Cena odvahy / 1. kapitola - Nerovný souboj

O 5 let dříve

 

 

„Takže jsi to opravdu neudělala schválně?“ ujišťovala se Katie a přerovnávala pecny chleba na boční desce svého stánku na náměstí.

 

„Jistěže ne! Proč by si to Horatio myslel?“ zeptala se Cara popuzeně a zakousla se do žlutozeleného jablka. Pomalu přitom dosedla na stoličku, která stála za hlavní deskou stánku, na níž bylo vyrovnáno sladké i slané pečivo.

 

„No, já nevím,“ pokrčila Katie rameny. Tón jejího hlasu však vyjadřoval přesný opak. „Nemůže to být třeba proto, že jsi mu přímo před nosem zastřelila jelena, za kterým se celý půlden honil?“

 

Cara rychle polkla a vyhrkla: „Nemůžu za to! Byla to náhoda a… nehoda.“

 

Katie pozdvihla obočí a s potlačovaným úsměvem se na svou přítelkyni zadívala. Ne že by jí nevěřila, věděla, že Cara není lhářka, ale obě měly poněkud odlišný pohled na „nehody“. Kdyby narazily na divokého koně, Katie by raději ušla míle, jen aby se mu vyhnula, Cara by se ho pokusila zkrotit.

 

Na první pohled byly odlišné jako den a noc a přesto si již více jak dvanáct let byly nejlepšími přítelkyněmi. Cara byla o pár let starší a vyšší, její zvlněné vlasy měly barvu orlího peří, na slunci házely bronzové odlesky a temně zelené oči rámovaly husté tmavé řasy. Její tvář, pohled i výraz v mnohých budily dojem, že nosí neproniknutelnou masku. Mnoho žen a dívek ji kvůli tomu považovalo za chladnou a přehlíživou, zatímco na muže i mladíky měla zcela opačný účinek - přitahovala je. Chtěli totiž být těmi, kterým se podaří za ni dostat nebo aspoň nahlédnout.

 

Naproti tomu z Katieiny tváře neomylně vyzařovala milá povaha a svým bezelstným upřímným úsměvem dokázala rozpustit zamračený výraz téměř každého, kdo do jejich pekařského krámu zavítal. Její vlasy byly rovnější, barvou připomínaly stébla klasů o žních a modré oči lemovaly světlejší řasy i obočí.

 

Obě dívky se pro dnešní den rozhodly sladit barvu šatů s očima. Vlasy si pak vyčesaly do pevného drdolu na temeni hlavy obtočeného spleteným copem.

 

Cara si ukousla další kousek jablka a jen co ho polkla, pokračovala: „Přece jasně viděl, že jsem tam měla terč. Vysvětlovala jsem mu to celou cestu zpátky. Mířila jsem,“ rukama naznačila natáhnutí tětivy, „a vystřelila, právě když se tam objevil. Už se s tím nedalo nic dělat.“

 

Spustila ruce dolů, zamyšleně žvýkala a několikrát zavrtěla hlavou, jak se na celou událost znovu rozpomínala.

 

Katie naklonila hlavu na stranu a dala si jednu ruku v bok: „Víš, možná by tomu i věřil, ale i tak jsi ho znemožnila. Ten terč jsi prý měla dvakrát tak daleko, kam by dostřelil on. No tak se nediv, že je trochu… rozčilený.“

 

Při slově „trochu“ přestala Cara žvýkat a tentokrát to byla ona, kdo na svou přítelkyni hleděl s pozdviženým obočím.

 

Dívky na sebe pár okamžiků zíraly a pak vyprskly smíchy.

 

„Dala bych deset zlaťáků za to, abych viděla jeho obličej,“ dostala ze sebe Katie po chvíli a utírala si z tváře slzy smíchu.

 

„Já bych zase dala těch deset zlaťáků za to, abych si ten pohled ušetřila,“ odtušila Cara potichu. „Horatio jako do ruda rozpálený kotlík, který každou chvíli musí vyletět do vzduchu a mlha jako syčící pára kolem,“ dodala a zamyšleně se znovu zakousla do jablka. Přesně tak totiž Horatiův výstup v lese viděla. Do té doby nevěřila, že někdo může tak rychle měnit barvy v obličeji.

 

Ze zamyšlení ji probralo zalapání po dechu, a když vzhlédla, uviděla Katie, která se smála tak, až se musela jednou rukou přidržet desky a druhou se chytit za břicho. Smála se na celé kolo a Cara se k ní vzápětí přidala, protože Katiein smích byl nakažlivý. Tváře obou dívek zářily a oči jim svítily bezstarostností a pouhou radostí z toho, že se mohou dobře pobavit - navíc na Horatiův účet.

 

Po chvíli se smály tak, až se po nich začali kolemjdoucí ohlížet.

 

Byl jasný, teplý, slunečný den a pro slavný briarský jarmark si lidé nemohli přát lepší počasí. Všichni obchodníci, ať už ti ve svých kamenných obchodech nebo ti, kteří stejně jako Katie měli své zboží vystavené v menších dřevěných stáncích v okruhu kolem Tržního náměstí, si užívali téměř nekončící zástupy případných kupujících, hemžících se kolem. Mezi lidmi pobíhaly skupinky dětí, sem tam se objevil zatoulaný pes a kolem dokola se rozléhalo ržání koní, kdákání slepic, vrkání holubů, vzdálené tóny píšťal a louten z krčem a všemožné další zvuky, které k městskému jarmarku patřily.

 

„Ale i tak…“ vydechla Katie jen co mohla zase mluvit, „neměla bys mu to dělat, Caro, vážně. Nebo to s ním jednou praští o zem. A víš, co by to znamenalo?“

 

„Jistě,“ přikývla zcela vážně Cara, „dvacet nejsilnějších mužů z města by muselo přijít a zasypávat tu díru, která by na tom místě zbyla.“

 

 

---

 

 

Když Katie začala z košíku vyrovnávat čerstvé pečivo na prostřední desku stánku, které jí tam přinesl z jejich pekárny tovaryš, Cara vstala a pomáhala jí.

 

„Už sis promyslela, co řekneš otci?“ zeptala se posléze Katie a olízla si z prstů cukr po ořechových koláčích.

 

„O čem?“ otočila k ní Cara zmateně hlavu.

 

„O tom jelenovi přece.“

 

Cara vydechla: „Ale ne! Na to jsem vůbec nepomyslela.“

 

„Tak bys měla rychle začít myslet, protože si o tom povídá celé město a sama nejlíp víš, jak to tady chodí. Bude zázrak, pokud se o tom tvůj otec nedozví, než dojede k vašemu domu.“

 

Cara si sedla zpátky na stoličku a ruce ohnuté v loktech si opřela o kolena.

 

„Co s ním vlastně udělali?“

 

Cara se vytrhla ze zamyšlení a odvětila: „Nejdřív ho chtěli donést k nám, jenže nevím, co bychom dělali s celým jelenem. Tak jsem si myslela, že ho nechám zanést Horatiovi, ale pak jsem si uvědomila, že by to mohl vzít jako další urážku, a proto jsem ho poslala Lině. Něco si nechají, něco rozdají potřebným a Michaelovi taky schovají pár porcí.“

 

„Dobrý nápad,“ přikývla Katie a vzápětí se usmála a pozdravila dalšího kupujícího, který si přišel pro chleba a dva koláče.

 

Cara mezitím dojedla jablko a sledovala, jak Katie ukládá peníze do kapsy.

 

„Otec se vrátí za tři dny, takže…“

 

Katie se chtěla posadit na druhou stoličku vedle ní, jenže koutkem oka v davu zachytila známé tváře.

 

„Ano, jsem si jistá, že něco určitě vymyslíš,“ řekla rychle, „ale ještě předtím budeš muset vyřešit tohle,“ kývla bradou směrem dopředu.

 

Cara stáhla obočí a zadívala se tam, kam jí přítelkyně naznačovala.

 

„To snad není pravda,“ vydechla vzápětí a zatnula zuby.

 

Pár desítek stop před nimi se davem prodíral John, syn jednoho z nejbohatších sedláků z Paindonu, kterému byli v patách jeho dva věrní nohsledi: Caleb a Gaston. Posledního půl roku se snažili vetřít do její přítomnosti kdykoliv to bylo jen trochu možné. Ať už v kostele, kde si často sedali za lavici, v níž s otcem sedávala, nebo když musela jet do Paindonu a měla tu smůlu, že ji jeden z nich zahlédl, anebo na hostinách, které pořádal starosta Briaru. Na ty vždy zval ctěné občany města a jejich rodiny, a jelikož byl Cařin otec Mathias už více jak dvacet let váženým obchodníkem, neměla možnost se podobným událostem jakkoli vyhnout. Možná, že kdyby se na ni pokaždé nedívali jako na chovnou klisnu, nemusela by těžce odolávat nutkání seznámit svou pěst s jejich čelistmi.

