Společný (ne)zájem 1.díl/6.část

Emily 

Tak to je děs. On nás nechal po škole! Vypadám snad zrovna já jako nějaký poškolák? Měli jsme devět hodin! Došla jsem si na záchod a pak zamířila do šaten, kde už skoro nikdo nebyl. Otevřela jsem skřínku, ze které na mě vypadl útržek papíru. Byl na něm vzkaz: ,Proč mě ignoruješ? Nic jsem ti neudělal. Vlastně jsem ti zachránil život. Ozvi se.' Potom následovalo nějaké číslo a jméno ,Austin'.

Tak tohle je dosti arogantní. Ano,možná mi zachránil život, ale já mu slušně podkovala. Tak co ještě chtěl? Pozvaní na večeři? Neměla jsem sebemenší chuť se s někým takovým bavit. Znechuceně jsem se ušklíbla. Přesně takovýhle lidem jsem se celý život vyhýbala. Oblákla jsem si kabát, obula boty, zavřela skřínku a zamířila do místní knihovny. 

Vypůjčené knihy jsem naskládala do škoní tašky a rázně vyrazila k domovu. Domů jsem to měla necelých dvacet minut, ale jelikož už bylo dosti pozdě, chtěla jsem být co nejdřív doma. A navíc jsem se ještě musela učit. Nechtěla jsem další špatnou známku.

Byl pozdní podzim,těsně před zimou, takže byla už tma. Šla jsem zrovna po neosvětleném chodníku a jako naschvál nejelo žádné auto a nikde ani živáčka. Nikdy jsem nebyla strašpytel,ale teď jsem měla trošku nahnáno. Proč jsem si sakra dneska nevzala s sebou sluchátka? V tom se za mnou ozvaly kroky. Otočila jsem se a uviděla za sebou postaršího chlapíka. Šel motavou chůzí, ale i přesto se ke mně rychle blížil. 

,,Počkej zlato!" zakřičel za mnou, ale já se rozhodla ho ignorovat a zrychlit krok. Chlap mě vrávoravě doběhl, chytil za ruku a otočil čelem k sobě. Na tváři měl spokojený omámený výraz a cítila jsem z něj alkohol. 

,,Řekl jsem..," škitl ,,počkej!" zesílil stisk.

,,Nechte mě být!" křikla jsem mu do tváře a pokusila se mu vytrhnout svou ruku.

,,užijem si..," znovu škotl a zazubil se.

,,Ne,to určitě ne! Okamžitě mě pusťte!" zavrčela jsem vztekle. 

Nebral na to ohled a začal mě osahávat. Volnou rukou jsem mu dala pořádnou facku. Trochu se zakymácel, ale jeho stisk nepovolil.

,,Ty děvko jedna!" sevřel mě ještě pevněji a zatřásl se mnou ,,Jdeme!" zavelel a táhl mě neznámo kam.

,,Já s vámi rozhodně nikam nejdu" škubala jsem sebou, ale nadarmo.Z ničeho nic k nám přiběhl vysoký kluk a jednu chlapíkovi vrazil. Ten zavrávoral, pustil mě a spadl na zem jako hruška.Jakmile se začal zvedat, můj neznámý zachránce se k němu sehnul a uhodil ho ještě jednou. To už zůstal nehybmě ležet. Kluk se ke mně otočil tváří a já v něm poznala toho od přechodu.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se, zvedl ruku a očividně mě chtěl pohladit, ale o krok jsem ustoupila. Ruku nechal zase klesnout. Uvědomila jsem si, že na něj pořád vyjeveně koukám a asi jsem u toho musela vypadat vážně jako idiot.

,,Je ti něco?" zkusil to znovu.

,,N-ne," zakoktala jsem se.,,dě-děkuju." 

,,Vážně ti nic není? Ublížil ti?" ptal se starostlivě 

,,Ne,dobrý." řekla jsem už pevnějším hlasem.

Rozhlédla jsem se kolem, ale byla už černočerná tma. Muselo být už pozdě a já chtěla domů. Sotva jsem ale udělala dva kroky, chytil mě za předloktí. Cukla jsem sebou a zachvěla se. Co když mi chce taky ublížit? proběhlo mi hlavou. 

,,Počkej." řekl tiše.

,,Pusť mě, prosím." zašeptala jsem skoro neslyšně a se strache, v očích se podívala do těch jeho. Taková krásná modrá kukudla. A patří jemu. 

,,Neboj se mě," řekl a v jeho očích se na chvilku mihla bolest ,,já ti neublížím." 

Po chvilce mě ale pustil. 

,,Promiň,ale já už musím domů." přešlápla jsem nervozně.

,,Hodím tě tam, jsem tu autem." trhl hlavou k chodníku. Stálo tam černé Lambo. Jak to,že jsem ho neslyšela když přijížděl? 

,,Ne,díky." řekla jsem s opovržením a odcházela.