Nechtěný dar 16

16.

               ,,Co jste viděl?“ zeptala se Michala moje máma, ke které jsem Michala dovedla. Přeci jen s vidinami žila déle než já.
 ,,Viděl jsem ženu, která byla Zitě hodně podobná, ale byla zanedbaná a asi i špinavá. Klečela a měla svázané ruce.“
 ,,Cože?“
 ,,A pak začala hořet. Pohltily ji plameny.“
 ,,Ethela,“ hlesla jsem já i máma najednou.
 ,,Je to možné. Navíc jsem to neviděl jako já.“
 ,,A jak jste to viděl?“
 ,,Viděl jsem to očima někoho jiného. Nebyl jsem to já, kdo se na ní díval, ale ona se mi, nebo tomu jehož očima jsem se díval, podívala do očí a pak zmizela v plamenech.“
 ,,Mami, co s tím?“ podívala jsem se na mámu, ale ta mlčela. ,,To má určitě kvůli mně,“ řekla jsem a začala mě ovládat hysterie.
 ,,Ale bylo to jen jednou a jen chvilku. Vždyť jsi viděla, že jsem byl během chvíle zase normální,“ řekl Michal.
 ,,Já to poprvé taky viděla jenom chvilku. A teď? Je to čím dál horší!“
 ,,Ale učíš se s tím žít. Zvládáš to dobře,“ řekla mi máma.
 ,,Každá tvoje vidina zachraňuje ostatní lidi. Vzpomeň si to auto v restauraci. Zachránila jsi jich nejméně deset. Moje ségra. Kdyby nebylo tebe, ten dement Honza by ji pořád mlátil a ona by dělala, že se nic neděje. Nebo jak jsi mi vyprávěla o té prodavačce, nebo toho kluka v parku, jak jsi ztrhla ze silnice. Kdybys tu vidinu neměla, lidi z restaurace by nežili, prodavačku by minimálně těžce zranili a toho kluka by zajelo auto,“ vyjmenoval Michal ty nejdůležitější vidiny.
 ,,Jenže kdybych z toho měla alespoň dobrý pocit, jenže mě místo toho nahání novináři a lidi, co chtějí vědět soji budoucnost za mnou chodí a chtějí, abych na ně sáhla. Já z obavy z vidiny nejdu ani k blbý kadeřnici.“
 ,,Já už to nemůžu poslouchat. Zito, vezmi si boty a bundu, jdeme se spolu projít ven. Helí, ty tady s Michalem projděte podrobnosti té vidiny a pak zavolej té své praštěné tetě do Rumunska. Ta se tomu věnuje celý život. Dokonce se čarodějnictvím a věštěním živí,“ řekl můj táta a všichni jsme ho s respektem poslechli. Musím se přiznat, že mi procházka a popovídání s tátou dost pomohlo a zvedlo náladu.

*

               Nikdy jsem si nemyslel, že pojedu na dovolenou do Rumunska, ale byl to jediný možný způsob jak přijít na kloub Zitiným vidinám a té mé jedné. I když od té doby, co jsem jí měl, uběhly tři týdny a žádná další nepřišla. Možná to bylo proto, že jsem ji měl při sexu a ten od té doby nebyl. Ano, trpěl jsem jako zvíře.
     Podíval jsem se přes uličku, kde v letadle seděli mé rodiče a před nimi Zitiny rodiče. Heleninu tetu napadlo, že když už se bude řešit rodinná kletba, že by bylo dobré, aby byla u toho i moje rodina a já. Třeba jsem to v ní totiž vyvolal já, protože se to všechno u Zity začalo objevovat až od toho večera, co jsme se poznali v Baru U Fredyho. V místě, kde Zita nyní dočasně pracovala.
 ,,Aničko,“ snažil se táta probudit mámu. Ta mu spala na rameni a slintala. Bylo strašně vtipné sledovat moji mámu, jak slintá na tátovo zelené sako. Musel jsem se smát.
 ,,Čemu se směješ?“ zeptala se Zita, která byla do té doby zabraná do knihy o čarodějnických procesech.
 ,,Mámě. Se podívej,“ řekl jsem a Zita se přese mě naklonila a pousmála se. Táta se snažil marně. Máma usnula zřejmě dost tvrdě a tak ji táta opřel hlavu o okénko a snažil si usušit poslintanou skvrnu na saku.
,,Představil jsem si, až budeme taky staří, tak jestli budu slintat já na tebe, nebo ty na mě,“ řekl jsem a Zita se na mě podívala a pak vyprskla smíchy a řekla: ,,Ty jsi mi poslintal ucho v noci.“ Na to jsem dostal strašný záchvat smíchu. Mě se v noci totiž zdál sen o tom, že se mi roztéká zmrzlina a já ji nestíhám lízat.
 ,,Co se děje?“ probudila se má máma.
 ,,Už jsi se vyspala?“ zeptal se táta.
 ,,Jo. Jak jsem se bála letět, tak jsem to celé zaspala. To asi ten prášek na spaní,“ řekla a tátu si prohlédla. ,,Teda, to není možný. Můžeš mi říct co jsi dělal? Od čeho máš tu skvrnu na tom saku? Co jsi zase jedl?“ ptala se máma a my se Zitou opět vybuchli smíchy.
 ,,No, víš Aničko, jak jsi usnula, tak jsi si asi trochu slintla.“
 ,,Cože? Chceš říct, že já slintám? Já neslintám. Nejsem přeci bernardýn.“
 ,,No, to nejsi,“ povzdechl si táta. Podíval jsem se na Paola, Zitinýho tátu a i jemu nadskakovala ramena smíchy. Krásně se uvolnila atmosféra všech. Ovšem do doby, než jsme začali přistávat na letišti ve městě Targu Mures. Zita najednou zbledla a orosilo se jí čelo.
 ,,Zlato, co je?“ ptal jsem se ale jen zavrtěla hlavou. Hned jak jsme se ocitly v pozemním prostoru letiště, vzala si kabelku a utíkala na toaletu. A obě naše matky za ní.
 ,,Omlouvám se, už je to dobré. To přistání mi nějak zahoupalo se žaludkem,“ řekla Zita o poznání růžovější.