 

Už od dvanácti let jí neustále nadbíhali chlapci i mladíci, snažící se jí jakkoliv vlichotit a získat její přízeň. Nerada si přiznávala, že jí trvalo skoro rok přijít na to, o co jim doopravdy jde. Pěkná tvář, tučné věno, dobré jméno. Jenže sotva jí to tehdy došlo, byla to poslední kapka, která způsobila, že se v ní už ve třinácti letech něco natrvalo zlomilo. Od té doby znalo její usměvavou tvář jen pár lidí. Tehdy se naučila proměnit neprostupnou masku ve vzdorovitý výraz s plameny v očích, díky němuž nikoho nenechávala na pochybách, že nebude skákat, jak budou druzí pískat. Spoustu dotěrů si takhle dokázala udržet od těla. Odrazit zbytek bylo trochu náročnější.

 

Cara vyskočila na nohy: „Tohle vyřeším jednoduše a jako vždycky. Tedy… skoro vždycky,“ protočila oči a pousmála se na Katie. Pak si vykasala sukni a rozběhla se pryč.

 

Katie se za ní s povzdechem zadívala a ne poprvé ji napadlo, jak je ráda, že není o trochu hezčí.

 

 

v

 

 

Marcus se dvakrát zhluboka napil ze džbánu piva. Slastně polykal zlatavou tekutinu a užíval si, jak mu ochlazuje rozehřáté tělo. Poté se pohodlně usadil na lavici, otřel pěnu z vousů a vydechl. Natáhl unavené nohy a propnul je v kotnících, až mu v nich luplo. Zamžoural do slunce a pak zavřel oči. Konečně si dovolil polevit v ostražitosti a jen poslouchal ruch města, rád, že si po celém dni práce a nočního bdění může na chvilku odpočinout.

 

Ještě se zavřenýma očima se znovu napil ze džbánu a potom ho s mírným klepnutím položil na desku stolu, u kterého seděl venku před krčmou.

 

Když oči posléze otevřel, skoro lítostivě se rozhlédl kolem sebe.

 

„Město jako z pohádky. Bude ho škoda,“ povzdechl si a třemi dalšími doušky džbánek dopil.

 

„Snad nezačínáš měknout,“ pronesl muž sedící u stolu naproti němu.

 

Rovněž byl pohodlně rozvalený, dlouhé nohy v kožených botách natažené pod stolem a oči zavřené. Tuniky ze silnější tmavé látky před chvílí přehodili vedle sebe a kromě piva si vychutnávali i to, jak jim vítr provívá lehké lněné košile.

 

Marcus se zasmál: „Spíš lenivět. Nejradši bych se tady natáhnul pod stůl. Tohle noční plánování a hlídkování není nic pro mě,“ zavrtěl hlavou a promnul si oči. „Nechápu, jak to můžeš dělat. Dobrovolně.“

 

„Po čase si na to zvykneš,“ odvětil muž, aniž dosud otevřel oči.

 

Marcus něco nesrozumitelně zabručel a pak vydechl: „Asi jsem si to s tím Joelovým zapíchnutím měl rozmyslet.“

 

Druhý muž povytáhl jeden koutek úst do úsměvu a Marcus si z jeho výrazu snadno přečetl, že by mu nejraději řekl: ‚Já ti to říkal‘. Trochu ho rozzlobilo, když si uvědomil, že má pravdu. Neměl se Joelem nechat tak vytočit a zabít ho.

 

Teď už je to stejně jedno, řekl si nakonec v duchu.

 

„Každopádně - pro příště si budeš muset vybrat jiného stratéga a průzkumníka, Jeremy. Tohle opravdu není nic pro mě,“ zívl a znovu si protřel oči. „Navíc nějak nechápu, proč jsme alespoň tentokrát nemohli trochu povolit se všemi těmi opatřeními, která jsi vymyslel. Rhys se přece ukázal jako skvělý donašeč.“

 

Při Rhysově jménu Jeremy otevřel oči a v jeho pohledu se zablesklo: „Už jsem ti říkal, že mu nevěřím. Ten jeho krysí obličej se mi nelíbí ani za mák. Mám pocit, že kvůli němu budou problémy.“

 

„A já mám pocit, že přeháníš,“ řekl Marcus mírně podrážděně. „Všichni dostaneme to, co chceme. Všechno proběhne hladce. Ostatně jako vždycky.“

 

„No… já jen doufám, že máš pravdu,“ odvětil pomalu Jeremy a znovu zavřel oči.

 

Marcus se ho chystal napodobit, ale jeho pozornost upoutal prudký pohyb třicet stop před ním. Doširoka rozevřel oči a sledoval, jak jeho směrem utíká dívka v zelených šatech. Viděl, jak se protahuje davem s hbitostí ještěrky a občas se otáčí za sebe. Čím blíž byla, tím méně unavený si připadal. Najednou se mu chtělo vyskočit a chytit ji. Dál však seděl na místě. Sotva byla až u něj, postřehl divoký pohled jejích očí, ale než si ji mohl prohlédnout blíž, byla pryč. Zmizela v davu.

 

Marcus vydechl: „Viděls ji?“

 

Jeremy pootevřel oči: „Koho?“

 

Než Marcus stihl odpovědět, proběhli kolem něj tři mladíci, kteří se očividně hnali právě za dívkou.

 

„Jednu holku, teď tady proběhla,“ řekl a palcem ukázal za sebe.

 

Jeremy zavrtěl hlavou. „Ne,“ odvětil bez zájmu a znovu zavřel oči.

 

Marcus je také zavřel a slastně si povzdechl: „Věř mi, ta stála za pohled. Dokonce za pohled pěkně zblízka.“

 

„To říkáš o každé druhé,“ protáhl Jeremy znuděně.

 

Marcus se otočil na židli směrem, kterým dívka běžela. „Možná, že pro jednou udělám výjimku,“ zamumlal si spíš sám pro sebe.

 

„Když začneš s porušováním vlastních pravidel, ostatní je budou taky ignorovat.“

 

„Pro jednou se snad svět nezboří,“ mávnul Marcus rukou. „Jo…,“ kývl hlavou na potvrzení svého rozhodnutí, „pokud na ni narazím, asi se neudržím. Měls vidět ty její oči. Jako liška. Nebo rys!“

 

„Vždyť říkám, že měkneš,“ zasmál se Jeremy. „Nejdřív si tady chceš lehnout pod stůl a chrápat místo toho, abychom udělali naši práci, a teď začneš básnit o liščích… nebo rysích očích nějaké holky,“ zavrtěl hlavou.

 

Marcus zatnul čelist a kopl Jeremyho do holeně. Ten se tomu ale zase jen zasmál.

 

„Jen počkej, pokud na ni narazím, schválně ti ji přivedu, abys viděl, že si nevymýšlím,“ dodal rázně Marcus a zavrtěl se na židli, aby získal pohodlnější polohu.

 

„Když se ti chce,“ pokrčil Jeremy rameny a s hlubokým výdechem znovu nastavil tvář slunci.

 

 

v

 

 

Cara nehleděla napravo ani nalevo, jen před sebe. Probíhala mezi lidmi a doufala, že se jí dříve nebo později podaří zmizet v davu. Jenže tentokrát John vedl své druhy neomylně stále za ní.

 

Asi se už trochu poučil od minula.

 

Dál utíkala jednou ulicí za druhou a právě v okamžiku, kdy si uvědomila, že je snad jen pět ulic od bran města, zahlédla po pravé straně menšího chlapce. Rukou se chytila kamenné zdi a smykem zabrzdila, aniž si všímala zvědavých pohledů lidí procházejících kolem.

 

„Michaele! Michaele!“ zavolala, právě když se chlapec chystal zmizet za rohem.

 

Sotva Michael zaslechl své jméno, zastavil se a otočil. Hnědé vlasy měl rozcuchané od větru a tváře zdravě červené od neustálého pobíhání venku. V tmavých očích se mu zablesklo, jak se na ni zadíval.

 

„Co pro vás můžu udělat, má paní?“ řekl přehnaně vážným hlasem a vysekl jí pukrle.

 

Cara se snažila potlačit úsměv, když viděla, že má halenu vysoukanou z kalhot a vypadá, jakoby tam stál v příliš krátké noční košili.

 

„Potřebuju pomoct,“ vyhrkla a spěšně se otočila. Několik desítek stop za sebou viděla rychlý pohyb.

 

Michael protáhl obličej a naklonil hlavu na stranu: „Už zas? Víš, Caro, někdo by mohl říct, že za tebou létají jako mouchy za…“

 

Cara vytřeštila oči a Michael se zarazil: „Tedy… samozřejmě jsem chtěl říct, že za tebou létají jako motýli za květinou.“

 

„Večer si spolu promluvíme o tvých přirovnáních, ale teď opravdu potřebuju, abys mi pomohl,“ vydechla a znovu se otočila.

