Každý z jiného světa

PROLOG

Opět se ve svých vzpomínkách vracel do doby, kdy to vlastně celé všechno začalo...
To oni mu dali přeci důvod aby se zněho stalo to, co je z něj teď! Důvody mu dávali vlastně celý jeho život. Už jako dospívajícímu chlapci mu docházelo, že on, zkrátka do této rodiny nepatří, byť mají všichni stejnou krev. On byl černou ovcí rodiny, jak mu jeho otec tak rád připomínal. Ano, on je černá ovce...ale proč? Proč jeho sestře neodpírají to, co jemu? Uvědomují si vůbec, co z něj začínají dělat?
Ano, ze začátku ho jeho záplavy vzteku a touhy po tom, aby jeho rodina byla mrtvá, pochopitelně děsily... A však postupem času zjistil, že ho tento pocit začíná hřát na duši, kterou ovšem podle jeho matky nikdy neměl.
Ne, podle matky neměl nic. Doufal alespoň, že když jí dá vnouče, změní se to. Ne, nezměnilo se nic, vlastně nakonec si uvědomil že to takhle je lepší. Matčino vnouče je pouze dítě její dcery. Od samého počátku toho malého bastarda nesnášel, stejně jako zbytek své rodiny. Cítil neskutečný odpor, sotva si uvědomil, že to je jeho vlastní synovec. Ano, jedině on! A co jeho syn? Ten neexistuje? Zřejmě ne. Vlastně, když se na to teď dívá zpětně, nic by už neudělal jinak, jednal by úplně stejně, jako tenkrát. Všechno, a to do puntíku. Svému synovi by opět zaplatil let za svou matkou, tedy vlastně jeho bývalou ženou a... ano, tu druhou věc by udělal znovu...
Stále slyšel ten hlas svých mužů, když mu v telefonu oznamovali, že může být klidný, poněvadž před pár minutami se jeho dlouho plánovaná akcička zdařila: Jeho sestra je konečně mrtvá i se svým pošahaným manžílkem. V mysli mu ale zůstal ještě jeden obraz... a to vyděšených dětských očí. No a co? Neměl ten malý usmrkanec poslouchat cizí hovor, nemá pravdu?
Ach ano.... jeho synovec. Proč ho neposlal také na smrt? Jednoduše. Musí být opatrný. Hezky všechny po jednom. Však on jim ještě ukáže, co je to pravdu být černou ovcí rodiny.
Je to už řada let zpět, ale on už zůstane takový, jaký je a jednoho dne se mu musí podařit tu bandu hlupáků, tedy už jen tři a to svou matku, zatraceného synovečka a dokonce i vlastního syna, od kterého by nikdy nečekal, že i on se otočí zády k němu, zničit. Ano, musí je jednou provždy sfouknout z tohohle světa a vzít si, co náleží puze jemu. Rodinný majetek a tu malou sladkou Miju, kterou tak bezmezně miluje jak jeho synovec a tak snad i jeho syn.
Jeho syn ho nenávidí... mrzí ho to vůbec? Ne, proč? Tak nač o tom přemýšlet. Ale... Ano musí o tom přemýšlet. Vždyť jeho syn je nyní další škodná, která se mu motá v revíru. V jeho revíru, který by nazval dvěma názvy: Mija a rodinný majetek. Tyto dvě "věci" mu nikdo nesmí vzít. Ani jeho syn a ani ten druhý pomatenec, neboli jeho synovec. Tak to ani náhodou! Jediný on má nárok vlastnit jak jí, tak i rodinné jmění. Ale jak je možné, že je tak složité, se těch tří zbavit? Vždyť nikdy neměl problém se postarat o to, aby "Ten kdo překáží" , zmizel z povrchu zemského.Tak kruci, proč to u nich nejde? Ne, už to nesmí takhle pokračovat. Musí se vrátit. Ano, samozřejmě že se vrátí a ukáže jim, kdo opravdu je ten nenáviděný rodinný člen, Alexandr Rafalo.


JEDNA

Dívala se jak kapky deště stékají po okení římse. Bohužel, takto pršelo od samého rána. Na naládě jí samozřejmě ani nepřidával fakt, že se marně už celou věčnost pokouší se svou kamarádkou najít po internetu práci.
Peníze však nebyly jediné, co jí scházelo. Už dlouho toužila po tom nejkrásnějším a to je láska. Když se podívala na zpět, mohla si položit prostou otázku: Jakou lásku vlastně kdy prožila? Šestiletý a dost komplikovaný vztah, ze kterého musela přímo utéct aby si zachránila život? A potom? Namyšlený hezoun, kterého potkala v hospodě a který si z ní vlastně dělal jen blázny?
Na chvíli se u něj v myšlenkách zastavila. Ano, zbláznila se do něj hned, jakmile ho uviděla. On to však vycítil a proto si z ní začal dělat blázny, což samozřejmě hned nepoznala. Stále ho slyšela:
"Jak moc si vášnivá?..."
Po čase si našel přítelkyni ale i přesto jí přišlo, že tyto "řeči" neskončily.
"Dnes večer jsem volný jak pták, mám tam zatopeno....."
Sakra Mijo! Musíš ho už pustit z hlavy jednou pro vždy. Nějaký Petr, příjmením floutek, přeci nestojí za tvé trápení, nebo jo? Ovšem že ne!
Tak, konec myšlenkám na minulost a přijmout fakt, že nejprve musí vyřešit to nejdůležitější a to práci. Chce si přece změnit život, nebo ne? No jistě. Koho by bavilo, žít v malé vísce u své babičky, kde se nic neděje? Byla vděčná, že alespoň jednou za čas mohla navštívit svou kamarádku Dášu.
Daša na tom také nebyla zrovna nejlépe. Též se marně pokusila sehnat práci jako Mija. I ona by vděčná, za Mijiny návštěvy.
Seznámily se spolu na kurzu, který jim poskytl úřad práce. Hned si padly do oka.
Mija byla Dáše za její přátelství moc vděčná, ale ve skrytu duše jí záviděla a to.... ne to není tak. Ale je! Okřiklo ji pokaždé svědomí, sotva si tyto myšlenky dovolila připustit. No tak, co jí tak závidí? Přeci to, co sama zoufale hledá.... Lásku. Ano jistě, samozřejmě to Dáše přeje. Zaslouží si to, sama také neměla život jednoduchý. Náhle se Mija zarazila: Ještě něco ji závidí?... Ne... ne tak tohle ani náhodou.....
"Tak a pro dnešek končíme... jdeme si něco sníst do města?"
Konečně ji Dáša stáhla zpět do reality. Ano, myšlenka je to pěkná, ale za co se půjdou najíst? Ale tak snad tom ještě zle nejsou, nebo ne? Ne, naštěstí. Když spočítaly společně kolik mají peněz, ukázalo se, že na "slušnější" večeři jim to bohatě stačí.
V duchu si vyčítala, že je nevděčná. Jsou na tom lidé daleko hůř. Bez rodiny, bez přátel. To se jí přeci netýká, tak nač si stěžuje. Má rodinu, přátelé... jo jo... to co by chtěla nejvíc, se stále neobjevilo... ale jak jí Dáša často říkávala: "Každý jednou ten pravý přijde" , tak tomu prostě musí věřit, že se jednou ten "ON" také i jí objeví.
Ale teď konec úvah, jde se do města. Do slova si večer se svou kamarádkou vychutnávala. Prošly se po městě a nakonec se vydaly do jedné příjemné restaurace na vytouženou večeři. Před restaurací si pro "jistotu" opět přepočítaly peníze... ano, mají peněz dost, tak už nezbývá nic jiného, než vejít dovnitř. Mija si ve spěchu schovávala peníze zpět do peněženky, když v tom do ní někdo vrazil a jí se celé její "jmění" vysypalo na chodník. Tak tohle bylo na ní už moc. Aniž by se na dotyčného "viníka" pořádně podívala, dala průchod svému vzteku, který už ji pálil delší dobu. No a? Bez tak má vztek na celý svět, tak proč to nedat na jevo právě teď? Příležitost má ideální. To ano, až na to, že vlnou svých emocí, udělala akorát vystoupení celé ulici a samozřejmě také Dáše. Ta ji sice chápala, ale nyní ji nepoznávala. V životě Miju neviděla v takovém afektu. Té to bylo jedno a pustila se do dotyčného, který měl tu drzost do ní vrazit:
"Jsi blbej?! Si jako myslíš, že ti to tu patří, či co?! Fakt vůl, nic jinýho! Idiote vymaštěnej!"
Dál už nepokračovala a raději sbírala své vysypané peníze. Jenomže "viník" si její jednání líbit jen tak nenechal. Poklepal ji na rameno a z plných plic jí řekl, co si o ní myslí. Ovšem, sotva začal, tak mu neuniklo, jak je krásná... přesně jeho typ. Ale ne, ne! Nesmí ho zlomit. To se jí jen tak podařit nesmí.
"Tak hele princezničko, stála jsi uprostřed chodníku a co si vlastně o sobě myslíš ty?! Myslíš si, že můžeš na každýho takhle řvát?! Tak to teda ne, devčátko. A něco ti povím! Tvý rodiče, by tě měli přehnout přes koleno a pořádně ti nařezat! Potřebovala bys to zřejmě jako sůl, protože tvé chování, je horší než chování rozmazleného fracka. Kterým ale také jsi!"
