Už nejsem naivní XI. díl

ČERVENEC

Nemám do ničeho chuť. Pohrdám sama sebou, nenávidím se za to, co jsem provedla. Jsem odporná a sobecká. Nemůžu se podívat na sebe ani na Lindu. Nechci si jí chovat. nemůžu. Vždycky si na to vzpomenu. Pokaždé když na to jen pomyslím, je mi strašně zle. Od porodu uplynul už skoro měsíc a já to pořád nemůžu unést. Můj syn. Jmenoval by se Vítek. Miluji ho a ani jsem ho neslyšela plakat. Všechno je moje vina. Jen a jen moje vina. Kdybych se víc šetřila, jak jsem měla. Kdybych... Už se to nedá vrátit.
Nemůžu se o Lindu starat, prostě nemůžu. Pořád mám před očima svého chlapečka. Zahlédla jsem ho jen na malou chvilku. Nemohla jsem mu dát ani jméno, pochovat si ho. Pro mě to ale bude vždycky můj Vítek. Nechci aby mě pořád někdo utěšoval. nestojím o to. nejsem chudinka ani oběť. Já jsem viník. Nikdo to nechápe. Já jsem ho zabila. Zabila jsem svoje dítě! Vzala jsem Lindě brášku. Vzala jsem jí dvojče. její druhé já...
Nechodím ani ven. Párkrát se za mnou stavovala Monika a Lukáš. Nechci nikoho vidět. Nemohla bych se jim podívat do očí. O Lindu se stará mamka. Vím jen, že je nádherná a při porodu měla 2 kila 80. Měřila čtyřicet pět centimetrů a má zelené oči. Nekojím jí, nechovám jí, neutěšuji jí. Slyším jak v noci pláče a nedokážu za ní jít. Jednou už jsem byla skoro u postýlky a viděla jak natahuje malé krásné a určitě hebounké ručičky. Nedokázala jsem to. Utekla jsem jako malá holka. Jsem zbabělá.
Mamka na mě začíná naléhat, abych se o ni postarala. Nejde to. Prostě to nejde. nemám v hlavě nic jiného než drobounké tělíčko, které lékaři odnášejí pryč, Lindu jak pláče a chlapečka jak mlčí. je to něco hrozného, když matka porodí mrtvé dítě. Ten pocit bezmoci, viny a smutku je ubíjející. A taky mi řekla, že když nechci být doma s malou, musím zpět do školy. jenomže copak můžu? Můžu se tam podívat někomu do očí? Co když se budou ptát? Co jim budu říkat? Určitě už se to rozneslo. Vědí to všichni. Ale to je mi jedno. Panebože, cítím se tak sama!