 

„Ale… musí to být zrovna teď?“

 

„Neříkej mi, že už na to nestačíš?“ změřila si ho Cara s pozdviženým obočím a dala ruce v bok.

 

„To ne! Jenom… hrajeme teď se Sárou na schovku a nechci vypadat, jako že ji nemůžu dlouho najít,“ dal se do vysvětlování, ale sotva si všiml Cařina výrazu, změnil názor. „No tak dobře, ale… co za to?“

 

Cara přivřela oči: „Jsi malý vyděrač, víš to?“

 

Michael pokrčil úzkými rameny a ve tváři se mu objevil šibalský úsměv.

 

Cara se zasmála: „Tak přijď zítra zase na louku.“

 

Michael se uklonil: „Děkuji. Bylo mi potěšením s tebou obchodovat.“

 

Cara se zasmála. Tuhle větu totiž chlapec opakoval kdykoli se to jen trochu hodilo, už bezmála dva týdny. Slyšel, jak to její otec říká jednomu z obchodníků a zalíbilo se mu to.

 

Dál se však nezdržovala a rozběhla se pryč. Než zabočila za roh, krátce se ohlédla a viděla, jak Michael obratně a během chvíle vyšplhal po tenkém okapu na střechu domu. Tam zalehl a vytáhl svůj prak, který měl strčený za opaskem.

 

Cara se pro sebe znovu usmála. Teď už je měla pěkně na dohled. Skoro jí bylo Johna, Caleba a Gastona líto.

 

Skoro, zasmála se v duchu.

 

 

---

 

 

„Dnes to bylo rychlé,“ poznamenala Katie sotva Cara dosedla zpátky na stoličku u jejího stánku.

 

„Zachránil mě Michael,“ přiznala a zhluboka oddechovala.

 

„Vážně? A co za to chtěl tentokrát?“ zeptala se Katie s úsměvem když se jí před očima vybavil chlapcův uličnický obličej.

 

„To, co vždycky - projet se na Cyphirovi,“ usmála se Cara.

 

„Kde jsi ho vlastně nechala?“

 

„Kousek od hřbitova. Má tam čerstvou trávu a dnes je tam klid,“ odvětila a pohlédla tím směrem.

 

Potom se ke stánku nahrnula kupa lidí a dívky si přestaly povídat a začaly je obsluhovat. Cara svou přítelkyni upřímně obdivovala, protože nechápala, jak to všechno zvládne sama, když jí nemůže pomáhat. Katie totiž dokázala nabízet pečivo, ukládat je kupujícím do košíků, přijímat peníze a ještě dohlížet, aby nikdo nic neukradl. Když se jí o tom zmínila, Katie se jen zasmála: „Dovedu to stejně dobře jako ty, když držíš zase ty svoje… nástroje.“

 

Cara se rozesmála, zavrtěla hlavou a dál se snažila od Katie něčemu přiučit.

 

 

---

 

 

Odpoledne se postupně přehouplo do večera a dívky si všimly, že zástupy lidí proudících náměstím i ulicemi začínají řídnout. Slunce se pomalu ale jistě blížilo k západu a ti, kteří chtěli z města odjet ještě před zavřením brány, již měli nejvyšší čas vyrazit.

 

„Katie, pro dnešek už to stačilo,“ ozvalo se kousek za nimi a když se dívky otočily, uviděly Katiena otce - Berga, jak k nim pomalu míří ve své bílé čepici a zástěře zaprášené od mouky, opírajíc se jednou rukou o vyřezávanou hůl. „Bolí mě záda a zítra je taky den. Zanedlouho se bude zavírat brána. Začni už klidně uklízet.“

 

„Dobře, otče,“ přikývla Katie a vzala si od něj tři koše vystlané čistou látkou, které jí podával. Nenápadně mu přitom podala z kapsy měšec s celou dnešní tržbou.

 

Berg se potom otočil, aniž věnoval Caře jediný pohled, a vydal se zpátky k jejich pekárně.

 

Cara se jeho přehlíživosti za ty roky naučila nevšímat. Raději se chopila jednoho koše a začala do něj ukládat pečivo, které se neprodalo. Sotva byl plný, vydala se stejným směrem, kterým odešel Berg. Katie mezitím hlídala u stánku a připravovala další koš, s nímž se vydala k pekárně hned, jak se Cara vrátila.

 

Takhle se střídaly, než měly všechno zboží sklizené a stánek vymetený od drobků. Nakonec už jen vyklepávaly menší ošatky a skládaly bílá plátna, na nichž bylo pečivo vyložené.

 

„Děkuji za pomoc,“ usmála se Katie, když složily do koše poslední kus.

 

„Za málo,“ odvětila Cara a úsměv jí oplatila.

 

„Nechtěla bys u nás dnes přespat?“ zeptala se Katie. „Pec bude hřát tak akorát a můžeme sníst trochu z toho, co zbylo,“ dodala a dlaní uhladila záhyby na složeném plátně.

 

„Ráda,“ přikývla Cara, „ale musím to nejprve zajít říct Derekovi, aby neměl strach. Vždyť víš, jak se- “

 

Cara se zarazila uprostřed věty, protože ruch, který způsobovali převážně trhovci sklízející své zboží, náhle proťal ostrý výkřik. Ženský výkřik.

 

Dívky na sebe nejistě pohlédly a hned nato uslyšely, že se výkřik ozval znovu a vzápětí na to další a ještě jeden. Všichni kolem nich jakoby ztuhli a zarazili se uprostřed pohybu. Na pár chvil nastalo hrobové ticho, během něhož si nejblíže stojící mezi sebou stihli vyměnit pár nejistých pohledů. Pak se strhl povyk složený z mnoha dalších ženských výkřiků, k nimž se přidaly i mužské hlasy, dusot kopyt a něco, co dívkám připadalo jako válečný pokřik, ačkoliv ho nikdy předtím žádná neslyšela.

 

Lidé se začínali toporně dávat do pohybu, směřujíc kroky tam, odkud se zvuky ozývaly - tedy k ulici vedoucí k městské bráně.

 

Cara s Katie stály dál na místě a jejich tváře byly stažené napětím, které se proměnilo v šok, sotva spatřily jednoho mladšího kupce, který se přiřítil na Tržní náměstí a vykřikl: „Přepadení! Nájezdníci! Město je přepadeno! Utíkejte! Rychle utíkejte!“

 

Během pár okamžiků nastal naprostý zmatek. Lidé se bez rozmyslu začali rozbíhat jedním směrem, než si uvědomili, že vlastně běží špatně a vydali se na opačnou stranu. Mnozí z nich při tom převrhávali koše, bedny i stojany, kde měli trhovci vystavené své zboží. Toho si teď ale nikdo nevšímal.

 

Katie zděšeně pohlédla na Caru. Ta stála ještě okamžik jako zkamenělá a hlavou jí kmitaly myšlenky, které v ní rozdmýchávaly starou touhu dělat víc než jen utíkat. Letmý závan jiné vzpomínky v ní však tuhle touhu uhasil.

 

Vytrhla Katie košík s plátny z ruky a hodila ho na zem: „Poběž,“ křikla na ni, chytila ji za ruku a rozběhla se s ní směrem k pekárně.

 

Právě včas, protože sotva přeběhly náměstí, s řevem do něj na koních vjeli tři nájezdníci. Cara je zahlédla jen koutkem oka. Víc pozornosti jim nevěnovala, takže nemohla vidět, jak se jeden z nich ohnal kyjem a trhovci s dřevěným nádobím shodil celý stojan s kvedlačkami na zem. Když se kyjem ohnal podruhé, trhovec vykřikl, hodil na zem měšec s celou denní tržbou a vzal nohy na ramena. Kyj tentokrát dopadl na břevno podpírající stánek, ale ten se pod ranou jen zatřásl. Další dva nájezdníci seskočili z koní a vydali se do Bronzové krčmy.

 

„Kam běžíme?“ zeptala se zmateně Katie křečovitě svírajíc Cařinu ruku.

 

Než se Cara stihla nadechnout, aby odpověděla, myšlenka na tvář chlapce s prakem v rukou ji přiměla prudce zastavit.

 

Otočila se ke Katie a chytila ji rukama za paže: „Běž do vaší pekárny, vezmi otce a všechny tovaryše a utíkejte zadními uličkami do kostela. Za bočním oltářem je jedna z tajných chodeb vedoucích pod město. Zůstaňte tam, dokud nebezpečí nepomine. Já musím najít Michaela… a Sarah,“ vytřeštila oči sotva si uvědomila, že bude muset hledat i ji.

 

„Ale Caro, to nejde, musíš… Počkej!“ začala se bránit, když ji přítelkyně strkala do uličky, v níž právě probíhali jedni rodiče se svými dětmi.

 

„Tak tady jste!“ zahřměl nad nimi hluboký mužský hlas.

 

Cara se nemusela ani otáčet, aby věděla, že za ní stojí Derek.