Co?! Tak tohle přehnal! Co si to k ní vůbec dovoluje? Vůbec ji nezná a... ale to ani ona jeho. Sakra.... to musí být tak sladký? Ne, dost! Ne aby tě Mijo napadlo, se v těch jeho kouzelných očích ztratit! Za tohle ti musí zaplatit a to hned. Sama nevěděla, kde se v ní vzala ta síla a vrazila mu pořádnou facku.
Dáša celou dobu ani nedýchala. Přemýšlela, jestli nemá Miju odvléct do vnitř ale než se stačila k ní přiblížit, výstup její rozhořčené kamarádky se opět rozjel a zdálo se, že nebere konce.
"Co si to dovoluješ, sakra?! Si myslíš, že jsi prezident, či co?! A víš co, jdi do hajzlu Obamo!"
"A dost maličká! Teda koukám.... Takhle hezká a ostrá. Ale já mám rád jemnější, hodný. Takže bohužel... no napadlo mě.... že bych si tě mohl zkusit zkrotit.... co ty na to?"
Co má zase znamenat tohle? To s ní flirtuje, nebo si z ní dělá blázny? Jistě, dělá si z ní blázny. Je stejný jako Petr a ostatně jako všichni. Ale.. tenhle... je jiný...Ano to je a pěkně drzý. Vůbec se neostýchal a propaloval ji dál svým nádhern....drzým pohledem.
"Znáš zkrocení zlé ženy princezničko? Co si to zahrát?"
"Tak hele Šejkspíre, jdi se vycpat. Já balim kufry, takže páčko"
Snad už si Dáša může konečně oddychnout. Představení končí. Nebo že by? Kdepak. Vešla dovnitř sama. Miju cizí muž nepustil a dál s ní "mluvil" venku.
"Koukám, že jsi chytrá a to se mi líbí. Krásná a chytrá... až na tu tvou povahu. No jak říkám, musel bych si tě zkrotit. Ale nechci se hádat. Co takhle: Zajímá tě William Shakespeare?"
"Jo, páč už tam na mně čeká"
"Fakt? No vidíš, já tam mám zase rande s Boženou Němcovou"
"Jsi trapnej jak sáňky v létě. Konec představení. Pá Romeo."
Nechal jí vejít dovnitř, ale hned chvíli po té, vešel také. Nechtěl s ní tento "rozhovor" jen tak ukončit.
Mija to ale viděla jinak. V klidu si sedla k Dáše, která byla jejím výstupem jak se patří vyděšená a dala jí to hned najevo.
"Pro boha, můžeš mi říct, co to mělo znamenat?"
"Co mělo znamenat? Si to parchant zasloužil, ne?"
"Ale já tě takhle vůbec neznám... nikdy jsi takhle ostře nevystoupila a..."
"A proto nastal čas, to změnit. Už si nenechám srát na hlavu a....no to si ze mě dělá srandu, ne?! Idiot jeden, vyhrabanej!"
V Mije by se krve nedořezal. Přímo naproti ní seděl u stolu a pobaveně si ji prohlížel. To už ho zbystřila i Dáša. Když opomunela jeho chování, které předvedl, musela, ač nechtíc, Mije říci svůj pocit.
"Fešák. No vidíš, a ty ho takhle sjedeš. Přímo tě hltá očima"
Mija měla sice pocity stejné, jako její kamarádka, ale rozhodla se, že se nenechá jimi jen tak pohltit.
"Dlouho hltat nebude, o to se jdu právě postarat!"
Dáša ji už ale nestihla zastavit. Bylo pozdě jakkoliv Miju přesvědčovat, aby se uklidnila. Ta místo toho se rychlými kroky blížila k jeho stolu.
Tohle bylo něco pro něj, ano přesně na tohle čekal a vida-dočkal se. Nemohl si nechat jen tak ujít její ladné pohyby. Pásl se pohledem na její tělo....
Sakra, proč jí nemůže mít? Co? Mít? Ale no tak kamaráde, takových můžeš mít tucet...
Ale bohužel věděl už s jistotou, že i kdyby "takových" bylo milion, tak ani jedna z nich, nebude jako právě ona, která se právě zastavila přímo předním a zahájila další konfrontaci. Dívala se na něj sice z ostra, ale i tak mu neuniklo, že její "přísný" pohled, pomalu putuje po celém jeho těle. Pohodlně se opřel o opěradlo a napjatě čekal, co bude dál..
"Můžeš mi laskavě říct ty idiote, o co ti jde?! To sis sem dřepnul schválně, že jo?! Abys mohl na mě civět jak nějakej úchylák, co?! "
"No a? Si snad můžu sednout kam chci, nebo ne? Ale když jsme u toho civění... jo vlastně máš pravdu. Civím na tebe, protože mi je divné, že tu stále toho svého Shakespearea nemáš. Vlastně se mu nedivím. Být na jeho místě, tak bych taky nešel na rande s takovouhle protivou jako jsi ty!"
Tak, co bude dál? Nemusel čekat dlouho. Její obličej přímo brunátněl vztekem. Ale proč? Proč je tak zlá? Že by ji k tomu nutil osud, kterým si prošla? Ač je to jak chce, tohle jí nedaruje. Ne, nenechá se sebou takhle jednat.
"Kdybych s tebou měl jít na rande, tak bych si tě nejdřív musel zkrotit. A věř mi, že bych si dal záležet"
Cože? To jí vyhrožuje? Tak to se tedy spletl. Ona není jen tak někdo, kdo se nechá zastrašit. Zkřížila si ruce na prsou a podupávala si nohou. Při tom ani jednou neuhnula pohledem a dívala se mu upřeně do očí. Sakra a je to tu zase.... no tak... proč je tak hezkej? Ne Mijo, nesmíš se nechat zblbnout! Jen mu to nandej! To také udělala.
"To si zkus ty pitomče!"
"Jak je libo, slečno."
No tak to už je na ní moc. Ne... čekala cokoliv ale tohle....
Jeho vášnivé políbení jí vystřelilo do oblak. Chvíli se té rozkoši poddávala a do konce si vychutnávala, že si to užívá s ní. Což jasně cítila...
Ale naštěstí, i když byla v "oblacích" , tak jasně slyšela i svůj rozum, který ji nabádal, že tohle je špatně. Chvíli se rozumu bránila, ale nakonec ho uposlechla a to svým oblíbeným stylem.
On ale nejdříve myslel, že už jí definitivně přeskočilo. Co jí zase je? Tak tohle ale přehnala, další facku se už rozhodl vnímat jako pokyn k reakci, bohužel úplně jiného rázu.
"Tak a dost! Ale ok! Když po zlém, tak po zlém!"
Cože? Co to dělá?! Nevěděla ani jak a ocitla se v dosti potupné pozici. Přehnul si ji přes koleno jako malé dítě a přede všemi ji začal vyplácet. Kdyby nebylo její kamarádky, bůh ví, kdy by její trapná situace skončila. Dáša okamžitě zakročila a vytrhla mu Miju.
"Zbláznil ses, nebo co?! Hned ji pusť, nebo zavolám policajty!"
"Klidně si je zavolej. Zasloužila si to. "
Dáša chtěla Miju bránit dál, ale jak bylo vidět, tak nemusela. Mija si poradila sama.
"To je v pohodě Dáší. Hned přijdu, jen to dořešíme"
"Co chceš řešit? On tě zmlátí a ty se s ním budeš ještě vybavovat? Mijo... pojď, nenechám tě tu. Jdeme..."
Bohužel, Mija myslela svá slova vážně. Nakonec se jí podařilo přemluvit kamarádku aby je nechala o samotě. Dáša ustoupila, ale i tak je nepřestávala z povzdálí sledovat a pro jistotu držela v ruce telefon, kdyby bylo nutné zavolat policii. Co to jen tu Miju napadlo? Na jejím místě by jednala jinak. Zavolala by policii a... no to už mije asi fakt přeskočilo ne?
Nepřeskočilo. Sedla si k němu a i přes vztek, který s ní cloumal, se rohodla s ním vést "rozhovor"
"Spokojenej?"
"Jo, potřebovalas to. Já mám taky jen jedny nervy a mez trpělivosti, kterou jsi právě překročila"
Nervy měla ale i ona. Ale... náhle cítila něco jiného... touhu.. ano ale po čem... po výprasku? Ne... po něm... přiváděl jí do úzkých, když si začala nervózně hrát se svými vlasy. Což pro něj znamenalo jediné: Pokračovat v rozptylování...
"Máš krásný zadeček, víš to?"
Co? Vždy tyhle oplzlé řeči nenáviděla, ale z jeho úst to znělo tak.... sakra co to s ní je? Není s ním ani dvacet minut a... už zase:
"Celá jsi krásná. Jen škoda, že máš takové jednání. Ale... i tomu se dá předejít..."
"Co prosím? Jak to myslíš, předejít?"
"No tím, co jsem udělal před chvílí...zkrotil bych tě.."
A? Že by flirt? Tak co? Má se přidat?... Ne.. nesmí... a nebo...? Jo, proč ne?
"Myslíš, že sis mě zkrotil? "
"Mám se přesvědčit?"
Ale? Co bude dál? Další naplácání?.....Ne, ježiš! To... to nemyslí.... ale ano myslí...
Zastavil se jí dech... pomalu vzal její obličej do dlaní a díval se na ní pohledem, jaký nikdy nepoznala. Kéž by zůstal jen u pohledu... Sakra, to zase znamená co? Co blázní? To se takhle líbá s každou? Ale ne, ne Mijo, nekaž si to!
