Cena odvahy / Prolog

Milí čtenáři, zdravím vás po dlouhé odmlce :-)

 

Pro ty z vás, kteří mě znají, tak přináším (snad) dobrou zprávu: Cena odvahy vzniká od znovu. Trochu jiná, propracovanější, složitější a snad i lepší… uvidíme! Každopádně zde je první vlaštovka - Prolog. Zkuste se oprostit od staré verze příběhu, protože jsem ho pojala opravdu jinak.

Starou verzi zde na Literu ještě nějakou dobu nechám, ale pak ji smažu, tak se nelekněte ;-)

 

Pro ty z vás, kteří mě neznáte a s tímto příběhem jste ještě nepřišli do styku, tak vás odrazuji od čtení staré verze - mohli byste si zkazit dojem.

 

Kdy přibude 1. kapitola ještě netuším a tentokrát nebudu nic slibovat. Mám náročnou práci, ale jak můžete vidět, tak se mě tenhle příběh drží už 5 let a nemůžu ho pustit z hlavy… :-)

Každopádně přeji pěkné čtení a za případné komentáře budu ráda!

---

Doplnění:

- jak si představuji své hlavní i vedlejší postavy můžete vidět zde:

http://zefill.blogspot.cz/2013/04/cena-odvahy-postavy.html

 

- hudba, která mě při psaní inspiruje a díky které mi scény před očima doslova ožívají (skladby a písně budou postupně přibývat):

https://www.youtube.com/watch?v=ZA-je1_Ejq0&list=PLg3S6c4slaMdcQ2DSn3NjjUVlewEFm1Zf

---

 

Anotace

 

 

 

Co všechno se může díky odvaze získat a co všechno zase naopak ztratit…

 

Co se stane, když se jedna dívka vzepře a rozhodne se vyhlásit tichou vzpouru proti mužům, jejichž slova jsou na hradě, kam ji unesou, zákonem?

 

Může na někoho udělat dojem, že se nechce vzdát a každý den chce bojovat, aby jim nedovolila získat to, na co nemají právo a uchovat si přitom vlastní důstojnost?

 

A po pár týdnech a měsících – může vše být ještě složitější než na začátku?

 

Může se v srdcích plných odvahy, hrdosti, chtíče, krutosti, předsudků, zloby, nenávisti a pohrdání najít místo i pro něco jiného?

 

A pokud ano… co dál?

 

---

 

 

 

 

 

P R O L O G 

 

 

 

 

„Amen.“

 

Katie trhla hlavou a zmateně se zadívala před sebe. Tváře jí zčervenaly sotva si uvědomila, že právě skončila bohoslužba a ona si nemohla vybavit, o čem bylo kázání otce Anthonyho.

 

„Amen,“ zašeptala si pro sebe potichu a poklekla v lavici, s pohledem upřeným na svatostánek, aby udělala kříž. Koutkem oka přitom zachytila svého otce po pravici, který udělal to samé. Bezděčně pak stočila oči doleva na vedlejší řadu lavic, kde seděl Benjamin. Provinile sklopila oči vědomím, že jemu věnovala za poslední hodinu více pozornosti než Bohu. Rychle vstala a vydala se za otcem. Ten se již ve svém těžkém vlněném kabátu vysoukal z lavice a mířil ven z kostela.

 

Ve chvíli, kdy vkročila na zasněženou kamennou dlažbu, smísila se vůně mrazivého zimního vzduchu s těžkou vůní kadidla. Na nose jí přistála sněhová vločka a Katie pohlédla vzhůru na snášející se sníh. Vztáhla ruku za sebe a hluboko do čela si stáhla kápi pláště.

 

„Nemyslím, že je dobrý nápad, abys dneska jela,“ uslyšela zepředu svého otce, který se také díval vzhůru, odhadujíc, co od dnešního počasí mohou čekat.

 

„Slíbila jsem to,“ odvětila Katie a přidala do kroku, aby jej dohnala. „Jestli se počasí zhorší, než k nim dojedu, otočím koně a vrátím se. Zdržím se u nich jen pár hodin. A kdyby náhodou začala vánice, zůstanu u nich přes noc, otče. Nemusíš se bát.“

 

Katiein otec si něco zabručel pod vousy, zavrtěl hlavou, ale nehádal se s ní. Věděl, že by ji po tom, co se stalo před týdnem, beztak nepřesvědčil. A možná tak trochu tušil, že se dnes žádná vánice nepřižene. Zachumlal se víc do svého kabátu a stáhl si beranici níž do čela. Katie mu nastavila rámě, aby se do ní mohl zavěsit a neuklouznul a pomalu vyšli.

 

Přešli Tržní náměstí a kolem nich se začali hemžit lidé rovněž vycházející z kostela. Mladší šli rychleji, ale starší, zavěšení do sebe a dávající pozor na to, aby neuklouzli, se rozcházeli ke svým domovům pomaleji.

