Pod křídly andělů - 3. kapitola

 

Mladý muž běžel tou nepropustnou tmou vpřed a neustále se rozhlížel kolem sebe na všechny strany. Krátké hnědé vlasy mu smáčel déšť, který nabíral na intenzitě. Bílou košili měl promočenou až na kůži. Není divu, že mu pomalu začínala být zima. Párkrát se zatřásl, ale nevzdával se a mířil si to dál po ulici, neznámo kam.

 

„Buddy!“ proťal noční ticho jeho hlas. Lehce se chvěl, snad zimou nebo strachem o jeho přítele. „No tak, kde jsi?!“ Zpomaloval krok až se zastavil. Z rukou udělal kolem úst kornout a opět z plných plic zavolal.

 

„Buddy!“ Nic, žádná odezva, jen tlumené klapání dešťových kapek o chodník.

 

Muž pokračoval v cestě neznámými ulicemi. Najednou cosi zaslechl. Zastavil se v půli kroku a zaposlouchal se. „Buddy?“ zkusil to znovu. Tentokrát mu bylo odpovědí psí zaštěkání.

 

„Tady jsi,“ řekl si pro sebe úlevně a vydal se tím směrem, kde slyšel zvuk. 

 

Když doběhl na místo, odkud se psí štěkání ozývalo, spočinul pohledem na svém čtyřnohém příteli a… dívce. Buddy už po několikáté zaštěkal a s vrtěním ocasu oběhl do kolečka svého pána. 

 

Mladík přešel blíž k dívce, která ležela na zemi. Zdálo se, že nedýchá.

 

„Panebože,“ dostal ze sebe zděšeně a odhrnul jí mokré vlasy z obličeje.

 

Na obou tvářích se jí rýsovaly velké modřiny zbarvené do fialova. Měla natržené obočí a spodní ret. Světlé vlasy byly slepené krví a zmáčené deštěm. Byla skoro nahá. Halenku měla na prsou roztrženou a sukni vyhrnutou skoro až k pasu.

 

Mladík sáhl na dívčin krk. Nahmatal slabý puls. Oddechl si, není mrtvá. Na nic nečekal a z kapsy kalhot vyndal mobil. Bleskově vyťukal číslo a přiložil si ho na ucho.

 

„Dobrý den, spojovatelka, jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se na druhé straně linky.

 

„Dobrý den, Ryan Davis. Potřebuju sanitku, hned.“

 

***

 

Otravné pípání přístrojů probudilo Amy ze spánku. Netušila kde je, co se stalo, ani jak dlouho spala. Do nosu ji praštil nemocniční pach, který už jako dítě nenáviděla. Pomalu rozlepila víčka. V místnosti bylo tolik světla, že musela přivřít oči. Až teď si uvědomila, že ji bolí celé tělo, ale nejvíc hlava.

 

Rozhlédla se po pokoji. Noční stolek, prázdná vedlejší postel, obrazy květin na světle žlutých stěnách, umyvadlo a... najednou uviděla, že u její postele někdo sedí. Několikrát zamrkala, aby na postavu zaostřila. 

 

Mladý muž jí netrpělivě oplácel pohled. Měl mírně rozcuchané hnědé vlasy, hluboké, blankytně modré oči a jemné rysy. Na tváři se mu rýsovalo strniště. Teprve teď si uvědomila, že jí celou dobu svírá ruku.

 

„Jak ti je?“ zeptal se plný očekávání a stále Amy propaloval pohledem.

 

„Já…“ začala dezorientovaně cosi mumlat dívka a zmateně těkala očima po místnosti. Její hlas byl chraplavý, jak dlouho nemluvila. Kdo je ten muž? A co se vlastně stalo? Měla tolik otázek.

 

„Co se stalo?“ zeptala se na to, co ji zajímalo ze všeho nejvíc.

 

„Měla jsi… nehodu. Někdo tě zbil a nechal ležet na ulici. A já tě našel,“ na chvíli se odmlčel. „Vlastně,“ začal po chvíli váhavě, „našel tě můj pes, když se zaběhl a já ho hledal. Zavedl mě k tobě a já zavolal pomoc. Lékaři kontaktovali i policii.“ Když mluvil, Amy si začala rozpomínat na tu noc. Zděšeně zalapala po dechu. Vybavoval se jí každý detail toho, co se stalo. Přesně si pamatovala i na to, jak ji ten muž zmlátil. Samovolně se jí nahrnuly slzy do očí. Zamrkala, aby je zahnala. Mladíkovi to ale neuniklo. 