Jak dlouho se líbali? Pět minut? Pět hodin? Pět dní, nebo pět let? Bože.... co to s ní vyvádí? A proč se mu poddává? Musí. Zkrátka musí. Rozum tentokrát musí stranou a slovo má srdce. Srdce... Blázne! Ani toho chlapa neznáš!
"To by stačilo! Mijo jdeme domů a ty buď rád, že jsem ty policajty nezavolala! "
Sakra! Proč jim to musí zkazit?! Musí, protože se o ní bojí, to je pochopitelné. A co on? Co? On fakt odchází? Už to tak vypadá. Škoda....
"Klidně si je zavolej. Normálně jsme si dál povídali. Že, Mijo?"
"Michaela! Pro cizí, pouze Michaela!"
Ach jo, proč jí to ta Dáša dělá? Zkusila se na ní ještě prosebně podívat. Když Dáša viděla její smutný pohled, tak sice s menším zaváháním na ní odevzdaně kývla. Ano, ještě chvíli...
"Ok, Tak Michaelo... koukám že máš na kamrádku vliv. No... já... vím co si asi o mě myslíš..."
Pro Bůh, co? Ale... myslí si vůbec o něm něco? Je schopná myslet? Kdepak, na tož mluvit. Rozhodla se mlčky sedět a čekat co jí chce říci... snad nic hrozného...
"Že jsem prase, viď?"
Mylsela si to? No... trochu... ale rozhodně mu to nesmí přiznat!
"Ne, to rozhodně ne. Zkrotil sis mě"
"Fakt?"
Bože... ten úsměv... má úsměv Boha. Tentokrát se přistihla, že to je ona, kdo na něj civí... Ježiš, to je asi fakt trapný...
"Jo, a už budu hodná"
"Mám ti věřit?"
Cítila, že by jí asi zabilo, kdyby jí nevěřil, ale proč sakra? Co jí na něm záleží? Ale ano, jen si to přiznej holka. Stačilo pár minut a tvůj život se obrátil vzhůru nohama. No, gratuluj si...
"Jo. Mrzí mě to. A... chci... no prostě jsem tohle nikdy nezažila"
"Co? Výprask?" Opět úsměv "Boha"
Rozhodla se, mu úsměv opětovat. Což bylo na jeho výrazu ve tváři-nádherné tváři- vidět, že ho to potěšilo. Něžně ji pohladil a ona cítila, že se asi rozpustí, bude-li to ještě chvíli trvat. Ale ano... prosím Bože! Ještě chvíli...
"Miško, vím co mi asi chceš říct. To samé bych chtěl říci já tobě. Také se mi to nikdy nestalo a chyci abys věděla, že tohle nedělám každé ženě. Nejsem prase. Prostě dnes, kdy jsem tě poznal, tak... já nevím... je to zvláštní..."
A dost! Bude k ní ještě chvíli mluvit, tak se opravdu rozpustí. Tomu musí zabránit. Ale jak? No... zná jeden způsob...
Její rty se k němu pomalu blížily a přímo žadonily o ty jeho. Rád její přání splnil....
"Tak a tentokrát už konec. Mijo, jde se."
Ach ne! Bohužel, Dáša už to myslela vážně. Vzala Miju za ruku a vedla ji pryč. On na ní stihl zavolat:
"Uvidím tě ještě?"
Bohužel, hluk venkovních dveří jeho hlas přerušil.
Stále ho měla před očima... uvidí ho někdy? Možná kdyby spolu byli déle, řekl by jí i jméno... Sakra! Proč nezná jeho jméno?! Jo, Dášu chápe, bojí se o ní. Ale tak..
"Takže Miško. Chápu, že jseš asi na mně naštvaná.. ale pochop to: Neznáš ho a vůbec: Po tom co ti udělal.. Ne... Mijo nezlob se, ale dneska jsem myslela, že tam se mnou nejsi ty, ale nějaká puberťačka. Zlatíčko, víš že tě mám ráda a právě proto musíš chápat že... Nechci abys znovu naletěla. Co? Ty se zlobíš viď?"
Zlobit? No... ale ne. Na jednu stranu si musela přiznat, jak ji na srdíčku hřeje fakt, že Dáša při ní stojí. Ale zase... pro Boha, co jí udělal? Jen jí nařezal no... ale krásně nařezal.... ne, ne, ne! Ne před Dášou! Vzala ji proto za ruku a objala ji.
"Nezlobím. Já chápu tvůj strach o mě... ale on... on je...."Sakra, je to tu zase... No tak Mijo, brzdi!
"On je magor. Ani se ti nepředstavil"
No to je fakt, ale kdyby mezi ně nevlítla tak... ne, kašlat na to. Nikdy ho neuvidí, tak o co jde. No tak Mijo! Co ses učila? Být vděčná za to, co máš. Ano, a ne že potkáš nějakého... ale proč je tak dokonalý?! Ne, tohle musí z její mysli zmizet. Jinak jí začne trápení, před kterým se zapřísáhla, že už mu nikdy nedovolí ho prožívat. Bohatě jí ty její "lásky" stačily. Nebo ne?
"To je fakt. Ne, ty se na mě nezlob. Máš pravdu, je to magor. Stejnak mu šlo jen o pobavení. No nic. Jedem?"
"Tak se mi líbíš. Ok, směr domů. Ale koupíme si cestou alespoň pizzu. Nestihly jsme se najíst.."
To je pravda, kvůli němu se jim pokazil večer, který měl být super. No a kdo ho pokazil Mijo? Tak to je snad jasné: ON! Jedině on......
Naštěstí zbytek večera, byl o monohem příjemnější, než jeho začátek. Konečně byly u Dáši doma. Snědly si pizzu a daly si sklenku vína. Mija ale i během toho, neodtrhla oči od počítače. Stále "projížděla" inzeráty na práci. S Dášou se dohodly, že by bylo skvělé, kdyby mohly pracovat spolu a to i Mija chtěla dodržet...
Bohužel, četla už kolikátý inzerát a stále nic. Podmínky, které se měly splňovat, nemohla plnit ani Mija, ani Dáša, natož aby mohly pracovat spolu.
A dost, je už stejně pozdě a dnes už asi nic nevymyslí. Popřála si s Dášou dobrou noc. Ale.. co....co to je?
"Počkej!"
Ale? Že by něco Mija opravdu našla? Ano, zdálo se že...
"Podívej! Sice ale nevím co to znamená, asi jde o nějaký vtip nebo co..."
Mijin údiv přinutil Dášu se vrátit a přečíst si s ní inzerát, který byl vystavený na určitých webových stránkách. Jeho obsah ale zarážel obě dvě.
"HLEDÁM SPOLEČNICI PRO SVOU BABIČKU...."
Co to má být? Inzerát ale obsahoval vše, co má správný inzerát obsahovat. Kontakt, adresu, plat- který jim vyrazil dech, ale i další zajímavý údaj...
Obě neveřily svým očím, když studovaly inzerát pozorněji.
"Co? To by jsme jako bydlely tam u nich... to je rezidence či co? To fakt existuje, jo? Jsem myslela, že to je jen v seriálech..."
"Mijo, nevím co na to říct... ale všimni si, že hledají jen jednu, takže spolu by jsme tam stejně být nemohly..."
"To se uvidí.. ale vlastně... ne takhle, když řeknou, že obě ne, tak prostě to nebude. Ok?"
Dáša byla ráda, že Mija myslí i na ni, ale nemohla ji přeci připravit o takovouto příležitost. A co se týče jí... také si něco najde, ale tuhle práci, prostě Mija přijmout musí. Bůh ví, kdy se jí naskytne taková příležitost... tento plat ji nikdo jen tak nenabídne. Proto musí Miju přinutit, místo vzít.
"Mijo, prosím tě: Vezmi to. Já si práci snad taky najdu, ale tohle prostě je pro tebe, proto tě prosím..."
"Ani nápad. Slíbily jsme si, že spolu. Ne prostě, já tam sama nebudu."
Dáša vděla, že Miju nepřemluví, proto už raději veškeré přemlouvání vzdala. Pohladila Miju po rameni.
"No, tak tam zkus zavolat, teda jestli není pozdě a neměly bychom to raději nechat na zítra..."
To pro Miju byla jako rajská hudba. Nenechala kamarádku ani domluvit a už vytočila telefonní číslo, které bylo napsáno u inzerátu...
Chvíli jejich naděje slábly, poněvadž na druhé straně, nikdo dlouho telefon nezvedal. Až když už chtěla zavěsit, tak se konečně na druhé straně ozvalo: "Rezidence Rafalových, přejete si?"
Pro Miju a její kamarádku to byl šok. Tohle slovo "rezidence" slýchaly pouze v nekonečných seriálech, a teď, když ho mohou slyšet v běžném životě... pro obě to byly smíšené pocity. Mija skoro zapoměla mluvit. Až když se hlas na druhé straně ozval znova:"Tak haló, mluvte nebo zavěste, ano?"
"Promiňte...ne.. já... no takhle... přečetla jsem si váš inzerát v novinách, že hledáte pro svou babičku společnici a měla bych...."
"Ach tak, na ten inzerát. No ano, ale my scháníme společnici pro našeho pána domu. Já jsem majordomus, slečno"
Tohle bylo pro Miju také nové. Přikryla sluchátko a sklonila se k Dáše: "Hele, co to je Majordomus?"
I pro Dášu to ale bylo cizí slovo. Pokrčila pouze rameny "Nevim..."
Nezbýval čas dál přemýšlet a proto se Mija musela opět ujmout slova.
"No takhle, pane Majore..."
"Né, slečno, opakuji: Majordomus! Sluha a správce domu rodiny Rafalových"
Ach tak... no aspoň něco z něj vylezlo....