 

Ještě než Katie s otcem odbočila do ulice vedoucí k jejich domu, ohlédla se a spatřila Benjamina. Stál jen několik desítek stop od ní u sloupku, kde měl uvázaného koně a díval se na ni. Na světle hnědé vlasy se mu snášel sníh a v tuhle chvíli vypadal, jakoby tam stál bez pohybu už věčnost.

 

Katie mu pár vteřin pohled oplácela a snažila se z jeho tváře něco rozluštit. Lehce se hlavou uklonil jejím směrem, ale to bylo všechno. Byl klidný. Ledově klidný. Žádná emoce, kterou by prozradilo stažené obočí, přivřené oči nebo stisknuté rty, se na jeho tváři nezračila. Neměla tudíž šanci zjistit, co se v něm nyní odehrává. A nevěděla, zda je tomu ráda či ne, ale nakonec se rozhodla, že je to tak asi nejlepší. Kdyby z jeho tváře něco vyčetla, bylo by pro ni mnohem těžší se rozhodnout. Takže se nadechla a odvrátila se od něj, aniž mu úklonu oplatila.

 

Když došli domů, rychle přiložila do kamen a připravila otci snídani. Sama snědla jen půl krajíčku chleba s máslem, a poté spěšně vyrazila do stáje, aby si osedlala koně. Věděla, že na cestě narazí na mnoha místech na silné závěje a zasněžená pole, takže si osedlala hnědou kobylu s ryšavou hřívou, kterou pro její klid a rozvahu pojmenovali Calm.

 

Sotva byla Calm připravená, vběhla Katie přes menší dvorek zpátky do domu, aby se rozloučila s otcem. Z věšáku u dveří si vzala svůj hnědý teplejší plášť, který si stříbrnou sponou zapnula pod krkem a natáhla si kápi na hlavu. U dveří si pak vzala připravenou brašnu a rukavice.

 

Jen co za sebou zavřela dveře, spatřila Calm jak mírně pohazuje hlavou. Katie se usmála. Napadlo ji, že se třeba kobylka snaží pochytat na čumák vločky sněhu, které jí kroužily kolem hlavy. Přešla k ní a pohladila ji po čele. Potom jí prsty pročísla hřívu a setřásla z ní vločky, které se jí tam za tu chvíli stačily uchytit. Jakmile upevnila brašnu, vyhoupla se do sedla, upravila si plášť a natáhla si kožené rukavice. Mírně zatáhla za otěže a pobídla Calm, která se poslušně dala do pohybu. Na ulici ji Katie pobídla znovu a kobylka přešla do klusu.

 

Dívka byla ráda, že sníh většinu obyvatel města přinutil zůstat doma. Kromě tří stařenek - vycházejících ještě z kostela a choulících se do svých plášťů a šátků - tak cestou nikoho nepotkala. Když ke kostelu zabočila, nenápadně se otočila zjišťujíc, zda ji někdo nesleduje. Všimla si osamělé dvojice mužů, ale ti se starali jen o to, aby se rychle dostali do Bronzové krčmy, takže jí nevěnovali pozornost. Oni ani nikdo další.

 

To si alespoň myslela.

 

Calm pomalu prošla dlouhou uličkou po pravé straně kostela, která vedla ke hřbitovu. Tam Katie sesedla a uvázala její otěže k železnému sloupku u prosté vstupní dřevěné brány. Vydechla obláček páry a minutu projížděla pohledem celý hřbitov, aby si potvrdila, že je tady skutečně sama. Poté pohladila Calm po hřbetě a přešla k bráně. Opřela se do ní. Ozvalo se zaskřípění, které ostře narušilo klid vytvořený tiše padajícím sněhem. Katie se rychle otočila, jakoby měla strach, že ten zvuk zaslechne někdo z města a přijde se podívat, proč se v tomhle nečase pokouší dostat na hřbitov.

 

Nikdo se neobjevil.

 

Na okamžik zavřela oči a nechápala, proč je vlastně tak vyplašená, když to dělá už nejméně po dvacáté. Bránu nechala otevřenou a bez zaváhání vyšla rovně, po dvaceti stopách odbočila doleva a po dalších třiceti doprava. Jistě si razila cestu mezi náhrobky a naslouchala křupání sněhu pod vlastníma nohama.

 

Po zadní straně hřbitova stálo několik smrků a kousek od místa, k němuž mířila, skláněla své údy dolů stará smuteční vrba. Dojem žalu a tíhy, kterou vyzařovala, ještě umocňoval sníh, jimž byly obaleny její větvičky. Táhly se k zemi jako bělostné provazy. Na dívku však působily spíše jako vlasy ženy zhroucené ve sněhu, zdrcené něčí ztrátou. Katie toto místo naplňovalo hlubokým smutkem, ale současně z něj cítila i zvláštní klid.