Před letištěm na nás čekala postarší dáma v červeném kabátu. Strašidelná dáma.
 ,,Mami, jakým jazykem máme na pratetu mluvit?“ zeptala se šeptem Zita.
 ,,Umí česky. Můj děda byl totiž Čech. Dostal se do Rumunska za první světové války,“ řekla Helena.
 ,,To je mi ale delegace, vítejte v Rumunsku,“ řekla ta výstřední dáma a roztáhla teatrálně ruce. Mě zaujaly její zelené korále ze skla. Jednotlivý korálek by mohl sloužit jako koule na vánočním stromě Staroměstského náměstí.
 ,,Ahoj teto Alino , ráda tě vidím. Vypadáš moc dobře. Pamatuješ si na Paola?“ zeptala se Helena.
 ,,Vítám tě Paolo, naposledy si tě pamatuji , když jsi měl tak o patnáct kilogramů méně. Ta štítná žláza je prevít, že?“ řekla Alina. Těch korálků už jsem napočítal sedm.
 ,,Eh, ano,“ vysoukal ze sebe Paolo a pak se přiklonil k Heleně a pošeptal jí: ,,Jak to ví, že mám štítnou žlázu?“
 ,,Živí se věštěním. Ta ví všechno,“ řekla v klidu Helena. ,,Teto, tohle je moje chlouba. Zita,“ řekla a vzala Zitu kolem ramen.
 ,,Pojď ke mně, ty nešťastnice. Nedá se přehlédnout, že jsi našeho rodu. Řekla bych, že jsi Ethele nejvíce podobná. Ale jak tak koukám, zřejmě je to pro tebe jen ke škodě, že?“ zeptala se a pohladila jí po vlasech.
 ,,Ráda vás poznávám,“ řekla Zita.
 ,,Říkej mi Alino. Teto Alino, klidně mi tak říkejte všichni. Nepotrpím si na paní Cuzy. Vy budete zřejmě ten, co očaroval srdce téhle krasné bledulky,“ otočila se ke mně.
 ,,Michal Votava, paní Alino, těší mě.“
 ,,No, nevybrala jsi si vůbec špatně děvče. Ale nebojte se, všechno vyřešíme,“ řekla a stisk její ruky povolil. Přestal jsem počítat korále na jejím krku.
 ,,Teto, tohle je Anna a Josef Votavovi, Michalovi rodiče.“
 ,,Těší mě, Anno,“ řekla a objala mou mámu a po chvilce i tátu. ,,Doufám, že se vám bude tady v Rumunsku líbit a že najdeme řešení, kvůli kterému jste tu. Pojďte k autu. Můj synovec Adam na nás čeká u auta,“ řekla a zavedla nás ke křiklavě žluté dodávce pro devět cestujících.
Synovce Adama jsem si představoval zhruba ve stejném věku jako byla Zitina matka. Ale on to byl pětatřicátník jak vystřižený z reklamy na trenky. A po Zitě mi dost pokukoval a dokonce jí nabídl místo vedle řidiče. Zita ale odmítla a vzala místo uprostřed.