"Slečno, uděláme to takhle, dnes už nic nevyřešíme. Takže navrhuji, aby jste přišla zítra ráno, řekněme... kolem osmé."
"Jistě, moc ráda. Díky, dobrou..."
Bohužel, místo odpovědi se jí dostalo tónu, že volaný právě zavěsil.
"To je ale neomalenec.... no to je šumák, hlavní je, že tam zejtra kráčíme."
"No počkej! Jak my? Miško, já jsem ti vděčná ale..počítají jen s tebou a já chci abys.."
"Ne, ne, ne. Hezky spolu. Já to ošéfuju. Neboj".
Dáša se na svou kamarádku vděčně usmála. Ale v duchu si přála, aby Mija, raději už nic "nešéfovala". Bohatě jí stačil ten výstup dnes večer v restauraci...
Popřály si konečně dobrou noc a šly spát...
Mija ale dlouho nemohla usnout... Stále ho měla před očima... Ach, proč ho už nikdy neuvidí? Pokaždé, sotva si na něj vzpoměla, cítila, jak ji zaplavuje vlna touhy. Ale k čemu jí to je?Neví vlastně o něm nic.. vlastně ano, to nejdůležitější: Má úsměv Boha a ona už věděla, že až do smrti, ji tento úsměv zůstane v její paměti a také i v jejím srdci.










DVA

"Dobrý večer Jaroslave. No, vlastně dobré ráno...Babička se už po tobě scháněla a nemohla zase usnout..."
Ach ne! Zase ty jeho oči plné výčitek. Ale právem. Ano, tohle už nesmí dělat. Má už přeci jen babičku. Ale vlastně i Bernarda, který byl majordomem jejich rodiny řadu let a dalo by se říci že mu nahrazoval otce... Nahrazoval...
Měl vůbec ke svému otci takový vztah? Ne, a jak také mohl? Otec mu zemřel v době, kdy mu bylo pět... pamatuje si vůbec na něj? Matně.... Když se řekne slovo otec, kdo se mu vybaví? Bernard. Ano, tento starostlivý a věrný sluha mu dal vlastně vše, co měl dostat od svého otce. V podstatě ho s babičkou vychoval.
Ano, máš už jen tyhle dva a chováš se jak vůl! Mu proletělo pokaždé hlavou, když s ním v něčem nesouhlasil. Jako právě dnes.
Potupně se na Bernarda díval...
"Já vím... promiň... ale představ si, že dneska.."
"Tvá babička nemohla spát... musela si vzít léky"
"Já vím... mrzí mě to. Už si dám pozor. Ale dnes v jedné restauraci..."
"Dobrou noc, Jaroslave a být tebou, jdu hned spát, zítra kolem osmé, přijde uchazečka o místo na ten inzerát..."
Jo, jo, a co ho to zajímá?
Proč se mu nemůže jako svému tátovi svěřit, že dnes potkal pohádkovou vílu kterou.... už nikdy neuvidí...
Proč? Proč ne? Kdyby mezi ně nevletěla ta její ostražitá kamarádka, tak by si mohli i vyměnit telefonní čísla a... ale opravdu by se tak stalo? Co když tu malou pohádkovou vílu nezajímá? Stále měl před sebou ty její oči....
Ano, je pravda, že o ženy nikdy nouzi neměl, ale tu pravou nikdy nepotkal... co to plácá? Ale ano, potkal... dnes...
Chvílemi se i styděl, když si vzpoměl jak jí nařezal... Musí se jí omluvit, musí jí... jo? A jak to chce udělat? Co o ní ví?
Vlastně dost věcí: Že je nádherná a že se jmenuje Michaela...Ale Mija k ní jde lépe... princezna Mija...
Co kdy v životě vlastně poznal? Co? Strach, bolest....
Rodiče ztratil v útlém věku... stále toho parchanta viděl, jak s někým telefonuje... přišlo mu to jako včera...
"Tak se mi to líbí hoši! Ano, holt se někdy stane, že auta havarují a oba pasažéři chcípnou. Jako dnes má drahá sestřička a ten pitomeček švagřík. Takže, zahladit stopy a tešit se na odměnečku..."
Pamatoval si každé slovo, které ten hajzl řekl. Ale nikdy mu nikdo nevěřil. Babička ho pokaždé zle odbyla. Nevěřila mu... ne, nechtěla mu věřit. Na jendu stranu se jí nedivil. Musí být pro matku šílené, přijmout fakt, že její syn nechal zabít její dceru...svou sestru.
On věděl jediné: Do smrti ho bude nenávidět. Nikdy mu neodpustí, že se tato jeho špína ukryla, jako určitě další většina špín, které má na svém účtě...
Ano, je tu ještě jedna věc, za kterou ho nenávidí... Odtrhl ho od bratrance, se kterým byli spíše jak sourozenci. Stále se mu po něm stýskalo. Měl svého bratrance rád, nechápal jak mohl svému otci uvěřit tu snůšku lží, kterou mu otec řekl o jejich babičce a o něm...Naposledy se viděli ve dvaceti....za celých patnáct let, neměl o něm žádné zprávy.
Co tedy dále prožil, když opomene tyto neštěstí? Našel někdy před Mijou lásku?
Kdepak. Možná si to myslel ale... Ne, ne, nemůže Miju srovnávat s Andreou. Tyto dvě ženy jsou už na první pohled odlišné... Mija neví o jeho finančním zázemí a přesto ho líbala... Ne! Sakra, proč ho to najdenou bolí? Jednoduše: Bylo to poprvé a naposled... Ale ty její polibky... upřímné, vroucí...
Andrea? Pravý opak. Polibky z povinnosti... city k jeho majetku... Díky bohu, že v čas otevřel oči! Ale... co vlastně pro něj znamenal jejich "vztah"? Teď už si to může přiznat: Neschopnost se nadechnout. Milenecké schůzky, vycházky do společnosti vysoké úrovně a... její otec. Co si ten blázen vůbec myslel?! Že si jeho dceru vezme? Ano, ovšem. Majetek se spojí a co on? Jeho srdce by zůstalo navždy prázdné a topilo by se akorát v bolu.
Nejvíce byl vděčný ale právě babičce a Bernardovi. Stáli při něm a po rozchodu s Andreou mu přišlo, že jsou spíše rádi. Ano, také nebyli slepí a věděli moc dobře, kdo Andrea Milerová je.... žena která pouze dychtí po jeho jmění a moci... stejná jako ty ostatní, se kterými se scházel... ale to už nepřipustí.
K čemu mu je obdiv žen, který pouze spočívá v mateirální stránce? Že má firmu? No a no má... Na chvíli se ale přistihl, že je na sebe pyšný. Ale ne kvůli jmění, nýbrž kvůli rodině. Podařilo se mu firmu zachovat a ještě více ji "posunout". Jeho babička mu často s pýchou říkávala, že se málokomu, podaří z rodinné firmy udělat impérium... jeho otec by byl na něj pyšný... a samozřejmě i Andrea..
Ne, po dnešku poznal, že by mohl být milován, takový jaký je a ne "kým" je. To mu dnes ukázala ta maličká "víla", na kterou mu jen zbydou vzpomínky....
Konec úvah, musí jít spát. Zítra opět další mrtvý den. Naštěstí do firmy nemusí, a vyhne se tak nepříjemnému kontaktu s Andreou, která i po jejich rozchodu, dál ve firmě pracovala... proč ji tam trpí? Ne, to už musí skončit, už nevydrží ty její vyčítavé pohledy a nářky, že si dovolil jejich "vztah" ukončit. Musí nastolit ve svém životě změny... ale kdyby věděl, jak to má udělat...
Zatím se alespoň na chvíli vracel ke "své" Mije... Představoval si ji vedle sebe a znovu také i tu chuť jejích polibků. Nakonec se mu podařilo usnout a to s pocitem, který nikdy nepoznal a to naprosto prostým: Zamiloval se....
Hned ráno sotva se probudil, pospíchal za svou babičkou. Musí se jí omluvit za včerejšek. Když s ní seděl u snídaně, nemohl si nevšimnout jejího zkoumavého pohledu.
"Co je?"
"Nic... co by? Jsi jiný..."
"Já? Ne, jsem stejnej.."
Sakra! I babička si toho všimla. Nakonec se už nedovedl přetvařovat a vše jí o Mije řekl. Bohužel musel dodat i fakt, že se nikdy neuvidí. Babička ho poslouchala a začalo jí ho být líto. Konečně poznal lásku ale hned ji také ztratil. Jak moc by si přála, aby její vnuk byl konečně šťastný se ženou, kterou miluje. Proč to tak není?
Když skončil vyprávění, něžně ho pohladila po tváři.
"Neboj, uvidíš, že ti jednou Bůh pošle ženu, která naplní tvůj život štěstím. Pamatuj si: Každý má právo na lásku a každý k sobě potřebuje tu druhou polovinu. Nikdo nezůstane sám a ani ty ne, uvidíš.."
Kéž by měla pravdu. Ale proč k sakru tou polovinou nemůže být Mija?!
Raději zahnal chmury a pokusil se vést hovor jiným směrem
"Jo, dneska má prý přijít adeptka na to místo společnice.."
"Ano vím, Bernard mi už povídal. Prý přijde kolem osmé, což je už za půl hodiny..."