 

„Katie, běž! Jen co Michaela a Sáru najdu, přijdeme tam za tebou. No tak, běž!“ strčila svou přítelkyni do ramene ještě jednou a snažila se tvářit povzbudivě, když se Katie s výrazem plným strachu rozběhla uličkou.

 

„Dejte na ni pozor!“ stihla ještě křiknout na Dereka.

 

„To mám v plánu,“ zamumlal Derek a popadl Caru za paži.

 

Bleskově se mu vykroutila. „Ne! Musím najít Michaela a Sáru. No tak, strýčku! Vždyť je máš taky rád!“ propalovala muže pohledem. Pořád si nemohla zvyknout na to, že ačkoliv je dospělá, musí k němu vzhlížet jako dítě, protože měřil bezmála sedm stop.

 

Derek měl kratší hnědé vlasy místy protkané stříbrnými. Vysoké čelo mu nyní brázdily hluboké vrásky a zelenýma očima si měřil svou neteř. Krátce střižené vousy mu dodávaly na přísnosti, ale ti co ho znali, dobře věděli, že hlavním rysem jeho povahy je dobromyslnost.

 

Cara se nad jeho zaváháním pousmála. Derek na chvíli zaťal zuby, protočil oči a pak se rozběhl za Carou, která se vydala od Tržního náměstí jednou z bočních uliček vedoucích zadem kolem městských domů směrem k bráně města.

 

„Jak si představuješ, že ho najdeš? Protože předpokládám, že nevíš, kde by Michael mohl být? A nelíbí se mi, když mi říkáš ‚strýčku‘!“ křikl za ní, aby ho slyšela přes vřískající dítě, které kolem nich pronášela zoufale se tvářící žena.

 

Cara za běhu otočila tvář, aby odpověděla: „Viděla jsem ho kus od hrnčírny, ale už je to nějakou dobu. Říkal, že si se Sárou hrají na schovávanou.“

 

Derek se musel protáhnout pod jednou nízkou střechou, což ho trochu zpomalilo.

 

„Skvěle,“ zamumlal si pod vousy a vzápětí Caru dohnal.

 

„Viděl jsi ty lupiče?“

 

„Pár na náměstí a někdo křičel, že další běželi směrem od jircháře.“

 

„Ale ten je přece na konci města, jak se tam stihli dostat tak rychle? Myslela jsem, že…“ neohrabaně přeskočila sele, které jí vběhlo do cesty, protože někdo prorazil ohradu u řezníkova krámu, „že se sem dostali hlavní bránou.“

 

„Opravdu netuším, Caro!“ křikl za ní Derek a na poslední chvíli se vyhnul zašlápnutí dvou slepic, které se hnaly proti němu a divoce mávaly křídly, jakoby se snažily uletět. „Nestíhal jsem se vyptávat, mou první starostí bylo najít milovanou neteř.“

 

„A nevíš, co jsou zač?“ křikla Cara a oba se vyhnuli sudu s vodou, kam ústil okap z jedné střechy domu.

 

„Nemám zdání, ale jsou chytří. Vybrat si pro přepadení dobu před zavřením městské brány je chytré.“

 

„Náhodou jsi neviděl Josepha, že?“ položila další otázku, jen co se zastavila u rohu hrnčírny a vyhlížela na jednu z hlavních ulic, která dál vedla k Dlouhému náměstí.

 

„Náhodou ano a můžeš třikrát hádat kde,“ zašeptal jí Derek u ucha, vykukujíc do ulice nad Cařinou hlavou.

 

Cara zaťala pěsti při představě Josepha - Michaelova otce, sedícího napůl nebo už úplně opilého v krčmě. Vzápětí ho pustila z hlavy a spolu s Derekem se stáhli víc dozadu, jen co uviděli jednoho z lupičů, který na koni zajel do ulice, na jejímž konci se schovávali. Dal se poznat snadno: byl urostlý, vlasy i vousy měl rozcuchané, část hrudníku mu chránil kožený nákrčník s kožešinou kolem ramen a předloktí kryly nátepníky. V ruce třímal meč a pozorně se rozhlížel ulicí. Na sedle koně byly pověšené vaky, v nichž zřejmě měl svou kořist.

 

Jeho pozornost náhle upoutal někdo na náměstí. Otočil tím směrem koně a i Cara s Derekem tam pohlédli.

 

Z náměstí proti lupiči vyrazili dva členové městské stráže. Oba na sobě měli helmice a železné košile s rudými tunikami zdobené městským symbolem - planou růží, kolem jejíhož stonku se proplétala modrá a zelená stuha. Jeden strážce byl rychlejší a tak už vbíhal do ulice s vytaseným mečem a kurážným pokřikem. Nedostal se však tak daleko, aby mohl bojovat. Lupič si s lehkostí přehodil meč do druhé ruky a hodil po strážném nůž, který měl u sedla. Strážný se v běhu zarazil a Cara zalapala po dechu, když viděla, že se mu nůž zabodl do krku. Za druhým strážným se v tu ránu objevil jiný lupič na koni a vyrazil k němu. Co se stalo s ním už Cara neviděla, protože ji Derek popadl za paži a stáhl do zadní uličky k hrnčírně.

 

Dívali se jeden na druhého, a když z ulice zaslechli trýznivý výkřik, oběma přes tvář přešel bolestivý stín. Derek pevně svíral dívčiny paže a povolil teprve tehdy, až uslyšeli koňská kopyta cválající pryč. Pak v ulici nastalo ticho.

 

„Měli bychom jim pomoct,“ zašeptala.

 

„Mám dojem, že už to nebude mít cenu,“ sevřel Derek pevně rty. Cařin zatvrzelý výraz ho ale nalomil. „Dobře, zaběhnu tam, ale ty počkáš tady.“

 

Dívka přikývla a sledovala, jak opatrně vykoukl za roh a pak se rozběhl do ulice. Jakmile se dostal k prvnímu strážnému, přiklekl k němu, po chvilce se zvedl a utíkal k druhému, který ležel asi o dvacet stop dál. Když ho otočil z břicha na záda, Cara i na tu dálku viděla, že má krk i tváře od krve.

 

Derek k ní se zaťatou čelistí doběhl zpátky a ona se na nic neptala. Tiše ho pozorovala, jak se sklonil k sudu za hrnčírnou a umyl si ruce od krve.

 

„Ten druhý byl Francise,“ řekl posléze.

 

Cara vydechla, sotva si uvědomila, že se s ním Derek přátelil už dlouhá léta a dokonce mu byl na svatbě za svědka.

 

„Mrzí mě to,“ zašeptala tak, aby ji slyšel.

 

Derek jen přikývl. Chvíli setrval se skloněnou tváří nad sudem s vodou a pak sebou trhnul, zatřepal hlavou, jakoby se z ní snažil dostat smutek a bolest nad ztrátou přítele.

 

„Caro,“ obrátil se k ní a jeho tvář neprozrazovala žádnou emoci, „ještě jsi mi neodpověděla - jak se chystáš Michaela najít, když nám teď tihle,“ kývl hlavou k ulici, „jezdí městem?“

 

Nadechla se a otevřela ústa, aby odpověděla. A pak je zase zavřela.

 

„Vlastně…“ přiznala, „tak daleko jsem ten plán ještě nedomyslela.“

 

Derek se zasmál a prsty si promnul čelo. „Pořád stejná. Skáčeš z útesu a teprve pak si uvědomíš, že nemáš křídla.“

 

„Sám jsi mi přece říkal, že někdy musíš skočit. A že se někdy ukáže, že ta propast pod tebou nebyla tak hluboká.“ Pak ještě dodala: „A soudě dle mé matky a tebe máme tohle ‚skákání‘ v rodině, takže za tyhle pohnutky v podstatě nemůžu.“

 

Derek se zasmál, ale hned zase zvážněl.

 

„Podívej, kdyby bylo na mě, už bych popadl meč a pomáhal s obranou města. Jenže jsem slíbil tvému otci, že na tebe dám pozor, když je na cestách a to je pro mě určující. Kdybychom se teď Michaela vydali hledat, dost pravděpodobně přijdeš k úrazu.“

 

„Nemůžeme ho tam nechat! Co když se mu něco stane?!“ naježila se dívka a bojovně se před něj postavila.

 

„Nenapadlo tě,“ začal Derek a na okamžik znovu vykouknul zpoza rohu ulice, aby se ujistil, že tam není žádný z nájezdníků, „že se se Sárou někde schovali, když se semlel povyk a budou tam schovaní, dokud to neskončí? Co by si tihle zmetci asi vzali na dětech? Syn košíkáře a dcera bylinkářky, uvažuj! Nejsou to strážní, jsou to děti. Zato jestli se tady budeš potloukat ty a snažit se je najít, přijdeš k úhoně mnohem rychleji. A tím nemyslím zrovna to, že by tě probodli, chápeš?“ dal důraz na poslední slovo a jeho zelené oči provrtávaly ty její.

 

„Když půjdeme spolu, máme větší šanci,“ trvala Cara na svém.

