Cena odvahy / 2. kapitola - Nezvaní hosté

 

              2. kapitola - Nezvaní hosté

 

 

Caru probudila zima. Ještě se zavřenýma očima zůstala bez hnutí ležet a hlavou jí pozvolna proběhla myšlenka, že Molaova pec musela vyhasnout a venku se ochladit, protože takovou zimu v pekárně ještě nezažila. Čím rychleji přicházela k vědomí, docházelo jí, že něco není, jak má být. Pohybovala se. Něco s ní kodrcalo sem a tam. Při hlubším nádechu ucítila koňský zápach se směsí mokré pytloviny a navlhlého obilí.

 

Rozpršelo se snad a Berg zapomněl zavřít okna ve spíži?

 

Vzápětí ji zaměstnal jiný vjem. Bolest. Sykavě se nadechla a otevřela oči. Všude byla tma a ona cítila, jak jí palčivě tepe v týlu a na předloktí. Mhouřila oči, aby rozehnala spánek a chtěla si hlavu prohmatat, jenže nemohla. Nejdřív ji napadlo, že snad ještě napůl spí, ale poté ucítila tah na zápěstí. Škubla pažemi a… nic. Škubla jimi podruhé a bolest zesílila. Provaz. Byla svázaná.

 

Prudce rozevřela víčka a hluboko uvnitř sebe cítila, jakoby jí do žaludku spadl balvan ve stejnou chvíli, kdy se její srdce divoce rozbušilo. Briar. Její město! Nájezdníci. Michael a Sára. Lily. Ten lupič… Pamatovala si na jeho škodolibý úsměv a pak už nic.

 

Příval dalších vzpomínek rychle zaplašila. Po chvilce, kdy její oči přivykly na tmu, poznala, že je na žebřiňáku krytém obyčejnou plachtou. Vůz se pomalu šinul vpřed a Cara zvedla hlavu, aby se rozhlédla. Ležela mezi několika pytli obilí, dřevenými truhlicemi, hliněnými nádobami, štůčky látek a spoustou věder plných pečiva, ořechů, cibule a česneku.

 

Vzápětí se zatřásla zimou a uvědomila si, že má promočené skoro celé šaty. Vzhlédla a spatřila, že vrchní část plachty je protržená. Venku skutečně pršelo a husté provazce deště dopadaly na plátěný kryt vozu a dírou přímo na místo, kde ležela. Cara zatnula čelist a pomaličku se zvedala, až na voze klečela a pohled upírala dopředu.

 

Devět stop před ní na něm seděl muž. Měl na sobě plášť s kápí a v rukou svíral otěže dvou hnědáků, kteří vůz táhli. Napadlo ji, zda to není ten její nájezdník, ale tenhle muž byl podstatně menší a postava v plášti působila spíš zavalitě. Caře se zatočila hlava a raději si sedla na lýtka. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.

 

Jestli se tady budeš potloukat ty a snažit se je najít, přijdeš k úhoně mnohem rychleji. A tím nemyslím zrovna to, že by tě probodli, chápeš?

 

V hlavě jí zněla Derekova slova a hned nato si uvědomila, že jí cvakají zuby.

 

To je tou zimou. Je mi jen zima. Je ti jenom zima! Je ti zima! - křičela na sebe v duchu, protože věděla, že jestli se podvolí strachu, nebude schopná se bránit. Mohl být jen jediný důvod, proč ji unesli. Chtěl se jí pomstít. Chtěl ji dostat. Teď jí srdce v hrudi bušilo přímo bolestivě. O nádech později pochopila, že má jen dvě možnosti. Buď se bude děsit vlastními představami o tom, co s ní ten násilník provede anebo se pokusí utéct.

 

Ne, mám jen jednu možnost, rozhodla se.

 

Znovu se rozhlédla kolem sebe. Neviděla žádný ostrý předmět, kterým by mohla přeříznout provaz na zápěstí, a její dýka zůstala ve městě. Zkusila ještě jednou pořádně zabrat a vykroutit si z provazů ruce, ale svázali ji opravdu pevně. Prohlédla si muže v přední části žebřiňáku - klidně seděl a řídil povoz. Možná dřímal. A byl tady snad jen on? Cara se snažila prohlédnout skrz tmu a déšť na cestu. Jeli lesem. Stromy rostly pár stop od cesty, skláněly jehličnaté větve pod náporem deště níž a tvořily nad nimi hustý baldachýn zakrývající noční oblohu.

 

Nebyla si zcela jistá, ale zdálo se jí, že se několik desítek stop před vozem něco pohybuje. Nejspíš pár jezdců na koních. Pořád se nutila zhluboka dýchat a poslouchala. Vnímala sytou vlhkou lesní zem, vůni borovic a jedlí. Vzduch byl svěží a nebylo v něm ani památky po odpoledním horku. Chtěla zjistit, zda nějací jezdci nejedou také za vozem, ale když se otočila, uviděla plachtu, která byla v zadní části nezvykle sešitá k sobě. Tudíž nebyla o nic moudřejší.

 

Na okamžik jí projela vlna zoufalství a napadlo ji, že se zhroutí na nejbližší štůčky tmavých látek a rozpláče se.

 

Vůz ujel pár stop, než jí došlo, že přesně tohle by byla voda na Henryho mlýn. Zamrkala a slzy zaplašila. Měla dojem, jakoby v hlavě slyšela jeho zlostné a znechucené zavrčení. Zhroutit se a plakat - to umí každý. A na co tedy tolik let dřela a dennodenně sledovala své tělo zbarvené pokaždé jiným odstínem modřin?

 

Mysli! Co můžu dělat? Sedět tady jako poslušná ovce a čekat až dojedeme kdoví kam? Anebo zkusit utéct a doufat, že mě nechytí a nezneuctí třeba hned tady na cestě?

 

Nedělala si valné naděje ohledně toho, co s ní mají v plánu dělat. Jenže… možná byla bláhová, když chtěla věřit, že se jí podaří utéct, ale zkusit to prostě musela.

 

Znovu pohlédla k nehybnému muži a poté se začala po kolenou pomalu sunout k levému boku vozu. Když narazila do několika věder, opatrně se zvedla na nohy a byla ráda, že se jí už netočí hlava. Sehnutá v pase opatrně překročila vědra, až se dostala těsně k boku vozu. Ramenem strčila do promočené plachty a ulevilo se jí, že není k vozu přivázaná, ale je přes jeho bok pouze přehozená. Přiložila čelo k plachtě a podívala se dolů. Nebyla zase až tak vysoko. Cesta byla tmavá a mokrá a vůz jel pomalu.

 

Možná si zlomí nohu, zvrtne kotník nebo protrhne plátno a muž na voze to uslyší, anebo se nestačí rychle uhnout z cesty kolu a přejede ji. Bylo jí to jedno. Cítila, jak se k ní polehoučku vrací stará kuráž a uvědomila si, že nikdy nebude nečinně sedět a čekat. Nikdy.

 

Postavila se čelem k přední části vozu a levou nohu vytáhla na postranici. Ještě jednou se zhluboka nadechla… a přeskočila.

 

Plátno zasvištělo a napnulo se, jak sjela mezi ním a vozem. Vzápětí přišel tvrdý náraz, protože dopadla na paty. Na poslední chvíli se převážila dopředu a narazila si kolena a bradu, když dopadla čelem přímo na cestu. Zaúpěla, až se jí do úst dostalo bahno. Nestačila ani vstřebat úlevu, že ji vůz nepřejel a rychle se přetočila na bok, podsunula pod sebe nohy a vytáhla se do stoje. Bez ohlížení vyrazila mezi stromy. Uběhla asi deset stop, když jí na kluzké lesní půdě podjely nohy a spadla. Cítila, jak se jí do nohou zadírá jehličí a menší větvičky. O bok stromu se znovu vytáhla vzhůru a rychle pokračovala dál.

 

Najednou uslyšela křik. Trhla sebou, ale nezastavila se. Nerozuměla, kdo co křičí, poznala však zuřivý tón hlasů. Přeskočila silný kořen stromu a sehnula se, aby se nepraštila hlavou o větev. Ucítila přitom, jak se jí uvolnil cop z drdolu a dopadl na záda. Když si nemohla pomáhat rukama, musela pečlivě hlídat, kam šlape, aby znovu nezakopla a neztratila tak cenný náskok. Bylo jí jasné, že ji budou hledat. Neměla nejmenší tušení, kam běží a právě jí na tom nezáleželo. Chtěla se jen dostat co nejdál to půjde, schovat se a počkat, dokud je nepřestane bavit ji hledat a pak, až si bude jistá, že jsou pryč, se vydá domů.

 

Jak zvedala nohy, aby přeskakovala spadané větve stromů, uvědomila si, že její bílá spodnička čouhající zpod šatů musí být v lese vidět jako pochodeň. Škoda, že ji nenapadlo se v tom blátě vyválet víc. Jako na zavolanou se před ní objevila menší mez, z níž stékala voda, kterou lesní půda nestačila vsáknout a hromadila se ve špinavé kaluži. Kdyby si do ní stihla sednout…

 

Zabočila k mezi, vyskočila na kmen spadlého stromu a chtěla pokračovat dál, když zaslechla dunění. Seskočila z kmene a ohlédla se. Spatřila dva muže na koních, kteří se k ní mezi stromy hnali. Zapomněla na kaluž a rozběhla se dál podél meze.

 

„Nadjeď jí!“ Uslyšela jednoho z nich zařvat, což ji přimělo zrychlit.

 

Možná, že kdyby se dostala tam, kam se koně nedostanou, ještě by jim zvládla utéct. Jenže potíž byla v tom, že kdyby se chtěla vyškrábat na nějakou jinou mez a zmizet mezi hustými stromy a keři, potřebovala by mít volné ruce nebo přinejmenším víc času a ona neměla ani jedno. Přesto běžela dál. Cítila, jak jí buší srdce a plíce se hlasitě dožadují vzduchu, slyšela taky dusot kopyt a nechtěla si připustit, že jsou už tak blízko. Znovu se ohlédla a tentokrát za sebou spatřila jen jednoho muže. Byl nakloněný ke straně a levou ruku měl nataženou k ní, chystajíc se ji chytit.

 

Pane Bože…

 

Najednou vykřikla, protože ztratila pevnou půdu pod nohama. Nevšimla si, že běží ke konci další meze a spadla. Bylo to jen pár stop, ale dopadla tvrdě na kolena a převalila se na bok. Zatřepala hlavou, divoce lapala po dechu a snažila se vyškrábat na nohy. Avšak sotva se postavila, uviděla zpoza stromů vyrazit druhého muže. Seskočil z koně a rozběhl se k ní.

 

„Už tě mám, ty mrcho!“ štěkl.

 

Vydechla a rozběhla se pryč od něj. Nohy jí podkluzovaly na mokrém listí, ale nezastavovala se. Stále doufala, že se jí podaří utéct, jenže srdce jí sotva dvacetkrát uhodilo do žeber, když ucítila, jak ji něco dlouhého praštilo do zad. Spadla potřetí a divoce lapala po dechu. Znovu však zdvihla obličej polepený tlejícím listím ze země, a přestože věděla, že to k ničemu nebude, zaryla se špičkami bot do půdy a plazila se dál rozhodnutá, že jim nic nedá zadarmo…

 

 

---

 

 

„Promiň, Gile, ale vážně sem myslel, že je mimo,“ zamumlal muž v kápi na vozu omluvně. Byl už starší a tvář měl baculatou jako nakynutý bochník chleba.

 

„Nech těch keců a hoď mi kus provazu,“ odsekl Gil a trhnul s Carou k sobě.

