Touha snít - 1. kapitola

1. kapitola

,,A půjdeš tam nakonec nebo ne?“ otočí se na mě Karolína a netrpělivě čeká na mojí odpověď. V hlavě se mi už rýsuje skvělá výmluva, jak se vyhnout středeční party, která se chystá, ale její prosící oči mou odpověď změní. Vím, že nemám šanci odmítnout. Váhavě přikývnu.
,,Super, věděla jsem to. Bude to legendární, Barčo“ Shrne debatu a vrátí se zpátky k notebooku, kam zapisuje dnešní poznámky z hodiny Mikroekonomie. Vždy konečný výsledek dopadne podle ní. Nicméně uznávám, dnes jsem se vůbec nesnažila oponovat. Aspoň si pročistím hlavu a zapomenu na zkoušku, která mě čeká už za dva týdny – zlaté předtermíny. Pořád doufám, že tento semestr zvládnu rychle zakončit a vrátím se nachvilku zpátky do mého rodného Mikulova za svým přítelem Romanem.
Je to smršť být v prváku na výšce, tak daleko od domova. Praha pro mě byla jasná volba už od prvního ročníku na střední škole. Nikdo mi však nevěřil, že zvládnu opustit domov a být tak daleko od Romana. I já sama jsem si v osmnácti myslela, že přítele nenechám tak moc daleko a budu žít na koleji v Praze. Jo, názory se mění.
,,Děkuji všem za dnešní pozornost, prezentaci z dnešní přednášky najdete na společném webu a budu se těšit na příští hodinu. Na shledanou,“ Konec? Opravdu konec? Neuteklo to dnes nějak rychle?
,,Neboj, mám všechno napsané. Příště ty,“ mrkne na mě Karča a já opět děkuji osudu, že mi tuhle tmavovlásku přivedl do cesty. Popravdě, začátek semestru byl velmi náročný. Poprvé sama ve velkém městě, s pár korunami na účtu a s absolutní neznalostí jakékoliv stanice metra. Ona mi se vším pomohla a naučila se orientovat. Teď o tři měsíce později je vše jednoduší.
Obleču si kabát a vydám se vstříc sychravému počasí po kampusu. Pozdravím se s pár prváky, které jsem za těch pár měsíců poznala a přesunu se na kolej společně s Karčou.
,,Chci jít na předtermín z mikra. Všichni tvrdí, že je to tady nejhorší předmět, tak to chci mít za sebou a odjet po zkouškách na Moravu. Dát si lahvinku místního vína s Romčou a užívat si volna, než to zase začne. Což mi připomíná, za dvacet minut mi má zavolat.“
,,No, já uvidím, jak mi to vyjde. Dominik mi říkal, že bude mít dovolenou až na konci ledna nebo začátkem února. Tak se pokusím stihnout to do té doby, ať pak vyrazíme na nějakou krátkou dovolenou. Asi wellness nebo tak něco.“
,,Aha. A co ta středeční akce? Kde to bude a kdo tam bude?“
,,Pozvala nás Anetka. Je to akce na koleji na patře. Ale víš, co? Bude tam průřez všech lidí ze školy, od nás prváků až po navazující kluky a holky. Jo, tohle bude super akce. Uvidíš. Potkáme nový lidi“ Mrkne na mě a já přesně vím, kam míří. S Kájou řešíme všechno, takže ona ví, že můj vztah s Romanem ač se to nemusí zdát není až tak růžový, jak se může ostatním jevit. Jsme spolu dlouho, od mých patnácti let a asi oba cítíme, že to není už zcela takové jako před lety. Ale vím jedno, mám ho moc ráda a nechci ho opustit. Prožili jsme toho spolu tolik, od první dovolené, společného kocoura u nich doma až po moje první milování. Roman je pro mě ten pravý a nejlepší člověk, který mě mohl potkat.
,,Nekoukej na mě takhle,“ zamračím se na svojí spolubydlící a otevřu dveře našeho pokoje.
,,Vždyť nic neříkám. Jsem absolutně zticha, ale nemůžeš mi zakazovat moje vlastní myšlenky. A přece slyšíš to ticho. Nic neříkám nahlas.“
,,Já vím. Ale až nás někdy potkáš spolu, už nikdy o nás nezapochybuješ,“ odvrátím jí. Chápu to, slyšela pár našich hádek, viděla pár mých slz, a proto si myslí, že uvnitř nejsem úplně šťastná.
