Nadpozemsky krásná 4.

 

4. Hotel Alvarez

 

           Staré, rozkodrcané auto se líně pohybovalo mezi kopci a směřovalo daleko. Nezáleželo na tom, kam jede, zaleželo jen na tom, že jede. A já seděla v něm. Uběhlo už několik hodin od chvíle, kdy jsem se zúčastnila šílené honičky, únosu, vraždy, útěku a všech dalších děsivých událostí, které většina lidí, když mají štěstí, nikdy neprožije.

 

 

 

          Seděla jsem pohodlně uvelebená na sedadle spolujezdce v autě, které řídil Angelo Desmon. Nebyla jsem ani nervózní ani vyděšená.  Nenutila jsem se k rozhovoru ani k nadávkám. Byla jsem unavená a velmi flegmatická. Slzy a křik mi už došly. Za minulé dvě hodiny jsem zcela vyčerpala své zásoby emocí a zbyla mi jen nehybná strnulost.

 

          

 

          Potom, co mě Angelo doběhl na parkovišti, mě v rychlosti nacpal do auta, nijak jsem se nebránila. Zabil tak jednoho nebo dva muže, komu na tom záleží. Gabi byla pryč. Od té doby jsem ji neviděla. Přes plačtivé prosby, které jsem křičela Angelovi do obličeje, jsme se pro ni nevrátili, dle jeho slov to bylo příliš nebezpečné i na něj. Gabi je prostě pryč, prý mu mám věřit, že má plán. Mám věřit dalšímu šílenému zabijákovi, který mě veze v autě, že má plán! Nikdy.

 

 

 

           „Za tímhle kopcem je malé město, možná bychom měli zastavit a na noc se někde ubytovat. Určitě se budeš chtít umýt.“ Řekl Angelo tichým a překvapivě soucitným hlasem.

 

 

 

           Věnoval mi dlouhý pohled, celkem i trochu lítostivý. Měl by raději litovat Gabi a koukat na cestu, než se ještě vybouráme. Samotné mi došlo, že musím vypadat k pláči. Umlousaná otylka, bez věcí a v roztrhaném oblečení.

 

 

 

          „Nemáš boty. Měla by ses převléct, budíš pozornost. Teď už mají všude zavřeno, ale něco mám v kufru.“

 

 

 

          „Tvůj postřeh není příliš duchaplný.“ Zašklebila jsem se, vzpomněla jsem si, že tohle byla jedna z posledních věcí, které řekl Gabi. Došlo mu to a pokusil se o náznak úsměvu. Když jsem už nic dalšího neřekla, jen mírně pokrčil rameny a dál se věnoval řízení.

 

 

 

        Měl pravdu, boty jsem taky neměla, už od incidentu v karavanu. Kalhoty byly na několika místech roztržené a od kolen dolů postříkané od bláta. Halenka neměla půlku rukávu, a jak jsem ležela na břiše tak byla celá hnědá. Po rukou jsem si zvědavě prohlížela krvavé šrámy, pokryté nánosem špíny. Potřebovala bych sprchu. V tom jsem za oknem spatřila mihotání světel za oknem , která se pomalu přeměnila v záři blížícího se města…

 

***

 

       Penzion, před kterým jsme zastavili, vypadal staře a nehostinně, několik písmen z názvu už bylo opadaných a dohromady tvořily název Alvz. Mohlo to být něco jako Alvarez, hádám. Angelo přešel ke kufru auta a z něj vytáhl něco jako rybářskou brašnu… No to snad ne.

 

      „Hele, není to nic extra, ale je to čistý.“ Vytáhl černé poněkud větší triko, pak nějaké maskáčové kraťasy a pantofle.

 

 

 

       „Snad ti to nebude malý, i když boty asi budou sedět.“ Ten hajzl! To triko bylo asi velikost XXXL, byla jsem silnější, ale ne slon a ty pantofle taky byly tak o 5 čísel větší než mám nohu.  Už jsem se nadechovala, k výbuchu, když jsem si všimla, jeho cukajících koutků. Byl si toho naprosto vědom, jen mě chtěl ponížit. Přinutila jsem se ke klidu. Nehodlala jsem dát tomu hajzlíkovi zadostiučinění, že bych na něj řvala.