 

„Co se děje, máš bolesti? Jestli ano, zavolám sestru…“ už se zvedal z místa,  ale Amy ho zastavila. 

 

„Ne, jen jsem si na všechno vzpomněla.“ Odvrátila pohled k oknu. Venku bylo vyjasněno a slunce i přes okenní sklo pálilo do očí.

 

„Aha,“ odpověděl muž a znejistěl. Nevěděl, zda je právě tahle otázka na místě, ale přesto se zeptal. „Chceš si o tom promluvit?“ Vypadala jako porcelánová panenka, jak tam tak ležela. Křehce a zranitelně. 

 

„Ne,“ zavrtěla Amy hlavou, „teď na to nechci myslet.“ Raději změnila téma.

 

„Jsem Amy.“ Natáhla k němu ruku. Mladík se usmál.

 

„Těší mě, Ryan.“ Lehce jí stiskl ruku. 

 

„Co…“ chtěla se na něco zeptat, když vtom do pokoje vtrhl postarší lékař s tlustými brýlemi na nose a prošedivělými vlasy. 

 

„Slečna se nám probudila,“ spustil hned, jakmile si všiml, že je dívka při vědomí. „Dobrý den, jsem doktor Harding, váš ošetřující lékař.“

 

„Amy Collinsová,“ odpověděla.

 

Doktor Harding zabořil nos do složky, kterou dosud držel v ruce a posunul si brýle. „Utrpěla jste otřes mozku a máte naražená žebra. Zašili jsme vám natržené obočí a máte pár oděrek a modřin. Můžete být ráda, slečno, že jste dopadla takhle, mohlo to být mnohem horší,“ spustil doktor a nespouštěl z Amy pohled. „Budete v pořádku,“ usmál se nakonec pod vousy a otočil se na podpatku k odchodu. Když si všiml Ryana, kterého doposud ignoroval, zastavil se. „A vy jste kdo?“ 

 

„Jsem Ryan Davis, našel jsem Amy zmlácenou na ulici a zavolal záchranku,“ spustil dnes už po několikáté Ryan. 

 

„Hm,“ zamyslel se doktor Harding, „nejste rodinný příslušník, tudíž tady nemáte co pohledávat,“ prohlásil nekompromisně a Ryana skenoval pohledem od hlavy k patě.

 

„Chci, aby tady byl,“ vložila se do rozhovoru Amy. Doktor po ní střelil pohledem a pak se usmál. Zřejmě měl slabost pro ženy. „No, když si to slečna přeje, snad bychom mohli udělat výjimku.“ Chvíli ji pozoroval, až to začalo být Amy nepříjemné a otřásla se pod jeho drobnohledem. „Pošlu sem sestru, aby zapsala potřebné údaje do složky,“ dodal doktor Harding a nabral směr dveře.

 

Ryan chvíli váhavě postával u zdi a pozoroval Amy. Pak se rozešel zpět k posteli a posadil se do křesla.

 

„Jak… jak dlouho jsem spala?“ položila Amy další otázku. 

 

„Prospala jsi celý den a noc. Byla jsi hodně unavená.“ 

 

„Au,“ sykla najednou bolestí a ruku si připlácla na čelo. Hlavou jí prolétla ostrá bolest.

 

„Jsi v pořádku?“ vyjekl Ryan. Pak si uvědomil, jak byla jeho otázka hloupá. Samozřejmě, že není v pořádku, má otřes mozku a naražená žebra.

 

„To nic,“ pousmála se dívka, když bolest odezněla. Ryan si značně oddychl. 

 

„Možná bys měla ještě spát, určitě jsi pořád unavená.“ Začal se zvedat k odchodu. „Zítra zase přijdu, teda, jestli budeš chtít,“ opravil se okamžitě a vyčkával na Amyinu reakci. 

 

„Budu ráda, když přijdeš,“ usmála se.

 

„A Ryane?“ zastavila ho ještě na odchodu.

 

„Ano?“

 

„Děkuju, zachránil jsi mi život.“ Vděčně se usmála.

