Trpká příchuť pravdy 001

Vzácně člověk zažije jeden z těch okamžiků, kdy se pro něho zastaví čas. Někdo to nemusí za celý svůj život zažít ani jedenkrát. Poprvé tento jev vyvolalo mé okouzlení jinou osobou a podruhé se to stalo v důsledku naprostého šoku…

Jen okrajově jsem vnímal svou vedoucí, která představovala nového šéfredaktora. Mozek doslova stávkoval a odmítal spolupracovat, asi jako když chcete restartovat zamrzlý systém Windows a stále žádná odezva. Hleděl jsem nevěřícně na mladého muže jménem Tatsuya Moritz. Uplynulo 13 let od té doby, co jsem ho spatřil naposledy. Tehdy z něho přímo vyzařoval optimismus, vitalita mládí a laskavost. I teď působil přátelsky a navíc svým šarmem si získal pozornost všech přítomných žen. Bylo velmi těžké si toho štíhlého energického mladíka z mých vzpomínek spojit s tímto ideálem mužské krásy. Za ta léta jeho tělo zmužnělo a ztratilo poslední dětské rysy. Avšak jeho tmavě modré oči, černé havraní vlasy ani příjemně symetrický obličej se nezměnili.

„Toto je náš fotograf – Mikage Teham. Pokud budete cokoliv potřebovat zdokumentovat k článku, neváhejte se na něj obrátit. Doufám, že spolu budete dobře vycházet.“, představila nadřízená mou maličkost a naznačovala mi tím, abych se snažil být milý. Jindy by mě taková narážka popíchla k nějaké peprné poznámce, ale momentálně se mi nedostávalo slov. Chlapec, který změnil můj život od základů, stál přede mnou již jako dospělý muž. Navíc o této skutečnosti nevěděl a vypadalo to, že mě nepoznal. Vlastně se mu ani nedivím. Ve 12 letech jsme si spolu tři týdny hráli. Pro něho jsem byl pouhým dočasným kamarádem, jehož tvář ve vzpomínkách v průběhu času vybledla k nepoznání.

„Rád tě poznávám – můžeme si tykat, jsme pravděpodobně stejně staří, že?“, odvětil s úsměvem můj nový nadřízený.

Navenek jsem zachovával přívětivou tvář a zdvořile odpověděl: „Jistě, proč ne.“

Vedoucí pokračovala v představování ostatních kolegů a mně se nesmírně ulevilo, když ho odváděla do jeho nové kanceláře.

 Vzniklá situace byla natolik absurdní, že to můj mozek odmítal přijmout. Osud nám někdy potměšile dopřeje to, co si přejeme. Přál jsem si jednoho dne Tatsuyu vyhledat. Pozorovat ho z dálky a ujistit se o tom, že se má dobře. Neodvážil jsem se ale vrátit zpátky do města Kóbe, bylo to nebezpečné. Snažil jsem se zanechat veškeré své vzpomínky v tom městě a neohlížet se zpět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že minulost si mě stejně najde. Nedokázal jsem však poslechnout svůj instinkt a vzít nohy na ramena, změnit si identitu a odstěhovat se.

 Moje sestřenice stále studovala literaturu na vysoké škole a můj strýc ležel v nemocnici s onemocněním ledvin. Oba potřebovali mou pomoc a nemohl jsem se k nim obrátit zády po tom všem, co pro mě udělali. Vybavila se mi slova generála: „Emoce jsou zrádné, nenechte se jimi ovládat. Projevit náklonnost, strach či milosrdenství je slabost. Může vás to stát život.“ Uvědomil jsem si, že jistým zvráceným způsobem měl pravdu. Nechal jsem se ukolébat pocitem zdánlivého bezpečí a poklidného života. Jestli mě ale Tatsuya pozná a svěří se s tím svému otci, hrozí mi odhalení. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo mé krytí odhaleno.