 

Derek ztrápeně vydechl. „Caro, máš sukni, nemáš zbraň a…“

 

„Kdo říká, že nemám zbraň?“ zeptala se a aniž čekala na odpověď, vyhrnula si zelenou sukni a odhalila obdélníkovitou koženou kapsu přišitou ze spodní strany k bílé spodničce. Sáhla do ní a vytáhla dýku s vyřezávanou dřevěnou rukojetí.

 

Derek obrátil oči v sloup a zamumlal: „To jsem radši nechtěl vidět.“

 

„Co? Mou nohu nebo dýku?“ zeptala se Cara a spustila sukni dolů.

 

„Řekněme, že oboje.“

 

Najednou zaslechli třeskot rozbíjeného nádobí a oba se bezděčně otočili k hrnčírně.

 

Cara nedočkavě pohlédla na Dereka: „Tak vyrazíme?“

 

Dereka na chvíli napadlo, že ji přiváže k okapu, ale pak to zavrhnul.

 

„Pořád máš šaty a to sele jsi nepřeskočila právě ukázkově,“ založil si ruce na hrudi.

 

Cara dotčeně vydechla, ale nezaváhala ani na okamžik. Popadla zelenou sukni i bílou spodničku, nařízla je necelých dvacet palců nahoru a pak trhala tak dlouho, dokud stranou neodhodila dva pruhy látek, takže jí teď šaty i spodnička dosahovaly pod kolena.

 

Když vzhlédla k Derekovi, viděla, jak si mne kořen nosu.

 

„Dereku, přestaň vymýšlet způsoby jak mě tady k něčemu přivázat a pojďme najít Michaela a Sáru!“

 

„Tohle není vtipné, Caro! Uvědomuješ si, že jestli se ti něco stane, tak mě tvůj otec zabije? A upřímně - kdo by se mu divil?“ vybuchnul Derek a dal si ruce v bok.

 

„Nic se mi nestane! Slibuju, že- “ Co se chystala slíbit už se Derek nedozvěděl, protože uslyšeli silný ženský křik přicházející od hrnčírny.

 

„Nechte moje džbány na pokoji nebo vás zabiju! Necháš ty zlaťáky, ty odporný tchoři!“

 

Oběma hned došlo, čí hlas to je.

 

„Ženská hloupá,“ zabručel Derek. Pak se otočil ke Caře: „Počkej tady a ani se nehni. Jen co se vrátím, půjdeme najít Michaela.“

 

„Dobře,“ kývla na to.

 

Derek naučeným pohybem vytáhl od opasku dlouhou dýku a přešel podél domu k druhému konci, aby se mohl dostat k bočním dveřím hrnčírny.

 

Cara ho chtěla poslechnout, ale známý pocit, který se jí zmocnil kdykoliv v ruce třímala nějakou zbraň, v ní vzbudil odvahu. Pomalu a neslyšeně se sunula podél zdi, až vykoukla k hrnčírně.

 

Jako ztělesněná nenávist u bočních dveří stála Celesta oděná v prostých hnědých šatech se šněrovačkou. Béžový čepec jí zakrýval již téměř šedivé vlasy, ale v ruce třímala dlouhou tlačku na prádlo jako by to byl meč a tyčila se s ní nad jedním z nájezdníků. Toho k jejím nohám očividně poslal Derek, protože se vynořil z krámu a než se lupič stačil zvednout na loktech, zasadil mu ránu pěstí, čímž ho poslal do bezvědomí.

 

„To ti patří!“ výskla Celesta a kurážně ho kopla do nohy.

 

Nato se z krámku vynořil další lupič s černou kšticí zacuchaných vlasů a s výkřikem skočil na Dereka. Pověsil se mu za krk a snažil se ho přiškrtit. Derek se zapotácel, protože ho vyvedl z rovnováhy, nakonec však zůstal stát. Chvíli se snažil z mužova sevření dostat, ale nepovedlo se mu to, a proto udělal dva kroky dopředu a rychle zacouval zpátky, až lupiče na svých zádech přirazil na zeď.

 

Tím jeho sevření trochu povolilo, a vzápětí Cara viděla, jak Derek pustil lupičova předloktí a vší silou mu vrazil lokty do žeber. Lupičovo sevření polevilo ještě víc a Derek se od něj rychle dostal.

 

Ještě než se stačil otočit, aby ho dorazil pěstí, postřehl před sebou rychlý pohyb a sehnul hlavu. Nebýt toho, dostal by ránu tlačkou od Celesty, které zřejmě bylo jedno, že Derekova hlava byla ještě před okamžikem ve stejném místě jako hlava lupiče.

 

Takhle ale tlačka dopadla, kam měla - lupič se svezl na zem a spánek mu začal rudnout utrženým zásahem.

 

„Dobrá rána, paní Celesto,“ uznal Derek a zřejmě nevědomky si přejel dlaní po vlastní hlavě, jakoby se chtěl ujistit, že ji nedostal taky. Cara potlačila smích, když sledovala jeho mohutnou postavu v tmavých kalhotách a vestě s bílou košilí, jak se opatrně rovná do své plné výšky.

 

„Děkuju, pane Woodstorme. Nebýt vás, neodrazila bych je tak rychle,“ pronesla spokojeně Celesta a poklepala rukou na tlačku.

 

Co na to odpověděl Derek už Cara nevnímala. Rychle se vrátila za dům a podél stěny opatrně vykoukla do ulice, v níž leželi mrtví strážní. Doufala, že se už konečně budou moci pustit ho hledání Michaela.

 

Pozorně sledovala ulici i kousek Dlouhého náměstí, které odtud viděla. Sem tam se úprkem prohnal nějaký občan města a viděla i tři projíždějící nájezdníky. Najednou ztuhla. Kousek od bočních dveří Zlaté krčmy spatřila drobnou ruku, která se chytila sudu pod okapem. Potom se objevila druhá ruka a vzápětí čupřina hnědých vlasů.

 

Michael! Díky Bohu, oddechla si Cara.

 

Chlapec zíral střídavě na mrtvoly a na sud. Potom se zjevně rozmyslel a vyskočil na něj. Cara čekala, že se s ním převrhne nebo zakymácí, ale byl asi z části naplněný vodou, takže zůstal stát. Než se v něm chlapec stihl skrýt, hvízdla na něj.

 

Michael trhl hlavou a jeho doširoka rozevřené oči se setkaly s jejíma. Kývla na něj a naznačila mu, ať jde za ni. Bez zaváhání k ní vyrazil.

 

„Micheale!“ vydechla Cara a krátce ho stiskla v objetí. Pak si ho podržela na délku paže a rychle ho prohlédla očima. Když viděla, že je špinavý ale nezraněný, zeptala se: „Kde je Sára?“

 

Michael vypadal vyplašeně a tak mu chvíli trvalo, než našel slova.

 

„Poslal jsem ji domů. Hráli… hráli jsme si za městskou bránou, když přijeli. Bylo jich tolik, Caro! Schovali jsme se do křoví, a když byli pryč, řekl jsem jí, ať utíká domů. Pak jsem se rozběhl sem, abych tě našel.“

 

„Dobře. Víš jistě, že Sára byla za městskou bránou a nebyl tam už žádný z nájezdníků?“

 

„Jasně, viděl jsem ji, jak utíká po pěšině za hřbitovem,“ přikývl chlapec ihned.

 

„Dobře,“ vydechla Cara a uvažovala.

 

Pokud Sára byla za městskou bránou a za hřbitovní pěšinou, určitě se dostala tu půl mílo bez potíží.

 

Vědomí, že Sářina rodina žije za městem a je velmi nepravděpodobné, aby se lupiči zajímali o domek bylinkářky, ji uklidnilo natolik, že necítila nutkání za holčičkou vyrazit.

 

Chytila Michaela za paži, jakoby se potřebovala ujistit, že jí nikam neuteče a otočila se právě ve chvíli, kdy vykoukl zpoza hrnčířčina domu Derek.

 

„Caro… á, Michaele!“ dodal s úsměvem, sotva chlapce spatři. „Míří sem další, takže zůstaňte tady, jasné?“

 

Než se Cara stihla zeptat, odkud vzal meč, který držel, byl už Derek pryč. Vzala tedy Micheala za paži a stáhla ho k sobě dolů, až se oba přitiskli v dřepu na kamennou zeď.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptala se přece jen a pročísla mu rukou vlasy.

 

„Nic mi není a… nebojím se,“ zavrtěl Michael hlavou. Cara ale viděla, jak zatíná malé pěsti a tiskne čelisti k sobě.

 

„No, ale já se trochu bojím, víš,“ řekla.

 

„Vážně?“ zeptal se nedůvěřivě, ale otočil k ní hlavu a v hnědých očích mu slabě probleskla úleva.

 

„Ano. Pojď sem, ať se tolik netřesu,“ řekla a natáhla paži.