 

„Není zač. Na mém místě by to udělal každý.“

 

„Každý ne,“ dodala ještě šeptem a uchýlila se ke spánku.

 

***

 

Policejní výslech proběhl poměrně rychle. I přesto, že se o tom Amy těžce mluvilo, odpověděla policistovi, který se představil jako Mark O’Conner, na všechny jeho otázky. Christiana s přesností popsala a řekla vše, co o něm věděla. Vlastně toho o něm moc nevěděla, jen znala jeho křestní jméno a pamatovala si jaké má auto. 

 

„Pokusíme se ho najít,“ vyslovil Mark O’Conner znuděně tu otřepanou frázi, které Amy stejně nevěřila. Znala přístup policistů. Vždyť toho, co vzal život jejím rodičům, taky nikdy nevypátrali. „Za pokus o znásilnění a ublížení na zdraví mu hrozí až tři roky nepodmíněně.“ Mark O’Conner se zvedl ze židle k odchodu a dodal: „Pošlu sem kolegu, který s vámi sestaví portrét.“ A s těmi slovy odešel. 

 

Zanedlouho vešel do pokoje jeho kolega. Amy mu znovu podrobně vylíčila Chrisovu přibližnou podobu. Policista v laptopu vytvořil portrét a také za ním se brzy zabouchly dveře.

 

Když Amy zůstala v pokoji sama, nesmírně se jí ulevilo. Dělalo jí velký problém mluvit o tom, co se stalo. Otočila se na posteli na druhý bok a zadívala se do prázdna. Co bude dělat, až ji propustí z nemocnice? Kam půjde? Zapřísáhla se, že prostitucí se už živit nebude. Nikdy. Ale jak se bude živit? A co Sarah? Sarah se má v domově dobře. Prolétlo jí hlavou. Nic jí tam nechybí. Snad jedině láska někoho blízkého. Důležité ale je, že má co jíst, má kde spát. Není jí zima. Dokonce si může hrát s ostatními dětmi a možná tam má kamarády.

Nesmíš být tak sobecká. Amy se nad tou krutou pravdou oči zalily slzami. Ano, je sobecká. Celou tu dobu nemyslela na nic jiného, než že Sarah dostane do péče. Ale jak by pak bylo Sarah? Ano, byla by se svou sestrou, ale Amy by jí nikdy nemohla poskytnout všechno, co by potřebovala. I kdyby si někdy našetřila na byt, stejně by musela pracovat a Sarah by se nemohla plně věnovat. Nikdy by jí nemohla nahradit ztracenou matku. A stejně by ji nemohla adoptovat, musela by mít manžela. Úřady nesvěří dítě do péče jen ženě. Uvědomila si, že poslední naděje, kterou doteď měla, je pryč. Celé její nitro se bolestně sevřelo.

 

Smutně si povzdechla. Vtom uslyšela zaklepání. Dveře se pomalu otevřely a do pokoje nakoukl Ryan.

 

Amy si rychle setřela slzy, aby nepoznal, že plakala. 

 

„Jak ti je?“ zeptal se s jemným úsměvem na rtech a vešel do místnosti. Hned zamířil k posteli. Na noční stolek položil sáček s nějakým ovocem a knihu ve světlém obalu.

 

„Přinesl jsem ti nějaké vitamíny a knihu, aby ses nenudila.“

 

„Už je mi lépe a za ty věci děkuju,“ snažila se Amy znít trochu vesele, ale vůbec se jí to nedařilo.

 

„Ty jsi plakala?“ zeptal se Ryan, když si všiml jejích zarudlých očí a roztřeseného hlasu. Sedl si do křesla vedle postele a vzal ji za ruku. Bylo to tak přirozené.

 

Povzdechl si. „Vím, že to nemáš lehké. Mrzí mě to.“ Zavrtal pohled do Amyiných očí a smutně se usmál. „Jsem tady pro tebe. Kdybys cokoliv potřebovala…“ nechal zbytek věty vyznít do ticha. Bylo to zvláštní. Amy znal jen pár dní, ale když byl s ní, měl pocit, jako by ji znal roky. Něco ho na ní fascinovalo. Chtěl, aby věděla, že se na něho může obrátit s čímkoliv.