Když dosnídal, nechal svou babičku o samotě aby si po snídani odpočinula, jak byla zvyklá a šel do své pracovny. Alespoň tu půlhodinu, co zbývá do příchodu uchazečky o nové místo, věnuje pracovním záležitostem. Sice nejde do firmy ale i přesto ani z domova nesmí zapomínat na blaho rodinného podniku. Zavřel se v pracovně a ač nerad, se "ponořil" do hromady papírů, které čekaly na jeho prostudování a podpisy. To zase bude den....






















TŘI

Chvíli přemýšlely, zda jsou na správném místě. Tohle je jiný svět, než ten, na který byly zvyklé. Kamkoliv se podívaly, usmíval se na ně přepych. Už jen zahrada před domem. Okrasné keře, jehličnany sestříhané do různých tvarů... skoro se i bály jít po dlažbě, která vedla k domu. Nedalo se si nevšimnout ani malé fontánky, která podtrhávala celou tuto krásnou romantickou atmosféru.
"Ty vole!"
Na jiná slova se Mija nezmohla. To Dáša dokázala své pocity popsat rozsáhleji.
"Ty já ti nevím... je to tu hezký ale moc se mi tu nelíbí. Mijo, tohle je jinej svět... divnej. Kašlem na to, tohle není místo pro nás. Pojď, seženem něco jinýho a hlavně normálního, protože tohle mi normální nepřijde.."
Ano, je to jiné, ale bohužel také jediná možnost jak dostat práci. Nic jiného se jim bohužel nenaskytlo a proto se nesmí této šance vzdát. Mija, stále u vytržení ale i jiného přesvědčení, než její kamarádka, se odradit jen tak nedala
"Ne. Podívej, jo... je to divnatý a jinčí, ale už jsme jednou tady a práci potřebujem, tak to prostě musíme alespoň zkusit. Pojď, jdem je přepadnout."
To Dášu přinutilo se Mijimu odhodlání se usmát, ale i tak si byla nejistá a navíc tu byla ještě jedna věc, kterou chtě nechtě musí Mije připomenout.
"Jo, máš pravdu... to ano, ale nezapomínej, že hledají jen jednu a nezlob se ale tohle pro mě není. Nelíbí se mi to..."
I přesto si ale Dáša musela přiznat obdiv, který má k Mije. Líbilo se jí, jak je Mija rázná a odhodlaná se nevzdát. Ještě více ji nutilo k úsměvu, když Mija mávla rukou a šibalsky mrkla okem
"Nech to na mě, já to ošéfuju, neboj"
No dobrá. Nakonec tedy Miju poslechla a společně šly k domovním dveřím. Mija ale i když byla odhodlaná se nevzdát, musela si i ona přiznat svou nervozitu. Ne, ne, ne, to teď není vhodné. Už tu zkrátka jsou, tak nesmí couvnout. Kdepak. Teď nebo nikdy. Nadechla se a stiskla zvonek.
To ale netušila, jaký se před ní otvírá svět. Svět bohatství, materialismu, intrik ale snad také toho, po čem takovou dobu toužila...nepoznané vášně a schopnosti milovat bez hranic a nemuset být za své city odsuzována. O tom ale zatím neměla ani ponětí.....
Napětí by se dalo krájet. Takovou dobu už čekaly přede dveřmi luxusního domu, než jim někdo přijde otevřít. Konečně uslyšely za dveřmi hlas, který byl ale pro obě dost povědomý.
"To snad už není pravda! To nikdo neslyší nebo co?! Zase je to na mě! Hlavně že se v kuchyni zase vesele krafe, ale aby někdo šel otevřít, tak to ani omylem!"
Vzteky vzal za kliku...
Tak tohle je sen? Ne... ne to by ho nikdy nenapadlo ani v tom nejkrásnějším snu... Je snad ještě krásnější, než když ji viděl naposledy..
Ale ani ona takové překvapení nečekala... co to má znamenat?
Oba chvíli stáli jako přimrazení a zírali jeden na druhého jako na zjevení. On nebyl schopen slov. To Mija se vzchopila, ikdyž ale s těží.
"Co tu děláš? Dveřníka, či co?"
Proč si ho sakra dobírá? Vždyť včera když jí držel v náručí tak... aha, zase je to ona. Zřejmě se takhle chová normálně. Ale to si líbit nenechá. Opřel se o zeď a zkřížil si ruce na prsou.
"Tak hele princezničko. Žádnýho dveřníka tu nedělám a na to, co tu kdo dělá, bych měl ptát spíše já tebe a tvé... ochránkyně od armády spásy, nemyslíš?"
Tak tímhle pouze odstartoval výbuch. Tentokrát Dáša Miju, která se už nadechovala k urážkám na jeho adresu, předběhla a ujala se slov sama:
"Jdi se vycpat, ty hulváte namyšlenej! Víš co Mijo? Otočka a jdeme pryč. S tímhle magorem, tu nebudem!"
Teď pro změnu Dáša překvapila Miju. Nikdy ji neslyšela takhle mluvit. Ale uvědomovala si, při pohledu na Jaroslava, že vlastně Dáša na výběr neměla a proto ji ráda poslechla.
"Ok, padáme. A ty šmoulo, se tu měj, páč já padám abych nedostala další sekec. Páčko neřáde."
Tak tohle jí nedovolí! Ne, po druhé už jí utéct nenechá! Běžel za nimi a pokoušel se situaci, už více než trapnou, napravit.
"Holky počkejte! Omlouvám se, fakt, mrzí mě to. Dášo promiň i ty Miško. No tak.... můžu to napravit?"
Zdálo se, že omluva zabrala. Obě se zastavily. Chvíli si vyměnily pohledy. Nakonec na sebe obě kývly a otočily se zpět k němu.
"No... ok. Budeš tedy tý lásky a zavoláš nám pána domu? Jsem tu s Dášou kvůli tomu inzerátu a měly by jsme obě zájem tu dělat."
Aha! Kvůli práci! No lepší šanci si snad neuměl ani představit. Ale bohužel to má háček...
"Takže: Pán domu jsem tu já. No a ten inzerát.... stále platí ale pouze pro jednu osobu. Dvě pracovnice tu nepotřebuji. Je mi líto. Pouze jedna."
Z celého srdce si přál, aby ta "jedna" , byla Mija. A její kamarádka? No... je mu to líto ale.... moment, vždyť proč ne?
Bohužel, jak se ukázalo, braly jeho odpověď, jako vyřízení situace a šly zpět k autu. Mija se na něj naposledy podívala kritickým pohledem:
"Hm, tak nic. Si to místo sežer, blbečku. Když ne obě, tak žádná. Nazdar vole!"
Vzteky bouchla dveřmi vozu, ale sotva je zavřela, on je zase otevřel.
"Ne, ne, takhle... napadlo mě teď... jestli by Dáša měla zájem, tak je tu možnost zahradnice. Ale obě stejnou práci dělat nemůžete... a nebo... vlastně jo, šlo by to... no mohlo by se to..."
Myslel to upřímně, a rozohodně ne ve špatném úmyslu, ale bohužel vzteklá Mija si to vysvětlila po svém a dala mu to hned vědět:
"Jo ták! Ty prase jedno!"
Co? Proč je prase? To jí zase přeskakuje?
Nepřeskakuje, jen to zkrátka viděla v úplně jiných barvách, než on...
"Trhni si sandálem, ty idiote! Vím totiž moc dobře, jak by to bylo! Dášu bys zavřel do skleníku abys mě mohl mít pro sebe. A nebo by ona byla u tvý babičky furt a já u tebe, že jo?! Tak to ani omylem!!! Ty to vlastně nechápeš co?! Ok, na rovinky: Nestojím o tebe, nechci tě! Jsi jako všchni ostatní! Jde ti jen o to, aby sis se mnou vrznul! Hajzle namyšlenej!"
Při poslední větě jí až přeskočil hlas. Bohužel neskončila. Zatímco on stál u dveří vozu, jak v Jiříkově vidění, Mija se ještě k němu naposledy otočila a darovala mu dovětek.
"Raději bych pošla, než aby tu byla s tebou pod jednou střechou!"
Tato slova se ho dotkla. Měl pocit, jako by mu vrazila nůž do srdce. Proč je taková? Ano, jestli jí někdo ublížil, tak... ale on jí nic neudělal! Nic svým řešením špatného nemyslel. Proč do něj tak kope?
Přesto se nevzdal a zkusil to znovu. " Mijo, prosím, vyslechni mě... o nic nekalého mi nejde, no tak..."
"Jo nejde jo? Jsi stejnej jako ostatní!"
"Ale to není..."
"Je to pravda, chceš mě jen jako hračku!"
Tak tohle přehnala. O to více v něm stoupal vztek, když viděl, že se její kamarádka baví. Zřejmě má radost, že je na něj Mija taková. O tom se přesvědčil hned. Dáša objala Miju kolem paží a už otočila klíčkem v zapalování, nejdříve si ale neodpustila i svou poznámku na jeho adresu:
"Nezlob se, ale celou dobu to dáváš najevo, že..."
"Co dávám najevo?!"
"Hele, neječ tu na mně. Už jsi se předvedl dostatečně, takže my jedem. Jedeme Miško. Tohle stačí..."
Jim to stačilo ale jemu ne. Už toho měl také dost. Po dlouhé době začal křičet, dokonce i cítil, jak rudne ve tváři.