 

Když ji paží objal kolem pasu, přitiskla ho k sobě a bradu si položila na jeho hlavu.

 

„Víš, Caro… lhát se prý nemá,“ řekl po chvíli.

 

Dívka se zasmála a přitiskla ho k sobě ještě víc, ale ulevilo se jí, že se zasmál taky.

 

Teď, když měla chlapce u sebe, mohla se soustředit na zvuky, které se ozývaly kolem nich. Stále slyšela ženské výkřiky, ale už jich bylo o dost méně. Cara doufala, že už většina žen a dětí nalezla úkryt v tajných chodbách pod městem, o nichž věděli jen určití obyvatelé města - nejčastěji ti nejstarší (kteří už v nich někdy útočiště nalezli), a pak ti, pod jejichž obydlími se tajné vchody nacházely. Tihle lidé pak měli za úkol během podobných nepředvídaných událostí rozšířit zprávu ostatním obyvatelům města, aby se stihl ukrýt co největší počet lidí.

 

Mužské hlasy nyní nabraly na síle. Cara ale nedokázala rozeznat hlasy místních od hlasů lupičů, protože slova, která rozpoznala, jako ‚pojď sem‘, ‚zavolej další‘ a ‚utíkej‘ mohla stejně tak dobře patřit oběma skupinám. Po chvilce uslyšela cinkot kovu o kov v ulici, kde byl Derek. Odolala nutkání tam znovu nahlédnout a spíš se rozhlížela, co by jim mohlo posloužit jako lepší úkryt než dřepění za zdí hrnčírny.

 

A právě když opatrně vykoukla do ulice ke Zlaté krčmě, spatřila na protější straně Dlouhého náměstí jednoho z nájezdníků, jak drží za vlasy dívku s dlouhými blonďatými copy. Když se na ni zaměřila, zaslechla i dívčin vyděšený křik a vzápětí v ní poznala Lily, sotva patnáctiletou dceru jedné ze švadlen. Z krejčovského krámku náhle vyrazila žena - její matka a snažila se Lily od muže dostat. Ten obraz jakoby v ní vyvolal něco, na co prostě musela odpovědět.

 

Rozhodování o tom, co dělat dál jí trvalo sotva pět úderů srdce. Popadla Michaela za ruku: „Pojď!“

 

Chlapec se na nic neptal a plížil se za Carou. Oba rychlým krokem přešli ulici kolem mrtvoly prvního strážce a přikrčili se za sudem u stěny krčmy. Caře se tak naskytl pohled na větší část Dlouhého náměstí před městskou bránou. Kromě dvou lidí snažících se dostat pryč do dalších ulic a v dálce projíždějícího muže - lupiče na koni, neviděla nikoho. Rychle mrkla do ulice a uviděla Lily a muže, který ji vlekl do jedné z bočních uliček. Dívčina matka se právě zvedala ze země a znovu se snažila dostat k dceři.

 

„Micheale, vlez do toho sudu a nevylézej z něj, dokud nebude všude naprostý klid, rozumíš? Až pro tebe přijdu nebo až kolem sebe uslyšíš lidi z města, ne dřív, ano?“

 

Pomohla mu vyskočit na okraj.

 

„Dobře, ale kam jdeš ty?“ zeptal se chlapec, a když seskočil, ozvalo se žbluňknutí.

 

„Musím pomoct Lily, ale ty zůstaň tady, slibuješ?“ upřela na chlapce Cara důrazný pohled. Když přikývl, políbila ho do vlasů a zatlačila mu na temeno hlavy, aby se skrčil. Sotva zmizel u dna, rozběhla se k mrtvole strážce. Raději se na něj nedívala, aby ji neopustila nabytá odvaha a vzala mu meč, který ležel na zemi kus od něj. Pohledem si ještě přejela přes boty a ujistila se, že je má tkanicemi pevně ovázané kolem holení.

 

Vzápětí uslyšela, jak po Dlouhém náměstí klapou kopyta koní. Rychle se zvedla a přitočila ke zdi kousek od zadních vrat krčmy. Doufala při tom, že si jí jezdci nevšimnou.

 

Byli dva a nevšimli si jí.

 

Cara vydechla a otočila si dýku tak, aby měla hrot přiložený k předloktí. Co si však uvědomila až příliš pozdě bylo to, že stojí u zadních dveří krčmy ze strany, z níž se otevírají. A když se otevřely, stihla se už jen víc přitlačit ke zdi.

 

 

v

 

 

„Díky za spolupráci,“ pousmál se Jeremy, když zavazoval tkanici na měšci se zlaťáky a dal si ji do většího vaku, který si přehodil přes rameno.

 

Zběžně prohlédl krčmu: narychlo svázaný hostinský u sudů, dva rozbité stoly, pět rozmlácených židlí, pár převrhnutých lavic, několik roztříštěných sklenic a džbánů. Pět rádoby městských siláků držících si sečné rány na pažích nebo tvářích či stehnech, způsobených jeho mečem. Jeden tlouštík s brunátnou tváří a začínajícím monoklem pod okem, který ho probodával pohledem se směsicí strachu a zlosti. Šest sedláků, z nichž čtyřem stačilo pár ran pěstí, aby se usadili zpátky na lavici a dva další, schoulení v rohu u zdi. A pak tři už skoro opilí násoskové sedící kousek od něj, hledící na všechno s rozbředlými výrazy, jakoby si nebyli jistí, zda je to skutečnost nebo ne. Ani se nenamáhal, aby je svázal.

 

Dopadlo to mnohem líp, než jsem čekal, pomyslel si v duchu. Oproti nim měl jen roztržený rukáv, odřeninu na tváři a menší bodnou ránu od nože na předloktí, kde ho nechránila kroužková košile, a kterou získal, když musel odrážet čtyři muže z města najednou. Měl od ní zakrvácený skoro celý rukáv.

 

Už chtěl odejít, když tu ho zaujal menší soudek schovaný kousek pod truhlou s tržbou, kterou právě vybral.

 

„To sis schovával pro zvláštní příležitost?“ zeptal se hospodského.

 

Když pochopil, co tím Jeremy myslí, pohlédl na malý nedotčený soudek a zkřivil tvář hněvem.

 

„To beru jako ano,“ řekl si pro sebe Jeremy. „Petere, chytej!“ křikl na svého společníka hlídajícího u předních dveří.

 

Peter soudek obratně chytil a pousmál se: „Hm, co v něm asi bude…“

 

Jeremy prošel krčmou a pohledem ji znovu celou přelétl.

 

„Běž pomoct ostatním, já půjdu zadem…“ kývl hlavou k zadním dveřím, když tu uslyšel, jak se jeden z násosků s hrdelním zabručením zvedl a s prázdným džbánem držícím nad hlavou vyrazil k němu.

 

Jeremy si ani nesundával z ramene vak, pravou rukou jen vytáhl od boku meč a odrazil opilcův chabý pokus o napadení. Násoskovi se v ruce roztříštil hliněný džbán a když se jeho obličej setkal s Jeremyho loktem, s heknutím skončil na zemi.

 

Jakoby to bylo znamení pro ty, co se ještě z posledních sil mohli hnout. Téměř jako jeden muž se sedm z dvanácti zraněných zvedlo a Jeremy teď musel odrážet útoky dalších džbánů a nožů, které popadli od svých pokrmů.

 

Peter nevěřícně hleděl na další dva opilce, kteří porážku svého druha vzali nejspíš osobně, protože se také postavili. Jeden z nich rozbil džbán a chtěl jít na Jeremyho se střepem. Peter položil soudek na zem, vzal nejbližší židli a hodil ji na chumel mužů, kteří se shlukli kolem Jeremyho. Vyřídil tak dva, které trefil do týla, načež klesli na kolena a teď se pro změnu snažili dostat od bojujících pryč.

 

„Tohle je vážně divné město,“ poznamenal Peter dost hlasitě, aby ho Jeremy přes hluk způsobený bojem mohl slyšet. „Když jim člověk bere peníze, nehne to s nimi ani z poloviny tak, jako když jim sáhne na medovinu.“

 

Jeremy chvíli uvažoval, že meč odhodí a vezme si dýku, protože na boj ve stísněném prostoru mezi sudy a stoly se nehodil. Pak si ale řekl, že už to dokončí s ním. Peterovu poznámku nechal bez odezvy.

 

„V tomhle je loupení opravdu zajímavé, protože ti odhalí, čeho si druzí cení nejvíc. Tedy za předpokladu, že si můžeš dovolit čekat na jejich odezvu,“ pokračoval Peter dál ve svých úvahách a pohodlně se opřel o sloupek podpírající střešní trám krčmy.

 

Kdyby Jeremymu nevadilo ztratit přehled o svých protivnících, byl by nad Peterem protočil oči. Dva muže, kteří se natlačili před něj, s pomocí svého meče odhodil na zem, čímž současně uzemnil druhého opilce stojícího za nimi. Jeden dobře mířený kopanec do holeně a rána jílcem meče přes čelist vyřídila muže s monoklem.