 

 

 

       „Hm díky, myslím, že triko mi bude sedět, ale ty kraťasy jsou nějaký maličký. Je jasný, že ten kdo je nosí, do nich nemá co dát, ale nevadí, pro ženskou postačej.“

 

 

 

      „Ale ty kraťasy jsou moje.“ Hodil po mě mrzutý pohled.

 

 

 

      Dala jsem si záležet a hodila po něm ten nejlítostivější pohled, kterým jsem ho sjela od shora dolů, a pod břichem ho zastavila.

 

 

 

      „To mi přece došlo.“ Pomsta je sladká. Angelo, jen stiskl rty a bylo vidět, že má sto chutí mě chytnout pod krkem. Věnovala jsem mu mrknutí a ten nejzářivější úsměv.

 

 

 

      „Kdy sis naposled čistila zuby?“ Na oplátku mi věnoval žraločí úsměv.

 

 

 

      Nijak se mě to nedotklo. No a co, tak nejsem dokonalá, to nikdo, no dobře tak on je tomu docela blízko, ale čert ho vem. Urážet se nenechám.  Mlčky jsem si od něj vzala čisté věci a plužila se za ním na malou recepci a následně do prvního patra. Angelo zkontroloval okolí, evidentně tahle situace nebyla v jeho očích nijak výjimečná a vešel do pokoje. Jednalo se malou zatuchlou místnost s malým špinavým oknem a uprostřed byla manželská postel. Naštěstí vypadala, že se skládá ze dvou částí, které půjdou oddělit.

 

      „Proč vlastně nemáme dva pokoje?“ Zeptala jsem se trochu nejistě. Nezdálo se mi jako moc dobrý nápad spát s cizím mužem v jedné místnosti. Vlastně s mužem jsem nespala už dlouho, jak v pokoji tak obecně. A tenhle byl mimořádně nebezpečný a navíc mimo moji ligu a beztak to byl arogantní hňup.

 

 

 

„Nepřijde mi to bezpečné, nikdo nás nesledoval, ale pro jistotu.“ Otevřel malé dveře na druhé straně místnosti, kde se nacházela menší koupelna a SPRCHA. Díky bohu, to přesně potřebuju.

 

„Ano, všiml jsem si a naprosto chápu, že potřebuješ jít první.“ Hodila jsem po něm vražedný pohled.

 

 

 

           Nasupeně jsem vlezla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Přes klíčovou dírku a kliku ještě přehodila ručník, jen pro jistotu, kdyby se z Angela vyklubal šmírák. Konečně jsem si dovolila vydechnout. Zahleděla jsem se na svůj odraz v zrcadle a tiše povzdychla. Hnědé vlasy po ramena byly slepené a splihlé, pod okem jsem měla rozmazanou řasenku a celý obličej celkově strhaný jako po prohýřené noci. Celé tělo bylo podrápané a špinavé a jedna z větších ran na ruce trochu hnisala. Zalezla jsem do sprchy, pustila horkou vodu a pomalu ze sebe nechala smýt všechnu špínu. Starosti bohužel zůstaly. Ubohá Gabi, kde může být?

 

            Když jsem vyplýtvala teplou vodu, chudinka Angelo, konečně jsem se přinutila vylézt ze sprchy ven. Vzápětí jsem zjistila, že kupička oblečení zůstala na posteli. Nevadí. Na háčku naštěstí visel župan. Navlékla jsem se do něj a pevně ho zavázala, aby nedošlo k nehodě a odhodlaně vykročila ven.

 

         Angelo seděl na posteli a prohraboval se lékárničkou.

 

***

 

       Koutkem oka zahlédl, jak vylezla z koupelny a měla na sobě jen pokojový župan. Nedovolil si dát najevo jakýkoliv zájem a soustředěně dál zíral do krabičky. Předtím si všiml, že má na rukou hluboké neošetřené šrámy a obdivoval, že nedává najevo bolest. V tom si jsou nejspíš dost podobní. Pravda ostatní emoce najevo dávala zřetelněji. V obličeji ji vyčetl strach o přítelkyni, v některých chvílích strach z něj. Dokonce ani nebyla schopná dobře skrýt rozhořčení nad malými žertíky a urážkami, kterými ji vydatně zásoboval. Rozhodně jí to přineslo alespoň chvilku zapomnění nad absurdní situací, ve které se nachází. Až usne, ukradne jí, jemu tak ceněnou ampuli a zmizí navždy z jejího života. On i temný svět, kterému tak zarputile nechce věřit, že existuje. Předtím bude muset přijít na způsob jak zachránit tu druhou holku, pokud ještě žije. Moc dobře věděl jak Kartagiáni dokážou být krutí.