 

Odtáhla se od něj, jak nejvíc mohla. Toužila mu dupnout na nohu a kopnout ho do holeně a klidně i výš. Jenže když jí dal facku poté, co se ho pokoušela kousnout a jí ještě teď zvonilo v uších, došlo jí, že by si měla šetřit nějaké síly na později.

 

Koutkem oka si Gila prohlížela. Byl hladce oholený a nebýt mokrých rozcuchaných vlasů a rozezleného výrazu, vypadal by v tmavém plášti a tunice s bílou košilí pod ním jako slušný člověk.

 

Vzápětí za sebou uslyšela kroky a koňská kopyta. To se vracel druhý muž a vedl za uzdu oba koně. Neotočila se k němu, ale najednou sebou škubla, protože ji plácnul přes zadek a zasmál se. Zatnula zuby a chtěla se k němu vrhnout, jenže Gil jí silně zmáčknul paži a přirazil ji ke své hrudi, takže by na něho nedosáhala ani kdyby ho chtěla jen kopnout. Zastavil se pár stop od ní a s nechutným úsměvem jí přejížděl očima po těle. Nakonec se znovu zasmál a řekl: „Teda… ta vypadá. Marcus ji snad ani nepozná, co myslíš?“

 

„To už je jeho problém,“ zavrčel Gil. Vytáhl nůž, přeřízl dívčina pouta a rychle ji znovu svázal. Tentokrát jí dal ruce před sebe a než Cara vůbec stihla uvažovat proč, vzal si Gil provaz, který mu podával muž z vozu, a jeho konec uvázal mezi její zápěstí.

 

Když zkoušel pevnost uzlu a několikrát při tom trhnul jejíma rukama, zatnula Cara svaly a škubla rukama doleva, takže Gilovi spadl provaz na zem. Nic neřekl a sehnul se pro něj. Jen co se narovnal, vrazil jí přes čelist zatnutou pěstí, až se zapotácela. Pak ji hrubě popadl za cop a trhnul s ní k sobě, takže když promluvil skrz zatnuté zuby, i přes déšť pocítila na tváři kapičky jeho slin: „Ještě jednou si něco zkus, ty děvko, a slibuju ti, že nechám jet koně tryskem.“

 

Potom ji pustil a vyhoupl se na hnědáka. Druhý konec provazu si omotal kolem dlaně a zavelel: „Jedeme!“

 

Vůz i oba muži se dali do pohybu. Sotva se provaz napnul, musela se pohnout i Cara. Sála si ze rtu krev a zlostným pohledem probodávala záda obou mužů, kteří teď jeli za vozem vedle sebe.

 

Cítila, že má od hlíny a bláta snad celý obličej a vlasy plné listí. Okraj spodničky už dávno neměla bílý, stejně jako zeleň jejích šatů se změnila spíše na hnědočernou. Sedřená kůže na nohou ji pálila skoro stejně jako rána na obličeji a nakonec byla ráda, že musí jít venku na dešti, protože jí ochlazoval potlučenou hlavu.

 

Po pár set stopách chůze si začala více prohlížet své únosce. Nemohla si pomoct, ale nedovedla si představit, že to jsou ti samí muži, kteří napadli Briar. Byli slušně oblečení, a kdyby ji nehonili po lese, neměli by na pláštích ani větvičku nebo šmouhu od bláta. Na voze ani u sebe neměli žádné zbraně, snad kromě nožů, ty však nosil kdekdo. Tváře obou byly oholené a vůbec nepůsobily barbarsky. Mysl jí proto zaplavily další otázky: kdo ti nájezdníci jsou, kam jedou a kdo je Marcus. Neblahé tušení jí napovídalo, že to je ten, s nímž ve městě bojovala. Když se ohlédla za sebe a nikoho dalšího z nájezdníků neviděla, uvažovala, kde je zbytek.

 

Cesta dál ubíhala, a ačkoliv se Cara nejdřív snažila zapamatovat si, kudy jedou podle stromů a keřů, zhruba po míli toho nechala, protože už byla promočená na kost, třásla se zimou a nedovedla se soustředit na nic jiného. Teď by pro změnu byla ráda, pokud by mohla zůstat na voze a začala mužům závidět jejich pláště s kápěmi. Do mysli se jí vkradla další otázka: zda tam, kam jedou, bude aspoň teplo.

 

Po další míli už se soustředila jen na to, aby kladla nohu před nohu. Byla si jistá, že cvakání jejích zubů musí být slyšet hezkých pár stop daleko. Nejspíš měla pravdu, protože ten, který ji plácnul po zadku, se na koni otočil a uchechtnul se: „Už je jako beránek.“

 

Ráda by mu něco odsekla, jenomže tušila, že by ho snahou mluvit přes drkotání zubů ještě víc pobavila a tak mlčela. Trochu přidala do kroku, aby mohla jít ke Gilovu koni blíž. Ohnula ruce v loktech, prsty jedné ruky se chytila svého ramene a přitiskla předloktí k hrudi. Teplo jí sice nebylo o moc víc, ale aspoň trochu jí to pomohlo.

 

 

---

 

 

Déšť neustával, noc jakoby neměla konce a stejně tak i cesta. Cara neměla nejmenší tušení, jak dlouho jdou nebo kolik mil už ušli. Oči přibité k tmavé blátivé zemi nezvedala a snažila se nemyslet na nic. Jedno se jí ale pořád vracelo. Otcova tvář. Pokaždé, když na něj pomyslela, píchlo ji u srdce. Za dva dny se vrátí domů a nechtěla si domýšlet, co s ním udělá, když ji tam nenajde. Bála se, že bude vinit Dereka, že ji pořádně nehlídal, že ji nepopadl a neběžel s ní do podzemních chodeb. Tohle však nebyla jeho vina. Mohla si za to sama. Jenže… ať to převracela v hlavě, jak chtěla, věděla, že kdyby se čas vrátil do chvíle, kdy s Michaelem seděla ve zdánlivém bezpečí za hrnčírnou a znovu viděla Lily v rukou toho lupiče, vyrazila by jí na pomoc. Doufala, že je v pořádku - ona i její matka.

 

A Michael… Málem zaúpěla, vybavujíc si jeho tvář.

 

Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Jeli právě dlouhou cestou z obou stran lemovanou stromy, které podél ní rostly až nepřirozeně rovně. Ačkoli neslyšela co, postřehla, že muži mezi sebou prohodili pár slov. Pozorněji se rozhlédla a po několika desítkách stop rozeznala, že kus před nimi stromy končí. Rychle hlavou škubla doprava, protože se jí zdálo, že v dálce zahlédla záblesk ohně.

 

Pokračovali dál a její srdce bušilo víc a víc, jak se blížili ke konci aleje. Tušila, že se zřejmě schyluje i ke konci jejich cesty, protože oba muži na koních poposedli a narovnali se, jakoby se nemohli dočkat, až budou na místě.

 

Dokud neprojeli pod korunami posledního páru stromů, netušila Cara, co by vlastně měla čekat. Rozpadající se stavení nebo snad slušně vypadající dům? Vesnici nebo město? Opuštěné panské sídlo s polorozpadlými zdmi?

 

Vjeli na rozlehlou louku, kterou z obou stran ohraničoval les. Ten končil zhruba sto stop od vysoké kamenné zdi s cimbuřím, táhnoucí se jako obranný val hradu, k němuž zjevně mířili. Cara si ani neuvědomila, že zalapala po dechu.

 

Když byli o další stovku stop blíž, všimla si, že před kamennou zdí je vodní příkop, který přehrazoval kamenný most vedoucí k masivní dřevěné bráně pobité železem. Uslyšela taky vzdálený zvuk tekoucí vody, buď z prudšího potoka, nebo mírnější řeky proudící právě oním příkopem. V přesných rozestupech nahoře na kamenné zdi a také po stranách brány plápolal i v dešti oheň. Cara nevěděla, jestli se jí to nezdá, ale měla dojem, že se za cimbuřím někdo pohybuje. Zřejmě noční hlídky. Pohlédla vzhůru k vysokým věžím, tyčícím se do temné noci a padla na ni tíseň, která překonala i zimu.

 

Moc hradů za svůj život neviděla - popravdě viděla jen jednou královský hrad v hlavním městě Imbertownu. Tenhle nebyl ani zdaleka tak obrovský a okázalý, ale přesto byl… velký. Nyní už vůbec nechápala, co se to děje, proč ji vlečou sem a hlavně co jsou vůbec zač.

Pokud žijí na takovém místě, tak na co potřebují rabovat a loupit? Pro zábavu?

 

Nestihla tu úvahu víc rozebrat, protože se přiblížili k bráně, která se s nářkem začala pomalu otevírat, až byla dokořán a oni mohli po mostě pokračovat přímo na nádvoří. Koňská kopyta na kameni zaklapala podivně nahlas. Cara si z tváře setřela déšť a zdvihla hlavu k bráně tyčící se vysoko nad ní. Vzápětí ji napadla děsivá myšlenka: projde pod ní ještě jednou?

 

Ani o tomhle nestačila víc uvažovat, protože nevědomky zastavila, a když sebou provaz škubnul, musela rychle přidat do kroku, aby znovu neskončila na zemi. Dohonila Gilova koně, který zastavil po pravé straně rozlehlého nádvoří. Bylo větší než dvě Tržní náměstí vedle sebe. Kolem zdí byly v pravidelných rozestupech třiceti stop rozžehnuté pochodně, jejichž plameny bojovaly o život s deštěm a větrem.

 

Skrz tmu a déšť si Cara hrad nemohla moc dobře prohlédnout. Kromě několika oken, z nichž zářilo nazlátlé přívětivé světlo, zůstávala stavba obklopená černí noci. Sklouzla pohledem raději níž a všimla si, že stojí kousek od stájí. Právě z nich vyšli dva muži v černých kabátcích a béžových košilích, kteří hned začali vypřahovat koně z vozu. Ze vstupní brány hradu vzápětí vyběhli tři další muži a ti začali vynášet náklad.

 

Cara se otočila dokola a po levé straně nádvoří objevila další stavení, které bylo součástí přední hradební zdi. Napadlo ji, že to nejspíš bude zbrojnice. Víc času k rozhlížení nedostala, protože Gil škubnul provazem a tak se musela vydat za ním. Gilův společník se od nich odpojil, vzal otěže obou koní a odváděl je do stáje. Caru překvapilo, že jí nikdo nevěnuje ani tu nejmenší pozornost a také to, že nikdo s nikým nemluví. Všichni si hleděli pouze své práce.

 

Když byli uprostřed nádvoří, zaslechla nářek brány podruhé. Otočila se k ní. Ozvalo se zaklapnutí a čtyři muži, kteří byli oděni do tunik strážných s kroužkovými košilemi a přilbicemi na hlavách, vsadili napříč obou křídel dvě masivní dřevěné závory. Caru znovu roztřásla zima a snažila se samu sebe přesvědčit, že jednou tou bránou opět projde.

 

Živá.

 

Jakmile za Gilem vstoupila dovnitř hradu, překvapeně pohlédla vzhůru a přejížděla očima přes klenutý kamenný strop, tyčící se vysoko nad ní. Stoupala a zase klesala zrakem přes pět dvojic silných sloupů tvořících jeho podpěru. Ten rozlehlý prostor ji ohromil.

 

Pohlédla níž a po pravé straně spatřila několik schodů sestupujících do místnosti bez dveří. Schody se mírně zatáčely, takže nemohla vidět, kam vlastně vedou. Za vstupem do této místnosti byly troje obyčejné dveře. O několik desítek stop dál síň směřovala k rohu vedoucímu do nějaké chodby. U jejího ústí plála pochodeň, dál zela černočerná tma. Aniž věděla proč, začala v Caře tahle chodba vyvolávat nepříjemný pocit.

