Nadpozemsky krásná 5.

5. Proměna

            Angelo si mě přitáhl k sobě a já byla ráda, že mám alespoň ten župan, představa že bych byla nahá… Bože na takové věci nesmím myslet. Musíš zachovat klid a to okamžitě. Nesmíš v tom vidět nic neobvyklého, což se líp řekne, než udělá, protože když si vás k sobě přitáhne nádhernej a polonahej chlap, tak vám to prostě přestane normálně myslet.

   ***

            Nadával si. Nechal se tím kočkováním trochu unést. Takhle si udržování odstupu nepředstavoval. Pomátl se snad, že na ni takhle sahá. Ona je cizí a teď stojí mezi jeho koleny, přimáčknutá k němu jeho vlastní rukou a čeká. Neví kam s očima, červená se a snaží se odtáhnout.  Připadá mu, že v jejích očích vidí lesknout slzy. Proboha snad to není kvůli němu. Měl by se trochu ovládat. Na druhou stranu na ní vidí zájem, to nelze popřít. Líbí se jí, což ho těší, ale vzhledem k tomu, že se jí chystá okrást a zmizet by tohle byl poslední hřebík do rakve a on takový není.

***

            Angelo mě nepouštěl, ale ani se o nic nepokoušel, už to začínalo být trochu trapné a mě se konečně vracel do hlavy mozek. Už bylo na čase.

 

„Pomátl jste se? Běžně takhle saháte na cizí lidi a narušujete jejich osobní prostor?“

 

„Běžně ne. Nevykládejte si to špatně. Jen jsem vám chtěl zalepit tu náplast.“

 

Posadil mě vedle sebe na postel a prudce mi vyhrnul rukáv. Takže je to tak. Vyložila jsem si to špatně. Pořád mi nebylo úplně příjemné, že jsme tak blízko sebe, ale alespoň se to vyjasnilo. Chytl mě za zápěstí a pomalu (bohužel ale ne zrovna něžně) mi naplácnul na kůži nedolepenou náplast. Už jsem chtěla vstát a odejít. Když mě zase chytl za ruku.

 

„Co to máte vzadu na krku? Vypadá to zahnisané a nemáte to vyčištěné, což by sice odpovídalo vašim neschopnostem v ošetřování, které jste už předvedla, ale u tohohle pochopím, že tam nedosáhnete. Já to udělám.“

 

„Ano, tohle, to jsem si udělala, když jsme utíkaly.“ Řekla jsem hloupě, jakoby to nevěděl. No to je jedno. Poposedl si za mě a stáhl mi župan z ramen, aby odkryl celý šrám. Tak jo, začínala jsem se oficiálně potit a modlila se, ať ten župan nesjede níž. Jeho dotek byl překvapivě něžný, dotkl se šrámu jen jemně bříškem prstu. To mě překvapilo. Tak pan Desmon, není za všech okolností hrubián?

 

„Asi to trochu štípne, a taky to vypadá, že tam zůstane jizva. Je to docela hluboké.“

 

Nalil mi na ránu to příšernou dezinfekci, ale jen jsem sebou škubla, nekřičela bych ani za nic. Potom vytáhl z lékárny náplast a opatrně ji nalepil přes šrám a jemně uhladil. Jeho ruka však dále zůstávala na mém nahém rameni. Otočila jsem se a povedlo se nám setkat pohledem, který se protáhl déle, než bylo nutné. V žilách mi začala vřít krev a srdce mi bušilo jako splašené. Proč neuhne? Já první neuhnu. Tak jsme tam tak seděli a soupeřili, vedlejší škodou vznikalo napětí. Angelo rukou popojel trochu níže a mě z úst uniklo zasyknutí. Nic neřekl a ruku neodtáhl. Souboj pohledů pokračoval. Jeho zelené oči mě propalovaly a já myslela, že déle nevydržím, ale nechat ho vyhrát? Nikdy! Dodala jsem si odvahy a položila dlaň na jeho stehno. Nehnul pohledem, ale zorničky se mu rozšířily.

 

„Kdo teď narušuje osobní prostor?“

 

„Začal jste si sám.“ Už jsem nevydržela a roztáhla pusu od ucha k uchu. Angelo mě napodobil. Jeho úsměv byl oslňující.

 

„Asi bychom měli jít spát.“

 

„To bychom asi měli.“ Zopakovala jsem. Ale nikdo z nás se nepohnul. Tak jo, už to bylo vážně trapné. V tomhle směru jsem se mu přece nemohla líbit. On vypadal jako James Bond s kapkou mafiána, ale já měla do Bond girl daleko. Jen se ztrapňuju.

 

„Víte, byl to náročný den, teda alespoň pro mě. Vy jste na takové věci nejspíš zvyklý. Půjdu se trochu prospat a ráno čekám, že mi konečně vyložíte plán na záchranu mé kamarádky.“

 

„Ano, jistě. Ráno se všechno vyjasní.“

 

Chvíle napětí se rychle skončila a Angelův obličej nabyl na zachmuřeném výrazu. Začala jsem se soukat na nohy a přitom úzkostlivě přidržovala župan. Za chvilku jsem se došourala na svojí stranu postele, která stále byla spojena dohromady s polovinou Angela Desmona, ale čert to vem. Nebudu jako upjatá panna! Lehla jsem si, přikryla se až ke krku tenkou omšelou pokrývkou a otočila se zády, na znamení jasného protestu. Ozvalo se tiché povzdechnutí a žuchnutí kousek zamnou. Otáčet jsem se rozhodně nehodlala, ale tušila jsem, že Angelo mě napodobil a lehnul si co nejdál ode mě. Na druhou stranu, se ani neuráčil odtáhnout postel, takže jsem mu zase tak moc vadit nemohla.

