala. Chtěla odvrátit oči, ale spoutal jí svým pohledem. Nedokázala od jeho tváře odtrhnout zrak. Byl tak dokonalý, neměl jedinou vrásku. Dívka snad zapoměla i dýchat když se rozrazily dveře a v nich stál udýchaný Eliot.

,,Omlouvám se slečno, musel jsem něco důležitého vyřídit.,,

,,Nic se nestalo.,, řekla, pořád ještě omámená z tajemného pohledu, který jí muž věnoval.

,,Tak pojď te,, zavelel a přidržel dívce dveře.

,,Naschledanou Milo,, rozloučila se se švadlenou a objala jí.

,,Naschledanou Michel, šaty vám pošlu hned zítra ráno.,,

,,Naschledanou slečno Segio,, prohodil chladně muž, když ho míjela. Ale už se na ní nepodíval.

,,Sbohem pane,, odpověděla mu dívka a rychle vyšla z obchodu. S Eliotovou pomocí nasedla do kočáru a opřela si hlavu o stěnu. Co se to s ní dělo? Zavřela oči a znovu uviděla ten jeho temný pohled a svalnaté tělo. Nemohla si pomoct, líbil se jí a bylo jí líto, že už ho asi nikdy neuvidí.

 

,,Líbí se vám, že ano?,, zeptala se zvědavě paní Henryová, když za Michel zaklaply dveře.

,,Proč myslíte?,, odpověděl jí překvapeně muž a začal se znovu oblékat. Švadlena něco rychle napsala do svého zápisníku a pak k mužovi zvedla své modré oči.

,,Jsem sice už starší, ale všimla jsem si jak se na ní díváte.,,

,,Možná máte jen bujnou fantazii, Milo.,, řekl s úsměvem muž a políbil ženu na tvář.

,,Na jaké jméno mám nechat poslat ten oblek a košili?,, zeptala se rychle aby nepoznal, že se červená.

,,Jmenuji se Marcus Leviante,, odpověděl jí muž a zahalil se do svého pláště.

,,A děkuji, že jste si na mě udělala čas.,, řekl ještě něž za sebou zabouchl dveře. Rychle nastoupil do kočáru a opřel se zády o opěradlo. Svědomí mu nadávalo za to jaký vliv na něj měla ta dívka, Michel. Nádherné jméno. Nemohl si dovolit žádný románek, a už vůbec ne s ní. Zavřel oči a doufal, že na ní zapomene, ale nestalo se tak. Za zavřenými víčky jí znovu uviděl. Tak půvabnou a nevinnou. V bílích šatech, které si zkoušela u madam Henryové. A pak její čokoládové oči, ten pohled se mu zarýval pod kůži. Musel jí znovu vidět, ikdyby to mělo být jen jednou a naposledy.

Měl své zásady, a hlavně musel ctít pravidla která řídily jeho život. Pravidla upírů.