Nechtěný dar- 14.

14.

               Ležel jsem v posteli a čekal, až se Zita rozhodne vyjít z koupelny. Měl jsem parádní výhled z postele rovnou na dřevěné dveře koupelny, neboť v našem předělaném sklepě, kam nás moje drahá maminka umístila nic jiného než postel, miniaturní okno, skříň a koupelna nebylo.
Konečně se otevřely dveře z koupelny a Zita v nich vyšla v tenoučké, lesklé košilce s černou krajkou.
 ,,Doufám, že jsi mi neusnul,“ řekla mi a šla ke mně.
 ,,Skoro jo. Ale vědět, že budeš mít takovou sexy košilku, tak bych si na spánek nedovolil ani pomyslet.“
 ,,To bych ti radila,“ řekla Zita a plíživě, jako kočka připravená skočit po své myši lezla ke mně do postele. Měl jsem výhled na její výstřih, kde se jemně pohupovala její pevná prsa. Lehla si na mě a začala mě líbat ne jen na rty, ale i na bradu, uši, krk, ramena, hrudník a směřovala pořád níž.
 ,,Jsi sice neuvěřitelně sexy, ale bude ti v noci zima,“ řekl jsem jí a ona zvedla hlavu a podívala se na mě naprosto překvapeně. To ode mě nečekala.
 ,,Ok,“ přestala mě líbat a vstala ze mě. ,,Jdu si pro flanelové pyžamo,“ dodala a chtěla z postele odejít. Jednou nohou už byla na podlaze, ale já jí rychle strhl zpět k sobě.
 ,,To počká,“ řekl jsem a uvěznil jí pod svým tělem a vzal si jí jako lev svou kořist.

*

               Michal měl pravdu. K ránu se do mě dala neskutečná zima. Večer, když byla celá chata krásně vytopená mi to nepřišlo, ale když potom vyhasla kamna, tak jsem se klepala zimou. Snažila jsem se nacpat k Michalovi pod peřinu, ale celou mě stejně nezakryla.
 ,,Co blbneš?“ zamumlala Michal ospale, ale ani neotevřel oči.
 ,,Je mi zima, pusť mě k sobě,“ řekla jsem mu.
 ,,Já ti to říkal,“ nadzvedl deku. Zády jsem se přimáčkla na jeho hrudník a on nás oba schoval pod obě peřiny najednou. Obličej zabořil do mého krku a jal se dál spát.
 ,,Bože Zito, tys snad snědla vibrátor, ne?“ Rušilo mé drkotání zubů Míšu ve spánku.
 ,,Je mi zima. A to mám teplé ponožky i pyžamo.“
 ,,Ach jo,“ povzdechl si a posadil se na posteli. ,,Važ si toho, co teď udělám,“ řekl a z postele odešel. Odešel i z pokoje, ale za chvíli se vrátil, přikryl mě svojí peřinou, mojí peřinou a ještě chlupatou dekou. Potom zas odešel a za zdí něčím rachotil. Po chvilce už bylo slyšet praskání dřeva.
     ,,Je půl osmé ráno a já už zatopil v kotli a i v obýváku v krbu. Za chvíli to tu bude jako v sauně,“ řekl a podíval se na své ruce. ,,Jdu se umýt,“ řekl a zmizel v koupelně.
 ,,Jsi můj hrdina!“ křikla jsem na něj a on jen mávl rukou, jako že to ví. O hodinu později už jsme seděli všichni v kuchyni, kde bylo krásně teplo, snídali jsme domácí vánočku a pili kávu, čaj nebo kakao.

