Hřebík II

Detektiv Johnson se ubytoval v Grand Central hotelu v Glasgow. Bylo to 1 blok od místa, kde bydlela Zoe. Jakmile se ubytoval a převlékl se, šel prohledat její byt. Byl v celku malý, ale i tak v něm bylo prostoru víc než dost, přeci jen až na nejnutnější nábytek tu nic nebylo. Vypadalo to, že asi ani nic nechybí všechny skříně i ty s oblečením byly vcelku plné. Zoe počkala na recepci, až odejde a vydala se do jeho pokoje. Snažila se ten hřebík, co měl podle jejích informací ještě stále u sebe, najít, ale nikde nic. Nakonec nechala věci rozházené po místnosti a s pocitem zlosti a zoufalství si šla sednout na terasu a smířila se s tím, že na něho bude muset počkat. Položila před sebe na stůl zbraň a odznak vše zapůjčené od Alexe i teď obdivovala jeho práci. Čekala celkem dlouho, takže si soustavně chodila do koupelny se napít. Když uslyšela rachocení klíče v zámku, schovala se za roh, aby ji neviděl.
Poté co vešel detektiv Johnson do pokoje, uviděl vše z přehrabané a rozházené. Nezdálo se však, že by něco zmizelo. Sesbíral tedy oblečení, pas a dokumenty povalující se na zemi. Dal je na hromadu, vzal si z ní čistý ručník a vydal se do koupelny, tomu všemu přihlížela Zoe usazená na terase. Počkala, až detektiv Johnson zajde do koupelny a pustí vodu. Poté si sedla na okraj postel a počkala, až vyjde. Mezitím vymýšlela strategii pro zisk informací, ne zbyde jí asi nic jiného než využít momentu překvapení, šoku, vzhledu a věcí od Alexe. Po deseti minutách vyšel Johnson ze sprchy, zabalený pouze v ručníku, čímž Zoe lehce překvapil i když na detektivovi bylo znát, že ho žena mířící na něj pistolí překvapila více.
„Posaďte se, pane Johnsne, musíme si promluvit!“ „Nebylo by to beze zbraně lepší.“ „To nechte na mně. Máte něco, co mě zajímá.“ „A co to je?“ „Jedná se o případ Mischel Kentové. Chci ten hřebík, vím, že ho máte u sebe.“ „Nejdřív mi řekněte, kdo jste a na co ho chcete.“ „Dobře, jsem Clair Custenová MI5. Zoe Kentová je pro nás velice důležitý případ jedná se o černý trh s uměním“ „Dokažte to!“ „Stačí vám odznak nebo mám zavolat šéfovi?“ „Odznak stačí.“ „Tady. Teď víte, co jste chtěl, teď mi dejte, to co sem chtěla já. Vrátím vám to do pěti minut“ „Cože víte, jak dlouho trvá taková analýza?!“ „Ano, normálně alespoň hodinu, pokud ovšem neznáte mě.“ „Jak to?“ „Sledujte!“
Clair vytáhla kufřík, který měla schovaný pod postelí a otevřela ho. Uvnitř se ukázali všemožné zkumavky, papírky a malá počítačová obrazovka. Clair hřebík posypala černým práškem a sejmula otisky poté sejmula otisky sobě a Johnsovi všechny shodné vyřadila. Poté udělala chemickou analýzu, kdyby se tam objevilo případné DNA. Zbylé otisky mezitím naskenovala do počítače a nechala je vyhledat. Pochvíli se jí ukázala Riley Stuart. Chemická analýza poté ještě ukázala pozůstatky penstabilu.
„Zoe to být nemohla.“ „Jak to?“ „Je alergická na penstabil a na tom hřebíku jsou jeho pozůstatky.“ „To nic neznamená, a i kdyby tak bychom byli opět na začátku.“ „Ani ne. Na tom hřebíku jsou totiž otisky Riley Stuartové.“ „Ale jak se tam dostali? Naši chemici tam nic takového nenašli.“ „Asi nehledali zespodu hlavičky hřebíku.“ „Jak se tam mohl dostat?“ „Nejspíše měla děravou rukavici. V dílně bývá takových dost.“ „Takže podle vás máme prohledat všechny rukavice v dílně jejího otce a hledat otisky?“ „To nemá cenu.“ „Takže momentálně je náš vrah nejspíš Riley Stuartová. To abychom ji navštívili, nevíte náhodou, kde ji najdeme?“ „V Glasgowské škole umění. Zítra se tam spolu staví, jdu se na to vyspat, zítra se sejdeme na recepci, nashle.“ „Ehm, nashle.“
Mezitím, co Johnson seděl na recepci, musel neustále přemýšlet, nad tím co se mu na Clair zdá tak povědomé i když si byl vědom toho, že ji ještě nikdy neviděl a ani se s ní nesetkal. A kdoví proč mu nepřišla jako agentka MI5. Usmyslel si, že si ji ještě musí prověřit. Jen co ji uviděl vcházet na recepci, okamžitě za ní šel aby, zjistil číslo jejího pokoje. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že má pokoj hned naproti němu.