,,A kdy to bude? Nechcete přijet na léto k nám na jih? Ať toho tvého Romea taky poznám a zmizí mé všechny předsudky.“
,,Jako vážně? To by šlo?“
,,No jasně. Máme volný pokoj po ségře, která u nás už nebydlí, takže jestli nevadí, že se mnou budete sdílet koupelnu na patře, tak jste vítáni.“ Nadšeně se na ní usmívám a jsem z té představy unešená.
,,Kájo, díky moc, jsi zlatá. Nějak se Ti budeme revanšovat.“
,,Přivezete flašku toho vašeho luxusního vína a jsme si kvit.“ Než stačím něco odpovědět, rození se mi vyzvánění příchozího hovoru a na displeji se zobrazí jméno mého kluka. Rozzáří se mi oči a Karča mi posunkem naznačí, že odchází na cigaretu.
,,Ahoj brouku,“ ozve se z druhé strany a já mám hned lepší náladu.
,,Ahojky Romčo, konečně tě slyším, těšila jsem se. Copak děláš?“
,,Znáš to, práce, pak udělám něco doma a jsem tu sám. Co ty?“
,,Teď jsme s Kájou přišli z mikra a máme volno až do dvou. Tak skočíme na oběd do menzy a pak máme tělocvik.“
,,A co večer? Chystáte se někam?“
,,Dneska ne, od rána máme hodinu, ale ve středu jdeme na nějakou party. Moc se mi nechce, ale na pár chvilek se tam objevíme.“
,,Aha, super,“ řekne podrážděně a já pochopím, že se mu to nelíbí. Ostatně jako vždy, když se někam chystám a on není přítomný. I když popravdě, ani když jde se mnou, není dvakrát nejšťastnější.
,,Bude tam jen pár lidí a my tam budeme chviličku,“ pokusím se zmírnit situaci ,,a ještě jedna dobrá zpráva. Karča nás pozvala na letní prázdniny. Já vím, chápu, řešit to na konci listopadu je předčasné. Ale můžeme už třeba v červnu. Jižní Čechy, to bude paráda,“ rozplývám se nad tou myšlenkou.
,,Jo, to zní dobře.“ Uf, krize zažehnaná. ,,O víkendu něco podnikneme, co ty na to? Třeba nějaká procházka.“
,,Jůů, paráda. Už se na tebe těším.“
,,Já na tebe taky, Barčo. Musím končit, ahoj.“
,,Papa.“ Ukončím hovor a lehnu na postel. Nakonec to všechno dopadlo dobře, Roman je v klidu a víkend s ním bude perfektní. Už aby to bylo. Dneska už nás čeká jen tělocvik a pak volno. Kouknu se do diáře a zkontroluji, že na brigádu jdu až zítra.
,,Už jsi dotelefonovala, ty naše krásko plavovlásko?“ Nakoukne moje spolubydlící do pokoje a když vidí, že odpočívám a ležím na posteli jde dovnitř.
,,Víš, že nemusíš chodit ven. A s tou kráskou plavovláskou to nepřeháněj,“ ušklíbnu se na Karolínu.
,,Ale no tak. Tohle jsme probírali tolikrát. Jsi prostě naše krasavice.“ Nahlas se zasměju, posadím se na postel a prohlížím se v zrcadlu, které máme připevněné na skříni. Kouká se na mě zelenooká blonďatá dívka, které končí vlasy nad prsy. Popsala bych se jako normální jednadvacetiletá holka, na které není nic extra zajímavého ani ale nezvyklého.
,,Klasickej vesnickej balík,“ ušklíbnu se na sebe a znovu si lehnu. Karolína se jen usměje a pokrčí rameny.
,,Já ti to opakovat stále nebudu, že jsi prostě krásná holka.“ Haha, to říká dívka, která má dlouhé hnědé vlasy, tmavé oči a plné rty. A postava? O té se snad ani nemusím vyjadřovat, že je bezchybná. Hubená, dlouhé nohy a pevná prsa tak akorát. Vedle ní je každý jak vesnický balík.
,,Jdeš zítra do práce?“ Přeruší moje myšlenky.
,,Jo, i dneska. Škola, práce, odjet domů, užít si volno, učit se a zase na novo.“
,,Počkej , počkej. Ještě nás čeká ta party. A jak jsem říkala, ta bude legendární. Tam budou samý mladý krásný kluci.“
,,Karolíno,“ začnu přísným hlasem, ,,ty máš Dominika,“ řeknu na oko přísně. Ale sama dobře vím, že Karča svého osmadvacetiletého dobře zaměstnaného inženýry miluje nade vše už druhý rok a jak sama říká – toho si utéct nenechá ani za nic.
,,Já vím, taky je to můj miláček, ale to neznamená, že ta party nebude perfektní.“ Jo, to ještě netuším, jak perfektní vážně bude.