Poslední pomoc

KAPITOLA 1

Ležela na zemi.
V uších jí zvonilo z rány, která se ozvala těsně u její hlavy.
Cítila se zvláštně. Hlavu jako by měla z olova, ale ruce a nohy, jako by snad uletět chtěly.
Snažila se pohnout. Chtěla si narovnat nohu. Brněla jí, protože si na ní ležela. Měla ji pod sebou zkroucenou stejně, jako těla lidí, kteří vypadnou či vyskočí z okna. Její snaha ale nebyla naplněna. Nepodařilo se jí s nohou pohnout, a tak to zkusila s rukou. Ale jediný pohyb, jehož docílila byl nepatrný záškub pravého prostředníčku.

Chtěla pohnout hlavou, ale nešlo to. Byla těžká a bolela jí. Něco jí z ní stékalo. Hustá a teplá tekutina se řinula po spánku a stékala na zem. Cítila, jak jí lepí vlasy. Vlasy, o které tak pečovala se slepovala, kvůli té hnusné tekutině. Tekutině s železitým pachem.

Ležela na té tvrdé zemi a jediné, co viděla byl velký vánoční strom se zlatými a červenými ozdobami. Krásně se to lesklo. V uších jí přestalo zvonit, ale pro změnu si připadala, jako pod vodou. Všechny zvuky byly tlumené a ona nedokázala rozpoznat žádný konkrétní.

Její dlouhé a světlé vlasy byly mokré, lepkavé jako jeden velký cucek. Poznala co je to za tekutinu. To ona způsobila, že byla neschopná všeho. Ta lepkavá tekutina se železitým zápachem jí brala sílu. Brala jí život.
Krvácela. Ležela pod Vánočním stromem a z hlavy jí vytékala krev.

Její zrak se rozostřil. Viděla vše jako v mlze, jako přes silně zapařená skla brýlí, nebo jako přes dveře s mléčnou výplní. Ale viděla postavu. Přibíhala k ní a byla celá v bílém. Možná to byl anděl a přiletěl si pro ní. Nevěděla. Té rudé tekutiny ztratila až příliš a její duše už nechtěla být dál v jejím chladnoucím těle.
Ten člověk v bílém k ní přiběhl , poklekl a pohladil jí po tváři. Něco řekl, ale už vůbec neslyšela a oční víčka byla tak těžká, že už se na toho anděla, který u ní klečel, nechtěla dívat.

**

Padly tři různé výstřely.
Dva byly silné. Ten třetí zanikal v jeho dozvuku.
Muž s vlasy protknutými stříbrem rychle sbíhal schody. Jeho bílý plášť za ním vlál stejně jako jeho kolega. Spěchal do auly.
 ,,Martine!“ uslyšel hlas jeho kolegy, jak na něj volá, ale nevnímal ho. Pospíchal do té zatracené auly.

Leželi tam oba dva.
Jeho osud mu byl naprosto lhostejný, jemu šlo o ní.
Krvácela z hlavy.
Rána nevypadala na první pohled hluboká, ale moc dobře věděl, že tyhle rány jsou zrádné. Když k ní přiběhl, tak se na něj ještě dívala, ale pak náhle ztratila vědomí. Věděl, že je zle a půjde o vteřiny.

 ,,Nosítka!“ zakřičel a jeho požadavek byl rychle splněn.
 ,,Jak to vypadá?“ zeptal se jeho kolega a kamarád.
 ,,Je v bezvědomí, puls slabý, ztratila velké množství krve, ta rána nevypadá zle, ale nejsem si jistý. Ať mi připraví sál, čtyřku! A krve, raději nulu.“
 ,,Martine, je dobrý nápad, abys ji operoval?“
 ,,Jsem přednosta, já určuji kdo bude koho a kdy operovat,“ řekl a běžel hned za vozíkem na operační sál.