"Vy husy namyšlený! Co si o sobě myslíte, vy dvě slepice?! Já vám tady ještě se snažím nabídnout kompromis a vy takto?! Ok, buď jen jedna nebo žádná! A ty Mijo.... jsi mě zklamala. Nemyslel jsem si, že dokážeš být až takhle zlá. Vůbec nic o mě nevíš. Víš co, ty rodinu určitě máš. Rodiče, sourozence, prarodiče... ale já, já nemám nikoho. Jen a jen babičku. Proto jsem potřeboval aby o ní bylo postaráno. Jsem celej den ve firmě a... Ne, fakt škoda slov k tobě... Nejsi nic jinýho, než rozmazlený fracek. Ještě že nejsi moje! Potřebovala bys srovnat princezno a věř mi, že bych ti tak nařezal, že by sis týden nesedla. Potřebuješ to...."
"Ty mi vyhrožuješ?! Co si to..."
Ano, tohle přehnal. Hned si to také uvědomil a pokusil se jí omluvit. Pomalu se uklidnil a znovu se jí díval do očí. Měl pocit, že se v nich ztratí.
"Omlouvám se... tohle jsem nechtěl... promiň mi to. I ty Dášo... Já... já už ale taky nemůžu. Nevíte o mě nic a odsuzujete mě. Nikdy bych si k tobě Miško nic nedovolil. Neublížil bych ti, přísahám... já.... Prosím vyslechni mě: Mé babičce je 78 let a... já u ní nemůžu pořád být. Takhle, je samozřejmě samostatná, ale... chci aby měla společnost. Proto tě znova prosím... dej mi šanci. Já tě obtěžovat nebudu, slibuju. A s tebou Dášo, bych se taky domluvil... holky prosím...neodjíždějte..."
Mije ho už začínalo být ale líto. Stál před ní jak zpráskaný pes. Měl hlavu sklopenou a bylo vidět že už je zoufalý a čeká až bude Mija mluvit.
Mija viděla že by pro svou babičku dýchal, ale stále mu nemohla zapomenout jeho vyhrožování. Ano, jistě, měl vztek ale tohle přehnal. Mlčky mu zabouchla dveře aute před nosem. Hluk motoru jasně napovídal, že to myslela vážně. Odjíždí...
Tak a tohle je konec kamaráde... ztratil jsi ji....
Dívala se na něj ve zpětném zrcátku, jak stojí smutně na cestě a dívá se, jak se mu vzdaluje.
Obě mlčely. Dáša se sama přistihla, že i jí je ho docela líto. Třeba je už opravdu zoufalý. Ale to co předvedl...
Pozorovala Miju, která se dívala do prázdna a bylo jasné, že ji trápí to samé. A dost. Tohle nejde.
Náhle udělala něco, s čím ani sama nepočítala, že někdy udělá. Otočila vůz zpět k jeho rezidenci. To Miju pochopitelně překvapilo. Vyděšeně se na ní dívala: "Co to děláš?"
Za to Dáša byla v klidu.: "Správnou věc."
"Správnou jo? Já tam nejdu k tomu magorovi, je to jasný?"
Nakonec zastavila. Ne, řekne jí to. Bude to tak správné...
"Miško.... podívej... Je to pro tebe veliká šance, potřebuješ práci a tohle je pro tebe skvělý... jo já vím... je tam ten blbeček, ale třeba to bude taky v pohodě a...."
Tohle Mija nečekala. Proč jí to dělá? Cítila, jak se jí do očí ženou slzy. ..
"Co budeš dělat ty? Mě tam necháš samotnou.... mezi cizíma... bůh ví jak to tam chodí a..."
Ne to už nevydržela a rozplakala se.
Dáša ji objala a pokusila se jí ukonejšit. Hladila ji po vlasech a po chvíli zase promluvila..
"Já si taky něco najdu. Vlastně bych se mohla zase vrátit k pedikůře. Mijunko, nechci abys to brala jako podraz... Bude to dobrý neboj a my dvě, se přeci můžeme navštěvovat na dále. Musíš mít přeci i nějaké volno. No tak... já ti nechci ublížit...."
Vždyť to přeci ví, že by jí neublížila. Jen jí to prostě překvapilo a zamrzelo.... Ale má pravdu. Práci potřebuje. Utřela si slzy a znovu se usmála:
"Ok, máš pravdu. Nevidíme se naposledy, ne? "
"To v žádném případě"
"Tak mě tam teda vrátíš?"
To už se začala Dáša smát, konečně má zase vedle sebe tu veselou Miju.
"Jo, jedu tě vrátit"
Cestou Mija přemýšlela, co jí v tomto "NOVÉM" světě čeká. Jedno ví už teď: Bude tam ON. No aspoň se dozví jeho jméno... ale! Přijme jí vůbec zpátky? Sakra.... co bude dělat, když jí řekne, že ne? Bože, to ne, musí to napravit. Ano napraví to, omluví se mu a... omluví... Ježiš... bude se mu omlouvat... no to to tedy dopracovala, ale holt, jestli chce práci a to ona chce, tak proto zkrátka musí něco udělat... už ho viděla jak si jí při omluvě bude do slova vychutnávat... sakra!
Tak a je to tu.... rozloučila se s Dášou, sice chvíli plačky ale obě věděly, že to co dělají, je správné. Ale i tak to Mija naposledy zkusila...
"Tě nepřemluvím, co?"
Dáša zavrtěla hlavou...
"Ok, tak se mi opatruj.."
Poslední obětí a Mija už může vyjít vstříc novému životu....
Její srdce jí tllouklo jako na poplach. Co jí čeká? Kéž by to tak mohla vědět už hned teď...
Čekání přede dveřmi jí přišlo nekonečné...Konečně slyšela kroky. Kéž by to byl on... Ale? Proč si to přeje? No tak gratuluj si holka... Opět po něm toužíš... ne, to v žádném případě....
"Dobrý den, přejete si?"
Dívce, která Mije otevřela, mohlo být tak kolem dvaceti let. Působila velmi sympaticky a byla i velmi hezká.
Mija se na ní usmála: "No, jestli by jste mi nemohla zavolat pána domu. Jdu sem ohledně toho inzerátu..."
Dívka se na Miju usmívala ale náhle se zarazila...
"Nebyla jste tu před chvílí?"
"Jo... ale..." Sakra, proč se jí vyptává?! Naštěstí pochopila, že to je Mije nepříjemné a raději přešla k věci...
"Dobře, jdu pro něj, ale pojďte samozřejmě dál"
Mija byla Dívce vděčná, že už se jí dál nevyptává. Jistě ale jejich "rozhovor" slyšela. Tak takový cirkus, který se tu odehrál, by musel slyšet i hluchý.... no ale, co bude teď? Vyhodí ji? Sakra, jenom to ne.....
Mezitím ale, co nervózně čekala na pána domu, se rozhlížela po vstupní hale, kde stála. V životě v takovém domě nebyla. Nemohla se vynadívat. Nejvíce ji fascinovala mramorová podlaha. Ale i další věci... velké schodiště... Ne, tohle není dům... tohle je palác.... Musí tu bydlet lidé, kteří penězi šetřit nemusí....
Aha, takže je bohatý... ale co na tom záleží, důležitá je jeho povaha... povaha... no ta je hodně zajímavá...
Sakra, kde je? Třeba se s ní po tom výstupu už setkat nechce... Ani by se mu nedivila. Ale proč jí to tak trápí? Sotva ho zná. Jestli ji přijme, tak bude její nadřízený, nic jiného. No... to bude ještě hodně zajímavé...

















ČTYŘI

Jeho babička se probudila. Byla moc ráda, když ho viděla, jak u ní sedí a drží jí za ruku. Něžně ho pohladila po tváři: "Vzpomínám si, když jsi byl maličký...pokaždé, když si nemohl v noci spát, nebo se ti něco ošklivého zdálo, tak jsi za mnou potají přišel a lehl sis ke mně....Co se děje? Trápí tě něco?"
Kruci, proč do něj vidí jak do studny? Ale tak kdo by mohl znát nejlépe, než jeho vlastní babička? Musí jí odpovědět...
"Ne, nic, vše je v pořádku. Jen mě mrzí, že ten inzerát... že se nikdo neozval..."
"Prosím? Říkal jsi, že kolem osmé, což je nyní, má přijít..."
"Ne, to padlo"
"Proč?"
"Volala, že na poslední chvíli jí dali místo z jiný práce a ona to vzala..."
"Aha"
No, dokonalý lhář. Ale nemůže jí říct že o to místo měla zájem... Bože, proč už jí nikdy neuvidí? A proč ho to tak užírá?
Naštěstí, někdo zaklepal. Byl za to rád, není pro něj příjemné, babičce lhát a ani není příjemné jí říci pravý důvod, jeho chmuru.... No co si vybere?
Nic, raději otevřel dveře a usmál se na služku: "Marino, co se děje?"
"No v hale čeká mladá slečna, ta co tu byla před chvílí na ten inzerát..."
Tak to se povedlo. Před babičkou.... Ale nejdůležitější je, že se mu vrátila! Má jí zase tady. Ne, tentokrát už jí nepustí.
"Babi... já zase přijdu, jo?"
"Tak to asi musí být vážné, když mi už i lžeš..." Vyčítavě se na něj dívala. Je mu to samozřejmě bylo trapné, ale také bylo jasně vidět, jak za dotyčnou spěchá.
Políbil babičku na tvář a pokusil se omluvit.: "Promiň... je to složitý, já... já ti to pak vysvětlim, jo?..."
"Tobě na té slečně záleží, co? Přála bych si, abys také už konečně měl štěstí a našel...." Sakra, proč mu to dělá? Přece se nebude před svou babičkou červenat... Ne, musí hned zmizet.
