Nechtěný dar- 3.

Anotace: Přeji příjemné čtení ;)

Probudil jsem se a cítil, že neděle bude ve znamení kocoviny. Ranní či polední slunce, neměl jsem tušení kolik je hodin, mě prudce píchalo do očí. Raději jsem se otočil zády k oknu. Hned jsem ale zjistil, že píchání do oka slunčečními paprsky by bylo lepší.
,,Dobré ráno, méďo,“ culila se na mě zrzka, která ležela vedle mě. Vlasy měla rozcuchané a u levého oka rozmazanou řasenku.
,,Ráno budiž, ale dobré určitě ne,“ řekl jsem a posadil se na posteli zády k ní. Hned mě zazadu objala. Cítil jsem její bradavky na svých lopatkách. Raději jsem se sehnul pro trenýrky a odházel do koupelny.
,,Co si dá můj méďa k snídani?“ zeptala se a na posteli si lehla na břicho. Byla celá nahá, ale to jsem předpokládal.
,,Kafe.“
,,Takže jdu uvařit kávičku,“ řekla a z postele vstávala.
,,Jo, to budeš hodná, ale k sobě domu,“ řekl jsem a zavřel za sebou dveře koupelny.
,,Cože?“ zapištěla až nepřirozeně vysokým hlasem a během pikosekundy mi vběhla do koupelny. ,,To jako znamená co?“ dala si ruce v bok.
,,To znamená, že bys měla jít k sobě domů. Klidně ti zavolám a zaplatím taxika.“
,,Michale, já myslela, že po tom včerejším večeru nebude jen sex a čau.“
,,Pokud jsem ti napovídal něco, po čem sis myslela, že to bude něco víc než sex, tak promiň, ale nepamatuju si to. Teď když budeš tak hodná, tak bych si rád dal sprchu. Ty si zatím můžeš posbírat své svršky,“ řekla jsem a ona odešla a práskla s dveřmi. Očekávající reakce.
Když jsem sešel z koupelny do obýváku, tak už tam seděla oblečená, vlasy stažené v ohonu a na sobě krátké fialové šaty a kabát.
,,Taxik tu bude do pěti minut,“ řekla naštvaně.
,,Fajn,“ odkýval jsem a přečetl si zprávy ve svém mobilu, který jsem v obýváku večer nechal. Zaujala mě jedna a to od Jirky, který psal, že ve dvanáct přijde na oběd. Na hodinkách bylo za deset dvanáct a za oknem přijížděl taxík. A za ním Jirka.
,,Zklamal jsi mě,“ řekla mi ta zrzka, když opouštěla můj dům.
,,Jo, to já obyčejně dělám,“ řekl jsem co nejlhostejněji a ona nastoupila a odjela.
,,Nazdar Michale, mám se ptát kdo to byl?“ otázal se Jirka.¨
,,To byla jednorázová záležitost, která se mi tu chtěla zřejmě usídlit.“
,,Neříkal jsi náhodou, že s tímhle tím holkováním chceš přestat?“ ptal se, když vcházel ke mně do kuchyně.
,,Víš, já mám po včerekšku nějaké okno.“
,,Tak to jsi asi zapomněl i na tu vysněnou barmanku U Fredyho, co?“ popíchl mě a prozkoumával mi u toho ledničku.
,,Tak na tu kamaráde, jen tak nezapomenu. Budu chodit do toho baru častěji a určitě se tam jednou ukáže. Ale mohl bys mi pomoc. Můžeš pozvat na randu tu barmanku stěma velkýma prsama a pak tam zbyde jen ten kluk a ten určitě bude potřebovat pomoc a tak si bude muset zavolat tu krásku.“
,,No, jak dlouho jsi tenhle plán spřádal?“
,,Ani se neptej,“ řekl jsem a z lednice vyndal kus hovězího, které bylo pro mě s Jirkou naším nedělním obědědem.