 

Sotva pár stop před sebou uviděla náhrobek, který hledala, ne poprvé ji napadlo, proč vybral právě tohle místo. Sama při pohledu na jméno vyryté do kamene pociťovala podivnou slabost v nohou a tíhu v žaludku. Zajímalo by ji, co při pohledu na ně cítil on. Nikdy se ho ještě nezeptala. A nikdy to neudělá, tím si byla jistá.

 

Rozešla se dál. Kromě svých stop ve sněhu neviděla žádné, což jí jen potvrdilo to, co už beztak tušila.

 

Došla k mohyle. Navrchu ležel nepravidelný obrys něčeho, co ještě nestačil sníh zcela přikrýt. Katie si stáhla rukavici a sehnula se. Uchopila onu věc za její konec a zatřásla s ní, aby sníh opadal. V ruce držela jedlovou větvičku, jejímž středem se táhly usušené snítky řebříčku a čekanky, jejíž dříve modré okvětní lístky teď ladily se sněhem.

 

Katie se usmála, otočila větvičku v prstech a poté opatrně vložila do jedné z vnitřních kapes svého pláště.

 

Zrak jí nechtěně zabloudil k náhrobku.

 

 

 

CARA SPESMORE

MILOVANÁ DCERA, MANŽELKA
A MA-

 

 

 

Katie odvrátila pohled a byla ráda, že zbytek nápisu zakryl nános sněhu. Na to, aby pronesla modlitbu, se necítila. Zhluboka se nadechla a vydala se zpátky.

 

Neušla však ani deset stop, když za sebou uslyšela kroky. Ne kroky, opravila se, znělo to spíš jako přešlápnutí.

 

Okamžik uvažovala, že se obrátí, protože tušila, čí přešlápnutí to bylo, ale neudělala to. Nezastavila se a dál kladla nohu před nohu.

 

Když byla v polovině cesty ke hřbitovní bráně, zavanul proti ní ostrý vítr a stáhl jí kápi z hlavy. Katie se rychle otočila, zalapala po dechu a rozkašlala se, protože jí do úst a nosu vmetl vločky sněhu. Pár blonďatých kadeří jí vyklouzlo z drdolu a začalo kolem hlavy splašeně poletovat, takže si je rukou uhladila a natáhla si kápi zpátky. Pohled se jí vzápětí zaostřil na obrys člověka, který stál mezi větvemi smuteční vrby. Díky větru z mnoha opadal sníh, takže viděla celou postavu.

 

Věděla, že je to on a opět se sama sebe musela ptát, proč se téměř týden co týden takhle mučí. Za zdmi hřbitova s ní nikdy nepromluvil. Nikdy se na nic neptal, jen se díval. Jakoby zde byl úplně jiný svět než mimo tyhle zdi - ve městě.

 

Pár vteřin zůstala otočená k němu a sledovala, jak si vítr hraje s jeho dlouhým černým pláštěm a ten jakoby mu sám tančil kolem nohou. Vystoupala pohledem o něco výš, a i když si tím kvůli vzdálenosti nemohla být jistá, tušila, že má ruce zaťaté do pěstí a čelist zatnutou. Do obličeje mu přes staženou kápi neviděla.

 

Věděla, že jeho hněv není namířený vůči ní, ale přesto z něj měla stále trochu strach. Zaváhala, avšak nakonec zvolna zvedla ruku jako by mu chtěla zamávat na pozdrav. Nakonec však dlaň jen zdvihla a po chvilce ztuhle spustila zpátky podél boku.

 

On zůstal nehybný až do té doby, kdy už se Katie chystala otočit, protože myslela, že ničím nevezme na vědomí její přítomnost či letmý pozdrav. Pak postřehla, jak pomalu a důrazně sklonil hlavu - v přikývnutí nebo úkloně. Mohlo to být jedno nebo druhé. Anebo obojí.

 

Smutně se usmála. On se vzápětí otočil, až mu sníh zavířil kolem nohou, a zmizel za vrbou.

 

 

 

 

 

Když Katie na Calmině hřbetě projížděla lesem pod korunami stromů, a kromě křupání sněhu pod kopyty koně a něžně padajících vloček se neozývalo nic, přemýšlela, kde by byla nyní, kdyby se věci tenkrát vyvinuly jinak.

 

Kdyby nevybrali jejich město, kdyby to nebyla Cara, kdyby se neobjevil Benjamin, kdyby se nevrátil Henry…

 

Věděla, že tyhle úvahy jsou k ničemu a proto je znovu odvrhla jako už tolikrát.

 

Minulost se zpátky nevrátí a věci se nijak nezmění. Jsou tak, jak jsou a s těmi se teď musím vypořádat…

 

Zaklonila hlavu, sledovala poletující vločky a ubíhající větve stromů sklánějící se vysoko nad ní. A s každou další vločkou, která jí přistála na obličeji, přemýšlela už jen o jediném - zda má nebo nemá přijmout Benjaminovu nabídku… a stát se jeho ženou.