Nadpozemsky krásná 2.

2. část – útěk do neznáma         

 

         Po pár metrech jsem už byla zadýchaná, do bosé nohy mě řezaly kamínky a větvičky. Gabi byla výjimečně rozcuchaná a zpocená. Sakra musím něco dělat s tou svojí kondičkou, možná bych se taky konečně měla začít vyhýbat nezdravému jídlu. Trochu jsem zpomalila.

         „Zoe dělej sakra! Běž, slyším kroky.“

        Gabi měla pravdu, už jsem to také zaslechla. Muži Maximu nejspíš přemohli a jdou po nás. Strach mě skoro paralyzoval na místě, a do běhu jsem se musela přinutit. Moc mi nepomáhalo, že bez brýlí nic nevidím. Pokusila jsem se rychle ohlédnout. Pohyb. Nějaké postavy.

 

        „Jsou za námi!“

         Málem jsem zakopla. Vyzula se mi i druhá lodička a vlasy mi padaly do očí. Lesní cesta byla neupravená, ale naštěstí jsme stále běžely po pěšince. Kolem nás byl hustý porost a všude plno křoví.

         Běžela jsem jako nikdy, jde o život. Strach mi koloval krví společně s dávkou adrenalinu, která mě stále nutila k pohybu. Postavy se přibližovaly. Bohužel nohy mi pomalu začaly vypovídat službu, každou chvíli jsem zakopla. Docházel mi dech.

        „Gabi, už nemůžu.“

       „Jo Zoe, to říkej těm za náma.“

        Bylo jasné, že pokud něco neuděláme, brzy nás doženou. Gabi na rozdíl ode mě trávila v posilovně víc času než doma. Takže tohle pro ni nebyl žádný problém.

        Rozhodla jsem se jednat. Je to teď nebo nikdy. Popadla jsem Gabi za ruku a prudce ji strhla vpravo. V plné rychlosti jsme proběhly nepropustným křovím. Bylo to, jako by mi tělem projelo tisíce jehel.

        „Zbláznila ses!“

        Gabi měla ruce do krve a pořádný škrábanec na čele.

        „Mlč, musíme se schovat.“

        Běžely jsme asi ještě 200 metrů. Pak jsem zastavila. Muži se zrovna prodírali křovím. Strhla jsem Gabi k zemi. Výběr místa nemohl být lepší. Lehly jsme si přímo do nějaké splašky. Nicméně úkryt to byl dobrý. Kolem byly husté keře a navíc to bylo v jakémsi improvizovaném příkopě. Při pohledu na své ruce jsem se zděsila. Byla na nich spousta šrámů, ze kterých vytékala krev. Přesto jsem se neodvažovala pohnout.

Gabi se na mě podrážděně mračila, ale neřekla ani slovo. Jen mi stiskla nos. Chápu, funěla jsem tak hlasitě, že nás to mohlo prozradit, ale nešlo to zrovna zastavit. Co když nás najdou? Nevypadají, že si dělaj srandu, ale proč jdou po nás?

Začala se mi točit hlava, tričko jsem měla nasáklé potem a žumpou, neměla jsem boty ani brýle, nevěděla jsem, kde jsme. Možná zavolat policii? Ne, to by nás prozradilo. Kdyby bylo možné je nějak obejít a vrátit se do cikánské čtvrti pro auto, mohli bychom prchnout. Teď ale ne. Okamžitě by nás chytili.

        Po 20 minutách jsme stále bez jediného pohybu ležely v ne moc noblesním úkrytu. Zatím nás nenašli. Co jsem napočítala, byli 4. A jeden z nich nám byl docela blízko. Ostatní tři se rozdělili a vydali se dál. Naneštěstí se k nám pomalu blížil a systematicky pročesával každý kout. Gabi ztěžka polkla a chytla mě za ruku. Roztřásla jsem se. Měly bychom vůbec malou šanci ho přemoci? Těžko. Chtěla jsem posunout druhou ruku, když mi došlo, že stále pevně tisknu malé ampulky od Maximi a taky jednu větší. Teď ale nebyl čas to zkoumat.

Uslyšela jsem kroky, velmi blízko. Chtěla jsem se posunout, když mi nad hlavou prolétla dlouhá čepel. Gabi stěží potlačila výkřik. Křoví nad námi se přelomilo v půli a dopadlo nám na záda. Chtěla jsem křičet, utíkat, bránit se, ale nezmohla jsem se ani na slovo.

Bylo to dobře. Muž si nás totiž vůbec nevšiml. Prosekával se křovím dál. Málem jsem se počůrala úlevou. A i kdyby jo, tak stejně by to na oblečení nic neměnilo.