 

Na konci vstupní síně, zcela naproti vstupní bráně, se rozkládalo prostorné kamenné schodiště se širokým zábradlím. Po levici byly otevřené vysoké dveře z tmavého dřeva. Když kolem procházeli a jí se tak naskytl pohled dovnitř, uvědomila si, že to nejspíš bude hodovní síň. Zahlédla dlouhý stůl prostřený ubrusem se zlatým zdobením. Na něm stálo pár dřevěných mís s ovocem, kovové svícny a hliněné džbány. Všechno čisté a pečlivě urovnané. Ke stolu byla zasunutá dřevěná křesla a pod nimi krylo zem mnoho kožešin divokých zvířat.

 

Caru zcela překvapil pořádek, který zde panoval. Od barbarů rabujících v jejím městě by čekala naprostý opak.

 

Sotva Gil minul schodiště a vydal se vlevo, přičemž přešel další zavřené dveře, začalo Cařino srdce znovu se strachem tlouct do žeber. Nestihla si ani pořádně srovnat v hlavě, čeho by se měla bát, když Gil otevřel dveře, vstoupil dovnitř a vtáhl ji za sebou.

 

Připravená se bránit, celá napjatá se zaťatými zuby i pěstmi se rozhlédla po místnosti. Síň, ve které se ocitla, byla podstatně menší než ta, kterou minuli. Střed zabíral dlouhý stůl, na němž stály dřevené talíře s pečeným masem, ošatky s chlebem a koláči, spousta číší s vínem a džbánů s pivem. Kolem něj seděly na dvou dlouhých lavicích asi dva tucty mužů, kteří se mezi sebou živě bavili a jedli. Dalších patnáct mužů postávalo u pár menších stolků s vínem a ovocem, zbytek stál u oken s číšemi nebo džbány v rukou.

 

Sotva Cara přeletěla očima po celé místnosti a všech přítomných, s hrůzou si musela přiznat, že pokud se na ni vrhnou víc než dva najednou, nebude mít žádnou šanci, tím spíš bude-li dál svázaná. Aby zaplašila náhlou nevolnost, snažila se dělat jediné, co mohla: dýchat.

 

Většina mužů byla oblečena do plášťů, někteří seděli jen v tunikách nebo košilích a zbývající na sobě měli části brnění, přičemž více jak polovina z nich byla mokrá. Ti, kteří seděli u konce stolu, se k nim otočili sotva se za Carou zavřely dveře.

 

„Á, Gil dorazil!“ zahalekal jeden z nich na celou síň, načež se strhla vlna nadšeného vítání, kdy na Gila pršely pozdravy jeden za druhým.

 

To však trvalo velmi krátce, protože v okamžiku, kdy se pohledy lupičů upřely na Caru, začaly jim úsměvy z tváří mizet a halasné vítání přešlo do hrobového ticha.

 

Gil dělal, že si toho nevšiml a usadil se do jednoho dřevěného křesla vedle stolku u zdi. Cara zůstala stát za ním a snažila se odhadnout, co bude následovat. Pomaličku zdvihla oči k nejblíže sedícím a stojícím mužům a překvapilo ji, když v jejich obličejích uviděla jasně vepsanou zlost. Čekala, že budou jásat nebo se k ní vrhnou, ale tohle… Nevěděla, zda je to pro ni dobré nebo ne. Když však postřehla, že hněvivě přimhouřené oči lupičů nakonec vždy ulpěly na Gilovi a ne na ní, trošku se jí ulevilo.

 

Napjaté ovzduší přerušil jeden z nájezdníků sedících uprostřed stolu. Vstal a se zaťatou čelistí si Gila měřil. Ten mu nevěnoval ani pohled, natáhl se k míse a vzal si z ní menší trs hroznů. Když si nevzrušeně hodil jednu kuličku do úst, nájezdník ztratil trpělivost a zasyčel: „Tak ty sis přitáhl ženskou? Copak ses pomátl?“

 

Z několika míst se vzápětí ozvalo souhlasné zamručení. Pár dalších lupičů se připojilo hlasitěji ve stejném duchu.

 

„Co si myslíš?“ „Pro tebe snad pravidla neplatí?“ „Marcus tě přerazí, až to zjistí.“ „Pravidla přece platí pro všechny!“

 

Cara přejížděla pohledem z jedné rozčilené tváře do druhé a nechápala Gilův klid. Dál si jedl hrozny a nikomu nevěnoval sebemenší pozornost. Teprve když hluk a obvinění proti němu nabraly na síle, zdvihl hlavu a zařval: „Tak už sklapněte! Právě na Marcusův příkaz je tady, vy chytráci!“

 

Nájezdník, který se ozval jako první, se chystal ještě něco říct, ale Gil ho předběhl: „A jsem si jistý, že si Marcus mile rád vyslechne všechny vaše protesty.“

 

Po tomhle prohlášení si mezi sebou muži vyměnili pár nespokojených pohledů, avšak nikdo další se už neozval. Ti, kteří se postavili, se opět posadili a posléze se všichni vrátili ke svým dřívějším rozhovorům. Jen sem tam někdo po Caře a Gilovi ještě loupl očima.

 

Gil se věnoval hroznům a Cara si raději ani nechtěla představovat, jakými pravidly se můžou nájezdníci řídit. Začínala ji bolet hlava z toho, jak se snažila přijít na to, co jsou všichni zač a co ji čeká. Nakonec si řekla, že s těmi úvahami přestane a postaví se tomu, co nastane, až to opravdu přijde. Navíc to nevypadalo, že by se k ní někdo z nich chtěl v nejbližší chvíli vrhnout. Maličko tedy povolila v ostražitosti a uvolnila dosud zatnuté pěsti.

 

Její pozornost přitáhl oheň plápolající v krbu v čele místnosti. Vysoko šlehající plameny ji k sobě vábily příslibem tepla, až zalitovala, že se Gil neposadil blíže k nim. Nakonec si ale uvědomila, že může být ráda, že už není na dešti.

 

„Ale teď vážně, Gile. Cos to sem přitáh‘?“ ozvalo se vedle Cary.

 

Trhla sebou v očekávání dalšího plácnutí, ale muž, který promluvil, se posadil do volného křesla vedle Gila a zvědavě si ji prohlížel. Byl vytáhlý a hubený jako tyčka. Hnědé vlasy mu zplihle rámovaly bledý obličej a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy.

 

„Zeptej se Marcuse,“ poradil mu Gil a natáhl se pro číši s vínem.

 

„To víš, že jo,“ odfrknul si Hubeňour. „Potřebujeme snad pasačku prasat nebo co?“ nakrčil nos a znovu na ní ulpěl očima.

 

Cara zaťala zuby a cítila, jak se jí krev žene do tváří. Odvrátila od mužů pohled a zdvihla hlavu. Na druhé straně zahlédla svůj odraz v jednom z oken, za nimiž panovala tma. Rozčepýřené vlasy trčící různými směry a propletené tlejícím listím, tváře ušmudlané od bláta (ačkoliv si byla jistá, že jí déšť tu nejhorší špínu smyl) a zabahněné šaty. Vypadala jako… divoženka.

 

Pasačka prasat…

 

Na druhou stranu si uvědomila, že je to možná dobře. Třeba se jí nikdo nebude chtít ani dotknout, když vypadá, jakoby vylezla z bažiny.

 

„Takže’s ji sem dovez na Marcusův příkaz,“ pokračoval Hubeňour dál a snažil se dobrat nějakého vysvětlení. „A seš si jistej, že byl střízlivej, když ti to říkal? Protože na tuhle bych tedy nesáh, ani kdyby - “

 

Jeho slova přerušilo rázné rozražení dveří. Při pohledu na toho, kdo vstoupil dovnitř, Cara pocítila slabost v nohou a nutkání schovat se někam do tmavého koutu. Sledovala lehce kulhavou chůzi lupiče, s nímž ve městě bojovala a nad kterým zvítězila. Tedy dokud ji jeden z jeho nohsledů neomráčil.

 

Když procházel kolem Gilovy židle, ztuhla a zadržela dech, aby ničím neupozornila na svou přítomnost. Nemusela se namáhat, jejím směrem se ani nepodíval. Jeho sledování ji natolik pohltilo, že až posléze si všimla mužů vykřikujících dokola nějaké heslo. Chvíli poslouchala a nakonec to slovo rozeznala: „Marcus! Marcus! Marcus!“

 

Její obavy se potvrdily. Byl to tedy on a jejich střet byl nevyhnutelný, tím si byla jistá.

 

Jakmile došel do čela stolu, postavil se za vyřezávané křeslo z tmavého dřeva, opřel lokty o jeho opěradlo a s mírným úsměvem přejížděl očima po mužích.

 

Cara hned poznala, že si tuhle chvíli nesmírně užívá. Všimla si také obvazu, který si zřejmě sám omotal kolem pasu, aby zastavil krvácení z rány, kterou mu způsobila. To, že nebyla smrtelná, ji současně rozčílilo i uklidnilo.

 

Muži se postupně utišili a Marcus si vzal slovo. Jeho hlas se silně rozlehl po celé síni.

 

„Pánové! Myslím, že není třeba zbytečně pronášet slova popisující to, co už sami dobře víte. Briar… stejně jako ostatní, byl sražen na kolena!“

 

Marcusovi plály oči, a zatímco Caře přeběhl mráz po zádech, muži nadšeně zahalekali a někteří dokonce pozvedli číše.

 

„Každý z vás odvedl skvělou práci a nebýt každého - jednoho - z vás, nebyl by náš plán nad očekávání úspěšný. V první řadě, jako ostatně vždycky, bychom ale měli připít mému bratrovi, protože kdyby tu nebyl - “

 

„Není tady!“ křikl někdo z mužů a další se dali do smíchu. Dokonce i v Marcusově tváři se mihlo pobavení.

 

„Určitě ještě dohlíží, aby všechno proběhlo přesně podle jeho plánu až do úplného konce. Připít mu ale můžeme už teď! Na mého bratra - skvělého stratéga! Na Jeremyho!“

 

Marcus pozvedl číši, která ležela před ním na stole, a napil se. Ostatního ho svorně napodobili. Většina Jeremyho jména vykřikla, ale bylo i pár těch, co jej stěží zašeptali a Gil ze své číše sotva usrknul.

 

Ačkoliv Gila znala pár hodin a věděla, že není o nic lepší než ostatní, pohled na něj, jak jasně dával najevo své opovržení „skvělým stratégem“, Caru potěšilo. Měla by být ráda, že tady není, že se nemusí dívat na ničemu, který připravil útok na Briar. Měla by být ráda, jenže nebyla. Chtěla ho vidět. Chtěla se podívat do tváře toho, jehož vinou zpustošili její krásné město.

 

Cítila, jak se jí zlostí svírá hrdlo a stoupá do něj žluč. Přelétala očima po celém shromáždění a dovedla myslet jen na to, jak si přeje, aby za to všechno zaplatili. Všichni do jednoho. Byla svázaná a dobře si uvědomovala, že pokud by se jich na ni vrhlo víc, neubránila by se. A přesto v sobě cítila zášť a zlobu tak silnou, jako by byly součástí krve proudící jí v žilách.

 

„Ale kdyby se k vám za pár hodin náhodou vloupal a ověřoval, jestli jste umytí a ve svých postelích, vyhoďte ho!“ dál křikl Marcus, načež následoval burácivý smích, který Caru přiměl stáhnout se víc dozadu.