 

„Víš, já...“ začala Amy nejistě. Nechtěla se svými problémy nikoho otravovat. Ale měla pocit, že to musí někomu říct. „Vůbec nevím, co budu dělat až mě propustí z nemocnice. Nemám kam jít.“ Zadívala se na jejich spojené ruce.

 

Ryan chvíli přemýšlel, než promluvil. „No, jestli nemáš kam jít, můžeš bydlet u mě. Stejně bydlím sám.“ V očích mu zajiskřilo. 

„Bydlíš sám? Nemáš přítelkyni, děti… nic?“ musela se na to zeptat. Srdce jí poskočilo, když se zmínil, že nemá přítelkyni, ale pak její radost pohasla. Co si to namlouvá?

 

„Ne, to nejde. Nechci být nikomu na obtíž. Známe se jen krátce, to… prostě to nejde.“ Razantně zavrtěla hlavou. Musí se konečně sama postavit na vlastní nohy, i když představa sebe a Ryana v jednom domě byla lákavá. Znovu zavrtěla hlavou nad svoji naivitou a lehkovážností. Takovou nabídku nemůže přijmout.

 

„Ale proč ne?“ Ryan se rozzářil jako sluníčko. Jeho přívětivé oči se zabodly do Amyiných. „No tak, nejsi nikomu na obtíž. Mohla bys u mě bydlet alespoň pro začátek, než si najdeš něco vlastního.“ Síle jeho pohledu se nedalo odporovat.

 

Amy si povzdechla. Ráda by tu nabídku přijala, ale prostě se to nehodilo. Viděla ale Ryanovu radost a dost dobře ji nechápala. Chce u sebe ubytovat úplně cizí holku, nic o ní neví. 

 

„Nechám si to projít hlavou,“ odpověděla nakonec. Ryan se doširoka usmál. Pak ale jeho úsměv pohasl. V hlavě mu stále vrtala otázka. I když si byl téměř jistý, že odpověď zná, zeptal se.

 

„Kde jsi bydlela předtím, než…“ věděla přesně, co má na mysli. Než se jí stala ta nehoda.

 

„Žila jsem na ulici. A živila se prostitucí.“ Po těch slovech se mu styděla podívat do očí. Co si o ní bude myslet? Věděla, že teď jí už nenabídne, aby u něho bydlela. Kdo by u sebe nechal bydlet lehkou holku? Za hodnou chvíli sebrala odvahu a podívala se na něj. Na jeho tváři nebyla čitelná žádná emoce. Nasadil kamennou masku. Věděla, že ji odsoudí. Čekala, že pustí její ruku, ale překvapil ji. Stisknul ji pevněji, aby jí dodal odvahu. Pak se smutně usmál. 

 

Věděla, že by mu měla říct všechno od začátku, ale pořád to bylo hodně bolestivé a špatně se jí o tom mluvilo.

 

„Někdy ti to všechno vysvětlím, ale teď o tom nechci mluvit. Promiň.“ Zase skenovala pokrývku. 

 

„To je v pořádku,“ promluvil po dlouhé době Ryan a vykouzlil úsměv. Amy se ulevilo, že na jeho tváři nezaznamenala odpor ani opovržení, ale kdoví co se mu honí hlavou. Raději změnila téma.

 

„A jak to, že tě sem pustili? Doktor Harding přece říkal, že tady nemáš co dělat. Teda, ne že bych tě tady nechtěla, ale… vždyť víš, jak to myslím,“ opravila se hned, aby si to nevyložil jinak a rozpačitě se usmála. 

 

„Přemluvil jsem recepční,“ oplatil jí úsměv. 

 

Chvíli seděl mlčky a zdálo se, že přemýšlí. Pak se podíval na Amy. „Už musím jít. Mám návštěvu.“

 

„Návštěvu?“ začala se zajímat Amy. Měla strach, jestli to není jen výmluva, aby mohl odejít. Možná ho to předešlé zjištění rozhodilo víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

„Přijede moje sestra Ashley.“ Zvedl se k odchodu. Ještě se zastavil a na chvíli se zamyslel. Pak udělal něco, co Amy vůbec nečekala. Pomalu se sklonil a lehce ji políbil na tvář.

 

„Zase přijdu.“ Už se zase usmíval a ještě dodal. „Moje nabídka stále platí, uvažuj o tom.“