          ,,Jak vypadám?“ zeptala jsem se Michala, když jsem se po relativně náročném dni strojila k štědrovečerní večeři.
 ,,Jsi kočka,“ řekl, když si mě prohlédl. Měla jsem na sobě tmavě fialové pletené šaty a k nim černé punčochy. Do vlasů jsem si dala čelenku s mašlí a bylo to.
 ,,Ty taky nejsi k zahození,“ řekl jsem a stoupla si na špičky, abych mu dala pusu. Míša měl na sobě tmavě modrou košili a džíny a byl k sežrání. ,,Kdy dáme pod stromek ty dárky?“
 ,,Až se najíme. Jsi zvědavá co ti Ježíšek nadělí?“
 ,,No jo, ale hlavně jsem zvědavá na reakci Sofinky.“
 ,,To já taky. Tak půjdeme? Máma říkala v šest,“ řekl Michal a když jsem se k němu otočila zády, tak mě plácl po zadku.
          ,,Hrdličky opustily své hnízdo?“ zeptala se Marika.
 ,,Alespoň tu hladově nesedím se slinou na tričku,“ řekl Michal a Marika se podívala na své tričko.
 ,,Jsi blbej,“ řekla mu a strčila si do pusy vanilkový rohlíček. Do toho přišla i Anna a Josef, oba přichystaní ke stědrovečerní večeři.
 ,,Zituško, moc vám to sluší,“ řekl Josef.
 ,,Děkuju,“ usmála jsem se na něj.
 ,,Mami, je nějaký zasedací pořádek?“ zeptal se Michal.
 ,,No, asi je to jedno. Běž klidně naproti taťkovi,“ řekla Anna a přiběhla za ní malá Sofie.
 ,,Teda Sofinko, ty jsi ale princezna, úplně celá zlatá jsi,“ byla jsem v šoku z jejích třpytících se šatiček. Sofinka se jen zavrtěla a zčervenalá se podívala do země.
          ,,Mamí, kdy přijde ten Ježíšek?“ ptala se Sofie sotva dostala na talíř kousek řízku a trochu salátu.
 ,,Až se napapáš,“ řekla Renata.
 ,,A nemůže nejdřív přijít Ježíšek pak bych šla papat?“
 ,,Ne. Ježíšek chodí jen k těm, kteří spapají všechno k večeři. Koukej strejda Michal dostane asi víc dárků, než ty. Už si totiž přidal,“ říkala Renata a Sofie se zatvářila, jak moc o tom přemýšlí a pak se pustila do jídla.
 ,,A mami?“ ozvala se Sofie po zhruba pěti minutách.
 ,,Ano zlato?“ zeptala se Renata.
 ,,A musím spapat i tohle?“ rýpala se Sofie v bramborovém salátu.
 ,,Musíš spapat všechno, jinak ten Ježíšek nepřijde,“ řekla Renata se zbytky trpělivosti.
 ,,Když mě to nechutná,“ začala Sofinka trucovat.
 ,,Tetě Marice to chutná, strejdovi Tomášovi taky chutná, strejda Michal i táta už si přidali podruhé. Teta Zita taky hezky papá salát a děda už ho snědl. Koukej taky hezky papat salát,“ řekla Renata unaveně.
 ,, Ale babička nepapá salát,“ argumentovala roztomilá Sofie.
 ,,Babička salát nesmí papat. Má nemocné bříško. Babička papá brambory,“ říkala Renata. Já se podívala na jejího manžela Honzu. Ten si hleděl jen svého talíře a své dceři neřekl ani slovo. Renata nabrala velkou porci na lžíci a dala ji Sofince do ruky. ,,Hezky to spapej,“ řekla Renata už z posledních sil.
 ,,Já to papat nebudu,“ řekla Sofie a prudce lžící máchla. Marika, která seděla naproti mně se začala smát. Onen bramborový salát skončil na mých šatech. Všichni čekali na mou reakci.
 ,,Tak a je to. Celou večeři se snažím jíst tak, abych se neumazala a nakonec mě umaže Sofinka. S dovolením si to půjdu utřít až se všichni nají,“ řekla jsem v klidu a Sofinku pohladila po vláskách.
 ,,Já ti to vyperu,“ nabízela se Renata.
 ,,V pohodě Renat. Já už mám dole v umyvadle namočené tričko, tak to k tomu přidám.“
 ,,Jo, odpoledne na sebe převrhla misku se zmrzlinou,“ řekl Michal a všichni se začali smát.
          ,,Dárky!“ chtěla se Sofie po večeři rozeběhnout ke stromku, ale Michal ji zachytil.
 ,,Hele, ty anakondo, co takhle si umýt tu mastnou pusu? Máš salát až za ušima a řízek ve vlasech,“ řekl Michal.
 ,,Ale chci jít s tetou Cíťou,“ řekla Sofinka. Tetou Cíťou myslela mě, protože ji Zita moc nešlo vyslovit a nebo se jí mé jméno nelíbilo.
 ,,To není špatný nápad. Teta Cíťa má totiž salát na prsou a potřebuje se převléct,“ řekl Michal a já se na něj zašklebila. ,,I když bych moc dobře věděl jak bych ten salát dal dolů, kdyby nebyl na těch šatech ale na tvé horké kůži,“ zašeptal mi do ucha.
 ,,Zvrhlíku,“ řekla jsem a šla se Sofií do koupelny se umýt.
 ,,Kočky, běžte do spodní koupelny,“ mrkla na mě Renata.