 

„Každý z vás odvedl svůj díl práce, a proto vás čeká zasloužená odměna. Ale co je ještě mnohem důležitější: všichni dnes můžeme usínat s vědomím, že jsme opět naplnili svou přísahu. A to je něco, co nás v posteli zahřeje víc než nějaká ženská, přátelé! Na zdraví nás všech!“

 

Síní se rozezněl další pokřik a všichni opět pozvedli číše nebo džbány a napili se. Marcus se pak opatrně posadil do křesla, a jakmile se rozhostilo ticho, řekl: „Všichni s výjimkou prvních mohou odejít. Mimo vaše běžné povinnosti máte po zbytek týdne nařízen zasloužený odpočinek.“

 

Následovalo spokojené zamručení, po němž se více jak polovina mužů začala zvedat z lavic. Mnozí rychle dopíjeli své nápoje a pokládali číše a džbány na stůl, jiní si je odnášeli sebou. Cara slyšela sem tam zamumlané „dobrou noc“ a sledovala, jak se někteří poplácávají po zádech, další zívají a protírají si oči a pomalu se trousí pryč. Neměla tušení, kdo byli první, ani o jaké zvrácené přísaze Marcus mluvil, její mysl ovládlo jediné přání - být někde jinde.

 

Nakonec zůstalo něco přes dvacet mužů. Někteří postávali různě roztroušeni po síni, další seděli na lavicích.

 

Když se síň takhle vyprázdnila, začala si Cara připadat mnohem zranitelnější. Chtěla i nadále zůstat opomíjenou součástí společenství lupičů, a proto se pokusila o půl kroku ustoupit za Gilovo křeslo.

 

„Ale kdepak, ty rozhodně zůstaň, drahá.“

 

Cara zdvihla oči ze země a setkala se s Marcusovým pohledem, který na ni upíral přes okraj číše jako dravec. Bez mrknutí mu čelila, zuby opět zatnuté stejně jako pěsti.

 

„Petere, hlášení,“ oslovil Marcus jednoho z přítomných a přestal jí věnovat pozornost.

 

Cara vydechla a pohlédla na mladšího muže, který právě tiše vešel. Byl vysoký a musela uznat, že je docela pohledný. Měl pravidelný obličej s klenutým obočím a tváří zarostlou týdenním strništěm. Hnědé zkroucené vlasy měl mokré a kapala mu z nich voda stejně jako z dlouhého pláště. Prsty si právě vytíral dešťovou vodu z obočí a zarazil se uprostřed pohybu, když zaslechl své jméno. Nejistě se rozhlédl po síni hledaje toho, kdo na něj promluvil.

 

S potlačovaným povzdechem Marcus svůj příkaz zopakoval.

 

Zatímco Cara sledovala, jak si nově příchozí sedá na lavici necelých deset stop od Gila, něco ji napadlo. Peter nebyl jediný, kdo na první pohled vypadal jako spořádaný člověk. Podobných mužů v síni bylo mnohem víc. Znovu si pozorně prohlížela tváře, které ji obklopovaly.

 

Nikoho by nikdy nenapadlo spojovat většinu těchhle lidí se sprostými nájezdníky a lupiči. Do města se mohli dostat bez nejmenšího problému nebo podezření. Mohli se dostat kamkoliv… Možná se dokonce některý z nich zastavil u Katieina stánku a koupil si koláč.

 

Cařino srdce zase ztěžklo. S čelem svraštěným soustředěním se vytrhla ze zamyšlení a zaslechla zbytek Peterova hlášení.

 

„… a další, pokud je mi známo, proběhlo bez potíží. Pět vozů už je tady, deset na cestě a zbytek dorazí během týdne. Polovina stopařů je zpátky a nikdo nehlásil problémy. Další dorazí zítra. O žádných mrtvých nevím a zranění jsou víceméně jen lehčí. Stačí?“

 

Marcus zamyšleně přikývl. Oči upíral do prázdna a po chvíli, kdy se jeho pohled stal zase víc přítomný, ukázal prstem na Hubeňoura: „Zítra odpoledne pošli do Briaru čtyři krtky, Jasone. Ať se mi hlásí hned, jak se vrátí.“

 

Jason poslušně sklopil hlavu.

 

Krtky? Kdo to byl? A co měli dělat? - běželo Caře hlavou. Copak jim to rabování nestačilo? Co ještě chtěli?

 

„Postarejte se, aby se teď kolem sklepa ani poblíž nemotal nikdo, kdo nemá. Zbytek znáte,“ trhnul bradou ke dvěma mužům sedícím po své pravici. „A to bude asi všechno,“ dodal pomalu, jak zvažoval, zda na něco nezapomněl.

 

Už se chtěl zvednout z křesla, když tu ho oslovil muž sedící na konci stolu: „Co se ti stalo, Marcusi?“

 

Muž byl starší než ostatní a na vrásčité tváři měl klikatou jizvu, která se mu táhla od pravého spánku až k čelisti, kde ji zakrývaly vousy. Vlasy měl téměř prošedivělé a jeho hlas zněl upřímně účastně.

 

Marcus se opřel zpět do křesla a odvětil: „Napadlo mě pět strážných z toho města. Tři se na mě vrhli a jeden ze dvou zbývajících mě bodnul. Naštěstí mi ale na pomoc přispěchal Gil a společně jsme je odrazili.“ S pousmáním se zahleděl na dno číše a prsty přitom přejížděl po jejím okraji.

 

Caru bodnul osten zlosti. Vzápětí si všimla, že ji Marcus opět pozoruje a téměř cítila, jak ji vybízí k tomu, aby se bránila, aby řekla pravdu, aby ho označila za lháře. Několik dlouhých chvil to chtěla udělat, ale nakonec si to rozmyslela. Nemělo by to nejmenší cenu. Dosáhla by jedině posměchu a osočení ze lhářství. Nikdo by jí nevěřil a co bylo nejdůležitější: nepotřebovala, aby jí někdo z nich věřil. Zaslechla, jak muži kolem začali zlostně mumlat a nepochybovala o tom, že spílají „proradným strážným“.

 

Marcus se nakonec spokojeně ušklíbl jejím směrem a obrátil se na Gila: „Proč vypadá jako cuchta?“

 

Gil se v křesle trochu narovnal: „Pokusila se utéct. Jela na voze s Kanem,“ dodal, jakoby to mluvilo na vše.

 

„Doufám, že jste mi na ni nesahali.“

 

Ačkoliv to Cara neviděla, mohla s jistotou říct, že Gil protočil oči: „Ne, neboj se. Ne víc než bylo nezbytně nutné.“

 

„Dobře. Pojď sem,“ kývl na ni.

 

Cara zatnula ruce do pěstí a než se stačila rozmyslet, zda se pohne nebo ne, Gil ji drapnul za loket a postrčil ji, až klopýtla. Zastavila se, ale když viděla Marcusův dychtivý pohled, čekající na sebemenší záchvěv jejího strachu, dodalo jí to odvahu. Narovnala záda i ramena a udělala pět pomalých důstojných kroků vpřed. Provaz táhla po zemi. Nyní stála jen čtyři stopy od muže i od stolu a zhlížela na něj tak pohrdavě, jakoby situace byla opačná. Jakoby ona byla vůdce a on zajatec.

 

Marcus to patrně vycítil taky, protože se postavil. Pohled, který na ni teď upíral, Cara dobře znala. Hodnotil ji. Jako obchodník, který doma zvažuje, zda provedl výhodnou koupi. Když se mu koutky úst zvedly do úsměvu, chtěla mu ho smazat z obličeje. Už si nemínila hrát na ustrašence, a ačkoliv uvnitř sebe cítila studený plamínek strachu, snažila se ho držet na místě.

 

„Jsem rád, že jsem se v tobě nespletl,“ promluvil k ní. „Nejsi jako ty ostatní uječené nány co poslušně klopí hlavu sotva na ně člověk zařve. Ty máš kuráž.“

 

Tiše ho pozorovala.

 

„Chci, abys věděla,“ pokračoval a přistoupil k ní blíž, „že pro odvážné lidi mám uznání.“

 

Nejdřív se kousla do jazyku, ale pak z ní slova vypadla dřív, než si to stihla podruhé rozmyslet: „Myslím, že to je ta nejmoudřejší věc, kterou může zbabělec dělat.“

 

Zatímco Marcusův výraz na chvíli úplně zamrznul, v síni se rozhostilo ohlušující ticho. Pak lupič skoro lítostivě přivřel víčka a zavrtěl hlavou. Bleskově se napřáhnul a zaťatou pěstí Caře vrazil, až málem spadla. On ji však na poslední chvíli levou rukou chytil za předloktí a pravou pod krkem.

 

Sípavě se nadechla a vytřeštěné oči, do kterých se jí nahrnuly slzy bolesti, upírala do Marcusovy tváře. Jeho oči hořely zlostí a stažené rty mu cukaly. Cara viděla úzkou podlouhlou ránu na jeho pravé tváři, kterou mu způsobila. Vzápětí ucítila v ústech krev a měla sto chutí mu ji plivnout do obličeje, nakonec ji však spolkla.

 

Věděla, že riskuje, ale nedovedla se ovládnout. „Velmi statečné,“ sykla mu do tváře a cítila při tom, jak se jí čelistí šíří bolest. „Vždycky si necháš lidi svázat, pak je biješ a myslíš, že jsi silnější?“

 

Marcusovi se ve tváři objevila hraná nevinnost: „Ale to jsi špatně pochopila. Tohle nebylo žádné bití. Říkejme tomu… první výchovné ponaučení,“ pousmál se.

 

Levou rukou vzal provaz, který jí poutal ruce k sobě a přitáhl si ji blíž. Cara si všimla, že dál pevně svírá rty a došlo jí, že to nebude ani tak zlostí jako spíš bolestí. Natočil ji doprava, takže se stehny opírala o stůl a neměla kam ustupovat.

 

Chtěla se mu pokusit vyškubnout, ale tušila, že pokud to udělá, bude jako zvíře v pasti - bezmocné a zoufale se zmítající. Bude si muset počkat na lepší chvíli. Cítila, jak jeho druhá ruka povolila ve stisku a hned se zhluboka nadechla. Pustil její krk a prsty lehce přejel přes místo zarudlé od předchozí rány. Znechuceně zaťala zuby a ruce se jí třásly touhou ho praštit.

 

Marcus si olízl rty a téměř naléhavě se jí zahleděl do očí.

 

„Chci, aby mezi námi bylo jasno. Nechci tě bít,“ řekl lítostivě. „To by udělal jen barbar. Ničit takovou tvář,“ prstem jí přejel k bradě. „Snad jedině kdybys mi nedala na výběr, ale…“ znovu se pousmál, „tak hloupá doufám nejsi.“

 

Co chtěl udělat poznala z toho, jak k ní naklonil hlavu. Jako by to byl instinkt. V ústech ucítila další nával krve, lehce trhla hlavou dozadu a plivla na něj.

 

Jako z dálky uslyšela zavrčení mužů, kteří vše dosud tiše pozorovali.

 

Marcus zatnul čelist. Naklonil hlavu k rameni a její krev smíchanou se slinami si z tváře otřel do ramene. Zjevně ztrácel trpělivost, protože ji popadl oběma rukama za zátylek, přitáhl těsně k sobě a necitelně přirazil své rty k jejím.

 

Cara v první chvíli ztuhla a teprve potom jí došlo, že to, co se jí dobývá do úst, je lupičův jazyk. Zděšeně třeštila oči a snažila se vykroutit z jeho sevření. On ji však prsty jedné ruky popadl za vlasy těsně u lebky a druhou paži jí obtočil kolem pasu, prsty zarývajíc do jejích zad. Celým tělem ji pak tlačil ke stolu, takže ho nemohla nijak odstrčit. Pokusila se vydat nějaký zvuk, ale zmohla se pouze na hluboký výdech. Při nádechu ji do nosu uhodil zápach vína, krve a potu a udělalo se jí z toho zle. Zoufale si uvědomila, že takhle nemá nejmenší šanci se od něj dostat.