 

Takže už zbývali jen dva. První sedlák popadl proti Jeremymu uraženou nohu židle a donutil ho ustoupit k zadním dveřím. Tam se napřáhl, ale byl moc pomalý, takže Jeremy stačil uskočit na stranu a uhnout ramenem. Pozdvihnul meč a seknul proti dřevěné noze, kterou muž napřáhl před sebe. Vytrhnul mu ji z ruky a mocným švihnutím o stůl ji z ostří meče shodil. Sedlák zpanikařil a popadl proti němu první věc, která mu přišla pod ruku, což bylo koště opřené vedle zadních dveří.

 

Jeremy na něj pohlédl s pozdviženým obočím, ale než se mu mohl věnovat, vrhl se dopředu měšťan s jídelním nožem. Udělal proti němu výpad, ale tomu Jeremy mrštně uskočil a sekl ho hranou meče do boku. Měšťan se s řevem předklonil, narazil do stolu a svezl se k zemi, kde si tisknul zasažený bok.

 

Muž s koštětem znejistěl, když viděl, že proti nájezdníkovi stojí sám, ale přece jen proti němu koště zdvihl. Jeremy si přehodil meč do levé ruky, udělal rychlý výpad vpřed a koště přeťal vedví. Protočil meč do půlkruhu a sekl sedláka do ramene. Ten zaúpěl a sesul se mu k nohám. Jeremy vzal meč do obou rukou - chtěl ho jílcem praštit do rány a uzemnit ho. Jenže v momentu, kdy se mečem mocně rozmáchl za sebe, vykřikl ve stejnou chvíli Peter: „Pozor!“

 

Než stačil cokoliv udělat, ucítil Jeremy, že se čepel jeho meče silou rozmáchnutí do něčeho zasekla. Otočil se a uviděl jednoho z opilců s rozježenými vlasy a neupravenými vousy, jak stojí za ním a v ruce drží dřevěnou lžíci, kterou ho nejspíš chtěl napadnout. Jeremy zatnul čelist a trhnutím vytáhnul čepel meče z mužova podžebří, kde ho zcela nevědomky probodnul.

 

Opilec se chrčivě nadechnul, z ruky mu vypadla lžíce, a pomalu se sunul k zemi. Tam začal lapat po dechu a z pootevřených úst mu přitom vyšla zpěněná krev. Po chvíli vydechl.

 

Jeremy sevřel rty do úzké čárky a přejel očima náhle znovu ztichlé osazenstvo krčmy. Pak pohlédl na Petera: „Běž pomoct ostatním.“

 

Peter přikývl, vzal soudek a vyšel ven. Jeremy se otočil a popadl vak, který předtím odhodil. Poté překročil nohy muže držícího si zakrvácené rameno a trhnutím otevřel zadní dveře krčmy.

 

 

v

 

 

Když Cara spatřila muže, který z krčmy vyšel, v první chvíli se jí ulevilo, protože myslela, že je to někdo z města. V další chvíli si ale stihla všimnout vousů, kroužkové košile s koženým opaskem, na němž visela prázdná pochva a meč, který třímal v ruce. Potřísněný krví.

 

Najednou v ní zaplála zlost. Odlepila se od zdi a než k ní lupič stačil otočit hlavu, napřáhla se a vrazila mu zaťatou pěstí, v níž třímala dýku, přes čelist, jen to luplo. Lupič to očividně vůbec nečekal, protože zády narazil do veřejí. Cara vydechla, jak jí projela bolest od zápěstí až k lokti, ale na víc nečekala a rozběhla se na Dlouhé náměstí.

 

 

v

 

 

Jeremy si přendal meč do pravé ruky a levou se chytil za čelist. Otočil hlavu za tím, kdo ho praštil a málem nevěřil svým očím, když spatřil štíhlé nohy v nízkých botách, otrhanou zelenou sukni a tmavě hnědé vlasy nějaké dívky. V první chvíli ho napadlo rozběhnout se za ní, ale pak to pustil z hlavy. Zapráskl za sebou dveře krčmy, vyplivl krev, kterou měl v ústech a rozešel se směrem k zadním uličkám.

 

 

v

 

 

Cara rychle proběhla přes Dlouhé náměstí a zlostně pohlédla na střechu kovářovy dílny, z níž stoupal černý kouř. Po náměstí se válely vylámané dřevěné okenice, vysypaná vědra, rozházené otepi slámy, popraskané hrnčířské nádobí, rozbité květináče s udusanými květinami, rozšlapané rohlíky i další pečivo a roztržené pytlíky s moukou a obilím. Stoly před Zlatou krčmou dál stály, ale lavice byly převrácené a židle rozbité, stejně jako většina džbánů. Městská brána zela dokořán a před ní ležela těla pěti dalších strážných.

 

Sotva doběhla k ústí uličky, v níž viděla Lily a její matku zmizet, uslyšela zoufalý pláč a vzápětí na to úsečný a znechucený hlas: „Otravnější ženskou jsem snad v životě neviděl. Sklapni už!“

 

Pak následovala tupá rána a Cara spatřila, jak švadlena narazila hlavou na svůj vlastní stojan s látkami a rozsekla si o dřevěnou hranu čelo.

 

„Mami!“ zanaříkala Lily a snažila se od lupiče dostat, což bylo ještě obtížnější než před chvílí protože teď, když nemusel odrážet její matku, si ji mohl přidržet oběma rukama. Chytil ji za paži a za jeden cop a táhnul ji dál do uličky.

 

Cara se nadechla a těsně předtím, než na něj zařvala, proběhla jí hlavou myšlenka, zda nedělá druhou největší chybu svého života. Jenže představa zaběhlého útěku od někoho, kdo zoufale potřeboval pomoc, byla nesnesitelná…

 

 

v

 

 

Marcus blondýnkou trhnul ještě jednou a sotva se mu ulevilo, že její matka konečně zmlkla, uslyšel za sebou ostrým hlasem pronesené: „Nech - ji - být!“

 

S otráveným zavrčením se otočil a pohlédl na dívku, která proti němu stála pevně rozkročená a se zbraněmi v obou rukou. Za ní viděl blondýnčinu matku, nehybně ležící u stojanu s látkami.

 

Jen co se pozorněji zaměřil na dívku, oči se mu rozšířily poznáním.

 

Běžící dívka. Oči jako liška…

 

Znovu po ní přejel očima, ale tentokrát pomaleji a důkladně.

 

Ne, ne jako liška… takhle rozpálená spíš vypadá jako divoženka.

 

Pohled na její již ženskou postavu, husté hnědé vlasy, zarputilé oči a sevřené rudé rty v něm okamžitě uhasil chtíč po té malé dívence, kterou teď držel u sebe a přesměroval ho k ní.

 

„Divoženka s mečem,“ skoro zapředl. „Tedy… s dýkou a mečem.“

 

„Řekla jsem, abys ji pustil!“ štěkla na něj. „No tak… dělej!“

 

Marcus zavětřil, protože při posledních slovech nemohl přeslechnout záchvěv strachu v jejím hlase. Sjel pohledem k jejím rukám a koutky úst se mu stočily do úsměvu, sotva si všiml, že se jí chvějí špičky zbraní, kterými na něj mířila. Meč v pravé ruce navíc držela podstatně níž než dýku, což ho utvrdilo v jeho domněnce.

 

Teď už znuděně pohlédl na rudou tvář blondýnky po své pravici, na její rozcuchané vlasy a ubrečené oči, načež se vrátil zrakem k dívce.

 

„Tak dobře,“ pokrčil rameny. „Na co poupě, když je k mání kvetoucí růže,“ dodal s ďábelským úsměvem. „Tak utíkej, maličká,“ zašeptal blondýnce a rukou ji plácnul po zadku jako kobylu.

 

 

v

 

 

Cara sledovala, jak Lily klopýtá směrem k ní.

 

„Rychle, Lily,“ popohnala ji Cara, protože postřehla, že se lupič pohnul směrem k nim. „Vezmi… odtáhni matku,“ dodala, když si dovolila rychlý pohled za sebe a viděla, že se švadlena ještě neprobrala, „a schovejte se někam do bezpečí.“

 

Lily na vratkých nohách prošla kolem ní, popadla matku pod pažemi a pomaloučku ji táhla pryč z ulice.

 

Cara jí už nevěnovala pozornost a zaměřila se na lupiče před sebou. Byl vyšší než ona a statný. Měl na sobě tmavě hnědé kalhoty i boty a černou tuniku s dlouhými rukávy. Předloktí měl chráněná kratšími koženými nátepníky. Zarostlou tvář mu rámovaly zvlněné tmavé vlasy, divokým pohledem skoro jakoby se ji pokoušel sníst a rty zvednuté do úsměvu nevěstily nic dobrého.

 

Zmať protivníka, zněl jí hlavou Henryho hlas.