V neděli ráno jsem nemohla dospat. Trnula jsem hrůzou, jestli mě slečna prodavačka poslechla. Zhruba v jedenáct mi to nedalo a šla jsem se tam podívat. Načuhovala jsem přes výlohu k pokladnám, ale nikde jsem ji neviděla. Vešla jsem opatrně dovnitř, tak aby mě náhodou neviděla. Dělala jsem, že si beru košík, když v tom se slečna živá a zdravá objevila. Skládala trsy banánů na hromadu. Neskutečně se mi ulevilo a z obchodu jsem odešla.
Rozhodla jsem se pro procházku v parku. V tuhle denní dobu tam moc lidí nebývá a tak snad se mi zase nepřitíží. Na dětském hřišti si hrálo několik dětí a jedna paní venčila psa, nebo spíše pes venčil paní, protože ona za ním vlála jak prapor.
Posadila jsem se na lavičku. Byl sice chladný listopad, ale vysvitlo slunce, které mě do obličeje příjemně hřálo. Chvilku jsem tak zůstala a nastavovala tvář se zavřenýma očima slunci. Nemám tušení jak dlouho jsem tam tak seděla, možná dvacetminut, možná půl hodinu. Čas v tu chvíli neměl pro mě vůbec žádnou cenu. Vytrhla mě z toho až zima. Slunce zalezlo za mraky a mě už nic nehřálo. Zachumlala jsem se do kabátu a vyrazila cetou zpět k domovu. Malí kluci, tak kolem šesti až osmi let hrající na hřišti fotbal překopli míč přes plot hřiště. Jedne z nich v modré bundě pro míč vyběhl, ale nevšiml si mě a narazil do mě. Já to nečekala a tak mě následky trochu vykolejily. Zase přišla bolest hlavy a vidina. Chlapci míč utekl až na silnici, kde jelo auto. Měla jsem z té vidiny , iluze, halucinae nebo jak to nazvat, husí kůži po celých zádech až ve vlasech. Otočila jsem se na kluka, který si to mašíroval k silnici. Nečekala jsem a rozběhla se za ním.

Klučina už byl skoro v silnici, když se proti němu vyřítilo ze zatáčky auto. Na poslední chvíli jsem ho za bundu strhla zpět na chodník.
,,Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho. Byl lehce v šoku, ale očividně mu nic nebylo.
,,Jo, nic mi není,“ přikývl.
,,Tys to auto neviděl?“
,,Já se nepodíval,“ říkal mlaý kluk s pihovatým nosem.
,,Tak hlavně , že se ti nic nestalo,“ řekla jsem a oddychla si.
,,Děkuju,“ řekl a odběhl zpět za kamarády. Já se po tomto mém vrcholném výkonu odebrala domu. Dala jsem si sprchu, vzala si opět několik tabletek na bolesti hlavy a slíbila jsem si, že druhý den určitě zajdu k doktorovi.

Doktor Kalinský si zapsal do počítače pár poznámek a uzavřel kartu pacientky Zity Šafránkové. Hned na to vytáhl telefon a ze seznamu vytočil jedno číslo.
,,Ahoj Helenko, tady Karel. Mohla bys se za mnou dneska stavit v ordinaci? Jsi poblíž? Tak to je fajn. Řeknu to sestře, abys nemusela čekat. Ahoj.“ Doktor ukončil hovor a ohlásil jeho zdravotní sestřičce, že čeká návštěvu.
Návštěva v podobě padesátileté blondýny s natupýrovanou blond kšticí dorazila během hodiny.
,,Ahoj Karle,“ pozdravila ho a políbili se na přivítanou na obě tváře.
,,Helenko, ty voníš pořád stejně krásně. Pořád používáš parfém Letní vánek?“ zalichotil jí. A zároveň ho to potěšilo, neboť právě tento parfém jí dal k jedním jejím narozeninám.
,,Letní vánek v každém ročním období. Bez něj už bych to nebyla já.,“ řekla a posadila se na židli pro pacienty. ,,Proč jsi mi volal? Propásli jsme snad nějakou prohlídku?“
,,Ne, kdepak. Když jsem ti volal, tak to bylo hned poté, co odtud odešla Zita.“
,,Zita? Moje Zita?“
,,Ano, tvoje dcera.“
,,Co jí je?“
,,Má bolesti hlavy a občas mívá vidiny.“
,,Ale ne,“ hlesla Helena. Moc dobře věděla, co to znamená. ,,Co jsi jí řekl?“
,,Že takhle od stolu vážně netuším co to bude. Napsal jsem jí silnější léky na bolest a vyšetření ne EEG.“
,,Vždyť víš o co se jedná.“
,,Vím, ale nemohl jsem jí to jen tak říct. Já, který k ním jsem téměř cizí člověk“
,,Jo, to je fakt. Nemůžou na tom vyšetření něco zjistit, že ne?“
,,Ne, výsledek bude úplně normální.“
,,Já tak moc doufala, že Zity se to nedotkne. Moc jsem si přála, abych byla poslední. Myslela jsem, že se to po Té co jsme přišli o Zdeňka vytratilo.“
,,Bohužel asi ne. Měla bys za Zitou určitě zajít. Evidentně jí to dost trápí. Nevypadá dobře.“
,,Určitě tam zajdu a promluvím si s ní. Musí vědět co to je,“ řekla Zitina matka. Po té se s Kalem rozloučila a odcházela.