 

Když nemáš sílu v pažích, použij tu, co ti sedí na krku.

 

Stačil záblesk myšlenky… a přestala se bránit. A jakkoliv se jí to příčilo, uvolnila se. Otevřela ústa jako by jí bylo příjemné, že ji nájezdník líbá, jakoby se ji snažil zadusit a ochutnat přitom půlku jejího obličeje. Na to, aby mu svými ústy odpovídala, se necítila, ale po chvíli i tak postřehla, že jeho sevření trochu povolilo.

 

Marcus se mocně nadechl a znovu se k ní přitiskl. Nyní na jeho jazyk čekala. Sotva ho ucítila dostatečně daleko… silně skousla. Ucítila krev a tentokrát nebyla její.

 

Lupič škubnul hlavou, odtrhl se od ní a oba zalapali po vzduchu. Cara počkala ještě další okamžik, až o krok odstoupil, a pak prudce kolenem vykopla vzhůru a zasáhla jeho raněný bok. Marcus zařval jako pominutý. Ohnal se po ní, ale teď na to byla připravená.

 

 

v

 

 

Jeremy poplácal svého koně po boku a nalil mu do žlabu plné vědro vody. Předtím ho pořádně vytřel a doplnil mu seník. Teprve když se přesvědčil, že je takhle obstaraný, vyšel ven a zavřel za sebou vrata stáje.

 

Pořád pršelo, ale přesto vzhlédl vzhůru k noční obloze a očima stoupal po zdech hradu, až našel okno svého pokoje, jehož část byla z nádvoří vidět. Nemohl se dočkat, až padne do postele. Byl unavený, ale příjemně. Byl to ten druh únavy, který se ho zmocňoval po dobře odvedené práci a uspokojoval ho.

 

Cestou přes nádvoří si stáhl plášť, rozhodnutý ho hned hodit do prádelny, kde si chtěl vzít čisté oblečení a možná trochu vína a jídla z kuchyně. V duchu už ležel v suché a teplé posteli, ale nečekaný výkřik kousek od něj u jednoho z vozů ho přiměl zastavit.

 

Chvíli nevěřícně třeštil oči, protože odmítal uvěřit tomu, co vidí. A i když byl unavený, zahořela v něm zlost.

 

Proč mě ten tupec nemůže jednou poslechnout!

 

Užuž se chystal, že tenhle „problém“ začne řešit, ale nakonec to pustil z hlavy. Dal se znovu do pohybu a vstoupil do hradu.

 

Ať si to řeší Marcus.

 

Pro dnešek už měl všeho a všech po krk.

 

Ve vstupní síni potkal Fila. Pozdravili se a Jeremy ho zastavil: „Mám dojem, že budete mít s Trevorem dneska ještě práci.“

 

Fil byl podsaditější postavy s lehce prošedivělými vlasy, věčně zarudlým obličejem s povislými víčky a křivým nosem. Jeho oblečení bylo mokré a špinavé a z roztržených kalhot mu koukala kolena.

 

„Děláš si legraci? Proč?“ zeptal se otráveně. „Už jsme to chtěli zalomit.“

 

„Být tebou tak ještě…“ Jeremy se podíval otevřenou vstupní bránou na nádvoří, „chvíli počkám.“

 

„A kdo že?“

 

„Řekl bych, že náš nejnovější přítel,“ odvětil Jeremy s mrazivým úsměvem.

 

„Ten osel?“ povytáhl Fil obočí. „Konečně… u něj to byla jen otázka času. Skočím pro Trevora a dáme se do toho.“

 

Jeremy ho přátelsky poplácal po rameni a zamířil k prádelně. Cestou uvažoval, jak je možné, že někomu jako je Fil dojdou určité věci dřív než Marcusovi. Než vstoupil, napadlo ho, že by se mohl zastavit v poradní síni a podívat se, jestli už dorazil Peter. Najednou dostal chuť na něco silnějšího než víno a nechtělo se mu pít o samotě. Mokrý plášť hodil ke dveřím prádelny a rozešel se k síni.

 

Chtěl nepozorovaně vklouznout dovnitř, ale sotva otevřel dveře, zakousnul se mu do uší bolestivý skřek, který ho přinutil zůstat stát na prahu. Ve chvíli, kdy jeho oči našly zdroj, postřehl, jak se někdo se zacuchanými vlasy rozmáchnul a sepjatýma rukama vrazil Marcusovi přes čelist. Ten se snažil udržet na nohou, jenže zavrávoral a skončil na zemi.

 

Jeremy nechápavě zdvihl obočí a vzápětí ho uslyšel zařvat: „Ty odporná děvko!“

 

Mezitím co se dva muži zvedli od stolu a šli mu na pomoc, vrhli se další dva k Zacuchanci. Jeremy tiše zavřel dveře a rozhlédl se po síni, aby našel Petera. Sotva ho uviděl, vyrazil k němu.

 

„Á, jdeš právě včas,“ vyhrknul Peter hned, co k němu došel. „Začíná to být vážně zajímavé,“ dodal a natahoval krk, aby viděl dopředu.

 

Než se Jeremy vůbec stihl zeptat, co se děje, Peter mu vše osvětlil sám: „Ta holka před chvílí nazvala Marcuse zbabělcem a teď ho uzemnila.“

 

„Cože?“

 

„Ššš,“ okřiknul ho Peter. „Tohle je mnohem zajímavější než to dnešní přepadení.“ Když si všiml Jeremyho výrazu, dodal: „Bez urážky. Ale tvoje plánování začíná být tak dokonalé, až je nudné.“

 

Jeremy si založil ruce na hrudi a upřel pohled ke krbu. Jason právě přitáhl křeslo a spolu s Bertem na něj Marcuse usadili. Dívka - Zacuchanec se už nevzpouzela, protože jí Gil držel pod krkem nůž.

 

„Vzpomínáš si na toho řezníka s kuší?“ zeptal se Jeremy skoro zasněně. „A pamatuješ, jak ‚nudné‘ tehdy bylo, když jsem ti musel vytahovat dva šípy ze - “

 

„Díky, že jsi mi to připomněl,“ zavrčel Peter a přerušil ho. „Dobře, uznávám, že to tvoje plánování má i světlé stránky.“

 

Jeremymu se na tváři usadil spokojený výraz.

 

Marcus právě začal metat kletby a všemožné nadávky dívčiným směrem, což Jeremyho utvrdilo v jeho domněnce. Nastražil uši, protože měl dojem, že zaslechl jekot, který předtím slyšel na nádvoří.

 

Rozhlédl se po síni a viděl, že téměř všichni jsou už zpátky. To mu stačilo a rozhodl se, že zbytek vidět nemusí.

 

„Jdu si pro nějaké jídlo a pití. Jdeš taky?“ zeptal se Petera.

 

„Počkej ještě chvíli. Ta holka… měls ji vidět, jak mu vrazila,“ Peter uznale kývl hlavou.

 

„To jsem viděl. Ale na tom, že někdo vrazí právě Marcusovi, není nic neobvyklého,“ opáčil Jeremy a nevědomky zaťal pěst.

 

„Já vím, ale je zajímavá,“ pokrčil Peter rameny. „Chová se jako… divoká kočka zahnaná do rohu.“

 

Jeremy si rychlé prohlédl „divokou kočku“. Připadalo mu, že ji někdo musel táhnout lesem, podle toho, jak vypadala.

 

„Ale krásy nejspíš moc nepobrala,“ řekl nakonec.

 

„To víš, nikdo nemůže mít všechno,“ pronesl Peter moudře.

 

 

---

 

 

Cara funěla námahou, jak se snažila uhnout před Gilovým nožem, jehož ostří se jí zařezávalo do krku. Protože jí však druhou rukou svíral spoutaná zápěstí a současně tak tlačil ke své hrudi, byla její snaha naprosto zbytečná.

 

Kromě hlavy ji bolelo už i břicho, poněvadž jí některý z lupičů zasadil pořádnou ránu pěstí, aby se přestala zmítat. Možná udělala čirou hloupost, ale pohled na Marcuse zhrouceného v křesle jí stál za to.

 

Očima těkala kolem sebe a všimla si pohledů nájezdníků. Někteří se na ni dívali zuřivě, další nevěřícně a překvapeně, jiní s jistým zájmem. Když znovu shlédla na Marcuse, čišela z jeho obličeje ryzí nenávist a potlačovaná bolest. Na boku si držel zmuchlaný kus látky, kterou mu někdo podal a podle toho, jak křečovitě zaťatou držel pěst druhé ruky, ho to bolelo opravdu hodně.

 

„Co s ní chceš udělat?“ zeptal se Gil za ní a Cara ucítila, že ji ostří znovu pořezalo. Musela hlavu zdvihnout ještě víc, i tak ale vnímala, jak jí teplé krůpěje krve stékají po dekoltu.

 

Marcus se několikrát krátce nadechl, než však stačil odpovědět, dveře síně se rozrazily dokořán a dovnitř vběhl další nájezdník. Byl mokrý stejně jako ostatní, na sobě měl kroužkovou košili ke kolenům a pod okem čerstvý monokl.

 

„Máme problém,“ vydechl a dal si ruce v bok.

 

Cara si skoro vykroutila oči, jak se na něj snažila pohlédnout. A najednou tlak povolil a Gil ji pustil. Vydechla a okamžitě si po hrdle přejela prsty, zjišťujíc hloubku řezů. Naštěstí byly jen povrchové. Marcus si jejího pohybu všiml a probodl ji zlostnýma očima, ale pak se rozhodl nejprve věnovat nově příchozímu.

 

„Co je, Same?“ sykl bolestivě a s pevně sevřenými rty se vytáhl trochu výš do sedu.

 

„Dnes odpoledne přijel lord Greyson s několika přáteli,“ objasnil Sam.

 

Znovu se rozhostilo ticho.

 

Marcus přivřel oči: „A proč se o tom dozvídám až teď? Už jsem tady skoro hodinu.“

 

„Zřejmě… se ti to báli říct,“ pokrčil rameny Sam.

 

„Proč? Nebyl snad Brendon s dalšími na lovu?“

 

„Byl. To byl, ale…“ Sam zaváhal a opatrně si přejel rukou po krku.

 

Cara si všimla, že se mu tam začíná rýsovat pořádná podlitina.

 

„Ale co?“ štěkl Marcus a hned vzápětí zkřivil tvář bolestí.

 

„Jeden z jejich sluhů se motal kolem sklepa. A prý to… prý to nevypadalo, jako že by zabloudil,“ dodal opatrně.

 

Nálada v síni se během okamžiku proměnila. Ticho bylo najednou plné napětí, skoro jakoby nájezdníci zadrželi dech.

 

Marcus opatrně narovnal ramena a prsty jedné ruky si přejel po vousech. Se skloněnou hlavou chvíli vypadal skoro nejistě, načež ji zvedl a ve tváři se mu zračil naprostý chlad.

 

„Sledujte ho a na ostatní dávejte pozor. Ke sklepu hned dejte pozorovatele. Brendon ať se mi hlásí s rozbřeskem. A co se týče toho sluhy…“ odmlčel se s děsivým úsměvem, „zjistěte, komu slouží a pokud se bude dál chovat podezřele, zajistěte mu nějakou nevinně vypadající nehodu.“

 

Sam se lehce uklonil a ihned vyšel z místnosti. Naproti tomu zděšená Cara doufala, že pro slova „nevinně vypadající nehoda“ se dá najít i jiné vysvětlení než to, které ji napadlo. Nechtěla si připustit, že právě vyslechla rozsudek smrti pro onoho sluhu, ať už to byl kdokoli.

