Hřebík

Jako vždy i dnes byl den ve Stirlingu pochmurný a šedivý. Po obloze se honily šedé mraky, stromy se vlnily pod nápory větru a sem tam trochu zapršelo. Prostě normální anglický den. Zoe s Mischel byly jako každý volný víkend u rodičů a pomáhali jim s přestavbou. „Tati, nemyslíš, že je trochu přehnaný přestavovat celý dům a dílnu? Na co to bude?“ „No na co, až se sem Mischel přestěhuje potom, co my umřeme, tak to tu bude mít hezky zařízený.“ „Víš co, radši se jdi domů najíst, začínáš mluvit z hladu blbosti, a mamka už tě volala alespoň desetkrát.“ „Vždyť už jdu.“
„Ale je to celkem dobrá zábava, hrabat se v hřebíkách, připadám si jako nový druh popelky.“ „To jo. Mischel, já si na chvíli odskočím jo?“ „Už zase?“ „Heleď já sem ještě dneska na záchodě nebyla jo!!“ „Dobře, ale spěchej. Víš, že se tu sama bojím.“ „Neboj, za chvíli jsem zpátky.“
Pár minut potom, co Zoe odešla, uslyšela Mischel dveře. Nejspíše si myslela, že se už Zoe vrátila a proto aniž by se ohlédla, třídila dál. Až po chvíli ji přišlo, že tu něco nehraje. Jakmile se otočila, přišla na to co, ale už bylo pozdě. Poslední co viděla, byla rychle řítící se ruka v pracovní rukavici s dlouhým a ostrým hřebíkem. Jen co se do ní zabodl, ztratila vědomí a začal z ní pomalu vyprchávat život.
„Dobře Robine, všechno zařídím, neboj, ale Mischel na mě už čeká celkem dlouho, musím jí jít pomoct. Už takhle jsem jí nalhala, že jdu na záchod, ještě mě tam půjde hledat.“ „Chápu, jen jdi. Zatím ahoj.“
Když se Zoe vracela do dílny, uviděla od tam tuď utíkat, jí dobře známou, ženu celou od krve. Rychle se rozběhla do dílny, ale bylo už pozdě, Mischel tam ležela v kaluže krve. Vyběhla tedy ven, aby se ji pokusila dohnat. Bylo už však moc pozdě, viděla ji jen nasedat do auta k Robinovi, který ji políbil a společně odjeli.
V tu chvíli ji došlo, že ji dostali. Neměla na jejich obchod nikdy přistoupit, kdyby to neudělala Mischel by ještě žila. Tohle bylo opravdu pořádně kruté poslední varování, že jestli nepřestane dělat problémy tak je další na řadě. Současně jí došlo, že bude hlavní podezřelá, protože nehrozilo, aby jí ti dva dali alibi. Zavolala tedy alespoň sanitku. Poté co ukončila hovor se okamžitě rozběhla ke svému autu aby stihla odjet dříve než dorazí záchranáři a policie. Celou cestu do svého domu přemýšlela, jak se schová před policií a nad tím jak se pomstí těm kteří ji připravili o její milovanou mladší sestru.
„Tak co se tu děje?“ „Mischel Kentová, 26 let. Tři bodné rány do krku, dvě zasáhly krční tepnu. Na místě byla mrtvá.“ „Máte vražednou zbraň?“ „Ano, nejspíše to je tento hřebík, ale více nám prokáže pitva.“ „Dobře. Kdo ji našel?“ „Nevíme, dotyčná neuvedla jméno. A než se zeptáte tak ano podle hlasu to byla žena.“ „Nějací příbuzní?“ „Ano, rodiče. Byla u nich spolu se setrou na návštěvě.“ „Kde je její starší sestra?“ „Nikdo nevím, prý zmizela.“
„Dobrý den. Jsem Mark Joseph. Mám na starost případ vaší dcery. Vím, že je to pro vás těžká situace, ale směl bych vám položit pár otázek?“ „Dobře, ale pojďme radši dovnitř, tady se to nedá vydržet.“
„Měla Mischel nějaké nepřátele?“ „Ne naopak, Mischel se snažila se všemi vycházet.“ „Čím se živila?“ „Teď někdy měla nastoupit jako řiditelka Umělecké školy v Glasgow.“ „Kdo jí to místo nabídl?“ „Alex Craford. Nynější ředitel.“ „ Nevíte náhodou, kam mohla zmizet její starší sestra Zoe?“ „Bohužel, od doby co jsem odešel na oběd, jsem ji neviděl.“ „Ale snad si nemyslíte, že by Zoe mohla udělat něco takového!!!! Ona sestru milovala!!! Nikdy by ji nemohla zabít!!!!“ „Klid drahá. Pan Joseph to určitě tak nemyslí. „Bohužel madam, ale musím brát v potaz všechny možnosti. Zatím nashle.“ „Nashle!!“
„Jak si ten chlap vůbec může myslet, že by Zoe udělala něco takového?!“ „To já nevím lásko, ale jsem přesvědčen, že se mílí, a že nato nakonec přijde.“ „Doufejme, že ano.“ Po těch to slovech se matka mrtvé dívky schoulila do náručí svého manžela a začala usedavě plakat.
Policie nemůže zatím k dané vraždě nic víc říci. Víme pouze, že hlavní podezřelou je prozatím její sestra Zoe Kentová, která záhadně zmizela a nikdo nedokáže říci,kde se momentálně nachází.“
Zoe s uplakanýma očima vypla televizi a sedla si na gauč. Během jednoho dne přišla o sestru, udělali z ní vraha, musela v rychlosti vyklidit byt a teď sedí na gauči u Alexe. Toho nejlepšího padělátora, heckera a řiditele Zuš jakého kdy znala. Jako hromádka neštěstí tu teď sedí na gauči a kouká se na připravené oblečení a dokumenty, které ji Alex donesl. To vše byla její nová identita. Identita, která měla dostat ty, co zabili její sestru.
V jejím pláči jí pochvíli přerušil Alex, který ji přišel připomenout, že se musí začít připravovat. Zoe si tedy otřela uplakané oči, vzala hnědou barvu na vlasy a šla se přebarvit. Poté cosi obarvila vlasy a oblékla si oblečení od Alexe, se začala kriticky prohlížet v zrcadle. Skoro se nepoznávala. Vypadala úplně jinak. Původně dlouhé světlé vlnité vlasy teď získaly kaštanově hnědou barvu, byly o něco kratší a vyžehlené. Na sobě měla uplé džíny, bílou halenku, pod kterou lehce prosvítala její černá krajková podprsenka a na nohách sandálky na nízkém podpatku. Nejvíce ji však překvapil pohled na její oči, nebyli totiž už schované za dioptrickými brýlemi, místo toho měla kontaktní čočky a samu ji překvapilo, že už nemá vzhled přísné profesorky, který jí její brýle propůjčovali. Prostě vypadala dokonale na to, aby dostala ty, co jí zabili sestru.