 

   

 

       Sledoval, jak se k němu nejistě přibližuje, jeho blízkost jí vyváděla z míry, což ho podvědomě těšilo. I když, a to si musel nechtě přiznat, na ni bylo také něco zneklidňujícího. Nebyla to klasická kráska, které ho většinou přitahovaly, ale nešlo si nevšimnout těch velikých modrých očí, které mu tak často odhalovaly její emoce a především, to jak se bála o svou přítelkyni a jak zarputile jí bránila, když se spolu setkali poprvé, dávalo tušit, že je skutečná a krásná především uvnitř a tomu dával přednost. Právě proto bude nejlepší, když se už oba brzy rozdělí.

 

***

 

„Koupelna je volná, ale moc mě mrzí, že už došla teplá.“

 

„Netřeba se omlouvat, studená mi nečiní potíže.“

 

„Jak je libo.“

 

„Sehnal jsem lékárničku, tak si vydezinfikujte ty škrábance.“

 

       

 

       O chvíli později už jsem zaslechla téct vodu. Mé přání, že bude ječet, se nevyplnilo. Nevadí. Sedla jsem si na postel a začala se prohrabovat lékárničkou. Vytáhla jsem lahvičku s dezinfekcí a nalila si jí na jeden ze škrábanců na rukou. Štípalo to jako pes, ale nechtěla jsem křičet, kdyby mě slyšel ten arogant jen by se mi vysmál. Pak jsem se marně pokoušela zalepit ten nejhlubší šrám, ale pořád to nešlo. Nemluvě o tom za krkem, na který jsem nedosáhla. Při mém snažení vylezl Angelo ven. No ty bláho a jen v ručníku kolem pasu, který byl proklatě nízko. O pane bože, nedívej se, nedívej se, o nic nejde, možná je jenom trochu vypracovaný a opálený, ale je to zabiják a navíc děsně protivný.

 

 

 

„Myslím, že slintáte.“ Cože! No dobře měla jsem otevřenou pusu, ale neslintám, dobře možná jen trochu, ale stejně… Ten chlap byl nesnesitelnej.

 

 

„Já neslintám.“ Zaječela jsem konečně, možná až trochu moc pisklavě.

 

Angelo přišel blíž a přisedl si ke mně na postel. Sakra, hmatatelně jsem cítila jak malá je mezi námi vzdálenost. Nervózně jsem si mačkala ruce, a koukala se na skříň, která byla docela zajímavá, třeba je starožitná. Měla bych jí prozkoumat.

 

 

„Vyvádí vás moje blízkost hodně z míry? Červenáte se.“

 

 

„Nečervenám, je mi horko v tom županu. Jediné co mě vyvádí z míry je vaše nafouklé ego a vaše pusa, která pořád mele tyhle otravný nesmysly.“ Koukla jsem se mu zpříma do očí, abych nepůsobila ustrašeně, což byla velká chyba, protože jeho oči mi vypalovaly do těla díru. Tak on si mě prohlížel. Měla bych odejít a hodně rychle. Pak mi sjel zrak na jeho břicho a níž. Tak jo teď už my bylo jasný, že se nečervenám, ale jsem rudá jak krocan.  V čemž mě utvrdil jeho úsměv od ucha k uchu. Tak dost. Nenechám se ponižovat.

 

 

„Nevypadá, že byste se zrovna dívala na moje ego.“

 

 

„Víte co, nevím jak vy, ale já jdu spát.“ Zvedla jsem se a na ruce mi zůstala viset nedolepená náplast. Samozřejmě si toho všimnul. Co jsem to za tele, že si ani pořádně nezalepím ruku. Připadám si jako hlupák. Překvapivě se přestal smát a výraz mu zvážněl.  Do očí se mi draly slzy. Za dnešní den toho na mě bylo moc, Gabi je pryč a tenhle chlap, neumí nic jinýho než mě urážet a dělat si ze mě legraci.

 

Vstala jsem a rázovala si to na svou půlku, když mě kolem pasu chytla jeho ruka a přitáhla si mě k němu. Nezmohla jsem se na víc, než na zalapání po dechu…