 

Marcus zřejmě vycítil směr jejích myšlenek, protože sotva se jejich pohledy střetly, usmál se na ni tak hrozivě, že už nepochybovala o pravém významu jeho rozkazu.

 

Zhluboka se nadechla, jelikož věděla, že teď přijde na řadu ona, a mohla si jen domýšlet, co chystá pro ni. Najednou sebou škubla, protože měla dojem, že zaslechla známý hlas, nebo spíš nářek. Nejdřív to zavrhla s tím, že už začíná bláznit, ale pak si všimla, že se za zvukem otočilo i pár dalších lupičů.

 

Zaječení se ozvalo znovu a Cara ztuhla.

 

Ne, ne to nemůže být pravda.

 

 

---

 

 

Jeremy zpozoroval, že jekotu ozývajícímu se na chodbě, začíná věnovat pozornost čím dál víc mužů.

 

„Přichází mrtvý muž,“ řekl Peterovi.

 

Ten se na něj pochybovačně zamračil: „Nerad ti kazím tvou jasnovideckou předpověď, ale tohle jasně zní jako ženská.“

 

Vtom se dveře do síně prudce rozletěly a dovnitř vešel muž s krysí tváří.

 

„Ah,“ vydechl Peter s pozdviženým obočím sotva se podíval za něj. „Už chápu.“

 

 

---

 

 

Cara oněmělá šokem sledovala Rhyse, který vešel do síně, jakoby mu to tu patřilo. V mokrém šedivém plášti se doslova nesl a světle hnědýma očima těkal po nájezdnících s výrazem plným očekávání. Několik pramínků mokrých vlasů mu při chůzi povlávalo kolem obličeje, zatímco zbytek měl připlácnutý k lebce, díky čemuž vynikl jeho dlouhý obličej se špičatou bradou i nosem a neupraveným strništěm. Svým vzezřením připomínal krysu, ale ve skutečnosti si tohle označení v Briaru vysloužil kvůli své povaze a chování.

 

Co však bylo horší - Rhys nebyl sám. Pár kroků za ním dovnitř vklopýtala menší dívka se spoutanýma rukama. Obličej měla rudý od pláče a ústa zkřivená hrůzou jak se rozhlížela kolem. Proti světlým šatům ostře vystupovaly její havraní rozpuštěné vlasy.

 

Cara ji nemusela ani vidět, aby poznala, že je to Selena Lacrimová - jediná dcera jednoho z nejváženějších radních Briaru. Stačilo jí slyšet její křik. Tím byla pověstná už od dětství, protože kdykoliv jí některé z dětí, s nimiž si hrála, ublížilo nebo nechtělo půjčit hračku, spustila povyk, jakoby ji na nože brali. A ačkoliv Cara s Katie už dlouho nevěřily na pohádky, obě se shodly na tom, že vyloučit Selenu jako možného potomka banshee není tak snadné.

 

Třebaže Cara věděla, že si to nejspíš jen představuje, měla dojem, jakoby zaslechla praštění kloubů a skřípění zubů všech mužů v síni, kteří s přimhouřenýma očima tomuto výjevu přihlíželi. Někteří dokonce položili ruce na meče nebo dýky u boků.

 

„Přátelé!“ zahalekal Rhys a roztáhl paže, jakoby se chtěl s každým obejmout. „Skvělou práci ste odvedli! Ani sem si nemyslel, že by to šlo takhle hladce!“

 

Rozhlédl se, přiskočil k nejbližšímu stolku, z něhož si vzal džbán piva a rychle ho začal lokat, až mu zlatavá tekutina smáčela bradu. Muži v síni si mezi sebou vyměnili několik pohledů, ale jinak se nikdo nepohnul. Cara mezitím uvažovala o tom, co má jeho přítomnost zde znamenat. Nebylo žádným tajemstvím, že Rhys patřil mezi černé ovce jejího města, ale…

 

Copak byl a je jedním z nájezdníků? Raboval ve vlastním městě a okrádal lidi, které zná celý život?

 

Rhys dopil, vydechl a otřel si tvář do rukávu. Rozhlédl se kolem a se širokým úsměvem přešel k nejblíže stojícím lupičům.

 

„Neřikal sem vám tehdá, že chlapi ze stráže maj rádi dobrý víno? A že krám toho řezníka je doslova zlatej důl? A co Spesmorův krám, šli ste i tam nebo - “

 

„Zavři už hubu!“ štěknul na něj Marcus z křesla, a přestože ho rána zjevně dost bolela, dovedl Rhyse probodávat nevraživým pohledem.

 

Cařino srdce teď bušilo jako zvon. Byla by ráda slyšela, co se o otcově krámu chystal říct. Jediné, co ji v tuhle chvíli uklidnilo, bylo vědomí, že otec ani jeho nádeníci nebyli ve městě. Obchod byl totiž zavřený pokaždé, když Mathias vyrážel na cesty pro nové zboží.

 

„Co je?“ zeptal se Rhys zmateně. „Mám prostě radost, že to tak vyšlo. Vy snad ne? Bert řikal, že na konci dycky slavíte. Tak - “

 

„Co je tohle?“ skočil mu do řeči Marcus - tentokrát klidným hlasem a kývl hlavou k chvějící se Seleně.

 

Rhys se ohlédnul a napolo se smíchem odvětil: „Přece moje vodměna! Sám si řikal, že každej nějakou dostane.“

 

Několik mužů teď přešláplo a pár z nich se z hrdla ozval zvuk ne nepodobný zavrčení.

 

Marcus se pomalu zhluboka nadechl: „Řekni mi, Rhysi,“ vydechl a zabodl oči do jedné z rýh na stole, „tys snad zapomněl, jakými pravidly se tady řídíme?“

 

Rhysův nadšený výraz trochu povadl: „Ne, ale…“

 

„Ale co?“ syknul Marcus, aniž se na něj podíval. „Nepochopils je snad? Přišla ti ta pravidla zbytečná? Nebo sis prostě nemohl pomoct a musels nám dokázat, že zvládneš chytit ženskou?“

 

„Ne jen tak ledajakou,“ odfrknul si Rhys dotčeně. „Je to dcera radního!“

 

Cara pohlédla na Marcuse a bylo jí jasné, že nemá daleko k vybuchnutí. Co však nemohla pochopit, bylo to, že si toho zjevně nevšiml Rhys.

 

„Mně je zatraceně jedno, čí dcera to je!“ zařval Marcus a postavil se. Jednou rukou si dál svíral zmuchlanou látku na boku a druhou se opřel o stůl. „Neměls sem tahat vůbec nikoho!“

 

Rhys se opatrně rozhlédl kolem, jakoby čekal, že se ho někdo zastane.

 

„Ale… vzal sem si ji jako tu svou vodměnu,“ zopakoval o poznání tišeji. Znovu se rozhlédl, hledaje podporu, až mu zrak ulpěl na Caře. Oči se mu rozšířily a vzápětí na ni namířil prstem: „Dyť ty sis taky jednu vzal pro sebe! Támdle je! A sám sem viděl, jak ti ji Gil ve městě hodil na koně. Eště si na něho řval, ať si pohne.“

 

Ačkoli Cara toužila zmalovat Rhysův hřbet bezpočtem ran, došlo jí, že je to dobrá poznámka. Nicméně soudě dle Marcusova výrazu, který zůstal beze změny, neměla nejmenší váhu. Vydechl a na okamžik zavřel oči. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl skoro laskavě: „Nerad to přiznávám, ale můj bratr měl zase pravdu. Řekni mi, Rhysi, je mezi mnou a tebou nějaký rozdíl?“

 

Rhysovo čelo se zbrázdilo vráskami, jak se zamyslel. Než však stačil odpovědět, Marcus vyštěkl: „Vážně nad tím musíš tak dlouho dumat?“

 

„No, jsi vyšší,“ pokrčil rameny a zasmál se.

 

Smích ho ale rychle přešel, protože se k němu nikdo nepřidal.

 

„Tak já ti napovím,“ pronesl Marcus chladně a s každou další větou zvyšoval hlas. „Na rozdíl od tebe jsem pánem tohoto hradu. Na rozdíl od tebe mám tady všechno a všechny na povel. A na rozdíl od tebe, pokud se já rozhodnu, že si chci něco nebo někoho vzít, můžu, protože jsem váš vůdce! A vidíš snad někoho dalšího, kdo by přestoupil pravidla a někoho sem přitáhl? Co?!“

 

Rhys několikrát otevřel a zavřel ústa a opatrně se rozhlédl kolem hledaje pověstné stéblo, jehož by se mohl chytit. Dveře síně se však otevřely mnohem dřív, než ho stihl najít.

 

Dovnitř vešel ramenatý nájezdník vysoký zhruba osm stop a oblečený celý v černém. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene, ostře řezaná se silnou čelistí a tmavými mokrými vlasy. Pomalu procházel mezi muži a na rameni si jednou paží přidržoval něco, co Caře připadalo jako malý pytel. Tedy dokud neuviděla drobné nohy, které z něj vykukovaly a zrzavé vlasy.

 

Cara zalapala po dechu a zašeptala: „Sáro?“

 

Instinktivně se chtěla vrhnout vpřed, jenže Gil, neopouštějící své místo za ní, ji popadl za rameno a trhnul s ní nazpět.

 

Obr došel doprostřed síně a svůj náklad opatrně postavil na zem.

 

Marcus si dal jednu ruku v bok a nechápavě hleděl na malou holčičku, která teď stála vprostřed síně. Měřila necelé čtyři stopy a na sobě měla prosté hnědé šaty. Lehce vlnité rusé vlasy jí splývaly na záda a vykulenýma hnědýma očima hleděla na lupiče. V malých zaťatých pěstech křečovitě svírala sukni, ale jinak vypadala klidně.

 

„A co má být k čertu tohle?“ zavrčel Marcus.

 

„Byla na jednom z vozů, které měl na starosti Rhys,“ odpověděl Obr hlubokým temným hlasem. „Schovávala se pod jednou plachtou,“ pokrčil rameny a založil si ruce na hrudi.

 

Marcus se zhluboka nadechl a otočil se ke všem zády. Pomalu přešel ke krbu a zahleděl se do plamenů. Nyní se síní rozléhal šepot mužů, kteří se střídavě dívali na dívky a holčičku a hned vzápětí nato na Rhyse. Selena vypadala, že nemá daleko ke zhroucení, jak se pod ní podlamovaly nohy. Naproti tomu Sára se dál rozhlížela, až našla Caru a sotva ji pod nánosem špíny poznala, vykulila oči, pootevřela malá ústa a bezhlesně zašeptala její jméno. Cara se na ni kratičce pousmála.

 

„Takže…“ pronesl Marcus a rázem nastalo hrobové ticho, „nejdřív sem přitáhneš holku a teď navíc ke všemu ještě malé děcko?“

 

Tentokrát se Rhys začal bránit dřív, než Marcus domluvil: „Já nevim, jak se mi tam ta malá mrcha dostala! Musela vlízt na vůz chvíli předtím, než sme vyjeli!“

 

Když Marcus mlčel, přešel Rhys blíž k němu: „Nepodival sem se do každýho rohu, no. To se přece stane každýmu!“

 

„Vidíš tady snad někoho takového?“ zašeptal Marcus a natočil k němu hlavu.