     ,,Taky ti přijde stašidelná?“ zeptal se mě Paolo, když jsme měli cestou z města zastávku, jelikož Zitin žaludek nezvládl styl jízdy napomádovaného Adama a moje matka se k ní solidárně přidala. Zitina matka Helena jim asistovala.
 ,,No, trochu ano,“ přiznal jsem.
 ,,Je tu neskutečné teplo a ona má na sobě rudý hacafrak až na zem, sukni vytaženou až pod prsa, halenku jak ukradenou z bavorského kroje a ty korále? To jsou určitě křišťálové koule.“
 ,,Mě nejvíce straší to její skleněné oko,“ řekl můj táta a od té doby jsem nedělal nic jiného, než sledoval Alinino skleněné oko.

*

               Jízda bratrance mé matky byla šílená. S Aničkou jsme to nezvládly a donutily ho udělat pauzu na zvracení.
 ,,Jste obě v pořádku?“ ptal se nás táta, když jsme se k dodávce vrátily.
 ,,Jo, jen dlouhá cesta letadlem a teď tahle jízda,“ řekla mu máma a všichni jsme nastoupili do šíleně žluté dodávky.
 ,,Pojď ke mně,“ řekl Michal cestou a přitáhl si mě k sobě a já se o něj pohodlně opřela. ,,Už tam brzy budeme a pak si odpočineš. Jsem zvědavý, co řekneš na hotel,“ řekl a pohladil mě po vlasech a podíval se do zpětného zrcátka, kde se střetl s očima bratrance Adama.
          Michal měl pravdu a za pouhou čtvrt hodinu jsme byli na místě. V Sighisoaře.
 ,,Opravdu nechcete bydlet u mě?“ zeptala se teta Alina.
 ,,Ne, děkujeme,“ řekl rychle Michal a oba naši tátové přikyvovali. Teta Alina byla opravdu divná, ale pokud nám pomůže, tak budu ráda.
 ,,Tak se sejdeme zítra ráno. Mějte se hezky,“ řekla a všem nám dala pusu na tvář. Adam chtěl udělat to samé, ale narazil hned u Michala, který k němu byl nejblíž. Jeho výraz mluvil za vše a tak se Adam zmohl jen na: ,,Hezký zbytek dne.“
     ,,Pane bože,“ vzdychla máma, když poslíček otevřel dveře jejich pokoje.   ,,Michale, to jste neměl. Jste blázen. To muselo být strašně drahé,“ říkala a nestačila zírat. Což jsme ale nestačila ani já. Jejich pokoj byl překrásný a nedivila bych se, kdyby z něj máma po celý pobyt nevyšla.
 ,,Paní Heleno, to vůbec nic není. Opravdu. Dopera vydělává dobře,“ řekl a nakoukl na druhou stranu hotelové chodby, kde měly pokoj pro změnu jeho rodiče. I oni byli v šoku a za oběma brzy zaklapli dveře a já se jim vůbec nedivila.
     ,,Děkujeme,“ řekla jsem, když poslíček odcházel z našeho pokoje, do kterého vedly široké dřevěné dveře jako na hradě.
 ,,Tak jdeme?“ zeptal se Michal před pokojem.
 ,,No jasně,“ řekla jsem a chtěla se vydat do pokoje, ale Michal mě zatáhl za ruku zpět k němu. ,,Co je?“ zeptala jsem se ho.
 ,,Máme svatební apartmá,“ řekl, vzal mě do náruče. ,,Takhle to bude stylovější,“dodal a odnesl mě rovnou do postele, která pokoji vévodila. Okamžitě se mi přisál na krk, ale já ho odstrčila.
 ,,Počkej, nech mě si dát alespoň sprchu a vyčistit si zuby,“ řekla jsem a prohlížela jsem si pokoj.
Na rozdíl od těch, kde byli naši rodiče, byl tenhle jako jedna velká místnost s dřevěným stropem i podlahou. Postel byla z tmavého masivu, stejně jako malá skříň, malý stolek se dvěmi křesílky a stolek pod televizí. Koupelna s toaletou byly dohromady a byla to jen část pokoje oddělená z poloviny mléčným sklem a poloviny klasickým průhledným sklem.
     Koupelnu jsem hned vyzkoušela a Michal mě u toho pozoroval z postele, ale po chvíli se ke mně přidal.
 ,,Co když budeš mít zase vidinu?“ zeptala jsem se ho, když byl náš styk na spadnutí.
 ,,Přetrpím to,“ řekl a nedočkavě do mě vnikl.