„Odkdy jste tu ubytovaná?" „Stejně jako vy, od včerejšího rána " „Proč jsem si vás ještě nevšiml?" „To nevím i když já Vás pozoruji už delší dobu." Clair se na Marka stroze usmála a pohledem mu dala jasně najevo, že už se nemá dál ptát.
Asi po 5 minutách chůze přišli do Umělecké školy, kde vyhledali Rayli Stuartovou, učitelku zpěvu a hry na kytaru. „To ji ještě nevyhodili?“, pošeptala jsi Zoe sama pro sebe , ale Markovi to neušlo. „Co jste to říkala?“ „Ale nic" Rayli jim otevřela, posadila je a hned jim začala vyprávět, jak to bylo mezi ní a Mischel.
Dozvěděli se, že navštívila Mischel den před její smrti. Pomohla jí s hřebíky, popovídaly si a pak odjela. Prý mluvily o jejím nástupu na školu, uvažovaly, jaké by to bylo. Pak ji Mischel řekla, že tam nenastoupí, že si není jistá tou odpovědností, která by tím na ni padla. Clair pozorně naslouchala a vše si zapisovala. Každou nesrovnalost nebo poznatek si podtrhla.
Mark si mezitím slečnu Stuartovou prohlédl. Zjistil, že je to žena ve věku 30 let, má upjatý vkus založený na údajné dokonalosti strohosti. Na obličeji měla podle všeho vrstvu make-upu, který měl zakrýt nedokonalosti jejího obličeje. Mluvila upjatě a bez emocí.
Když zjistil, co potřeboval, pohlédl na Clair a pozorně si ji prohlédl, pořád mu na ní něco nesedělo i když svou práci očividně dělala dobře. Na první pohled vypadala jako člověk, který sleduje módu a jde s ní. Hnědé vlasy měla nadělané do kudrlinek, na sobě měla boty na podpatku, úzké džíny, bílé tílko, pod kterým byly vidět obrysy podprsenky a košili. Když pohlédl na její obličej, objevil náznaky úsměvu, jako by věděla, že si ji prohlíží. S překvapením zjistil, že oproti Rylei na sobě nemá snad žádný make-up kromě řasenky a ani tou si nebyl moc jistý. Když se kvůli tomu na Clair podíval pozorněji, všiml si, že se její výraz změnil ve chvíli, kdy Rylei začala básnit o přátelství mezi ní a Mischel. Veškerý úsměv zmizel a její tvář zkameněla. Toto se odehrálo ještě jednou a to když Riley říkala, že Mischel to místo odmítla. Ovšem v tu chvíli se kamenná tvář změnila na nepřátelskou. Jak mile se zdvihla, aby Rylei poděkovala a rozloučila se s ní, byla její tvář milá a přívětivá. Detektiv Johnson tím byl dočista zmaten, nevěděl, jestli to jen hraje, nebo to myslí vážně. Jak mile vyšli z kanceláře slečny Stuartové změnil se tentokrát její výraz na neutrální.
,,Co říkáte na to, co nám řekla?",,Já si myslím, že mluví pravdu.",,Já si myslím, že lže." ,,No to je jedno, stavíme se tu ještě za řiditelem prý on nabídl Mischel to místo. Musíme si zjisti jeho výpověď." „Tak to ani nemusíte, je to můj přítel. Ten víkend jsme celý strávili v kempu na okraji Londýna, klidně si tam zavolejte. Dostali jsme tam pokutu za rušení nočního klidu." „Dobře já si to prověřím." „Ale měli by jsme si promluvit s Ryleinou sestrou Nicol." „Proč?" „Potvrzení alibi pane Johnsne." „Můžeš mi prosím přestat vykat." „Ne, jsem tu pouze do vyřešení případu, pak stejně odejdu." „To sice ano, ale i tak bychom si mohli tykat.",, S lidmi o kterých nic nevím, nebo v tom to případě nevědí oni nic o mně, si netykám.",,Tak mi o sobě něco řekněte." „To by ste mě muselnejdřív opít." „Tak vás tedy zvu na skleničku." „Dobře, ale můžu asi od 10." „Co do té doby děláte?" „Budu nakupovat a mám schůzku s přítelem." „Potencionální budoucí snoubenec?“ „Ne“ „Jak to můžete vědet tak přesně?" ,,Protože si nevezmu nikoho.",,Neříkejte že věříte v prince na bílém koni?" ,,A co když jo." A s těmi slovy za sebou zavřela dveře svého pokoje a nechala před nimi stát překvapeného Johnse.