 

„Ne,“ odvětil nejistě. „Ale… no tak, Marcusi! Dyť sem vám přece pomoh a tohle - “

 

Co se chystal říct, už se nikdo nedozvěděl. Marcus se rychle otočil a dřív než si Rhys uvědomil, co se děje, ho popadl jednou rukou za vlasy a druhou mu vrazil mezi čelist a krk nůž. Na tvář mu hned vystříkla sprška krve, ale jen zatnul zuby a zatlačil nůž dál až po rukojeť.

 

Rhys lapnul po dechu a v chabé pozdní obraně zdvihl ruce ke krku. Marcus však nožem ještě pootočil a hned nato ho pustil. Rhys mu s lapavými krátkými dechy sjel k nohám a z rány mu přitom prýštily stružky krve. Chvíli na Marcuse zíral očima vylézajícíma z důlků, až posléze padl na podlahu.

 

Cara sebou leknutím trhla a pevně zavřela oči. Zatnula zuby, ale hned sevření povolila, protože ji bolela čelist od předchozích ran. Vzápětí uslyšela Selenin děsuplný křik, který se ve ztichlé místnosti silně rozléhal, a trhla sebou, protože do ní něco narazilo. Prudce rozevřela víčka a spatřila Sáru, která k ní přeběhla. Rukama ji pevně sevřela kolem boků a obličej jí zabořila do břicha. Cara se zhluboka nadechla a přitiskla ji k sobě spoutanýma rukama.

 

Když opět vzhlédla, zpozorovala, že se Selena pokusila o útěk, kterému snadno zabránil jeden z nájezdníků. Držel ji za vlasy a donutil ji kleknout si na zem. Selena dál křičela a snažila se bránit, jenže muž jí vrazil facku a zařval na ni, ať zmlkne. Teď si Selena držela tvář spoutanýma rukama a výjimečně potichu vzlykala.

 

„Podejte mi někdo kus hadru!“ štěknul Marcus a s tváří staženou bolestí se rukou chytil krbové římsy. Hned jak mu jeden z nájezdníků podal kus látky, utřel si do ní nejdřív obličej a pak ruce od krve. Nakonec ji zmuchlal a přitlačil si ji k boku.

 

 

---

 

 

Jeremy s pevně stisknutými rty hleděl na Marcuse. Cítil ještě větší zlost než předtím. Ne kvůli Rhysovi - tušil, že to dopadne takhle, ale proto, že si Marcus nedal říct. Protože sem musel přitáhnout tu holku a teď tu byly hned tři. Měl chuť něčím třísknout, ale místo toho se rozhodl udělat něco jiného.

 

„Kam jdeš?“ zeptal se ho Peter potichu.

 

„Jdu poslat pro ranhojiče,“ odvětil suše Jeremy a znovu pohlédl na Marcuse, který zmoženě seděl v křesle a tisknul si na ránu další kus látky.

 

„Proč ho neošetříš ty?“

 

„Protože mám chuť mu spíš další ránu přidat než mu nějakou ošetřovat,“ zavrčel rozezleně a vyšel ze síně.

 

 

---

 

 

Marcus prudce oddechoval a zatínal pěsti i zuby, aby nesípal bolestí nahlas. Koutkem oka si všiml, že Jeremy vyšel ze síně. Pak pohlédl na Rhyse, který už konečně přestal lapat po dechu a škubat sebou.

 

Otráveně se od něj odvrátil a přikázal: „Zavolejte sem Fila s Trevorem.“

 

Trochu se v křesle narovnal, ale rána začala bolet víc, takže sjel zase zpátky. Nejraději by už zalezl do postele s řádným obvazem a lahví té nejlepší pálenky, jenže předtím mu zbývalo vyřešit pár „věcí“.

 

Nejdřív si prohlédl tu černovlásku, kterou přitáhl Rhys. Odhadoval, že jí nebude víc než třináct nebo patnáct let. Bílá kůže, černé vlasy. Opravdu vypadala na hýčkanou dcerušku radního. Jenže co s ní? Kdyby si s ní chtěl užít a ona by ječela tak jako předtím, nejspíš by se neudržel a podřízl ji.

 

„Ona se snad pochcala!“ zaryčel Liam, který ji ještě před okamžikem držel za vlasy, zatímco teď od ní rychle odskočil, jakoby se spálil.

 

Marcus znechuceně pohlédl na louži, která se od místa, kde dívka dřepěla, začala šířit. Znovu v sobě pocítil nával zuřivosti a rád by toho parchanta, který ji sem přitáhl, zabil ještě jednou.

 

Slyšel, jak se někteří z mužů v síni dali do smíchu a jiní spustili proud nadávek. Nastalý hluk však náhle přerušil jasný hlas: „Nechte je jít!“

 

Marcus pootočil hlavu k divožence stojící s rukama spoutanýma a přesto tisknoucíma k sobě holčičku, která měla hlavu zabořenou do jejího břicha.

 

„Jsou to ještě děti! Ona,“ kývla hlavou k černovlasé, „je jen o pár let starší než tady ta. Dovezte je zpátky do našeho města. Prosím! Přece nechcete ubližovat dětem. Nechte je jít! Prosím vás!“

 

Při pohledu na ni Marcus pocítil zvláštní směs zlosti, chtíče a obdivu. Neviděl na její tváři stopu po slzách, dokonce se jí ani nechvěl hlas, což na něj proti jeho vůli udělalo skutečně dojem. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by její prosbě vyhověl, ale neuniklo mu, že prosila jen za ty dvě.

 

Když ho předtím napadla, měl na chvíli chuť ji zabít - nyní byl rád, že to neudělal. Sice ho před jeho muži ponížila, ale přišlo mu, že Rhys ležící ve vlastní krvi na podlaze je dostatečným odstrašujícím příkladem pro ty, kteří by se chtěli protivit jeho příkazům. Navíc o tom, jak doopravdy přišel k ráně na boku, věděl jenom Gil, a na jeho mlčenlivost se mohl spolehnout.

 

A co se týkalo jí - nebýt té zpropadené bolesti, byl by si povzdechl blahem. Nemohl se dočkat, až ji zlomí. Tak, že po jejím vzdoru nezbude ani památka. A jeho muži na tuhle chvíli, kdy nad ním zdánlivě měla navrch, brzy zapomenou.

 

Jen doufal, že se mu rána rychle zahojí. Věděl, že nevydrží čekat víc než pár dní, aby ji dostal tam, kam patří - pod něj do jeho postele.

 

 

---

 

 

Cara očima provrtávala Marcusovu tvář a rozzuřilo ji, že ji snad vůbec nevnímal. Už se nadechovala, aby svou žádost zopakovala, když do síně vešli dva muži. Oba byli menší, podsadití a měli špinavé a potrhané šaty.

 

Marcus se na ně zadíval rovněž a sotva došli až k němu, trhnul rukou směrem k Rhysovi. Muži k němu beze slova přistoupili, jeden ho vzal za paže, druhý za nohy a nesli ho pryč.

 

Cara se rozhlédla po nájezdnících a pokoušela se sebe samu přesvědčit, že by neměla čekat, že budou vypadat překvapeně. Soudě dle naprosto netečných výrazů, bylo zabíjení na denním pořádku. Přesto raději počkala, dokud se za muži s mrtvolou nezavřely dveře a pak se znovu zhluboka nadechla.

 

„Chápete, co vám říkám?“ pokračovala ještě hlasitěji než před chvílí. „Jsou to ještě děti! Pokud v sobě máte aspoň trochu rozumu nebo soucitu, vraťte je zpátky do našeho města! Stejně si na nich nic nevezmete!“

 

Ani se nenamáhala žádat něco pro sebe. Bylo jí jasné, že ji nepustí. Ne, o sebe se mohla starat později, nyní byly přednější Selena se Sárou.

 

V síni však nikdo nepromluvil. Cara si nevěřícně prohlížela lhostejné tváře lupičů a nevědomky k sobě tiskla Sáru ještě víc.

 

„Jste snad hluší?“ zařvala. „Jsou to ještě děti! Přece je tady nechcete držet?! Pošlete je zpátky! Jsou to jenom - “

 

„Zavřete jí už někdo hubu?!“ zařval Marcus.

 

Vzápětí k ní přiskočil jeden nájezdník a chytil ji za ramena, aby ji podržel, zatímco Gil jí přes ústa kolem hlavy uvázal kus látky. Tentokrát se Cara nebránila. Ucítila, jak ji Sára sevřela drobnými prstíky a rozhodla se raději v klidu stát, aby od ní holčičku neodtrhli. Navíc v ní zahořela jiskřička naděje, že by je přece jenom mohli odvézt zpátky. Marcus stál jen o ni a doufala, že není až takový barbar, aby chtěl zabít i děti. Selena sice už dávno nebyla ve věku, kdy by se dala považovat za dítě, ale byla malá a to, co předvedla, by jí snad nakonec mohlo být ku prospěchu.

 

„Ach,“ vydechl Marcus, „konečně ticho. Nádhera.“

 

Cara pohlédla na Sáru, která na ni upírala vyděšené oči. Ale když se na ni i s roubíkem pousmála, trochu napětí jí z tváře vyprchalo. Holčička pak zase zabořila tvář do jejího břicha a Cara se modlila, aby se v Marcusovi objevil aspoň kousíček slitování.

 

V místnosti opět panovalo ticho. Jen co se Cara rozhlédla, spatřila, že se všechny oči upírají na Marcuse. Ten naproti tomu pozoroval je a vypadalo to, že přemýšlí.

 

„Co kdyby si je vzala na starosti Evelyn?“

 

Cara zdvihla hlavu, aby našla toho, kdo promluvil. Byl to Peter, ten, který předtím podával Marcusovi hlášení.

 

„Před pár dny říkala, že by potřebovala další ruce na práci,“ pokrčil rameny a přistoupil blíž. „Můžou pomáhat v kuchyni a na zahradě, uklízet hrad… I dítě přece zastane kus práce.“

 

Cara na něj zírala jako na přízrak.

 

Pomáhat v kuchyni? Uklízet hrad pro tyhle zmetky?

 

Začala cítit povědomé napětí v rukou, které ji většinou nutilo něco dělat. Nebo někoho praštit. Probodávala Petera zlostným pohledem. Co když právě zničil naději na to, že by je Marcus nechal odvézt zpátky do města?!

 

Zachytila Peterův pohled a málem zaryčela, sotva postřehla, že se na ni pousmál. Pousmál! Jestli někdy bude mít možnost a dostane se jí pod ruku…

 

„To zní celkem rozumně,“ přikývl nakonec Marcus. „Zavolejte Evelyn.“

 

Zatímco jeden z nájezdníků ihned odešel, vzal si Marcus ze stolu pohár s vínem a na jeden zátah ho vypil.

 

Nechtějí je zabít, chtějí z nich udělat děvečky a služky. Cara věděla, že by měla být ráda, protože volit mezi smrtí a uklízením… Jenže, co bude dál? Zkusila si to představit. Sára bude vyrůstat na hradě plném násilníků a vrahů s vědomím, že už nikdy neuvidí svoje rodiče? Selena se… zblázní? Nebo ji někdo ještě dřív zabije, protože nebude chtít poslouchat její nářky? A ona? Bezpočtukrát zneuctěná, snad i těhotná, pokud vůbec bude naživu?

 

Ucítila slabost v nohou a sucho v ústech, které nemělo co do činění s roubíkem. Měla dojem, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a dusí se. Chtěla utéct. Potřebovala se něčeho chytit. Chtěla se nadechnout čerstvého studeného vzduchu…

 

Utéct.

 

Ano, rozhodla se odsud utéct dřív, než si vůbec uvědomila, že to chce udělat.

 

Budeme služky, pomyslela si zoufale. Věčně v práci někde na hradě…

 

Najednou se jí před očima vyjasnilo.

 

Služky!

