Něha někdy nestačí

Adriana vyběhla z domu. Pršelo. Lodičky jí začvachtaly v louži.

…Proč zrovna dnes nemůže jít v botaskách…

Právě zamykala vrátka, když ji míjel autobus. Má šanci doběhnout sto metrů sprintem a nezlomit si nohu? Jen

chvilku zaváhala. Pak vyrazila. Dnes nemůže přijít pozdě! Jednou rukou mávala a druhou si přidržovala kabelu. Řidič naštěstí sledoval zpětné zrcátko anebo se bavil na podpatcích klopýtající ženou, brodící se vodou. Rozhodující bylo, že počkal a rozjel se, až když celá uřícená dopadla na sedadlo.

Oddechla si. Ráno neslyšela budík.

…Už po kolikáté?…

Spokojeně sledovala ubíhající krajinu a přemýšlela. Škola? Házená? V posledních měsících to šlo skloubit jen

těžce. Vloni konečně postoupily do druhé ligy a letos maturovala. Házenou milovala, učení protrpěla. A dnes nastal rozhodující den. Den D znamenal rozloučení se školou a zápas kariéry.

…Bože, to zvládnu!…

Potřebovaly vyhrát. Šlo o první místo. Jenže… soupeřky byly z Prahy, silný tým. Hluboce se nadechla a zavřela oči.

…Jen klid, klid!…

Autobus se rychle blížil k městu. Konečně přestávalo pršet. Ještě pár kilometrů a Adriana vystoupí na malém nádraží, a když bude mít štěstí, uvidí na nástupišti Tamaru. Přítelkyni v pravém slova smyslu, celé čtyři roky. Ani teď nezklamala. Stála opřená o staré, oprýskané zábradlí a čekala. Vysoká, štíhlá, zrzavé vlasy ostříhané nakrátko a malé pírko nad čelem. Jako vždy. Její veselé, světle modré oči na Adrianu netrpělivě zamrkaly: „Ahoj, no konečně! Myslela jsem, že ses ztratila někde v prostoru a čase!“

Adriana ji pevně objala.

„Jsem tu! Nejsi ráda?!“

Tamara se zašklebila: „Přijdeme pozdě! Nevíš, jak moc jsem se na ten kus papíru nadřela?“

„Mě to povídej! Tak klídek, to stíháme…“

Cesta ke škole se najednou zdála nekonečná. Naštěstí Tamařin bohatý slovník Adrianu odpoutával od reality. Za to jí byla neskonale vděčná. Ekonomku vyštudovala s odřenýma ušima, jak by řekl táta. Dnes by měla být

slavnostně naladěna. Závěrečné vyřazení, rozlučka a pak volnost, prázdniny!

Jenže nebyla. Tíseň se jí usadila na hrudi.

…Co bude pak?…

Loučení se spolužáky nebralo konce. Spoustu z nich už možná nikdy neuvidí, snažila se být milá, ale nervozita z očekávaného zápasu byla silnější. Po třech únavných hodinách konečně vyrazily ke stadionu.

„Tamaro, co myslíš, vyhrajeme? Přece jenom, pražandy chtějí do první ligy…“

Kamarádka se jen usmála:

„To my taky! Nandáme jim to, o tom nepochybuj!“

V šatně ještě nikdo nebyl. Adriana rozepnula kabelu a konečně se převlékla do „pracovního“. Nesnášela sukně a podpatky!

Musí se trošku rozcvičit, rozproudit krev. Jak vyběhne na hřiště, bude po starostech; ten pocit ji vzrušoval. Zmákly pár koleček a celé udýchané usedly na lavičku v šatně.

Oči jim hořely touhou po vítězství. Nezbývalo než skočit do sprch a pořádně se zchladit studenou vodou.

„Tamčo, kolik je?“

Adriana klasicky zapomněla hodinky a její mobil nejevil známky činnosti.

„Bude půl druhé, máme ještě čtvrt hodiny…“

„Fajn, heleď, jdem odpoledne do Áčka, platí to, ne? Nebo chceš někam jinam?“

Tamara zaváhala.

„Jasně, že do Áčka. To bude super. Ty, Adri…“

Právě v té chvíli vešel do šatny trenér a Tamara, důvěrně nakloněna ke své kamarádce, rychle zašeptala:

„Včera jsem viděla zase toho blonďáka.“

Adrianě se zachvěla brada. Nemohla si nevšimnout vysokého, světlovlasého muže. Znervózňoval ji. Někdy se

objevil před školou a několikrát ho zahlédla i na stadionu při zápase. Adriana netušila proč, ale chvějivé mrazení v zátylku ji ujišťovalo o jeho pohledu. Když se jejich oči náhodou střetly, následovalo ponižující zrudnutí po kořínky vlasů a rychlý úprk.

…No děs…

A samozřejmě Tamara o něm básnila, jenže se na něj klidně šklebila a minulý týden dokonce z hřiště zakřičela: „Čau, fešáku…“

…A on se usmál! Usmál se na ni! A dál, úplně v pohodě pozoroval, jak trénují…