"Pak přijdu, ahoj"
Konečně mohl za sebou zavřít dveře její ložnice a pospíchat za Mijou....
Náhle měl pocit, že kdykoliv Miju vidí, je snad ještě krásnější. Jako právě nyní. Stála otočená zády ke schodišti, ale i tak se na ní nemohl vynadívat. Její dolouhé hnědé vlasy jí sahaly po pás. U jejího pasu se zastavil. Očima jel ještě níže... je možný, že může být tak dokonalá? Ano je, ale ne pro něj. No... třeba... Teď ho ale především zajímalo, copak jí vedlo, se sem vrátit a na víc, sama.
"Ale, ale... komu vděčím za tak vzácnou návštěvu, princezno?"
Viděl jak sebou vyděšeně cukla. On jí děsí? Ale?
Konečně se otočila. Ano.... prostě dokonalá. Sakra, ty její rty... bude mít někdy možnost je zase ochutnat? Nechápal, co s ním její přítomnost vyvádí. Ona ale zřejmě v takovém rozpoložení nebyla. Vlastně ano ale v úplně jiném, než v jakém se nacházel on. Provinile klopila oči a s třesoucím se hlasem mu odpověděla:
"Já... já se Ti přišla omluvit, za ten výstup. Promiň, už se to nebude opakovat."
No, překvapuje. Nečekal, že se mu omluví. Ale to přišla jen kvůli omluvě? To snad ne... Ne, v žádném případě, ji už nepustí!
"Ale, co tak najednou taková změna? No.... dobře. Ale zajímá mě ještě něco. Kde máš kamarádku?"
Měla co dělat, aby se před ním nerozplakala. Ne, před ním plakat nesmí. Musí mu říci nějakou lež... ale jakou... No tak Mijo! Co takhle říci mu pravdu? Nebylo by to lepší? No... zkusit to může. Bohužel, její nervozita byla tak silná, že celou dobu přešlapovala jak školačka.
"No... změnilo se to. Hledá si jinou práci. Tady pracovat nechce....."
Aha, nechce. A co je mu vlastně po ní? Důležité je, jetsli tu chce pracovat Mija. Ale co když mu řekne že ne? No ale zeptat se jí musí.
"Nechce.... no to je její věc. No a co ty? Ty bys tu chtěla pracovat?"
Prosil v duchu Boha, aby mu řekla, že ano... bylo vidět že ho Bůh vyslyšel.
Kývla a nesměle se na něj podívala.
"Ráda bych... teda... jestli mě přijmeš..."
Konečně! Ale vychutná si ji. Schválně si jí přísně prohlížel. Bavilo ho, když viděl, jak jí rozptyluje.
Dobře ti tak princezno, to máš za ty urážky.
"No... nevím.... Potřebuju hodnou, milou a přívětivou společnici pro babičku a u tebe si nejsem jistý, zda to splňuješ..."
Aha a je to jasný. Teď se mnou vyrazí dveře. Tak co jsem mohla čekat? Radši jdu...
"Jo já vím... promiň. Ale i tak děkuju, žes mě vyslechl a přijmul mou omluvu. Nebudu už zdržovat. Ahoj"
Cože? Ne, on jí přece nechce vyhnat! Sakra... nesmí jí nechat odejít. Ne, tohle už nikdy nepřipustí. Rozběhl se a zabouchl dveře, které už otevřela.
Překvapeně se na něj dívala a čekala co bude dál. Nebo, že by tohle znamenalo že...?
Ano, znamenalo. Bylo vidět, že ho to snad i vyděsilo, že chtěla odejít... nebo se mýlí?
Stál vedle ní a nadechl se. Do konce ji i jemně vzal za ruku.
"Ne, ty promiň. Taky jsem se choval jak idiot..."
Jo to ses teda choval....my oba....
Malý moment, Mijo! Uvědomuješ si, že ti neřekl to nejdůležitější?
"Jo moment! Nezapoměl jsi na něco? Co se takhle představit?"
No... hezký trapas, no snad se to napraví.
Galantně jí podal ruku:
"Jaroslav"
"Krásné jméno, Jaroslave." Bože, krásný muž s krásným jménem... Jo Mijo, ale ten není pro tebe...škoda...
"Děkuji"
Chvíli se na sebe dívali, nakonec to byl on, kdo se rozhodl pokračovat v hovoru dál....
"Mijo... budu moc rád, když to místo vezmeš a pokud možno ještě dnes..."
Cože? Ano, práci má jistou, ale nepočítala s tím, že nastoupí hned. Co její věci? A babička? Musí jí to přeci říci a....
"Děkuju ti a to moc. Ale víš co...já jsem nepočítala s tím, že mě vezmeš hned. Já... bydlím dost daleko a taky to musím říci doma. Žiji s babičkou a ona neví že... no prostě asi takhle: Musím nejdřív domů a až pak si to doma zařídím, tak..."
Aha, tak tohle jí dělá starosti. Ale proč mu to neřekla hned? Mohl si oddychnout.
"Jo takhle, ne, v pohodě. Mám takový návrh... Tedy ale je to na rychlo. Takže: Co bys řekla tomu, kdyby jsme teď jeli k vám, tys to tam vyřídila a vzala si s sebou i věci?"
To myslí vážně? Jako že s ní pojede k ní a...
Ano, samozřejmě to myslel vážně, to by přeci nebyl on. No... musí mu odpovědět...
"No.... na rychlo to je a... no tak jo, no"
Řekla jo? Super!
"Ok, tak jdeme hned? Musíme se v čas vrátit. Protože tě musím seznámit s babičkou a s ostatními a tak..."
Počkat! Něco jí nesedí...
"Hele? A proč mě neodveze někdo jinej? To musíš ty? Nebo takhle to děláš normálně, že se svýma služkama jedeš k nim domů a..."
Zase začíná? No jak myslí...
"Takže za prvé: Nejsi služka, ale společnice mojí babičky. Za druhé: Zase začínáš být hubatá a to se mi nelíbí a za třetí: S nikým nikam nejezdím. Tohle je výjimka. A To že tě odvezu já? Odvezu, protože jsem to řekl. Tečka. Nebo se se mnou bojíš?"
Tak co? Bojí se? Ne... jistěže ne...budou spolu sami v autě....sakra Mijo a dost! Jen tě odveze a přiveze zpět. O co jde? .... O nic. Budou sami.... Sakra už... no ale teď šanci jnou nemá, než tu, že přijme...
"Ok. Ale něco si vyjasníme! Já nejsem hubatá!"
Tak tohle ho rozesmálo. Ne, jistěže není. Není... naopak, je s tím i docela roztomilá....
Docela? Kdepak... je prostě dokonalá...
"Ok, nejsi. Tak jedeme?"
Co se jí směje?! Ale... krásně se směje... má krásné zuby... Mijo! Už zase?! Ne.. ne, radši ho poslechnout a jet...
Ale jen tak mě nedostane... cože jsi to řekla, ty huso?! On tě přeci nechce dostat! Ne... a jí to mrzí...? Tak a dost, tohle jsou vážně hloupé úvahy.
"Rozkaz, pane!"
"Hele, nech toho, jo?"
"Nebo co?"
"Tohle!"
Ne...je to tu zase... sakra, proč mu vždy podlehne? Musí, zkrátka musí. Je to ale jeho vina, nemá tak nádherně líbat....
Konečně se mu to podařilo. Její rty chutnají znamenitě....
"Pusť!"
Sakra, proč ho odstrčila? No musela, ač nerada...ale přeci se mu nesmí poddat. Ikdyž by tak ráda....
"Sorry"
"Neříkej mi sorry! Nesnáším to!"
"Ok, tak promiň. Spokojená?"
"Jo, radši jedeme."
"Moudrá slova"
"Nech si toho!"
"Nenechám"
Konečně nastoupili do auta. Oba si ale museli přiznat, že je začíná to škádlení bavit. Ne... ne to ne. Nehodí se to. Neznají se a.... dost. Raději dost.
Cestou si ale povídali. Pro oba to byla šance si povědět o sobě navzájem. Nejvíce ji ale zarazil, když se jí na konec bez okolků zeptal, zda má přítele...
"Co? Co tě to zajímá ježiši?!"
"Ježiši zajímá..."
"Proč?"
"Proto"
"Nemám"
Co? Jako opravdu je nezadaná? Ale co když mu to říká schválně? Ale.. zase... kdyby měla známost... tak by třeba nevzala takovouhle práci... Kéž by nikoho neměla...
"A ty?"
Pochopitelné, že se bude ptát na to samé... ale co když se ho ptá pouze ze slušnosti? Jen aby řeč nestála?...
Tenhle určitě zadanej je, takže na něj holka zapomeň!
"Také nemám"
Kecá ti, nevěř mu...
"Máš"
"No nemám!"
"Hezcí muži jsou vždy zadaní..."
No ty jsi ale husa! Uvědomuješ si, žes to právě řekla nahlas?! Ano...hodně nahlas...
Samozřejmě ho to zahřálo na duši.... Je pro ní hezký... myslela to vážně?... neutahuje si z něho? Snad ne...
"Děkuji, ale zadaný opravdu nejsem... "
Bez tak jo... ale.. třeba nekecá...
Pro Mijinu babičku to bylo pochopitelně velké překvapení. Byla ale moc ráda, že se Mije tak poštěstilo. Moc jí práci přála. Ale také si Mija nemohla nevšimnout, že se její babičce zamlouvá i Jaroslav. Dokonce jí i pošeptala, když byly chvíli samy.