 

Nová naděje jí zahořela v nitru jako pochodeň.

 

Dveře do síně se dnes již poněkolikáté otevřely a dovnitř vstoupila starší žena v doprovodu jednoho z lupičů. Měla na sobě bílý čepec zakrývající již prošedivělé vlasy a bílou noční košili s vlněným přehozem kolem ramen.

 

Její oči chvíli starostlivě přelétaly po nájezdnících, až se zastavily u Cary. Na ženině tváři se na okamžik objevila úleva. Pak se zhluboka nadechla a její výraz se změnil na netečný. S pozdviženým obočím pohlédla na Selenu a Sáru a pak na Marcuse.

 

„Evelyn,“ oslovil ji Marcus unaveně, „prý jsi říkala, že bys ocenila někoho dalšího na výpomoc. Tady jsme ti někoho obstarali.“

 

Evelyn se zamračila a znovu si všechny tři přeměřila: „To ano, ale ne někoho, kdo vypadá, že v životě nedržel koště.“

 

Marcus si pravou rukou promnul kořen nosu. Očividně se snažil znovu nerozčílit.

 

„To je mi jasné. Naneštěstí si nemůžeme vybírat, protože ten tupec Rhys vybral za nás. Budeš si je zkrátka muset zacvičit.“

 

Evelyn stiskla rty a zadívala se na velkou rozmazanou kaluž krve několik stop před krbem. Mírně pozdvihla jedno obočí, ale pokud chtěla něco říct, nechala si to raději pro sebe. Znovu pohlédla na Marcuse a přikývla: „Dobře.“

 

Marcus vydechl: „Díky. A ještě jedna věc. Vezmi teď tyhle dvě,“ ukázal na Selenu se Sárou, „a drž je z dohledu, dokud tu budou naši vzácní hosté. Nechci, aby se tady teď pletly.“

 

„Dobře,“ přikývla Evelyn a rozhlédla se po lupičích. „Doufám, že vám nemusím připomínat, že se na ně budou vztahovat pravidla.“

 

„Bez obav,“ uchechtnul se jeden z nájezdníků a ostatní se k němu přidali.

 

Evelyn si povytáhla přehoz výš na ramena a kývla ke Caře: „A co tahle?“

 

Cara sotva stačila vstřebat, že se je chystají rozdělit a nyní s doširoka rozevřenýma očima hleděla na Marcuse a doufala… Aniž věděla, v co vlastně.

 

„Ne, ne. Kdepak,“ zavrtěl hlavou s výrazem, který nepřipouštěl odpor. „Tahle s tebou dnes nepůjde. Je pořádně divoká. Nechci ti přidělávat další starosti. Stačí, když se zatím postaráš o tyhle dvě.“

 

Evelyn stiskla rty, ale znovu přikývla a pomalu se rozešla ke Caře.

 

Ta pohlédla dolů na Sáru a viděla, že holčička pozorovala dění jedním okem. Vzápětí ucítila, jak ji silněji sevřela kolem boků. Byla by ráda řekla něco, čím by ji uklidnila, ale nepochybovala, že by jí roubík nesundali, ani kdyby si před nimi klekla.

 

Evelyn došla až k nim a promluvila na Sáru: „Tak pojď, dítě,“ natáhla k ní ruku.

 

Sára zavrtěla hlavou a znovu zabořila obličej do dívčina břicha.

 

Marcus zaklel a štěknul na Obra: „Jacku, vezmi ji a - “

 

„Ne,“ zadržela ho Evelyn a rukou mu naznačila, ať se nepřibližuje. Jack zůstal stát a žena si k Sáře dřepla.

 

„Podívej se na mě, malá,“ oslovila ji klidně.

 

Sára se chvíli ani nepohnula, ale pak přece jen zdvihla hlavu a pomaličku ji otočila k Evelyn. Ta se na ni pousmála: „Poslyš, musíš teď jít se mnou. Se svou přítelkyní se uvidíš později, dobře? Nemusíš se mě bát, protože ti neublížím a nebudu na tebe ani křičet jako tihle tady. Ale musíš jít se mnou pěkně sama, protože pokud nebudeš statečná holčička a nepůjdeš se mnou, tam ten hromotluk si tě přehodí přes rameno jako pytel brambor. A na to jsi už přece velká, nebo ne?“

 

Sára pomalu přikývla.

 

„Tak vidíš,“ pousmála se na ni žena. „Půjdeme do kuchyně a vezmeš si tam nějaký koláč, protože už musíš mít hlad, viď?“

 

Sára znovu přikývla.

 

„Tak co? Půjdeš se mnou?“ zeptala se jí a postavila se.

 

„Půjde… půjde s námi?“ zašeptala Sára, pohlédla na Caru a zpět na ženu.

 

Cara se nejprve chtěla pokusit stáhnout si roubík, ale Evelyn řekla: „Ne, dnes s námi nepůjde. Už je pozdě a budeš muset jít spát. Tvoje přítelkyně se dnes bude muset pořádně umýt, ale bude spát jinde. Nemusíš se bát, uvidíš se s ní zase zítra.“

 

„Doopravdy?“ zašeptala Sára a zadívala se Caře upřeně do očí.

 

Té se z toho svíralo srdce, ale chápala, že nyní pro ni víc udělat nemůže. Kdyby chtěla zabránit, aby ji Evelyn odvedla, stejně by ničeho nedosáhla. Jedině by Sáru a Selenu vyděsila. Navíc ji trochu uklidnilo, že s ní žena mluvila pěkně. Očividně věděla, jak zacházet s dětmi. Takže na holčiččinu otázku několikrát přikývla hlavou a pomalu zvedla ruce, aby ji uvolnila ze svého sevření. Neohrabaně ji ještě pohladila po hlavě a pak sledovala, jak ji Evelyn vzala za ruku a odváděla pryč.

 

„Tak vstávej, děvče,“ kývla na Selenu, kterou její klidný tón zjevně taky trochu uklidnil.

 

Všechny tři zamířily ke dveřím za pozorného dohledu všech mužů v síni.

 

Než vyšly na chodbu, otočila se Sára zpátky na Caru. Ta se na ni snažila dívat tak povzbudivě, jak jen celá špinavá, s roubíkem v ústech a svázanýma rukama, dokázala. Také se pokoušela rozmrkat slzy s vědomím, že jim se určitě nic nestane.

 

Nesmí. Nesmí se jim nic stát. A nic se jim nestane.

 

Ve dveřích se těsně minuly s dalším nájezdníkem, který prošel do síně a postavil se vedle Petera.

 

„Marcusi, poslal jsem pro ranhojiče. Brzy by tu měl být,“ řekl.

 

Marcus úlevně zavřel oči: „Díky, bratře.“

 

Muž přikývl, otočil se na patě a rozešel se pryč.

 

„Ještě nám zbývá tahle divoženka. Kdopak se mi o ni zatím postará, než se jí budu moct ujmout?“ zeptal se Marcus skoro vesele.

 

Cara vytřeštila oči a srdce jí začalo bušit, jakoby chtělo vyskočit z hrudi a zachránit se samo.

 

„Já se o ni postarám!“ houkl jeden z nájezdníků. Ostatní se rozesmáli a nejblíže stojící ho poplácávali po ramenou.

 

Caře se při pohledu na toho kolohnáta zhoupl žaludek.

„Já se taky klidně obětuju!“ zavolal další z druhé strany.

 

„Nebo já!“ ozvalo se kousek od ní.

 

Marcus se zasmál a zavrtěl hlavou: „Díky za nabídku, pánové. Ale právě vy… no, mám za to, že tahle divoženka bude potřebovat… zvláštní přístup. A taky bych byl rád, kdyby nebyla až tak opotřebovaná.“

 

Nájezdníci začali protestovat, ale Marcus je umlčel mávnutím ruky. Pak chvíli přejížděl očima z jednoho muže na druhého, až se mu čelo stažené vráskami vyjasnilo: „Jeremy, počkej!“ křikl na bratra.

 

Za ním se už ale zavřely dveře.

 

„Zavolejte ho,“ kývl hlavou na muže stojící nejblíže.

 

„JEREMY!“ zařval nájezdník sotva otevřel.

 

Marcus mezitím Caru probodával výsměšným pohledem, zatímco ona jej rozzuřeným.

 

Jeremy daleko nedošel, protože vzápětí vstoupil zpět do síně. S pevně stisknutou čelistí a tázavě zdviženým obočím se zahleděl na Marcuse.

 

„Jeremy, ty se mi o ni pár dní postaráš, viď? Hlavně ať někde neztropí povyk, dokud tu budou naši hosté. Udrž ji někde mimo. A pozor - je opravdu… divoká.“

 

Cara zarývala nehty do dlaní, a když se její oči střetly s Jeremyho, měla dojem, že mu z nich vyšlehly blesky zlosti. Byl to však jen okamžik, po němž jeho tvář získala nic neříkající výraz.

 

Pak si uvědomila, že to je on - skvělý stratég, který připravil útok na její milované město. Pokud někdo měl právo zuřit, pak on to rozhodně nebyl.

 

Jeremy přikývl a přešel až ke stolu. Marcus se pousmál a poté propustil všechny muže. Někteří se po Caře ještě ohlédli, ale většina se starala o to, aby si vzali něco z jídla a pití, které zbylo na stolech.

 

Marcus namáhavě vstal z křesla a pomalu došel k Jeremymu. Krátce mu stiskl rameno: „Díky, bratře.“

 

„Jistě,“ pousmál se Jeremy. „Hlavně si odpočiň.“

 

„Budu se snažit,“ přikývl. „Rád bych ti nějak vynahradil to, že jsem ti s Rhysem nevěřil a tak,“ naklonil se k němu blíž, „si tu divoženku klidně můžeš půjčit.“

 

Jeremy rychle střelil očima ke Caře. Ta, ačkoliv se třásla zlostí, si na okamžik opět všimla toho rozzuřeného stínu, který mu přešel přes obličej.

 

„Ještě uvidím,“ odvětil nakonec.

 

„Dej na mě, s touhle se nudit nebudeš,“ mrknul na něj.

 

Poplácal ho po rameni a přešel ke Caře, která už byla rudá vzteky. Přeměřil si ji s dalším pohrdavým úsměvem a zašeptal: „Dobrou noc, ty mrcho. Až se znovu setkáme, budeš žadonit o milost jedině pro sebe.“

 

Kdyby neměla roubík v ústech, byla by na něj plivla ještě jednou. Takhle ho probodávala tím nejhorším nenávistným pohledem, dokud jí nezmizel z dohledu, když se kulhavou chůzí vydal ven.

 

Jeremyho, který se postavil na jeho místo, zpražila stejným pohledem. On si toho ale nevšiml, protože se na ni nedíval. Pozoroval Gila, který držel provaz, jimž byla svázaná. Natáhl k němu ruku a Gil mu konec provazu beze slova hodil. Pak se rozešel pryč.

 

Cara očima rychle přeletěla Jeremymu po těle. Vysoký, silná ramena i paže. Kromě pár škrábanců, které mu viděla na tvářích a rukou asi nezraněný. Nevěřila, že je možné, aby se dnes cítila ještě hůř.

 

Potom si ovšem uvědomila jednu podstatnou věc, která v ní zažehla další naději: Marcusova lež pro ni nakonec bude výhodou. Kromě něj zatím nikdo neví, že se dovede bránit. Takže pokud se nějak zbaví pout, ukáže tomuhle zmetkovi co proto, pokud na ni bude zkoušet svůj „zvláštní přístup“.

 

„Tak jdeme,“ řekl jí Jeremy nevrle a zatáhnul za provaz.

 

 

 

Copyright © 2011 - 2017 Anne Leyyd