Noc

Přesně si ten den pamatuji. Bylo 26.listopadu.
Byl jsem v práci a jelikož se ten den narodila dcera mému šéfovi, pozval celé oddělení na oslavu. Každému objednal vodku a zařval na celou restauraci, že je to holka. Na tváři mi vyskočil úsměv, který byl rychle vystřídán smutkem, při pomyšlení na mého nenarozeného syna. Poté i na dobu, jak jsme se s Kate celý týden hádali, jestli to bude Jack, nebo Chris. Tenkrát se ji líbil Jack, který hrál v seriálu. Což mně přišlo tak neuvěřitelně pitomý, ale její skvělý nápad jsem jménem mého dědečka přebít nemohl.
Z depresivního rozpoložení mě dostal až šéf. Tedy jeho silný úder do zad. Zařval znovu, že je to holka a usmíval se od ucha k uchu. Abych ho nezklamal, naznačil jsem úsměv a pozvedl skleničku. Šéf mě napodobil a sborově se ozvalo opět na zdraví.
Všichni kolem mě se bavili. Dokonce i Tom. Naprostý asociální chlap, který jen chodil do práce a z práce domů. Chvilku jsem tam seděl, vypil tři skleničky čehosi. Pogratuloval jsem šéfovi a s mizernou náladou zamířil domů.
Potichu jsem otevřel dveře. Položil klíče na misku na botníku, abych zbytečně nerozčílil Kate. Vlastně poslední dobou jsem se snažil být neviditelný, aby nezačala hádka. Ovšem vždy to končilo tak, že Kate z naprostého ticha na mě začala řvát, proč se to stalo.
Byla totiž ve čtvrtém měsíci, kdy potratila a dost těžce to nesla. Když jí to na pokoji v nemocnici oznámili, týden s nikým nemluvila. Se mnou ještě měsíc a po měsíci soužití v naprosto tiché domácnosti, začlo peklo každodenního obviňování a nadávání.
Trochu mě těšilo, že jsem neslyšel žádný rámus, což znamenalo, že je Kate buď pryč, nebo spí. Pomalým krokem do ložnice, kde Kate ležela zabalená tenkou dekou a jemně oddychovala. Hlavou mi projela myšlenka, jak moc jsme se odcizili. V tu chvíli to byla neznámá žena. Raději jsem si lehl vedle ní a snažil se usnout.
Netrvalo dlouho a z hlubokého spánku mě vyrušilo štípání na břiše. Instinktivně jsem se podrbal. Cítil jsem, že to nepomáhá, spíše naopak, jako bych se zanořoval více do kůže. Navíc na mých prstech zůstávalo cosi mokrého. Spal jsem příliš tvrdě, abych se probudil úplně. To, co mě k tomu donutilo, byl podivný zvuk.
Rozespale jsem si díval na prsty, na kterých bylo cosi tmavého. Pak můj pohled sklouzl na břicho. Kate mě pořezala. Jakoby mě chtěla rozpárat.
Posadil jsem se rychle na posteli, v tom ale začal příšerně pronikavý smích. Byla to Kate, která seděla vedle mě na židli a hystericky se smála.
Víš tenkrát, kdyby Kate nezačala křičet, ležel bych tam bez hnutí. Celý ty poslední dny stály za hovno. V práci mi to nešlo, doma hysterická Kate. Já jsem vlastně chtěl umřít. Kate ale vstala a křičela, že za vše můžu já, co jsem jí to provedl. Já se strachem v hlase, jsem řval, že nemůžu za to, co se stalo. Kate jen kroutila hlavou, zastavila se a dívala na nůž. Pak se rozesmála ještě víc.
“Do prdele Kate, kurva." Kate se přestala smát.
" Za vše můžeš ty Viktore, za vše." Zvedla ruku s nožem a mířila na mě. Instinktivně jsem dal před sebe ruce. Kate neváhala a bodla.
K mému štěstí, či neštěstí mě bodla do ruky. Nůž mi projel dlaní. V tu chvíli, jak jsem koukal na čepel na druhé straně, jsem omdlel.
Pak už nic nevím. Jen jak ležím v nemocnici, zavázanou ruku a zakryté břicho velkou náplastí.