 

Byla jsem k smrti unavená, ale spánek jako naschvál nepřicházel. Navíc jsem se potřebovala otočit… ALE! To nepřipadalo v úvahu. Když jsem po chvilce přestala řešit to divné napětí, že vedle mě leží cizí a polonahý muž, začaly se vracet horší věci. Gabi byla unesena, já utíkala lesem pronásledována lidmi, kteří pravděpodobně nemají žádné slitování. Nemohla jsem uvěřit, jak jsem se tu ocitla. Můj život byl normální, pracovala jsem jako recepční v advokátní kanceláři, bydlela v malé bytě, ale tohle, tohle se má dít jen na platně v kinech, ne v mém životě. Nicméně, přemýšlela jsem, jestli přeci jen nezavolat policii, to přece dělají normální lidé, ale Angelo mě od toho odrazoval, prý jestli do toho zatáhnu policii Gabi bude s jistotou mrtvá. Měl pravdu? Nechtěla jsem si pravdu jeho slov raději ověřovat.

 

Angelo už to nemohl déle vydržet a otočil se směrem k ní. Přibližně tři hodiny ležel ztuhlý, hlavou ke zdi a doufal, že konečně usne, což podle toho, jak neklidně dýchala, se ještě dlouho nestalo. Pak musel počkat, aby měl jistotu, a teď jí konečně měl. Jenže už začalo svítat. Což pokud se nevzbudí, mu hrálo do karet, alespoň už není úplně tma a může se pohybovat ve stínu pokoje, neviditelný, a přece jen částečně uvidí na to, co hledá. Věděl přesně, kde má kabelku. Potichu vstal a plížil se k malému prádelníku naproti posteli. Ležela tam, blíže na její straně, kousek od jejích nohou. Potichu popadl svoje věci. Přišel ke kabelce a začal v ní šmátrat rukou. Nahmatal ji, ampuli, pro kterou neváhali všichni vraždit, včetně jeho. Ano, v přítmí viděl, že se to ona. Popadl jí do ruky a vyplížil se na chodbu. Má to za sebou. Bylo mu té dívky trochu líto, ale nikdy už jí neuvidí. Splní svůj slib, pokusí se zachránit s pomocí jeho družiny její kamarádku, ale to je vše.

 

Kráčel už konečně po osvětlené chodbě a chystal se jít zaplatit za pokoje. Znovu vítězoslavně prohlédl onu vzácnou lahvičku. Úsměv mu zmrzl na rtech. Zařval jako lev a vřítil se zpět do pokoje. Ne zrovna potichu jí vysypal celou tašku, zatímco ona se začala neklidně převalovat. Prohledal celý obsah tašky, ale jeho tušení se potvrdilo. Lahev byla prostě prázdná. Někdo jí to musel ukradnout a podstrčit jí prázdnou.

 

„Sakra.“ Ulevil si nahlas.

 

Probudila jsem se z neklidného spaní. Bolelo mě za krkem a byla jsem trochu dezorientovaná. Naproti stál Angelo a hrabal se… no to snad ne! V mých věcech. Celá taška byla vysypaná.

„Hej! Pomátl jste se. Co to tam děláte?“

„Kde je ta lahvička?!“

„Jaká? Do mojí tašky vám nic není.“

 

Začala jsem vstávat, konečně se mi podařilo vymotat se z pokrývky. Sáhla jsem po vypínači a rozsvítila. Chvilku jsem nasupeně mžourala a pak, když si oči konečně zvykly na světlo, se k němu rozčileně vydala.

 

„Co to…“

 

Angelo se na mě podíval a tvářil se, jakoby viděl ducha. S otevřenou pusou couvl a narazil do staré lampy, která sjela ze stolu a spadla. Chytl se okraje stolu a vypadal na omdlení.

 

„Není vám něco? Já vás nejdu zbít, klídek, ale už se mi nehrabejte v tašce.“

 

Přišla jsem k němu, a tašku mu vytrhla z ruky, ale Angelo pořád oněměle couval.

 

„Pane bože.“

„Hele, už to přestává být vtipné.“ Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, jestli někde neleze pavouk nebo šváb.

„Něco se vám zdálo?“

 

Angelo s očima na vrh hlavy pomalu přišel blíže, a jako bych byla z porcelánu, mě chytl za ramena a dotlačil do koupelny. Začala jsem se bát, jestli třeba do hotelu nepronikli ti zabijáci. Když mě něco zašimralo na ruce. Vyskočila jsem a snažila se to smést v domnění, že je to přeci jen šváb…ale nebyl. Byly to vlasy? Cože! Bože mám paruku? Já mám přeci vlasy na ramena.

 

„Změna plánu.“ Konečně řekl, když mě tam dostrkal. Nezmohla jsem se na slovo, pořád jsem rozespalá přemýšlela, co to má být a pak do mě strčil a posunul mě k zrcadlu.

 

„Tak hele! Jste cvok? Nejsem žádná… DO HÁJE.“

 

Tak tohle začínal být nejdivnější sen, co se mi kdy zdál. V zrcadle, na mě koukal jiný člověk, kterým jsem já rozhodně nebyla a byla to vůbec lidská bytost? Dotkla jsem se rámu, ale odraz to po mě zopakoval. Byla to pravda, byla jsem to já… S výkřikem jsem se sesunula poprvé v životě do černé temnoty.