Já věděl, že se vrátíš! .. kapitola první

„Prosím tebe mami, co to zase vyvádíš? Já nechci svačinu a už vůbec ne snídani. Víš, že nesnídám a na svačinu rozhodně čas mít nebudu. Já už chodím do práce a ne do školy, nejsem malé dítě.“ Ano, nejsem dítě, abych se o sebe nepostarala. Ale občas si tak připadám. Je mi třicet, jmenuji se Tereza a stále bydlím se svou matkou, která to semnou myslí vždycky dobře a to mě přivádí k šílenství. Jak jsem řekla - bydlíme spolu. Problém, který se snažím už nějakou dobu vyřešit. Pracuji jako šéfredaktorka místního časopisu, který se zabývá hlavně věcmi minulými. Zajímám se hlavně o historii, hodně cestuji a jezdím na různé vykopávky, což hlavně vadí moji matce a mým bývalým. Ano, bohužel to vždycky vydrželo na chvíli. Holt neumím být milenkou na plný úvazek. Za to práci věnuji celý volný čas. Možná právě v tom bude ten zakopaný pes. Ale hodlám to všechno uvést na pravou míru - někdy.
Včera při obvyklé návštěvě se mě babička opět zeptala: „Jestlipak si už ve svém životě objevila nějakého mládence, Terezko.“ Snažila jsem se už několikrát babičce vysvětlit, že nikoho dalšího už k životu nepotřebuji, a že si bohatě vystačím s nějakým tím vztahem na pár dní. To však babička neuměla pochopit a tak jsem ji raději odpověděla: „Ještě ne babi, však on se možná jednou objeví.“ Vždy nesouhlasně zavrtěla hlavou a víc se mě neptala. Já však vždy viděla v jejich očích lítost a nepochopení.
Teď jsem seděla ve svém autě a přemýšlela. V rádiu hráli samé smutné, optimisté by mi konkurovali se slovíčkem – zamilované - písničky a tak jsem ho raději vypla. Poslední dobou jsem ho vypínala dost často. Odbočila jsem na hlavní silnici a sledovala z okýnka lidi jak spěchají, trmácejí se bočními uličkami a směřují do svých pracoven.
Já taky spěchala.
V kanceláři mě čeká spousta práce. Když je člověk skoro měsíc na vykopávkách tak se nesmí divit, že se jeho kancelář stane odpotkovým košem na papír a formuláře všeho druhu... Konečně jsem dorazila i já na své obvyklé místo a zaparkovala auto.
S mým příchodem už asi počítali, protože všichni svorně seděli za svými počítači a zuřivě klepali do klávesnic. Sedla jsem si za stůl a přemýšlela kde mám začít. Hlasitě jsem vydechla a přisunula svou jezdící židli blíže k psacímu stolu, který pod hromadou dokumentů nešel vidět... V tom někdo zaklepal na dveře. Než jsem stačila zareagovat dveře se otevřeli dokořán: „Já věděl, že se vrátíš.“ Můj nejlepší kamarád Ben. Teda Jakub Stonořík, ale každému se představuje jako Ben. Prý je to víc sexy a holky letí na takové jména. No, máme na to rozdílný názor. Já si myslím, že je to šašek a podivín a možná právě proto ho mám tak ráda.
„Áááá, ahoj Bene. Už máš pro mě ten článek cos mi sliboval? Nebo se opět něco stalo? … Ne, počkej! Neříkej mi to... Určitě se ti vymazal z počítače nebo ti ho dokonce někdo ukradl?“ Ben je fajn, ale je děsně nespolehlivý.
„Já tě přišel jen přivítat. Jsi hrozná workoholička, víš o tom? Měla by ses jít léčit. Dneska už na to existuji takové ústavy a tam...“ Myslím, že právě tuhle větu už nikdy nedořekl, protože právě v té chvíli začal zvonit můj telefon.
„Prosím, Bendová... Jistě, že mám ještě zájem. Co kdybychom se sešli kolem třetí. To mám na chvíli čas. Dobře, budu se těšit.“ Než jsem stačila cokoliv říct, Ben začal opět tu svou písničku. „Copak další rande? A s kým? Chceš ho proklepnout? Víš, že já mám známé všude. Není problém a pro tebe gratis.“ Všem své služby dával gratis, protože už dobře věděl, že mu na ně nikdo neskočí. „Ano, mám rande, ale s realitním makléřem. Našel se nějaký byt na kraji města. Prý docela pěkný a cenově přijatelný. Nechceš tam jít se mnou?“ čekala jsem to: „ Takže ty už jsi asi velká holka když budeš bydlet sama, že? A bude mejdan?“ Je úplně neškodný, až do té doby než začne mluvit o večírcích.