       Vyčkali jsme ještě 10 minut, než jsme se odvážili pohnout. Kolem nás bylo už hodně šero. Téměř jsme neviděly před sebe. Vytáhnout baterku, co mám na klíčích, ale nepřipadalo v úvahu. Pomalu jsme se zvedly a začaly se prodírat křovím. Až teď jsem si všimla, že mám roztržené triko. Ampulky jsem raději založila do kabelky.

        „No Zoe, a teď mi řekni, kudy se jde k autu. A sakra kdo byli ty magoři. Ty ses zapletla s mafií, že jo?“

       „Mysli trochu, jo! Ty chlapi po nás nešli náhodou. Šli po Maximě.“

       „No ale proč pak pálili za náma?“

       „Nejspíš dluží nějaký prachy, chtěli srovnat účty? Nevím, možná si mysleli, že se s ní známe.“

       „Mě se to stejně nezdá Zoe.“

       „Fajn, mě taky ne, teď musíme hlavně vypadnout.“

       O chvíli později se nám podařilo dostat k autu. Nikdo nikde nebyl. Maxima zmizela. Když řeknu, že v přívěsu byl nepořádek tak to není to pravé slovo, všechno bylo zdemolované, spousta věcí byla rozbitá. Je jasné, že tu došlo k boji. Jakou šanci asi ta stařena mohla mít proti takovým gorilám. Bylo mi jí trochu líto.

       Nasedly jsme do auta. Bez čekání jsem nastartovala a vydala se k dálnici. Jely jsme pomalu. Bez brýlí to byla jízda hrůzy.

       „Zoe, si v pořádku? Mrzí mě to hrozně moc. Fakticky. To já tě donutila jít semnou. Kdybych tě poslechla, mohly jsme být v klidu doma.“

       „No to už teď je jedno. Hele Gabi, já vím, že to není tvoje chyba. Tohle nikdo z nás nemohl tušit. Ty brečíš? Moc na tebe nevidím. Víš co, myslím, že obě potřebujeme doplnit nějaký kalorie, před chvíli sem myslím viděla ceduli na motorest.“

No viděla, bylo silné slovo, ale to jsem si raději nechala pro sebe. Navíc v kufru jsem měla rezervní brýle. Potřebovala jsem zastavit.

       „Tak dobře, snad to bude bezpečný.“

       Sjela jsem z dálnice a po chvíli spatřila obrys spíš nějaké benzínky. Nevadí. Teď bych snědla cokoliv. Zastavila jsem na zapadlém parkovišti a vylovila z kufru staré brýle. Doufám, že tu není zrcadlo. Vypadala jsem asi děsně. Staré brýle ve stylu Harry Potter, roztržené triko, ze kterého vytékají špeky, smrad jak z kanálu, bez bot a od krve, alespoň jsem jako Gabi neskončila bez kabelky a bez peněz.

      „Zoe, jak vypadám?“

       „Radši se neptej. Doufám, že nás nevyhoděj.“

      „Tak jdeme.“

        Snažila jsem se tvářit důstojně, jakoby o nic nešlo, hned jak jsme vešly, má důstojnost byla potopena. Snad každý v malém bufetu se na nás obrátil. Dělala jsem, že nevidím a sedla jsem si společně s Gabi do jednoho z boxů. Okamžitě k nám dorazil číšník. Objednala jsem si velké ledové kafe a pořádný hamburger s velkou porcí hranolek. Gabi pouze salát a dietní colu.

       „Hele Zoe, dneska zveš, má kabelka je nezvěstná.“

       „No ta moje je zas pořádně špinavá. To mi připomíná. Než jsme utekly, tak Maxima mi něco dala do ruky. Je to pár těch jejích ampulek, byla jich tam plná police.“

       „Sem s tím. Hele, doufám, že to není ten důvod, proč nás pronásledovali.“

       „Taky v to doufám, ale pochybuju, že by se za náma hnali kvůli pár šarlatánským olejíčkům.“

Zašátrala jsem v kabelce a vylovila pár malých lahviček. Už jsem ji chtěla znovu zavřít, když se má ruka dotkla něčeho ledového. Vytáhla jsem to. A sakra byla to ta zářící stříbrná lahvička.

       „Co to je, Zoe. Kdes to vzala?!“

      „Jo tohle, no víš u Maximy. Zrovna jsem si to prohlížela, když to všechno začalo.  Asi jsem to pak omylem hodila do kabelky. Vrátila bych to, ale vzhledem k okolnostem… nemám chuť se tam znova vracet.“

      „A proč to svítí?“

      „Tak to nemám tušení.“

      „Ukaž, já se na to podívám.“

     „Možná byste s tím chtěly pomoct dámy.“

     Neodvažovala jsem se ohlédnout za tím medovým mužským hlasem. Něco mi říkalo, že budou potíže. Gabi na něj zděšeně zírala a výrazem pouze potvrdila moji teorii. Je to snad jeden z nich?