Nadpozemsky krásná 3.

3. část – Angelo Desmon

 

 

         Po dvou, dobře možná po třech opakováních dýchacích cviků, jsem byla konečně připravená se ohlédnout. Gabi stále vytřeštěně zírala na muže stojícího za mnou. Pro štěstí jsem ještě pomalu počítala do tří, a pak pomalu otáčela hlavou. Na muži, který mi dýchal za krk, jsem si všimla především dvou věcí. Za prvé byl sexy jako hrom. Za druhé pravděpodobně se nás chystal zabít, což jsem vydedukovala z toho, že má v ruce nějaký druh středověké zbraně. Neodolala jsem pokušení a otočila se znovu na Gabi, která se odmítala tvářit jinak než, že to s ní každou chvíli sekne. Fajn. Alespoň jedna z nás si musí zachovat chladnou hlavu.  Jo vlastně jsem si na tom muži všimla ještě třetí skutečnosti, a to, že není ani jeden z pěti mužů – pronásledovatelů. Rychle jsem nenápadně ampuli hodila zase do smrduté kabelky.

 

         „Ehm, dobrý den. Přejete si něco?“ Zeptala jsem se ho zrovna ne moc přesvědčivě.

 

         „Jak jsem již řekl. Velmi rád bych vám pomohl s jistou záležitostí.“

 

        „No, když už jste zabiják, tak aspoň nemluvíte jako barbar.“

 

         Neznámý si nás prohlížel s úšklebkem, který byl tak trochu podezřelý. Ačkoliv bylo na něm patrné jakési soustředění na všechno kolem nás. Hlídá nás? Hledá něco? Najednou už mi nepřišel tak nebezpečný. Byl spíš zvláštní, a to zrovna nemám na mysli tu zbraň, co měl v ruce, spíš vypadal trochu jako z jiné doby.

 

         „Barbar skutečně nejsem, a rozhodně ne zabiják, i když řekněme, že spíš nejsem zabiják zaměřený na vás. Skutečně jsem tu pro to, abych vám pomohl. Tedy pokud budete spolupracovat a samozřejmě ctít naše účely. Jo a mimochodem, jsem Angelo Desmon.“

 

          „Tak pane Desmone, a co přesně si mám představit pod vaším účelem?“

 

          Angelo se přestal šklebit a i když ho nikdo nepozval, tak si přisedl do našeho boxu. Uhladil si světle hnědé vlasy a upřel na nás ty nejhezčí zelené oči, jaké jsem kdy viděla. Sakra Angelo byl fakticky andělsky sexy.

 

         „Nevím jak začít.“

 

         „Prostě začněte.“ Gabi už zase umí mluvit?

 

         „Dobře, tak nějak máte nejspíš něco, co patří nám. Před, řekněme hodně dlouhou dobou, nám byla ukradena jistá věc, kterou už velmi dlouho stopuji. Před čtrnácti dny jsem se k ní znovu dostal, bohužel se objevila určitá skupina mužů, kteří si říkají Kartagiáni a ti mají zdá se stejné zájmy získat tu věc pro sebe jako já.“

 

          „No, pane Desmone, to je mi vážně líto, ale s tím vám nemůžeme pomoc. Já neznám Kartagiány a opravdu mě to mrzí, nemám ani boty natož něco co vám patří. Koukněte, hele já a moje kamarádka jsme dneska fakt neměly svůj den. Honila nás kvůli kartářce nějaká parta magorů a bez urážky, ale už toho máme dost. Tady Gabi přišla o kabelku a mě se zas do tašky vylil nějakej sajrajt. Takže díky za vaši kulturní vložku, ale už musíme domů.“

 

         „Vy to asi moc nechápete co? Máte asi jistou stříbrnou lahvičku, kterou hledám pro svou královnu a hádám, že magoři, kteří dnes po vás šli, jsou právě Kartagiáni. Hledají tu věc pro svojí Károvou královnu, i když ve skutečnosti patří Alménské – pro tu pracuji já.“

Pan Desmon už dávno ztratil ten svůj ocelový klid a nebezpečně se posouval blíž. Vypadal docela naštvaně. Při posledních slovech už mi téměř prskal do obličeje. Najednou se stala zvláštní věc, když mu došlo jak je blízko, skoro to vypadalo, jako že se vyděsil a téměř odskočil zase do svého rohu boxu. No je možné, že se mě lekl, já bych se sebe ani taky lekla v tomhle stavu.

 

        „Ehm, pane Angelo.“ Ozvala se nesměle konečně zase Gabi.

 

        „Dejme tomu, že vám věříme…“

 

        „Ale nevěříme!“ Musela jsem se ozvat.

 

        „Ale dejme tomu, že ano…“ Začala zase Gabi a hodila po mně umlčující pohled. „Proč přesně, je pro tu vaši královnu důležitý nějaký olejíček. Jo a hej! Jak jste nás vůbec našel, pokud nejste jeden z těch vagabundů, kteří zničili karavan:“

           

        Překvapivě to od Gabi nebyla úplně hloupá otázka, tenhle stalker nás musel sledovat už od karavanu, jak jinak by nás tu našel. Začínaly se mi zase potit dlaně. Možná je to přece jen jeden z těch zabijáků. Zajímalo by mě, jestli nemám v tašce antibakteriální gel. Zatímco jsem nespouštěla oči z našeho nového známého, nahmatala jsem v tašce lahvičku s gelem a nalila si obsah do ruky a nenápadně si ho rozetřela, už dost na tom, že před chlapem s takovou vizáží, i když je to asi zabiják, vypadám ještě děsněji než obvykle, nemusím ještě jíst s rukama pomazanýma splaškou z lesa.