          ,,Teto?“ ozvala se Sofie, když seděla na záchodě a já stála vedle ní u zrcadla a přetírala si rty leskem.
 ,,Copak princezno?“
 ,,Ty se máš se stlejdou Míšou láda?“
 ,,No ano, máme se rádi.“
 ,,A to budete mít taky miminko jako jsem já?“
 ,,No, ty už ale nejsi miminko.“
 ,,Ale byla jsem. Ale to už je dávno. Včela, víš?“
 ,,Jo tak včera jsi byla miminko, jo?“ musela jsem se tomu zasmát.
 ,,Už jsem,“ řekla a vystrčila na mě zadek, abych jí ho utřela.
 ,,Víš, my se máme se strejdou rádi teprve chvíli. Aby se mohlo narodit miminko, tak to se musíme mít rádi dlouho.“
 ,,Aha. Namaluješ mi taky pusu?“ zeptala se a našpulila rty. Trošku jsem jí je leskem přetřela, ale pak zaslechla zvonění zvonku. ,,Ježíšek!“ nadskočila, jako by si stoupla na připínáček a pospíchala ke stromečku.

     Dárek, který jsme pro Sofii společně vybrali byl proutěný kočárek s krajkami i s panenkou. Jakmile ho Sofie viděla, tak zapištěla radostí a hned se k němu hnala přes všechny hračky a dlouho trvalo, než si rozbalila i ostatní.
 ,,Vidíš zlato, trefila jsi to dokonale,“ řekl mi Michal a já skrývala své dojetí nad její bezprostřední reakcí.
 ,,Kolik to stálo?“ zeptala se nenápadně Renata.
 ,,Tss, ani se neptej,“ mávnul Michal rukou a podal mi maličký zabalený dárek. ,,Teď ty,“ řekl a zakmital levým obočím. Pravým to neuměl.
 ,,Jsou krásný,“ rozplývala jsem se nad perlovými náušnicemi. ,,Děkuju,“ řekla jsem mu a políbila ho.
 ,,Jsem rád, že se ti líbí. Tvůj vkus na šperky ještě neznám.“
 ,,Já tvůj vkus na tohle také ne,“ podala jsem mu dárek pro něj. Michal si ho otevřel a začal se smát.
 ,,Jsi originální. Děkuju,“ oplatil mi polibek. Byl jsem ve vybírání dárku pro Michala zoufalá. Pak se mě při bloudění obchoďákem Anna zeptala jak jsme se potkali a dostala jsem dárek, který mi Marika potom pomohla zdokonalit. Šlo o láhev whisky, kterou si dával Míša když jsme se poprvé viděli v baru U Fredyho. Původní etiketu jsme sundaly a nalepili na ní etiketu s fotkou baru U Fredyho, datum, kdy se to stalo a pod tím bylo napsáno: Jsem Tvá manželka, manželkám by se mělo dávat hodně.. Byla to věta, kterou mi Michal řekl, když mi dal neuvěřitelně vysoké dýško, když si zahrál před drzými hosty baru na mého manžela.

          ,,Je půl desáté,“ řekla zděšeně Anna.
 ,,Ježiš, jsem se do té blbé pohádky tak zabral, že jsem přestal sledovat hodiny,“ říkal Michal a vstával z pohovky.
 ,,Něco se děje?“
 ,,Ani ne. Uvidíme se potom zlato, pa,“ řekl a když kolem mě procházel, tak mi dal pusu na temeno hlavy. Za chvilku byl on i jeho švagr Honza pryč. Vůbec jsem nechápala o co šlo a kam se oba tak rychle poděli.
 ,,V pohodě, mají pánskou chvilku,“ řekla Marika a podala mi zmrzlinový pohár.
Bylo půl dvanácté v noci a my se všichni začali chystat na půlnoční. Michal stále nikde.
 ,,Michal s Honzou na půlnoční nepůjdou?“ ptala jsem se Anny.
 ,,Oni se k nám přidají až v kostele,“ řekla a podala mi neuvěřitelně teplou šálu, kterou jsem od ní dostala k Vánocům.
          ,,Zito, co vůbec děláš?“ ptala se mě Renata cestou do kostela.
 ,,No, tak to bych taky ráda věděla,“ řekla jsem a přiznala se jak to bylo s mou prací.
 ,,Tak to je krutý. Už chápu proč byl brácha takový nervózní, když měl přijet sám,“ řekla a podpatkem šlápla na ledovou plochu na chodníku a smýkla se jí noha. Já ale měla postřehy v pohotovosti a chytila jsem jí. Ovšem nebylo to bez následků a co jsem po celý můj pobyt na chatě neměla, přišlo záhy. Byla to vidina. Nepříjemná a bolestivá vidina týkající se Renaty.
 ,,Zito, jsi v pořádku?“ ptala se mě.
 ,,Jo, já jen, to nic není,“ řekla jsem, vrazila si ruce do kapes a pokračovala v cestě.