"Toho se drž! Vypadá solidně."
"Ten není muj... teda jen jako zaměstnavatel.... to jo.."
"Zatím, zaměstnavatel..."
"Babi!"
To "nejlepší" ale teprve Miju čekalo a to když se jí babička zeptala na docela podstatnou věc:
"Jak jste se seznámili?"
No... co jí poví? Raději uhnula pohledem aby babička neviděla, jak se červená...
"No... v jedný restauraci a pak jsem našla inzerát na netu ale nevěděla jsem, že ho tam dal on. No a tak jsem pak to místo vzala"
"To je hezký..."
"Hm..."
Tak ano, trochu i babičku chápala... chtěla aby si její vnučka našla konečně slušného muže. Po předchozím vztahu, který Mija prožila.... Ale proč si pro Boha myslí, že by to mohl být zrovna Jaroslav? No..... proč by nemohl?
Ne... ne, tisíckrát ne! Mijo, je z úplně jiného světa, než jsi ty!
Ano to je...ale.... Stop. Mijo a dost!
Bohužel, nebo Bohudík.... Jaroslav jejich rozhovor sice nechtěně, přeci jen slyšel.... trápil ho ale pocit, že ho Mija nechce...
Sakra, znají se chvíli! Tak co po ní chce? Aby mu vlezla do postele? Ne, tak tohle ne. Není prase aby si jí hned jak se říká: vzal. Miju ne. Nikdy by si tohle k ní nedovolil. Ona není holka, co jde jen na sex... Ne a ani jí jen kvůli tomu nechce... tak kvůli čemu? Odpověď mu dalo jeho vlastní srdce..... Ale co srdce její? Jak to, se chová?
To Mija zatím netušila... nebo nechtěla tušit? Měla z toho stejný pocit jako on... Ach...proč je to tak komplikované? To se nemohli poznat jinak? Proč bude její nadřízený?
No tak Mijo...budeš mít konečně práci, po jaké jsi toužila...
Ano práci ano, ale jeho ne...
Cestou zpět do rezidence, to na Miju jak se říká "padlo" . Bránila se tomu, nechtěla aby ji viděl Jaroslav, že má už na krajíčku. Nějak si uvědomila, že to pro ni tak jednoduché není, jak si myslela. Opustit "jedno" , vydat se za druhým...
Jaroslav si nejdříve jejího "smutku" nevšiml. Soustředil se na řízení a nic netušíc, že se s Mijou něco děje, navázal hovor:
"Tvá babička je moc fajn. Vidíš, máme už něco společnýho... Taky žiju s babičkou, jako ty..."
"Ano"
"Až přijedeme domů, tak se seznámíš s ostatními a samozřejmě s babičkou. No a také musíme vyřešit i formality. Smlouvu a tak..."
"Ano"
Cože? Tohle není Mija....
"Co se děje? Řekl jsem něco špatně?"
To už nevydržela... proč je na ní tak milý? Jeho chování jí nakonec dohnalo k pláči, kterému se už celou hodinu snažila ubránit.
Tohle bylo pro něj poprvé... Co s ní je? Ublížil jí snad? A... proč mu to tak rve srdce, když ona pláče? Ano... je to hrozné, ji vidět jak se chvěje v záplavě pláče.
Zastavil auto a pohladil ji po vlasech: "Copak je? Miško, stalo se něco? Jestli jsem ti něco udělal..."
Ne, Bože prosím ne... On si nesmí dávat vinu... Při pohledu na něj myslela, že se ubrečí.... proč se kvůli ní trápí... ne, musí konečně mluvit...
Přes pláč, jí to šlo ale s těží...
"Ne... ne, ty za nic nemůžeš. Naopak... moc ti děkuji. Za práci a... tvé hezké jednání.. Ale.... no... prostě to na mě všechno padlo. Neznám tenhle svět... jsem zvyklá... jinak... stýská se mi.... po domově, po mém domově... mám z nového domova strach... pán a služky..."
Ano, těší ho, že řekla "z Nového domova" ale zároveň ji nechápe....proč se tak bojí? A co to zase má znamenat? Pán a služky.... Ne, tohle jí musí vyvrátit, jednou pro vždy.
Nejdříve jí ale musí utišit... podal jí kapesník a když se trochu uklidnila, mohl jí konečně říci to, co měl na srdci...
"Miško... chápu, že to je pro tebe nové, ale slibuji ti, že se vynasnažím, aby se ti v novém domově líbilo. Podívej, budeš mít i nové přátele. Nemusíš se bát... u nás si na nic nehrajeme a každého bereme jako k sobě rovného. Tím myslím to, co jsi řekla... pán a služky... Takže, v našem domě je celkem 9 členů. Já s babičkou, pak Bernard, to je majordomus..... stará se o chod domu ale jinak je to pro mě jako vlastní tatínek..."
To ji překvapilo. Že by ten protiva, se kterým telefonovala, byl nakonec až takhle dobrý? A proč by nemohl? Ale je to moc hezké že...
Jaroslav si všiml jejího překvapení ale pokračoval dál: "Berndard mě vlastně vychoval... Ano, měl jsem rodiče ale když mi bylo pět....." Ne... neříkej jí to.... ne hned.....
" No prostě mi zemřeli a zůstala mi jen babička s Bernardem. Mám ho rád, jako vlastního tátu. Jinak další členové: Sofie, kuchařka a hospodyně. Moc milá a moudrá paní. Také mě zná vlastně od mého narození, takže je to pro mě něco jako... matka. Pak jsou tam dvě holky. Marina, tu jsi už poznala no a pak.. Marta. To je dcera Sofie.. no po mamince není... Vlastně bych řekl, že je jediným ne moc přívětivým členem domu.. no poznáš sama... Dále pak zahradník. Starý pán ale jde už do penze.. no a vlastně proto jsem chtěl, aby Dáša... no to je jedno. A teď Mijunko... Gustav. Je to člověk... no... složité povahy. Jsem jeho opatrovník... tedy před tím byl jeho opatrovníkem můj táta, jenže po jeho smrti se o něj starala moje babička a pak jsem to převzal já, když mi bylo dvacet. No... je s ním složitá komunikace, ale musíš být s ním trpělivá a jednat s ním... no jako s dítětem... Není zlý... myslí všechno dobře.... Je to sirotek. Naši, tedy mí rodiče si ho vzali k nám do domu, vlastně v době, kdy má matka už byla těhotná. Já se narodil pár měsíců po jeho příchodu k nám. Je mu sedmdesát. Ale.. no poznáš sama. Musí mít i neustálý dozor..."
Miju velice překvapil. Je to od něj moc milé....
"Je to hezký, že se o něj staráš.... ale s tím dozorem... co nějaká pečovatelka?"
"Ano, uvažovali jsme o ní... ale... no.. mám strach, že by ji Gustav nepřijal. Je zvyklý na nás... my jsme jeho rodina. A oni, Sofie, Bernard, Gustav, Marina, babička samozřejmě jo a ještě poslední člen, šofér. Docela správný chlap. Rád si s ním pokecám když je čas. No to ale se všemi. Co tím chci říci: U nás se nedělí že... pán a personál. Ne. Jsme rodina. Tykáme si mezi sebou. Oni jsou prostě členové domu. Starají se o něj, jako já s babičkou, ale dostávají samozřejmě mzdu to ano. Já si vydělám ve firmě, a oni takhle. Ale jinak patří k nám. Jo no... i Marta..."
Jeho úšklebek při zmínce o Martě, ji rozesmál.
"Koukám, že ta Marta musí být fakt sympatická"
"No... poznáš sama. Tak co? Už je líp?"
Jak by jí nemohlo býti lépe? Líbil se jí jeho přístup k ostatním a cítila, že v ní vůči němu začíná růst obdiv a úcta. Pohladila ho po tváři a dívala se na něj ohledem, jaký u ní zažil poprvé. Pohledm něžným a plným úcty.
"Jsi člověk s velkým srdcem, Jaroslave."
Cože? To mu řekla Miška? Byl na vrcholu blaha. Ne, tohle od ní nečekal...
Radši opět nastartoval vůz. Ale už mu bylo veseleji.
"Tak co? Pokračujem domů?"
Zahřálo ho, když mu i Mija dala veselou odpověď:
"Každopádně, každopádně. Už žádný zdržovačky."
Sakra.... zase jeho úsměv Boha.... Mijo! Zase blbneš? Je tvůj nadříze... je to tvůj kamarád. Tak je to lepší. Ale POUZE kamrád, tak si to zapiš za uši!
Zatímco se Mija v duchu okřikovala, za své... pocity, to jeho trápilo něco jiného. Byl rád, že už není smutná, ale na něco musel pořád myslet...
Proč jí neřekl o sobě všechno? Stejně se to ona dozví.... Co když ho pak bude nenávidět? Ne, pro Boha jenom to ne... Musí to ale říci i babičce, aby v žádném případě Mije neříkala o.... No... bude mít vůbec smysl o to babičku prosit? Stejně si udělá podle svého.... Sakra... Nebylo by lepší, ty blázne, jí o tom říci hned? Ne.... ale jistě že ano.... dobrá, ale později.... jen doufej, že to do té doby za tebe neudělá nikdo jiný.... přesněji řečeno : Jiná....
Jistě, Marta je schopná všeho... Ne, to jí nesmí dovolit... jo a jak to chce udělat? Něco vymyslet musí. Mija se zkrátka všechno, co jí ještě řekne, musí dozvědět od něj. Jenom od něj! Ale zatím to neudělá... na tohle potřebuje čas...