„Možná, potom, nevím, uvidím. Tak půjdeš tam se mnou? Ve tři, vyhovuje ti to?“
Nečekala jsem jinou odpověď. Je tak předvídatelný.
„Jasně, že váháš. Tak se pro mě stav jo? Já mám auto v servisu.“
„Vždyť žádné nemáš.“ Ale to už jsem byla v místnosti sama. Jako vždy a všude.
Hlasitě jsem si povzdechla a začala srovnávat hromadu papírů, formulářů, stížností, žádostí do příslušných přihrádek.
Opět jsem seděla v tom plechovém zařízení a čekala na Bena. Na věži zrovna odbila třetí hodina. Byla jsem nervozní, protože jsem věděla, že zase příjdu na danou schůzku pozdě. Uklidnovala mě jen myšlenka, že to dnes není mojí vinou. Konečně se otevřeli dveře na druhé straně auta. „Tak jsem tady, zlato. V kolik tam máme být?“ Nenáviděla jsem když mi tak říkal. Připadala jsem si jako holka z ulice, na kterou volá každý druhý. „No, už teď je pozdě. Měli jsme tam být ve tři. S takovou budeme mít zase zpoždění.“ Byla jsem dost zvědavá. Už dlouho jsem si chtěla najít byt a odstěhovat se od mé přehnaně starostivé matky. Bohužel nikdy nebyl čas. Konečně začnu žít svůj vlastní život. Konečně se nebudu muset nikomu svěřovat, kam jdu, s kým jdu nebo kdy příjdu. „Klid Terko, nestresuj se pořád. Není to dobré. Vím, že už se těšíš až se odstěhuješ od své matky, ale buď v klidu jo? Všechno bude v pohodě. Vždyť jsem tady ještě já ne?“
Podívala jsem se na něj dráždivýma očima. „No, právě. Občas si myslím, že mi čteš myšlenky víš o tom?“
„Jo, to už mi říkalo spoustu lidí. Dokonce bych se tím mohl úplně normálně živit. Vydělává to docela dost a potom bysme mohli spolu bydlet a já bych ti mohl přispívat na nájem. Potom bysme si mohli pořídit...“ neměl šanci dořeknout poslední větu, protože svůj budoucí byt jsem bránila zuby nehty. Konečně se odstěhuji od své přehnaně starostlivé matky a nastěhuje se ke mně můj šíleně bláznivý kamarád? Ne, to v žádném případě.
„Počkej, počkej, já chci bydlet zatím sama. Rozhodně sama. Já vlastně chci zůstat úplně sama, víš? Já si vystačím, mě to nevadí.“
„Úplně sama? To jako, že s tebou nebude nikdo bydlet jo? Tak to je hustý. A můžu ti alespoň pomoct s nábytkem?“
„Jasně Bene. Proč ne?“ V tom se před námi objevilo obrovské sídliště. Člověk si tam připadal jako úpně malý mraveneček v obrovském mraveništi.
Zaparkovala jsem a čekala. Ben konečně nachvilku zmlknul a já mohla v klidu vyhlížet makléře. Najednou se za mnou ozval mužský hlas. „Dobrý den, slečna Bendová?“
„Ano, to jsem já. Pan Petr Dvořák?“
„Ano, tak jste se nakonec ozvala. Ani jsem nedoufal. Volal jsem Vám skoro každý den.“
„Omlouvám se, byla jsem v zahraničí. Netušila jsem, že by to šlo tak rychle.“
Jen se úsmal a mlčel. Nastala taková ta trapná chvíle, kterou nesnáším. V tom jsem uslyšela Bena, který si na sucho odkašlal. Úplně jsem na něj zapomněla.
„Áááá, promiňte... To je můj přítel Jakub Stonařík.“
„Těší mě. Ale není ten byt trošku velký pro dvě osoby?“
„Ne to není jak si myslíte. Jakub je jen kamarád. Budu v něm bydlet zatím sama.“ Jéé, to byl tak trapný moment. - Tohle je můj přítel, Jakub Stonařík - já zapomněla, že si to může vyložit úplně jinak než já.
„Takže Vy tedy chcete byt 3+1, ve kterém budete bydlet jen Vy? No, tak to úplně mění situaci. Tak půjdem?“