Kostel, do kterého jsme na půlnoční šli nebyl nikterak honosně vyzdobený. U oltáře už byla připravená aparatura a Honza na nás čekal v první lavici. Kde byl Michal jsem se dozvěděla hned, jak se začaly zpívat koledy, neboť zpíval právě Michal.
Jeho hlas ve mně rozvibroval snad každé nervové vlákénko. Měla jsem motýly v břiše, hus kůži i ve vlasech a slzy dojetí v očích. Zpíval nádherně, pevným, operním hlasem, ale i jemně a tak procítěně, jak jen lze vánoční písně zazpívat.

          ,,Jaký je Honza?“ zeptala jsem se Michala, když už jsem ležela v posteli. Tentokrát jsem na sobě měla dvoje ponožky, pyžamo, svetr a teplý župan, který jsem dostala darem od Mariky.
 ,,Honza? Proč?“
 ,,Máš ho rád?“
 ,,Je to manžel mé ségry. Ze začátku jsem ho nemusel, ale teď je v pohodě. Je takový nevýrazný.“
 ,,Hmm,“ pokývala jsem hlavou.
 ,,Proč se ptáš? Říkal ti něco?“
 ,,No, právě, že vůbec nic. Přijde mi, že se mi vyhýbá a ještě jsem ho asi ani neviděla se Sofinkou.“
 ,,Zlato, je to prostě normální chlap.“
 ,,Tak jo. Tak dobrou,“ řekla jsem a oba jsme zalehli do postele. Brzké vstávání a vcelku perný den nás oba unavil.

          Bylo půl čtvrté ráno, když jsem měla žízeň. Vysoukala jsem se z postele a šla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku, abych si nalila trochu džusu a ve světle z lednice jsem si všimla Renaty. Seděla zkroucená na židli u stolu a spala.
 ,,Renat,“ řekla jsem jí a ona sebou škubla a probudila se. ,,Usnula jsi tu,“ řekla jsem jí.
 ,,Asi jo,“ řekla a chtěla odejít.
 ,,Honza tě bije?“ zeptala jsem se, když byla na odchodu.
 ,,Cože? To je blbost,“ zapírala. ,,Jak jsi na to přišla?“
 ,,Měla jsem vidinu, když jsem tě chytla jak jsi uklouzla.“
 ,,Co jsi viděla?“
 ,,Jak tě Honza bije a ty mu říkáš, ať to dnes nedělá.“
 ,,To asi byla nějaká špatná vidina.“
 ,,Nevidím zrovna hezký věci, ale nikdy se ty vidiny nemýlili. Viděla jsem, jak ti dává facky do obličeje a pěstí do ramene.“
 ,,Můj manžel mě nemlátí,“ říkala, ale já byla přesvědčená o opaku.
 ,,Vážně?“ zeptala jsem se, rozsvítila jsem a vytáhla jí rukáv. Na rameni měla otisky od čerstvých ran. ,,Bylo mi to jasné. Jak dlouho u to trvá?“
 ,,Od doby co se narodila Sofinka.“
 ,,Cože? On tě tři roky tříská?“
 ,,Sofi není jeho. On dítě mít nemůže, ale já se to dozvěděla až potom.“
 ,,To ale není důvod, aby tě týral. Ví to ještě někdo?“
 ,,Nikdo.“
 ,,Někdo musí rozbít hubu Honzovi. To si nemůžeš nechat líbit!“ naléhala jsem na ní dost dlouho.
 ,,Já ti slibuju, že si s ním promluvím, ale nesmíš to nikomu říct.“
 ,,Renčo, promluvit si nestačí. Musíš od něj. Co když si ten svůj vztek bude vybíjet i na Sofince? Úplně přeci stačí, že mlátí tebe!“ řekla jsem a Renata mrtvolně zbledla. Za mnou se objevil právě Honza.