 

Znovu si dala záležet na tom, aby se jí chvěly čepele zbraní a meč nechala klesnout ještě níž, jakoby pro ni byl těžký. A malá jiskřička naděje v ní zadoutnala, sotva si všimla, že to neuniklo lupičově pozornosti. Nyní dokonce postřehla i jeho přehlíživý úsměv. Aniž z ní spustil oči, vytáhl z pochvy svůj meč a rozkošnicky si prohlédl ostří.

 

„Opravdu to chceš vést tímhle směrem?“ zeptal se stejným tónem jako rodič, který se snaží své ratolesti rozmluvit hloupost, kterou se právě chystá udělat.

 

Cara neodpověděla a dál si ho pozorně prohlížela.

 

„Nuže dobrá,“ přikývl a udělal k ní další krok, meč spuštěný u boku. „Jen musím říct, že teď už se vážně nedivím, proč za tebou ti tři běhají,“ řekl jakoby sám pro sebe, ale Cara to dobře slyšela.

 

Na okamžik se zamyslela, co tím myslel, ale pak v hlavě zaslechla tlesknutí Henryho dlaní, jako tolikrát když jí vytýkal, že vůbec nedává pozor.

 

Musíš se soustředit a nenech se ničím rozptýlit. Budou tě chtít zmást, slyšela jeho hlas. A pak jí došlo, že se lupič o tři kroky přiblížil.

 

„Upřímně přiznávám, že se cítím poctěn. Před nimi jsi utíkala, ale mně jdeš vstříc.“

 

Věnoval jí další úsměv a Cara slyšela, jak mu z hlasu doslova odkapává med. Pak lehce pozvedl meč a přistoupil k ní ještě blíž. Ustoupila o dva kroky dozadu a pozvedla zbraně. Začali kolem sebe zvolna kroužit. Viděla, jak jí přejíždí očima po těle a proto trochu zavrávorala a vykulila oči.

 

Muž se znovu usmál. Jako blesk skočil dopředu a udělal proti ní mírný výpad, až jeho ostří cinklo o dýku, kterou držela v levé ruce.

 

Cara slyšela samu sebe překvapeně vydechnout a teď si nebyla jistá, zda se opravdu lekla nebo to na něj hrála. Ustoupila o další dva kroky a viděla, jak lupič zaklonil hlavu a rozesmál se.

 

„Ale ale, divoženko! Nakonec tedy nebudeš tak nebezpečná, jak vypadáš?“

 

Jako dívka máš obrovskou výhodu - nikdo nepředpokládá, že se budeš umět bránit. Toho musíš využít. Odhadni protivníka z jeho pohybů. Nenech se jím zmást a věř si! A hlavně nezapomeň, že většina z nich bude silnější než ty. Ty máš ale na své straně moment překvapení, mrštnost a chytrou hlavu. Využij toho. Do prvního útoku dej všechno! Zraň je nebo zabij hned napoprvé, protože jakmile odhalí tvoje schopnosti, dál to bude jenom těžší.

 

Cara se nadechla a nosem pomalu vydechla.

 

„Dobrá tedy. Zkusíme to ještě jednou,“ mrkl na ni lupič, od pasu vytáhnul dýku a spolu s mečem je na ni namířil.

 

Cara si nenápadně přechytila meč i dýku prsty tak, aby se jí lépe držely a zaměřila se na lupičovy nohy. Když postřehla, že se chystá udělat další výpad, ukročila pravou nohou dozadu. Jen co k ní muž napřáhnul meč, levou rukou s dýkou ho odmrštila a pravou rukou s mečem vyrazila proti jeho levé. Než se vůbec stačil vzpamatovat z překvapení, dýka mu vyletěla z ruky. Všimla si, že je pravák a jelikož ji nepokládal za rovnocenného soupeře, předpokládala, že nebude držet zbraň v levé ruce natolik pevně. A očividně ji tak pevně nedržel.

 

Lupičova dýka cinkla o kámen a Cara se bleskově otočila na patě, paži přitom zdvihla do výše lupičovy hlavy a sekla ho do tváře. Chtěla sice trefit jeho hrdlo, ale i tak ji rubínová barva na čepeli dýky potěšila.

 

Všimla si mužova vytřeštěného pohledu a němého výkřiku, který mu zamrzl na rtech s tím, jak si uvědomil, že zřejmě nebude tak snadnou kořistí za jakou ji pokládal. Cara ale nečekala, až se vzpamatuje a zaútočila na něj plnou silou. Jeho zlostně soustředěný výraz, který vyměnil za úsměv, přijala s uspokojením.

 

Posléze musela uznat, že i on je zručným bojovníkem.

 

Ale Henry byl lepší, proběhlo jí hlavou a to, že ho vzápětí dokázala seknout mečem do ramene, ji v tom jen utvrdilo. Dokonce se v ní začala rodit naděje, že by ho mohla i porazit. Nenechala se ale zaslepit vidinou snadného vítězství, protože nenávist, kterou měl lupič s každým seknutím meče zřetelněji vepsanou ve tváři, nemohla podceňovat.

 

Pokud je tvůj protivník rozzuřený, může udělat pár chyb, jenže je taky mnohem nevyzpytatelnější…

 

Bojovali dál a Cara ucítila, že kromě nenávisti začínají získávat na síle i jeho rány, které teď musela odrážet pomocí obou rukou. Nicméně si všimla, že muž často drží pravou ruku od těla a dělá zbytečně moc rozmáchlé pohyby, jakoby se jí pokoušel useknout paži. Nechával až příliš dlouho nechráněný bok a toho se rozhodla využít.

 

Právě teď ji ale lupič nutil ustupovat dozadu. Náhle se rozmáchl a chtěl ji seknout po nohou. Cara na poslední chvíli vyskočila, jenže když dopadla, zavrávorala, protože narazila na jednu z vytržených okenic. To stačilo muži k tomu, aby jí švihnutím vyrazil z ruky dýku.

 

Cara sykla bolestí, protože ji přitom ostřím sekl po předloktí. Další ránu, jíž mířil na její krk, byla schopná odrazit jen ztěžka. Rukama sevřela jílec meče a držela si ho jako štít před hrdlem. Cítila, jak jí teplá krev stéká k lokti a bylo jí jasné, že pokud se s ním bude dál přetlačovat, prohraje. Na chvíli se mu poddala a nechala se přitlačit na kamennou zeď. Sotva získala oporu pod zády, prudce ho kopla do kolene. Lupič hekl a povolil v nátlaku, takže se stihla odrazit od domu a se zuřivým výdechem opět zaútočila.

 

Koutkem oka postřehla, že po náměstí projelo několik nájezdníků na koních. Vzdala se myšlenky na lupičovo zabití, protože věděla, že to nezvládne. Jedinou proveditelnou možnost viděla v jeho omráčení nebo zranění, aby mohla utéct.

 

A to rychle než se sem dostane někdo z jeho druhů, blesklo jí hlavou.

 

Srdce jí divoce tlouklo a svaly začínaly pomalu bolet, ale s dalším nádechem se pustila do boje s ještě větší urputností. Zrychlovala údery svého meče a odrážela tak lupičův, až měla dojem, že cinkot kovu o kov zní zběsile a neuspořádaně jako když padá ze stolu tác s noži. Nakonec se jí naskytla skvělá příležitost provést úskok a krytý výpad, když byl lupič nucen uskočit před jednou z jejích ran. Na dost dlouhý moment opět nechal nechráněný bok a toho využila. S rychlou otočkou, při níž obratně protočila meč v zápěstí a dostala se zády k mužově hrudi, bodla za sebe. Skrz tuhou látku tuniky zajelo ostří do jeho těla obtížněji, ale zasáhla ho.

 

Muž zařval jako raněné zvíře a naprázdno se po ní ohnal. Cara se rychle sehnula a odskočila od něj s napřaženým mečem v obou rukou. Tentokrát to však byl on, kdo před ní ustupoval dál do ulice. Dívka si až nyní uvědomila, že lapá po dechu a dekolt, čelo i paže má mokré potem.

 

Lupič funěl přes zatnuté zuby, až mu mezi nimi odletovaly kapičky slin a kdyby ji pohledem mohl zabít, skončila by probodnutá stem ran. Pravou rukou dál držel meč a levou si pevně tisknul zasažený bok, až se mu mezi prsty objevila krev.

 

Cara se užuž chtěla otočit a běžet pryč, když tu ji zaujala změna v mužově výrazu. Už nebyl nenávistný. Byl posměšný. Divoce dýchala a vzápětí si uvědomila, že udělala strašlivou chybu.

 

Nikdy si nezapomeň hlídat záda.

Už když se otáčela, věděla, že je pozdě. Vzápětí jí hlavou projela ostrá bolest a poslední věc, kterou viděla, než ztratila vědomí, byla vyřezávaná rukojeť její dýky, vedle níž dopadla.

 

 

 

 

Copyright © 2011 - 2016 Anne Leyyd