           

        „Jak jsem již řekl, sledoval jsem Kartagiány a ti našli zase vás, takže ta otázka není zase tak duchaplná jak si myslíte slečno.“

 

        Gabi mrkala o sto šest a vypadala, že stále zpracovává, co jí ten chlápek řekl. To teda přehnal, jakým právem se dovoluje navážet do chudáka Gabi. Tváří se jako by snědl všechnu moudrost světa a naparuje se tady s tím svým hárem a uhrančivýma očima, jakoby si z něj někdo měl sednout na zadek.

 

        „Tak hele pane slídile, už toho bylo dost, urážet se od vás nenecháme, a jestli hned nevypadnete, zavoláme policii.“

 

        „Jak je libo dámy.“

 

         Angelo se s neskutečným šklebem zvedl a vytratil se. Tak to jsem fakt nečekala, že na něj zabere moje pasivní agresivita. Nejspíš má s policií nějaké problémy, ne že bych se divila, když je to zabiják.

 

        „To byl teda cvok co?“

 

        "Já ti nevím Zoe, ale docela z něj šel strach a jako blázen taky nevypadal, přišlo mi, že těm bludům věří.“

 

       „No alespoň nás nechal být.“

 

       „Hele, ukaž tu svíticí lahvičku, po který tak šel, třeba přijdeme na to, co na ní je tak zvláštního.“

 

        Pravda, zašátrala jsem do kabelky a vytáhla po hmatu tu největší ampuli, jenže byla prázdná! Sakra to není ona, hrabala jsem dál, až jsem vysypala celý obsah kabelky na stůl, ale ampule nikde. Takže to je skutečně ta prázdná, ale kde je její obsah? V tom mi to došlo, vzpomněla jsem si, jak jsem si poslepu nalila na ruce ten antibakteriální gel, který, když tak na to koukám, velikostně od ampule moc nelišil, takže je to jasný, to svinstvo, ať už to bylo cokoliv, jsem si rozmatlala po rukou, ještě že jsem se toho hambáče nedotkla!

 

       „No Gabi, obávám se, že už nebude možné to prozkoumat, asi jsem si tím omylem pomazala ruce.“

 

       „Cože! To si děláš srandu ne? A proč si proboha mažeš na ruce nějaké svíticí olejíčky? No ať je to jak chce, ten krém si už vypotřebovala, tím pádem nás už kvůli tomu nikdo nebude otravovat, ne?“

 

       Prohlédla jsem si pořádně tu lahvičku a hledala složení, ale byl tam jen jediný nápis.

 

      „Hele složení tu není, snad to nebude škodlivé, jen se tu píše KRÁSA, tak to bude asi…“

 

      „No, asi taková ta kúra…“

 

      „Přesně, takový ty olejíčky na ruce, pro hebkost a tak, ta šarlatánka to asi prodávala. Jako takový vedlejšák k tomu věštění.“

 

      „Stejně, chudák paní, teď už se nedozvím, jestli se ke mně Michael vrátí nebo ne.“

 

      „No stejně není záruka, že by ses to dozvěděla i tak. Víš co, po tom výstupu toho chlapa mě dokonce přešla chuť, necháme si to zabalit sebou. Navíc myslím, že bychom se měli vrátit domů. Když nás tu našel Angelo Desmon, tak bych se nedivila, kdyby nás tu našli i ti ostatní.“

 

      „Oznámíme to policii?“

 

      „Já nevím, asi bychom měli, ti chlapi můžou být nebezpeční a bůh ví, co udělali té stařence.“

 

       „Souhlasím. Přiznám se Zoe, že mám trochu strach být doma sama, nechceš dnes zůstat u mě a ráno bychom tam spolu zašli?“

Pokud bych měla být k sobě upřímná, trochu jsem měla taky nahnáno, nebyla jsem zrovna zvyklá, na pronásledování a televizní honičky, navíc kvůli nějaké hloupé ampulce. Ještě, že jsme si nechali zabalit jídlo, z toho stresu jsem dostávala zase hlad.

Po tom co jsme zaplatily, i když lidé na nás stále divně zírali, jsme se vydaly mlčky k autu. Bylo mi už trochu míň úzko, když jsem věděla, že nebudu muset dnes spát úplně sama.

 

      „Hele Zoe…“

 

      Na Gabi někdo vyskočil zpoza auta. Přikryl jí pusu rukou a už jí vlekl dovnitř. Chvíli stojím jako opařená. Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu se pohnout z místa, nohy mi dřevění, ale hlas naštěstí ne, křičím o pomoc, ale nikdo nepřichází.

 

     „Pomoooc, nechte ji být!“

 

      O pár vteřin později vylézají z auta další muži a není těžké uhodnout, že si jdou pro mě. Panebože to ne! Konečně se dokážu pohnout z místa a nejdříve trochu trhaně, pak už nejrychleji jak můžu, utíkám zpět směrem k motorestu. Rychle se ohlížím. Ano, poznávám je, jsou to ty muži z lesa. A mám je přímo v patách. Něž stihnu doběhnout k motorestu, někdo na mě zleva hvízdá. Otočím hlavu a prudce zahnu. Získávám tak o sekundu větší náskok. Běžím k autu. Je jedno, kdo je tam. Hlavně ať to není nepřítel.

 

      „Dělejte! Nastupte sakra! Do háje ženská hoďte sebou.“

 

      Hlas poznávám, je mi povědomý, ale těžko posoudit, hvízdá mi v uších. V tom vyskočí z auta a není to nikdo jiný než Angelo Desmon, který se mi řítí vstříc…